Paraguay

Víte něco o Paraguayi? Někoho z Paraguaye? Někoho, kdo tam byl? Velikost, hlavní město, důležitost? Možná barvy na vlajce z vybraných MS ve fotbale? Dovedu si to představit a musel jsem si dohledat, abych věděl víc než to. Popravdě jsme se rozhodli zajet si do Paraguaye jen proto, že to vlastně nebyla zajížďka, jestliže jsme stejnak jeli navštívit Iguazú a Itaipú. Plán byl vstoupit poblíž Itaipú na východě, podívat se trochu na jih a na Asunción. Podívat se na „nic“, ale podívat se, jak tahle země se skoro žádnou pověstí vypadá. Dopředu jsme si načetli, že je chudá, je tam vedro a život plyne velmi v klídečku (až tak, že ztratit trpělivost v něčí společnosti je považováno za vyloženě neslušné).

Hranici jsme překročili v nejvýchodnějším cípu země, kde leží Cuidad del Este. Město není nikterak chudé (ačkoliv s mnoha chudými), ani horké (zrovna) a rozhodně není bezstarostné. Je to město nakupování, z následujících důvodů. Hned za hranicí jsou sice kouty Brazílie a Argentiny nikterak přeplněné, bohaté, ale mají tam vodopády Iguazú a to mění vše. V tomto konkrétím rohu daných zemí. Vodopády tam tahnou nekonečné zástupy turistů, z nichž mnoho chce vidět vodopády a následně tam strávit dovolenou a nakupovat. Peníze si tam cestu určitě najdou. Všechny tři města mají mezinárodní letiště v zájmu přísunu více turistů. Cuidad del Este sice nemá Iguazú, jen Itaipú, ale za to má levnější zboží. V Argentině mají nekřesťanská cla, stejně jako v Uruguayi a v Brazílii to také není žádná sláva. Naproti tomu v Paraguayi jsou dost nízká. Dále tam jsou nízké platy a další související náklady, benevolentní legislativa a ještě k tomu tohle město je něco jako bezcelní nebo dutyfree zóna. Plus, laciné kopie nebo rovnou přímo nelegální zboží je naprosto všudypřítomné a vláda nemá zájem s tím něco dělat. Ještě jedna výhoda tam je, všechny tři země jsou součástí společenství Mercosur (i když paraguayské členství je relativně nejasné poslední roky) a to umožňuje občanům těchto zemí cestovat uvnitř Mercosuru velmi snadno jen s občankou a bez zbytečné buzerace jako vně tohoto útvaru. Něco jako Evropa bez Schengenu. Čili kdykoliv jste v oblasti a chcete si nakoupit něco víc, než snídani, nerozpakujete se pro to přejet řeku. Řeku Paraná, zrovna vytékající z velkého Itaipú.

Cuidad del Este vás probudí fackou hned na prvních metrech z celnice, kde už vlastně začíná centrum. Výškové budovy, nehorázné zácpy od rána do večera, vše osvětleno křiklavými neony, otevřeno a připraveno se postarat o vaše přebytečné úsory. Vážně cvrkot. Nekonečné krámy s velmi širokou paletou velikostí, upraveností, hodnotou, kvalitou a typem zboží, nevyjímaje Apple stores a nejlacinější možná trička a náramky. Obchody jsou i na ulicích, některé chodníky prochází krz jedním obchodem lacinějším než druhým, kde prodavači nebo majitelé za vámi přijdou na max půl metru a začnou vás okamžitě přesvědčovat, že jejich materiál potřebujete, a celkem nevybíravě. Rozhodně nevybíravěji, než ve zbytku Jižního kónu, zbytek této země nevyjímaje. V moři obchodů tu a tam vykoukne casino, 5hvězdičkové (no, bůhví jak to je) hotely, snobské bytovky atd. Je to jedno z nejpřeplněnějších, nejšpinavějších (duševně i fyzicky) a asi nejošklivější město, jaké jsme kdy potkali. Šli jsme si do národní banky vybrat tvrdou měnu, poněvadž to měla být jediná banka, která za tuto malinkou službu nekasíruje cizince o lichvu. Nekonečné fronty, těžce ozbrojený bezpečák na způsob Schwarzenegera, v zeleném, žádné srandičky, bylo nám zde řečeno, že máme smůlu, a poslali nás do nějaké další lépe vypadající banky, kde nám vydali peníze, dokonce i USD, poprvé vůbec, a náležitě nás za to oholili.

Jakmile jsme se dostali zpět k autu, nějaký na vysloužilého piráta vypadající sešlý chlápek přistoupil k autu u řidičovy strany a zůstal stát čelem ke mně, nic dál nedělal. Tak jsem po chvíli začal vyjíždět a spatřil jeho výraz – jen pár zbývajících zubů, jedno oko falešné, hodil naštvaný výraz a začal napřahovat k ráně. Zabralo mu to celou věčnost, vážně jsem musel čekat 5s, než se dostal k úderu. Nejdřív mu ruka vystřelila relativně svižně, ale druhá půlka tohoto pohybu už byla zpět ve zpomaleném filmu a tak se moje okno jen trochu zavlnilo (ano, je tam hodně na plandavo) a nic se nestalo. Ale bylo to tak divné a znepokojivě divné, že nás to nenechalo dvakrát v klidu. Když pán viděl, že by mu utekla i želva, okamžitě vytahl telefon a začal mrzutě volat někomu. Samozřejmě místo zmizení jsme po pár blocích hrozně zkysli v zácpě, ale nic se dál nedělo.

Klidně mohl jen chtít dýško jakožto námi ne moc pochopený zvyk, který je na tomto kontinentu dost rozšířen – po očku hlídat vaše zaparkované vozidlo, jakož i vám ukázat, kde je místo v dané ulici, případně ukazovat při parkování. A to i když o to nejsou žádáni. Dobrým zvykem ale také bývá, že při takové polopráci máte aspoň nějaký rozlišovák, takže máte šanci zhodnotit situaci a raději zaparkovat v ulici, kde nikdo takový není.

Po celém městě jsme viděli hodně žebrajících, obvykle podél hlavních silnic a obvykle šlo o Indiány Guaraní. Bohužel klasickým obrázkem bylo několik žen s mnoha dětmi povalující se poblíž a jedno nebo pár dětí bylo “ve službě”. Po nějaké hodině, kdy jsme se pohnuli asi tak 2km, jsme byli uvolněni a vyrazili jsme navštívit přehradu Itaipú.

Itaipú bylo pro nás velkým zklamáním, no hlavně pro mě, jí to bylo fuk. Všechno vypadalo pořádně, z pucu, hodně peněz je tam cítit ve vzduchu, vše zdarma, narozdíl od Brazílie, kde nabízí aspoň 5 různých prohlídek, zde mají jen ě a slabounké. Technická prohlídka vás zavede dovnitř, ale je třeba zarezervovat aspoň 2 týdny předem a nalézt informace na webu je nadlidský úkol. Základní prohlídka vás naloží na bus, zastaví na jedné vyhlídce, projede se po vzdušní straně vedle strojovny a zpátky po koruně přehrady, bez jediné zastávky, bez ničeho. Na začátku vám promítnou 20min video v jejich vlastním kině, kde vám odpapouškují tvrdá data z Wikipedie a zahustí to notnou dávkou propagandy, žádné negativní dopady nebo alternativní pohledy neexistují. Je vám řečeno, jak elektřina z přehrady pohání poslední žárovku a vozidlo, zatímco za 10min vás nakládá vyhlídkový autobus s 40 let starým dieslovým motorem. Dalším zklamáním byla také masa odtékající vody, i přes těžké deště před naší návštěvou byl průtok celkem slabý a vytvářel dojem hrozné nudy a nevelkoleposti. Zřejmě je vážně třeba počkat si na období dešťů, řekl bych v zimě. Jak to tak často bývá, samotná přehrada klasicky vypadala hůř, než na fotkách. Docela dost.

Po té jsme zamířili na jihozápad. Plus mínus placka, zelená a červená – dost jako zapadákov v Argentině, ale s převládající červenou půdou více typickou pro Brazílii. Nic moc k nalezení krom krámků s potravinami a garáží s řadovými automechaniky. Nemáte auto, jdete pěšky, nebo jedete na vozíku s koněm nebo jiným zvířetem. Každý druhý prodává podél cesty, co zahrada dala, nicméně co nás překvapilo, byly ceny a výběr. Předem jsme si načetli, že jídlo v Paraguayi je hodně levné a bohaté. Ani jedno. Obyčejné potraviny stály jako u nás a výběr žalostný. Minimální nabídka místní produkce. Na ulicích a silnicích na druhou stranu jen místní produkce, někdy o dost levnější, někdy ani ne (asi gringo přiřážka). No a výběr – hodně smutný. Vodní meloun, jeden dva další melouny, ananasy, banány, tu a tam rajčata, salát jablka.. Většina z nich měla vodní meloun a jednu dvě další věci. Vodní meloun úplně všude. Asi byla sezóna, o čtvrt roku později bych zase čekal záplavu manga, protože jejich stromy jsme viděli všude.

Paraguay je plná pastvin s dobytkem a čekal bych, že výchozí produkty se najdou všude podél ulic – skoro vůbec. Proč? Asi díky místní společenské nevyrovnanosti, která se za zemí tahne už pěkně dlouho. 95% zemědělské půdy, což je většina veškeré půdy, je ve vlastnictví dost malého okruhu rančerů. A rančeři jen tak nelení a nekochají se tím, co jim štěstěna přiklepla, ale aktivně korumpují vládu směrem, kterým je jejich pozice upevňována a rozšiřována. Pročež všechny výrobky této produkce jdou do velkovýroby a z těch miniodřezků půdy, co zbývá nižší třídě, si sotva dokážou vyprodukovat lidi pro svou vlastní obživu, natož aby ještě měli co prodávat.

IMG_20191220_082955_6

Místní kuchyně vypadá dost jednoduše, ne špatně, ale není to něco, co po příjezdu domů musíte zavést do jídelníčku. Jedna specialita mi v paměti utkvěla (ale předchozí zde platí stejně tak), paraguayský sýr. Takový měkký, bělavý, vypadá a chutná někde mezi taveným, cihlou a dalšími sýry. Byl vyvinut víc jak století zpátky po té ničivé válce, která posunula zemi z nejbohatší a nejrozvinutější v nejchudší a nejméně rozvinutou na kontinentu. Sýr byl vyvinut tak, aby byl co nesnadnější (nejlevnější) a nejvýživnější s co nejvíc bílkovinou, jak jen to šlo, aby lidé nepošli hlady. Zpravidla se přidává na hlavní pokrmy a na obložené chleby. Je docela fajn, zajímavá novinka pro nás, žádný zázrak samozřemě. Ne že by v zemích Jižního Kónu nějaký sýrový zázrak vůbec k nalezení byl.

Místní jsou popisováni jako velmi zvědaví ohledně cizinců a cestovatelů, jelikož jich tam zas tolik není, a často se k vám přiblíží přátelsky zpovídat vaše cesty a vaši vlastní zemi. To jsme si vskutku potvrdili, víc než jinde, nic přehnaného ale. Přehnaná je spíš kultura tereré. Asi jako maté v Uruguayi. Oni jsou na to tak pyšní a rivalita s maté kulturou je pořádná.  Ve skutečnosti je to přitom úplně to samé, jediný rozdíl je v teplotě vody, maté je z horké vody, tereré ze studené. Tak nějak by mi dávalo větší smysl pít maté v zimě a tereré v létě, než jedno v jedné zemi a jedno v druhé, ale proti gustu.. Každopádně na obojí se používá totožná výbava, včetně termosek.

Většina silnic je nezpevněných, nebo zpevněných tak nějak po paraguaysku. Kámen(nebo kammená dlažba chcete-li) vypadající sopečného původu, nicméně neopracovaný do žádných rozumných kostek, prostě ostré kusy kamene bez pravých úhlů nebo rovných stran. Jeden by řekl, že to jsou předválečné cesty, ale ejhle, oni tím dláždí silnice dnes a denně. Přijde mi to jako hodně ruční práce, ale tak co ta tam stojí, že. Jízda po této “dlažbě” není žádný med. Jako to, skoro vše vypadá tak nějak.. halabala, neupraveně. Na jihu je pár německých městeček (jedno se jmenuje bez obalu Hohenau J). Ta vypadají o něco lépe a jako bonus byla vánočně vyzdobena (teda aspoň tam, kde se lidi shromažďují). Netuším, jak to vypadá jindy a jinde, ale zde a tyto vánoce byly oslaveny výzdobou z odpadu, především z plastových lahví. To byla hodně příjemná změna, tam, kde odpadové hospodářství je doslova 100 let za opicemi. I když je třeba přiznat, že to nebylo tak hrozné, jako třeba v Argentině. Většina špíny kolem bylo bláto a prach – což je fajn, ale svobodné odpadky jsou přesto problémem též.

Byli jsme varováni, že v Paraguayi nás bude očekávat nesmyslné vlhké vedro, docela jsme měli nahnáno, jak přímo z toho, tak z komárů a dalšího sajrajtu. Teprve v Cuidad del Este jsme dokázali sehnat síť na komáry. Ve výsledku jsme si v Paraguayi užili tepla dost, ale žádné nesmysly, žádné úpaly ani hmyzí obležení se nekonalo. Překvapivě jsme snáz než jinde nacházeli veřejné wifi v městečkách na venkově. Ne zrovna často, ani ne v perfektní kondici, ale pořád to bylo zlepšení.

V jednom z nich jsme vyhledali automechanika kvůli 3 problémům. Jeden nám opravil, s dalším nás poslal o pár domů dál a s posledním nás poslal do Encarnaciónu, většího města na jihu, na naší trase. Dále mě zkontaktoval s nějakým „amigo“ z Encarnaciónu, který měl umět anglicky (wow) a který by nám mohl pomoct. Vybavení této první garáže (relativně velké s několika mechaniky) bylo hodně základní a chování chlapů velmi fajn. Obojí asi jako obvykle. V Encarnaciónu jsme navštívili škálu různých mechaniků, mj. protože to, co nám opravil ten první mechanik, řidičovo okno, opět spadlo, a ještě jsme k tomu přidali problém s propanem v kuchyni. Jeden mechanik nechtěl, další nemohl, další neměl čas, další neuměl, další neexistovali (jakože nám byli doporučeni), celkově to byla pakárna. Naštěstí jsme se mohli opřít o přátelské ceny. Když jsme nakonec pořešili, co jsme mohli, vyrazili jsme za “amigem” a cestou nám auto přestalo startovat. Tak jsme k němu došli pěšky a on nám zajistil svého mechanika. Přijel, viděl, zhodnotil, ale byla sobota večer a museli jsme počkat na pondělí ráno. V pondělí jsme konečně měli auto v richtigu na nějakou chvíli.

Encarnación je město na nejjižnější paraguayské hranici. Na břehu Parané, vlastně nádrže na ní. Na druhém břehu je argentinské město Posadas. Encarnación, Cuidad del Este a Asunción jsou jediná větší města v zemi. Každé se tak musí něčím lišit, tohle je označováno jako nejhezčí. No, některé části jsou celkem fajn, nic extra. Pročež jsme si udělali obrázek, jak musí asi vypadat Asunción. Mohlo by to být lepší! Na pobřeží poblíž centra je umělá pláž, ačkoliv vypadá celkem původně. Voda je hodně teplá a docela i čistá. A oblíbená, no jistě, žádné moře ani nic podobného v zemi asi nenajdete. Hodně mladých a takových těch uspokojivě si žijících lidí tam chodí relaxovat.

Na kraji města jsme se setkali s “amigem”, kupodivu to nebyl místní, byl to vysloužilý švédskoamerický psychiatr a mechanik nebyl jeho kámoš, spíš švagr. Mechanik a jeho sestra byli dohromady sotva tak staří, jako gringo. Ten se přestěhoval do Paraguaye z rodinných důvodů, ale chystali se to vyměnit za Švédsko.

Jeho pohledy na místní politiku byly dost negativní. Jeho pohledy se někdy s našimi rozcházely, ale tady bych mu to z většiny věřil. Paraguay se stala zemí nejvíc pozadu už 150 let zpět. Nicméně v 70. a 80. letech, kdy se většina kontinentu pohroužila do diktatur, ta místní utvrdila zemi také jako nejzkorumpovanější a nejvíc zpátečnickou. Tak nějak do dnes. V takovém prostředí je pro velkostatkáře a další kvítka celkem hračka si hýčkat svoje pozice. Jako příklad si můžeme uvést již zmíněnou nádrž. Tak když se tam plánovalo přehradit Paranou, drželo se to v tajnosti tak dlouho, dokud si bohatí zaháčkovaní k odpovědným úředníkům nestačili skoupit nemovitosti v horním “příříčním” pásmu. Samozřejmě jim bylo sděleno, až po kam se to zaplaví. Celé to pásmo bylo obydleno vyloženě chudými rybáři a chatrče těch nějvýše položených se začly nenápadně skupovat. Za haléře samozřejmě. Když přehrada dostala život, chatrče šly k zemi a vyrostly tam snobské letní vilky apod., které se pronajímaly a prodávaly za řádově jiné chechtáky. Rybáři pod hranicí zátopy na druhou stranu – nedostali ani vindru, dostali nějaké náhradní ubytování, které se rovná slumu. Tam nakonec skončili stejně jako ti, kteří svoje prodali za těch pár haléřů.

Co se původních Guaraní týče, Paraguay se rádo prezentuje jako velký ochránce původních obyvatel, guaraní se dostalo stejné pocty jako španělštině, totiž oficiální jazyk, měna se jmenuje Guaraní a papaláši se bijí do prsou jak si na tom dávají záležet. Tím to tak asi končí. Naši hostitelé se dost věnovali neziskovým aktivitám podporujícím život původních obyvatel. Vláda nehodlá vůbec spolupracovat. Jako nejlepší příklad si pamatuju, že jednou byli navštívit nějaký vládní sklad určený na distribuci pomoci potřebným. Sklad praskal ve švech trvanlivými potravinami, ale nic se nikdy nedistribuovalo. Na otázky proč přišly odpovědi ve smyslu “Tak přeci jim jen tak nebudem rozdávat jídlo ne? Dostanou jednou a budou chtít znova!”. A tak tam ten sklad stál a hnil společně s jídlem a Indiáni dál dokola bezprizorně žebrali. Netroufám si tvrdit, že v okolních zemích se původním lidem dostává nějak nezanedbatelně lepšího jednání, jen zmiňuji jako příklad.

V Encarnaciónu jsme dospěli k rozhodnutí, že Asunción vidět nemusíme, zbytečná zajížďka. Celý jihovýchod země zřejmě vypadá stejně, odlišně vypadá severozápad, nicméně ten je hodně daleko a internet nás nepřesvědčil, abychom si tam zajeli. Žije tam hodně málo lidí, jsou tam široké a placaté pláně, pastivny, mokřady, křoviska, jakož i suchá pampa. Země jako celek tak trochu smutná, tak trochu šťastná. Hodně lidí žije celkem normálně jako pracující nebo malí živnostníci a nijak si nestěžují, stačí jim žít v míru a pokoji, střechu nad hlavou a jídlo na talíři. Nízká kriminalita, skoro žádné přírodní katastrofy. Nic moc k vidění. Zkusili jsme také navštívit vyhlášené pozústatky klášterů jezuitských misionářů, ty nám tep rovněž nezvedly. Je mi zatěžko si udělat na tu zemi názor. Řekl bych, že Hanně se spíš nelíbila, mně se nelíbila o nic míň než Uruguay nebo placatý venkov Argentiny či Brazílie. Docela dovedu pochopit, proč spousta Evropanů, co chtěla zmizet před zákonem, nebo evropským životem, zmizla zrovna do poklidné Para

Video zde

Paraguay – photo

Ciudad del Este – taxi:

IMG_20191217_095714_6

No food, no drinks AND no mate or terere. It is not a drink, it is a special category!:

Zákaz jídla, pití A maté nebo terere. To není nápoj, to je extra kategorie!

Ei süüa, ei juua, ei matet ega tereret. See pole lihtsalt jook, see on eraldi kategooria!

IMG_20191217_130821_5

Itaipu – fierce disappointment/silné zklamání/täielik pettumus:

IMG_20191217_134802_6IMG_20191217_140914_2

This ride has got it all! Mercedes, triple one (the more Mercedes logos the more Mercedes!), tinted windows as a touch of modernity, the age as a touch of the history (and financial necessity), flames, Jesus, 5 stars, a bit of a tuning, including a proper racing wing and a “premium” sign mustn’t miss either. Where else to see that than in Cuidad del Este:

Tento vůz je vším! Mercedes, trojitý Mercedes (čím víc Mercedes odznaků, tím víc Mercedes!), zatmavená skla pro špetku modernosti, věk, pro špetku historie (a finanční nutnosti), plameny, Ježíš, 5 hvězd, trochu tuningu včetně závodního křídla a nechybí ani original ochranná známka “premium”. Kde jinde ho spatřit než v Cuidad del Este:

Sellel sõidukil on kõik olemas! Kolmekordne Mercedes (mida rohkem logosid, seda rohkem Mercedes), toonitud klaasid annavad natuke modernsema, vanus aga ajaloolisema välimuse, leegid, Jeesus, 5 tärni, natuke tuunitud, kaasaarvatud korralik rally tiib ja “premium” silt. Kus mujal kui Ciudad del Estes:

IMG_20191217_161235_1

Paraguay hasn’t reached the Iguazu falls by a few kms and it lost maybe even better ones for Itaipu dam, but this area is so rich for that stuff you can go just behind the town of Cuidad del Este and find another splendid falls. Doesn’t compete the other two but it would do in most other parts of the world:

Paraguay nedosáhla na vodopády Iguazú o pár km a přišla o možná ještě lepší vůči přehradě Itaipu, nicméně tahle oblast je na takové věci tak bohatá, že stačí zajít kousek za město Cuidad del Este a najít si další skvělý vodopád. Na první dva jmenované se nechytá, ale ve většině světa by z toho všichni byli paf:

Paraguai on küll mitme kilomeetri kaugusel Iguazu kosest ning ilmselt jäi ilma isegi paremast Itaipu pärast, kuid see ala on nii koskesid täis, et sa võid vaid minna Ciudad del Este linna taha ja leida imelisi koskesid. See ei võistle küll Iguazuga, kuid teiste koskedega maailmas küll:

_DSC0700

Happy princess has got her dream dress. Have not used it ever since:

Spokojená princezna konečně ve svém vysněném úboru. Od té doby netknuto:

Õnnelik printsess sai oma unelmate kleidi. Me pole seda veel kordagi kasutanud:

IMG_20191217_202551_1

Standard car mechanic’s car lift:

Standardní autoservisácký zvedák na auto:

Tavaline auto mehhaaniku tõstuk:

IMG_20191218_162533_3

One typical local dish – vegan version, just two types of cheese and ham:

Nějaké typické místní jídlo – veganská verze, jenom dva druhy sýra a šunka:

Üks kohalik roog- vegan version, kõigest kahte sorti juustu ja sinki:

IMG_20191218_193051_1

Bella Vista last week before Christmas:

Bella Vista týden před vánoci:

Bella Vista üks nädal enne jõule:

IMG_20191219_171947_9IMG_20191219_190327_1IMG_20191219_190402_5IMG_20191219_190944_0IMG_20191219_191043_3IMG_20191219_191135_3IMG_20191219_191250_2

Some local engineering made of whatever sticks or bamboo or rocks you just found behind the village:

Něco z místního inženýrství založeného na kdejakém klacku, bambusu nebo šutrech nalezených za vesnicí:

Mingi kohaliku inseneri töö suvalistest oksadest, bambusest või kividest, mis ta külast leidis:

IMG_20191220_081343_7IMG_20191220_082955_6IMG_20191220_095311_7

Street sales/pouliční stánky/tänavakauplus:

IMG_20191220_081701_3

Encarnacion:

IMG_20191220_183749_0IMG_20191220_184704_7IMG_20191220_185929_4IMG_20191221_161346_6IMG_20191221_161645_8IMG_20191221_172632_4IMG_20191221_172636_9IMG_20191221_172709_9IMG_20191221_172746_2

Fauna (everything small is at least twice as big as in Europe):

Fauna (cokoliv malého je minimálně dvakrát větší jak v Evropě):

Fauna (kõik väikene on vähemalt kaks korda suurem kui Euroopas):

IMG_20191218_082720_4IMG_20191218_152421_3IMG_20191218_155541_1IMG_20191221_180533_1IMG_20191222_093405_2

What the heck is that painting? Especially the third guy in the back:

Co se děje na této malbě? Specielně ten třetí chlap vzadu:

Mis asi see joonistus on? Eriti see mees seal taga:

IMG_20191222_144802_5

Video

South Brazil – photo

Porto Alegre:

IMG_20191205_110551_0IMG_20191205_111535_7IMG_20191205_111655_5IMG_20191205_113311_9IMG_20191205_120734_2IMG_20191205_130152_7IMG_20191205_133532_1IMG_20191205_140549_6IMG_20191205_144117_4IMG_20191205_144259_6IMG_20191205_173612_6

A community garden in the middle of the city:

Veřejné sdílené záhonku uprostřed města:

Aiamaad keset linna:

_DSC0321

Why can’t it work like this in Europe too?/:

Proč to nemůže takhle fungovat i u nás?:

Miks Euroopas ei võiks see selliselt töötada?

IMG_20191205_131603_7

Vegan burger (Porto Alegre has got an extensive alternative scene):

Veganský burgr (Porto Alegre hostí celkem pokročilou alternativní scénu):

Vegan burger (Porto Alegrel on lai alternatiivne valik):

IMG_20191206_111555_5

Hilly countryside with great German descent and influence, 2-3 weeks before Christmas. We found it funny especially how lame can Christmas trees and other decorations get:

Vysočina s pořádnými německými kořeny, 2-3 týdny před Vánocema. Specielně jsme se nasmáli nad místními vánočními stromky a dalšími ozdobami:

Mägine maakoht Saksa mõjutustega, 2-3 nädalat enne jõule. Me leidsime, et see on naljakas, eriti arvestades kui magedad võivad jõulupuud ja dekoratsioonid olla:

IMG_20191206_152314_6IMG_20191206_152333_7IMG_20191206_152452_8IMG_20191206_153637_4IMG_20191206_172553_0IMG_20191206_182005_7IMG_20191207_111538_3IMG_20191207_122154_4

Ruta romantica – a popular route going through this region. The name romantic is related to a lot of flowers along the road. Funny is that there is no single other flower but this one in 2 or 3 colours:

Ruta romantica – oblíbená trasa klikatící se tímto krajem. Jméno romantická se velmi vztahuje k všudypřítomným kytkám podél cesty. Sranda je, že nepotkáte jedinou jinou kytku, než tuhle ve 2-3 barvách:

Ruta romantica – väga populaarne tee selles piirkonnas. Nimi ‘romantiline’ tuleneb lilledest selle teelõigu ääres. Naljakas on see, et seal pole ühtegi teist lille. Ainult see lill 2 või 3 eri värvis:

IMG_20191206_162359_3

The German descend and influence literally erupts in the middle of the Ruta romantica in two neighbouring towns making it a tourist magnet. We were not impressed at all but for locals it seems like real little Alps. To be fair, it might be the only area in the whole of Brazil where snow appears once in a long while:

Německé tradice se třeskutě nahromadily uprostřed této cesty a oblasti, ve dvou sousedních městech, ze kterých je turistická Mekka. Na nás to vážně nezapůsobilo, ale pro místní to dost možná budou opravdu malé Alpy. Je fakt, že to je možná jediná oblast v celé Brazílii, kde se jednou za čas objeví i sníh:

Saksa mõjutused lausa voolavad kahes külas keset Ruta Romanticat, tehes sellest korraliku turistide magneti. Me ei olnud väga vaimutuses, kuid kohalike arvates nägid need välja kui ehtsad Alpid. Kui asu olla, siis see võib olla üks piirkondadest kogu Brasiilias, kus lumi üldse maha tuleb:

IMG_20191206_182027_2IMG_20191207_084958_6

One place did impress us there although the crowds were quite annoying:

Jedno místo se nám tam ale vážně líbilo, ačkoliv nekonečný dav turistů nám nedal vydechnout:

Üks koht avaldas meile muljet, kuigi rahvasummad seal ajasid meid närvi:

IMG_20191207_094712_0_DSC0350_DSC0355

Wonderful canyons and mountains of Santa Catarina:

Prvotřídní kaňony a kopce Santa Catariny:

Imelised Santa Catarina kanjonid ja mäed:

_DSC0367_DSC0393 18.41.35IMG_20191208_094249_2IMG_20191208_100535_3IMG_20191208_111930_0IMG_20191208_120214_6IMG_20191208_153654_0IMG_20191208_165656_5IMG_20191208_170140_0IMG_20191208_171550_8IMG_20191209_053724_0_DSC0462IMG_20191209_161646_7IMG_20191209_162713_0_DSC0485IMG_20191210_091104_9IMG_20191210_091411_1IMG_20191210_103616_6IMG_20191210_104723_0IMG_20191210_105306_4IMG_20191210_110246_5IMG_20191210_112042_3

And wonderful beaches and coast of Santa Catarina:

A prvotřídní pláže a pobřeží Santa Catariny:

Ja imelised Santa Catarina rannad ja kallas:

_DSC0515IMG_20191210_135655_8IMG_20191209_121334_7IMG_20191210_163521_7IMG_20191210_163816_8_DSC0542IMG_20191211_120837_7IMG_20191212_115723_8

Flora of Rio Grande do Sul and Santa Catarina:

Flóra v Rio Grande do Sul a Santa Catarině:

Rio Grande do Sul ja Santa Catarina taimestik:

IMG_20191207_100233_4IMG_20191207_100844_9IMG_20191207_101546_8IMG_20191208_145151_5IMG_20191208_145543_1IMG_20191208_165844_0IMG_20191211_122916_0IMG_20191212_104440_2IMG_20191212_170449_4IMG_20191212_170622_6IMG_20191212_170756_1

Around Itaipu:

Kolem Itaipú:

Itaipu ümbrus:

IMG_20191216_163218_0

Let’s spend remaining Brazilian change on some typical food. Ok, what do you have? For this money? Manioc fries and fried (both deep) banana empanada. Try not to get thirsty after that:

Pojďme se zbavit posledních brazilských drobných za nějaké typické jídlo. Tak co máte? Za tolik peněz? Maniokové “krokety” a banánová empanada, obojí z friťáku. Kdo nedostane po tomhle žízeň, má u mě pivo:

Raiskame oma viimase Brasiilia valuuta kohaliku toidu peale. Olgu, mis meil siin on? Selle raha eest? Maniokki friikad ja praetud banaani empanada. Ürita mitte janu kustutada pärast seda sööki:

IMG_20191214_171115_0

IMG_20191214_073224_8Although modern cars and trucks are very common too, you can also find museum not only within the countryside but on international routes too:

Moderní osobní ani nákladní auta tady vůbec nejsou výjimkou, ale prastaré vykopávky se dají potkat nejen u strýce na poli, ale i na mezinárodní dopravě:

Olgugi, et moodsad autod ja veokid on tavalised, võib siin ka leida muuseume nii maal kui linnas:

IMG_20191216_082604_8

Video

Jižní Brazílie

Navštívili jsme jen tu nejmenší část Brazílie, jih, a ani ne celý. Protože ta země tvoří rozlohou, pouplací i rozmanitostí půlku JA, jako bychom viděli celou další celkem velkou zemi. Vetřeli jsme se tam nejjižnějším hraničním přechodem země, v Chui z Uruguaye.

Zdálo se nám tam trochu nevěrohodně hned metry od čáry. Lidi, obchody, cesty… V sámošce mě požádali, abych si nechal pingl ve vchodu, nikoliv v uzamykatelných skříňkách, ale jen tak na zemi u kasy. Tak určitě. Později mi Hanna řekla historku z toho města, jak někdo takovýhle pingl chňapl a utek a pokladní se ani neotočil. Díky, nechci.

Namířili jsme si to rovnou 500km do Porto Alegre, usoudili jsme, že mezitím nic zajímavého neuvidíme. Důkladně jsem si předem študoval, jak se vyhnout všudypřítomným mýtům. Mají tam zákon, dle kterého mají všichni právo na náhradní trasu bez poplatků a dále, pokud nemají při sobě peníze, mají právo projet s obdrženou složenkou splatnou posléze. Nejdřív jsem si našel náhradní trasy a vyzkoušel jsem hned tu první a hned ta první nás tak vyškolila, že jsem se o to už nikdy nepokusil. První pokus začal malou zadní venkovskou silnicí. Tj. stále 3. třída, dle mapy. Ani prázdné traktory si tam v reálu nedovolí pelášit po takové polňačce ještě neopravené z války. Kromě traktorů a kombajnů jsme tam taky nic jiného nepotkali, zřejmě se využívá jen jako přístupovka na pole. Poslední úsek, který byl nezbytně nutný k objetí mýta, byl uprostřed najednou přehrazen plotem a za ním bylo jen čiré, soukromé pole. Děkujeme, mapy! Děkujeme, zákony! Vrátili jsme se na rychlostku co nejkratší polnicí, tam jsme nejdřív museli jet opačným směrem, pak se otočit na typické JA dálniční otočce. Velmi populární, mimo města tam nestaví sjezdy, podjezdy, nadjezdy, prostě uprostřed dálnice (no, spíš běžnější dvouproudovky obvykle) fiknou otočku mezi oběma směry a je to. Dobrým zvykem, nikoliv pravidlem, je takovou otočku obdařit kratinkým odbočovacím a připojovacím pruhem (tedy zleva). Dalším dobrým zvykem, nikoliv pravidlem, je vyhodit blinkr a pak dát přednost. Bezpečnost především! Já jsem tohle už viděl v Pobaltí a není to tak nebezpečné, jak by se mohlo zdát, ale extra opatrností zde neplýtvat. Poté jsem se těžce snažil projet mýtem jen na složenku, že nemám hotovost, že mi nejde karta a tak. Namísto složenky jsem byl poslán zpět k nejbližší bance si vybrat hotovost, nebo se prostě ztratit. Nejbližší banka byla 50km a tou dobou určitě už zavřená. Toliko k právnímu státu Brazílie. Myšlenkou k ospravedlnění těchto mýt, jak už to tak bývá, je přispívat na kvalitní a rychlé dálnice. Zde to občas znamená rozbitou “starou” jednoproudovku, kde jet rychleji jak 80km/h je vážně risk, a dálnice v nedohlednu.

V Porto Alegre jsme byli hoštěni dalším supr chlápkem, tentokrát konečně místním. Celkem alternativní a podobně naladěný člověk, nicméně softwarový developer a díky tomu jsme si po 5 týdnech užili poprvé plně funkční a rychlou wifi. Auto jsme museli posunout 2km jinam, protože naše čtvrť oplývala nadšením z nočního vandalismu na autech. Kromě toho a hustých davů v centru, plných lidí, kteří se nerozpakovali narušovat naši komfortní zónu a hlasitě na nás něco vyzvídat (resp. snažit se něco střelit nejspíš) (což se zdá býti v Brazílii naprostou normou), jsme se vůbec necítili mimo bezpečí, komfort nebo vesměs přátelskou náladu. Nicméně náš domorodec nám vyprávěl historky z úplně jiného soudku, samozřejmě o Riu a Sao Paolu, ale v menší míře i o dalších městech včetně Porta Alegre. Pro nás nepředstavitelné. Taky jsme např. viděli kurýry převážející hotovost z bohatších podniků. U nás by to vypadalo asi jako novější dodávka s tmavými skly a dva chlapi s decentě usazenými pistolemi. Zde se to neobejde bez obrněných transportérů a min. 4 po zuby ozbrojených drsoňů, významně mávajících velkými samopali, nebo brokovnicemi, jak to dělají taky policisté. Bylo nám řečeno, že ozbrojená bankovní přepadení, jak je známe z Hollywoodu, jsou ještě stále realitou. Těchto negativních momentů si člověk ale musí schválně všímat a bavit se o nich, jinak je to jen radost procházet se ulicemi. Vzhledem ke zbytku Jižního Kónu (Chile, Argentina, Uruguay, Paraguay) nám přišly ulice a budovy zajímavější, koloniálnější, potraviny a jídlo obecně bohatší, roztodivnější a některé domácí (to ovšem může znamenat taky 5000km) produkty mnohem kvalitnější za stejnou nebo nižší cenu. To jsme si rozhodně užívali. Jen jsme byli upozorněni, ať nekupujem místní víno, prý to vůbec neumí. Procházka večerními ulicemi prozradila, že v každém baru, hospodě, klubu, restauraci, občerstvení, holičství, atd., bez rozdílu – je několik obrazovek s živým fotbalovým přenosem, a sice všech 5 stejný zápas. Události, jiné sporty, jiná utkání atp. – smůla.

Zapeklitostí pro nás byly peníze. Nějakou hotovost jsem získal za zbylé Uruguayské peso na hranici, ale to roztálo neočekávaně rychle. Výběry buď předražené, nebo nemožné, ze záhadných důvodů. Platby kartou velmi široce podporované, ale zpravidla to s mou kartou moc nešlo. Většinou se zadařilo na 3., 4., 5. pokus, nebo vůbec. Nebyl jsem sám (z cizinců). Pořád se mě ptali, jestli je debetní nebo kreditní, bůvhí proč. Po nějaké době jsme přišli na to, že debetní v Brazílii znamená kreditní a kreditní znamená debetní. Dá rozum, že. Tímto trikem jsme snížili procento problematických plateb z 90 asi tak na 50%. Zpravidla taky museli vytahnout někde zezadu nějaký spešl platinový terminál, který by si potykal se zahraničními kartami. Nakonec jsme zjistili, že ve španělštině to s tím debit a credit mají stejně, ale problémy to v těch zemích nevytvářelo (někdy v Argentině).

Aby to všechno byla mnohem lepší zábava, máme tu na to jazykovou bariéru. Nevím, jak mluví v Portugalsku, v Brazílii nikdo nemluví anglicky, nikdo španělsky, když řeknou, že umí trochu, neumí vůbec, když řeknou, že neumí vůbec, umí trochu. Psané písmo vypadá dost příbuzně španělštině, to se dá sesmolit, ale mluvená řeč je horor, který nemá se španělštinou společného vůbec nic. Zní to jako guláš z jiných a navzájem cizích jazyků, rozuměli jsme asi tolik jako v Maďarsku. Auto, credito, diesel, internet, tečka. Samozřejmě jim to z pusy lítá jako z kulometu a nejspíš ještě v nářečích.

Z Porto Alegre jsme se pomalinku vydali brouzdat vrchovinu na sever, relativně poblíž oceánu. Nejspíš nejzajímavější oblast (ještě pobřeží), kde rozlehlá vrchovina, držící si nějakou plus mínus úroveň, najedou ostře padá do členitých kaňonů směrem k úzoučké přímořské nížině a vztváří dechberoucí panoramata. Je to zároveň nejzelenější oblast. Vítr zpravidla fouká od moře a nese hodně vody, které hodně spadne právě na této hraně. Myslím, že to pokračuje až k Riu, ale stihli jsme pouze části ve státě Santa Catarina. Prvních 200km z Porto Alegre jsme se drželi cesty zvané Ruta Romantica. Jméno si vysloužila květinami kvetoucími podél značné její části. Nám se to zdálo jako vtip, ale stejně jsme si to celkem užili. Pahorkatina je hodně kopečkovitá a cesta zakroucená. Spousta obcí podědila hodně německých a dalších genů a zvyků z 19. st. a může to být pro nás celkem sranda. Dvě města na půli cesty to ale vzala na úplně jinou úroveň. Takový horší alpský skanzen masového turismu. A v sezoně je opravdu masový. Nás to nezaujalo a jen jsme projeli, s výjimkou blízkého vodopádu, který má světové parametry. I návštěvnost.

O hodně víc k vidění bylo jen kousek dál na sever od Ruty Romanticy. Již zmíněné kaňony strhávající pahorkatinu dolů k pobřeží zformovaly to nejlepší právě tam. Skvělé pralesy a vodopády samozřejmě rovněž nechybí. Tyto příkré hory, skály, kaňony a uzoučká sedla není snadné překonat, ale vede tam x silnic. Některé s asfaltem, některé bez, všechny neskutečně křivolaké a s parádními výhledy. Veškeré nezpevněné silnice jsou hotový off-road oproti např. uruguayským nezpevněnkám. To jsme si rozhodně neužili a aby nám místní cesty naložily ještě navrch, pocukrovaly to svými retardéry. I v sousedních státech jsou obrovskou módou a jsou nehorázně velké/ostré, ale zde jsou zkrátka všude a ještě ostřejší. Naprostý nesmysl. Taky nám pár drobností opadalo z auta (mj. světlo).

Zatímco pahorkatina většinou hostí klasické subtropické pastviny (mimochodem, místní krávy jsou zvětšiny hodně odlišné od těch našich), dole u pobřeží se najdou spíš už tropičtější pole, často vyloženě políčka banánovníků, rýže atp. Banánovníky rostly všude podél cesty a jakoby nazdařbůh, planě, že by vás ani nenapadlo, že to určitě bude něčí pole (nebo sad?) a čí, resp. ke kterému stavení byste to přiřadili. Hlavním tahákem je ovšem přímo pobřeží a pláže. Santa Catarina má vážně co nabídnout. Pláže vždy krásně písečné, dlouhé, široké, vůbec ne zaplněné vzhledem k tomu, že už bylo vedro a v moři teplo. Dokonce i provařený ostrov Florianopolis s hlavním skoro milionovým plus turistickým stejnojmenným městem Florianopolis měl své pláže daleko od přeplněných, přitom jsou úplně bomba. Poblíž pláží se docela dobře dá kempit ať už s autem nebo bez, poblíž se vždy najde něco dobrého a celkem levného k osvěžení. Narozdíl od Uruguaye jsou všude vidět nějaké kopce a občas rostou přímo z pláže a vytváří luxusní scenerie. Jak pobřeží, tak velká města nám přišla mnohem kosmopolitnější, než v zemích směrem na jihozápad.

_DSC0515

Jestli bylo něco narvané lidmi, tak určitě Florianopolis. Stejně tak Porto Alegre. Hodně. Motat se krz město bylo plné napětí, o něco náročnější než v jiných větších městech doposud. Především díky ostatním řidičům, kteří to zkrátka prasí, pravidla se moc nedodržují, snačky jsou bordel, někdy prostě nejsou vůbec, nikdy není jasné, kolikže pruhů ta cesta (hlavně jednosměrky) vlastně má, přičemž místní se nezdají v tomto chytřejší, ale což, silnější pes bere kost, že. Další lahůdkou jsou neuvěřitelně neuvěřitelně populární systémy jednosměrek v JA. V Brazílii si to vylepšili a zásadně je tam nemají logicky (zleva, zprava, zleva, zprava), ale úplně náhodně (např. zleva, zleva, zleva, zleva, zleva, zprava, zprava, zleva…). Ve městě jsme měli úkol, nechat se potřetí očkovat proti vzteklině a opět to nebylo jen tak. Nejdřív jsmě dostali kontakt na kámošku kámošky z nemocnice, kde očkují. Tak kámoška kámošky se nás jen začala vyptávat, na co to chceme a dál už se na nás vybodla. Tak jsme se do tý nemocnice vydali přes vrátnici, po hodině a půl dialogů rukou a nohou jsme se dostli k velmi mladé doktorce, která celkem i uměla anglicky. Řekla nám, že se musíme zaregistrovat v dané nemocnici a pak na extra žádost nás teda očkují. Obyčejně pro málo ohrožené lidi tohle očkování jen tak nevydávají, jednoduše prostě nejsou. Aby bylo logice učiněno za dost, tak zrovna tady to bylo zcela zdarma.

Poté jsme to ohnuli na západ a proletěli jsme širým kopcovatým venkovem směrem k Iguazú a Paraguayi. Nic extra, je to tam fajn, to je tak vše. Zapadli jsme do Argentiny a jeli jsme na Iguazú z této strany. Překročili jsme tedy jinde, než turisti obvykle dělají. Čárou je řeka a celnice jsou na koncích mostu. Protože jde o vnitřní hranici Mercosuru a konroly uvnitř jsou relativně laxní a často vám ani nedaj výstupní razítko a jistí to jen vstupní, prázdnou brazilskou celnici jsme považovali jako známku, že je pátek večer a to se přece nepracuje, Argentinci to zmáknou. Tam nás poslali zpátky, že jasněže potřebujeme výstupní razítka. Brazilská celnice ale nefungovala v brazilské celnici, nýbrž někde na druhém konci města uprostřed zapadlé obytné čtvrti, kde by ji nikdo nikdy nehledal. Logicky, že. Budovu jsme nalezli, ale nenalezli jsme, jak do ní vlézt. Tak jsme si tam hráli na blbce 15min, než se to vyjasnilo. Tam seděl jeden jediný celník nebo pasovák nebo obojí, který nám věnoval štempl s nesprávným rokem a dvě lejstra k autu místo jednoho. Jak jsme na to přišli, Hanna nás donutila se otočit a jít si pro správný štempl. Tak to opravil a mlaskl to rovnou přes ten vadný, takže se to těžko dalo číst. Tak jsme se ho přetali a prý “mně to nevadí, jestli jim to vadí v Argentině, tak se vraťte”. Děkujeme, orgáne. Naštěstí to prošlo a zabili jsme tak pouhé 2 hodiny naprosto zbytečného času. Později jsme ještě vstoupili a vystoupili ze země ve Foz do Iguazú na 2 různých přechodech a celnice byly tam, kde mají, jelikož se jedná o dost vytížené přechody, ale tam to zmotali také. Vždycky se musí nejdřív pro štempl k pasovákům a následně se začít vyptávat někoho, kdo vás pošle někam, kde vás pošlou za chlápkem, co stojí někde bůhví kde nazdařbůh venku nebo v nějaké opuštěné části celnice, ten vás vezme zase jinam, tam vyplní papíry na koleni a je to. Ani jedna celnice nikdy nevypadá stejně a vždy je to nová hra o tom, jak zapomenout na logiku.

Náš vlastně jen týden a kus v Brazílii byl nakonec pěkně zábavný, hodně jsme si užili přirodu, jídlo, o tom žádná. Lidi jsou přátelští, otevření a bez jazykové bariéry by to mohlo být ještě o dost víc zábavy. Hodně negativ mně docela leželo v žaludku, ale celkově to bylo fajn, ta země má hrozně moc co nabídnout a co jsme tak slyšeli, zbytek země není o nic slabší, než jih a je hodně rozmanitý. Celá Brazílie je asi tak další výlet aspoň na půl roku. A všechno jen ne nuda!

Video zde

Uruguay

Tato země měla být pro nás něco maličko jiného. Není tam nic moc k vidění, podnebí, příroda, lidi, standardy a rozvinutost na evropské úrovni, ale stejně jsme na to byli dost zvědaví. Jak se téhle malé zemi bez jakékoliv nezanedbatelné výhody oproti svým sousedům daří prospívat daleko lépe, ačkoliv si žijí svůj velice přátelský a neuspěchaný venkovský život. Chtěli jsme začít výpravu zde a vůbec to neuspěchat, zkusit si dobrovolnictví, dostat se pod kůži místního života, zlepšit se ve španělštině a aklimatizovat se na kontinent.

Ale místo toho jsme dali přednost úkolu získat auto a proto jsme se obrátili směrem do Chile, sehnali tam auto a odtamtud dojeli do Uruguaye. Překročili jsme řeku Uruguay, jež tvoří komplet východní západní čáru země a rozdíl od Argentiny jsme pocítili okamžitě. Lépe udržováno, vypadalo to více evropsky. Krajina, pole, no spíš pastviny, nám dost připomínaly Evropu nad Alpami, vyjma vedra a stromů. Je pravdou, že v Argentině to vypadá relativně podobně hned u hranice, mezi řekami Paraná a Uruguay, krom udržovanosti. Názvy obcí jsou úsměvné, např. Mercedes, Nuevo Berlin, Nueva Helvecia, na památku hromadné imigrace alpských národů z 19.st. Nicméně je to přecijen latinská Amerika. Setkáte se všude se siestou, která zabere klidně 5, někdy dokonce 6 hodin, posléze je většina obchodů otevřena do 8, ale také do 10,11 večer, včetně víkendu. Při jízdě po parádní silnici neusněte na vavřínech, dříve či později narazíte na klasický jihoamerický retardér nebo díru, které v Evropě nepotkáte, ani v Británii nebo na Ukrajině, a které vás pohodlně vykopnou ven do pole, potkáte hromadu silnic nezpevněných, sotva potkáte někoho se znalostí angličtiny, těžko se vám budou hledat ceny v obchodech (a na rozdíl od sousedních zemí dokonce i ceny paliva na pumpách), potkáte hromadu aut nedbajících předpisů v čele s omezenou rychlostí, aniž by to policii dvakrát zajímalo a aniž by jezdila vyloženě prasácky, jako v některých jiných zemích, na silnicích někdy nepotkáte zatáčku za 20km, na dálnicích (no, spíš rychlostkách) naopak potkáte chodce, cyklisty a dokonce i lidi obstarávající grilovačku, což je místní národní sport. Kdekoliv, kdykoliv. Uruguay je na kontinentu asi nejdál směrem k 21.st. a to zahrnuje např. legální sňatky stejného pohlaví, nebo konzumaci marihuany. Kupodivu by to ale člověk na ulicích vůbec nepoznal. Dostal mě jeden zvyk, se kterým jsem se ještě vážně nesetkal. Ve větších nebo serióznějších obchodech, které jsou zhruba našeho standardu, se vždy najdou bezpečáci (ano, množné číslo). To na kontinentu není překvapení, ale překvapení přichází v momentu, kdy po vstupu do uliček bez jakékoliv známky toho, že jste prošli skennerem, za vámi jeden z nich přijde a slušně vás upozorní, že ten nůž (případně zřemě jakákoliv jiná zbraň), co máte v batohu, v krámu povolen není a je třeba si ho odložit do skříňky u vchodu.

Většina turistů jede do Uruguaye navštívit pobřeží. Začíná se často v Colonii del Sacramento, naproti BA přes záliv La Plata, pak se pokračuje podél celého pobřeží až k Punta del Diablo, případně do Chuy na brazilské hranici. Protože kromě většiny lidí se tam najde taky většina zajímavostí, přijali jsme tento klasický plán s tím, že si ho rozšíříme o zajížďky do vnitrozemí, kteréhož jsme nakonec viděli trochu. Colonia je celkem proslulá z dvou důvodů, jednak je to nejrychlejší a nejlevnější cesta z BA do země, jednak pro svou starou koloniální architekturu. Z té jsme teda unešeni nebyli, rozhodně bych si tam kvůli ní neudělal extra výlet. Prostě fajn městečko, jen plnější cizinců, než by si zasloužilo. Je tam dost velká písečná pláž (dále již jen pláž, řekl bych, že bez písku by tomu místní ani neřekli pláž, maj z čeho si vybírat). Voda byla hotové kafe, relativně špinavá, tak jsme ji nechali být a počkali jsme si na východní pláže, nicméně ostatní se nerozpakovali. Zbytek jihozápadu snad ani nestojí za zmínku, ale toulat se tím venkovem se nám líbilo.

Montevideo není světoznámé svou architekturou, nebo historií, ale viděli jsme tam toho snad víc jak v BA a Santiagu dohromady. To jest pořád nic moc, ale fajn. Centrum je na takovém menším poloostrově, jehož západní břech zabírá přístáv a východní pláže zaplavené místními. Pláže jsou fajn, voda lepší, ale stále nic moc, pořád je to u delty druhé největší řeky kontinentu. Jako všude vesničani a maloměšťáci vám vždy řeknou, že to město je neuvěřitelný blázinec, nicméně je to blázinec jako každý jiný v této velikosti, možná i o kousek méně. Hostitele jsme tam nenašli a nechali jsme se tak hostit pláží. Měli jsme tam jeden úkol, nechat si píchnout očkování proti vzteklině a tyfu. Překvapivě to nebylo jen tak. V nemocnicích nejsou, tak jsme poptávali očkovací centra a ti nám taky nechtěli vyjít vstříc, jednou že nemají, jednou že potřebujeme předpis a tak dále. Bramboračka. Nakonec jsme se museli spokojit se vzteklinou, tyfus nebyl. Tak snad v Brazílii, tam mají tropy. Dále jsme nesehnali žádnou marijánku (když už je legální a když Hanka měla nějaké bolesti). Docela nám přišlo obtížné se vmísit mezi místní. Marijánka se pěstuje a distribuuje prostřednictvím státu, koupit se dá jedině v lékárně a jedině jako místní občan – cizinci mají smůlu. Osobní pěstitba je povolená rovněž a na vše jsou samozřejmě limity.

Z hlavního města jsme to otočili do vnitrozemí na venkov. Není tam moc co vidět, ale je tam hezky. Většinou vidíte pastviny, tu a tam pole a vždy oplocené, docela nám dávalo zabrat najít místo k nocování, nebo dokonce na oběd schovat se jen do stínu, aniž bychom se opírali o něčí bránu, u které tak maximálně se dal najít větší a širší strom. V jednom bohem zapomenutém městečku jsme v pátek večer skoro vběhli do bubenického průvodu místních nadšenců, kteří pochodovali krz naskrz náměstím a bubnovali docela zajímavé věci. U nás v Evropě bych něco takového očekával někdy ve dne, nicméně zde se bavíme o 10 večer. Doopravdy nás to zastihlo už s kartáčkem v puse a po večerníčku. Poté jsme se vydali na dva malé výšlapy na vybrané místní kopečky. Na prvním jsme se dokázali ztratit, na druhý nás nepustili, protože se tam pouští a pouští se jen do 3 odpoledne. Zároveň se tam také pouští jen s alespoň litrem vody na hlavu, seriózní obuví do terénu, alespoň jedním dospělým a žádným mladším 7 let, dále bez telefonu. 300m nad mořem hezky zaoblený kopeček, jinde ho má každý druhý doma na zahradě a děcka tam chodí samy bosy, tady ale nikoliv.

Nejvyhlášenější kout Uruguaye se zřejmě nachází na jihovýchodním cípu kolem Punta del Este. Je to takové souměstí a souvesničí o hodně jednotkách, které se roztahují především podél pobřeží. Je to plus minus mix stálých obyvatel a ubytování pro sezónní turisty (a v podstatě žádní jiní než sezónní tam nejsou). Nicméně přímo město Punta del Este uprostřed toho je jiná liga. Nikdy jsem neviděl takovou koncentraci a rozsah nových, 5,10,15patrových budov vypadajících jako lepší bytovky, lepší kanceláře, střediska korporací atd., přičemž to jsou všechny do jednoho ubytování pro dovolenkáře. 9 měsíců v roce skoro nikde ani noha, někdy i víc, když zrovna argentinská ekonomika jede z kopce, což se děje často a mj. i teď. Většina turistů je z BA nebo zbytku Argentiny, hromada se jich také sjíždí z Brazílie, teprve pak se dá početně mluvit o místních, nebo ostatních. Jedná se o kult. Prostě tam musíte na léto, a zároveň tam musíte taky všechny další léta, je to tradice. Možná to přikládá pod kotel vtípkům o tom, že je to předměstí BA (kořenící ve vtípcích o tom, proč vlastně existuje samostatná Uruguay a není jen další argentinskou provincií). Tradicí dále je pronajímat si každý rok to samé místo, takže si tam vytvoříte často dlouholeté kamarády, známé, které vidíte jedno léto ročně. Pokud počítáte peníze, ale chcete tam celý rok bydlet, nejlepší strategií je pronajmout si něco od března do prosince a na prázdniny, kdy se k nájmům běžně přidává další nula na konec, vypadnout a bydlet ve stanu, na pláži, v autě, nebo prostě někde jinde. Hromada lidí stále staví nové a nové domy do pronájmu, jen aby je pronajímali 2 měsíce v roce. Zajímavější než účast argentinských zákazníků je účast těch brazilských. Kdo viděl brazilské moře, nepochopí, co je táhne na toto horší, studenější, přecpanější a mnohem dražší místo. To se o Argentincích říct určitě nedá. Až sem jsme se potýkali s 35st vedry, na dalších 10 dní jsme to ale zmáčkli pod 20. 35 totiž v Uruguayi není normální na jaře, ale v létě. A oceán vám to dá rovněž pocítit. Dá se to až tak od půlky prosince.

IMG_20191124_135747_9

Na konci tohoto souměstí-letoviska jsme se zastavili u jedné fajn rodinky. Německo-moldavské. Jejich děti (4 a 2) hovořily, nebo alespoň plynně rozuměly 4 jazykům (německy, rusky, španělsky a anglicky) a ve věku 5 let by měly začít s portugalštinou ve škole. To byl pro nás zatím jeden z největších šoků na této cestě. Rodiče měli hodně co vyprávět, zažili opravdu hodně na stopu, s Couchsurfingem, chlápek se dokonce angažoval v zakládání a organizaci těchto komunit a webových stránek, dali nám hromadu tipů, včetně dvou typů, totiž dalších fajn lidiček po cestě na sever, u kterých jsme se taky zastavili a taky byli super.

Posléze jsme jeli přímo za jedním z nich. Tento chlápek si ovšem žije úplně jiným životem. Koupil si 8ha křoví a lesů úplně na konci světa, kudy brouzdá spousta potoků, ptáků, hadů, divočáků, dobytka, co uprchl místním gaučům (jihoamerický ekvivalent kovbojů chovajících dobytek nebo koně), a kde ho spojuje s civilizací pouze dlouhá a špatná bahnitá polňačka a mobil. Postavil si tam vlastníma neřemeslnickýma rukama domek z hlíny a dřeva a poustevničí si v křoví v míru a pokoji. My jsme náhodou měli zájem o dobrovolnictví někde v Uruguayi, na venkově, čím víc “ekolife”, tím líp, pročež jsme se dohodli, že tam u něj na pár dní zůstaneme a pomůžeme kolem, protože on takové pobyty občas nabízí tak jako tak. Moc jsme toho vskutku nenamakali, trošku jsme mu pomohli začít stavět malý zahradní věžový vodojem. Je to něco velice běžného v této části světa. Každý dům se zahradou, že by měl svůj. Prostě plastová nádrž na něčem, co vypadá jako trochu pevnější posed, většinou ze dřeva, často taky z cihlových sloupků. Roger je sice Němec, ale není technik a k LA technickým standardům se přizpůsobil rychle. Nad ničím se dvakrát nešpekulovalo a konstrukce se podle mě rozhodně ani nepředimenzovala. Zbytek času jsme strávili odpočinkem s přírodou, diskuzí o životě, přípravou primitivních jídel.

Ze země nikoho jsme se posunuli na poslední naší zastávku v zemi, do pobřežního Punta del Diablo. Je to protiklad k Punta del Este, je to mrňavé, klidné, venkovské, jen jedno či dvou patrové domky nebo chatky se zahrádkami, pláž sotva nějak organizovaná nebo značená, přesto do určité miry turistické – ačkoliv spíš pro baťůžkáře, alternativní, nebo aspoň rádoby alternativní lidi (něco jako my, akorát o něco bohatší). Na kraji této vesnice jsme si oficiálně vyzkoušeli dobrovolničení na takovém alternativnějším místě s chatkami pro turisty, které se snažilo o ekologičnost a udržitelnost. Chatky byly kruhového půdorysu a s kupolemi, většinou pro dva, všude okolo byl les, kousek za ním pláž, inženýrské sítě žádné. Měli jsme zde pomáhat a taky se naučit o zelenějším bydlení, místní kultuře atp. Dost jsme se na to těšili.

První den nám bylo řečeno se uvolnit, poznat místo a lidi a nic nedělat. Pantáta nám to tam zběžně ukázal a zavedl nás do jedné chatek (jediné látkové, nikoliv dřevěné), ve které jsme měli bydlet a zároveň ji dát do pucu a popřemýšlet, co na ní vylepšit. Večer jsme tam tedy šli spát, ale potkali jsme tam pár velkých mravenců, a protože nám hmyz moc nevoní, mravenci ne v neposlední řadě, šli jsme se vyspat do auta a nechali to na ráno. Ještě než jsme se k tomu ráno dostali, pantáta už už nás chtěl vyrazit, že prý si jen válíme šunky a nic neděláme. Přesně tak, jak nám den před tím řekl. Možná to bude ta marjána, kterou tam jako jedinou kytku pěstuje a kterou pálí jakoby místo cigaret. Tak jsme si to vyjasnili a šli jsme na tu chatku. Dal nám koště, hadr, kýbl a jed na hmyz, pro jistotu. Odkrytí zřejmě již nějakou dobu ustlané deky odhalilo nikoliv několik mravenců, ale několik celých hnízd oplývajících vajíčky a vším příslušenstvím. Šavle byla na krajíčku. Si představte tam nastoupit večer za tmy už s polozavřenými víčky, jenom naskočit do peřin. Mistr se však pouze zopakoval, “uklidit”. No já to vzdal, ale Hanna odhalila hroší kůži a šla do toho. Nakonec jsme ho přesvědčili, aby se na to alespoň mrkl. Jeho slova byla “Neuvěřitelné. Neeee. Neuvěřitelné! Představte si, že jsem sem poslal nějaké hosty spát, hahaha. Tak ju, pořádně to tady ukliďte.” Beze studu. Tou dobou ještě stále hýčkal myšlenku toho, že tam má ve mě stavebního inženýra. Chtěl po mě rady ohledně jeho dřevěných konstrukcí (tj. křivolaká prkýnka a staré bambusové tyčky sbité halabala hřebíky, aby to pár let silou vůle drželo pohromadě). Tedy pár rad nebo nápadů jsem mu poskytl, rozhodně jsem měl v merku ještě o dost víc, ale jemu se nelíbily, byl rozhodnutý o svých, od té doby jsem pouze ty prkýnka a bambusy natíral a holka uklízela. Po 5 dnech nudné a nic neříkající práce, nulové kulturní, technické či jazykové výměně, nikdo s náma nepromluvil slovo, ledaže bylo potřeba něco ve dvou větách probrat ohledně práce, jsme se naučili akorát to, jak neekologické a neudržitelné může takové ekologické a udržitelné místo být. Za 4h práce denně, pravda, galeje to rozhodně nebyly, ale byla to práce, jsme nedostali postel, jídlo, měli jsme k dispozici jen sociálky a prázdnou kuchyň, občas internet. Tak jsme se sebrali a jeli dál. Čistý nesmysl.

Pláž, u které jsme ten necelý týden byli, byla vážně dobrá, bohužel tou dobou nebylo 35, spíš tak 15 a větrno.  Bez neoprénu se málokdo odvážil do vody, která měla taky tak těch 15. Vedle byl les a během pár set metrů se proměnil v hotovou subtropickou džungli, nebo její vzorek, prohlášenou za národní park. Kontrast s okolními impotentními lesy, kde se sází pouze eucalyptus do strojových řádků, nebo nekonečnými pastvinami, je mimořádný. V této džungli jsme se během pár set metrů dokázali i ztratit. Ani jeden strom nebo keř jsme nepoznali, co je zač. Což ovšem v JA nebylo poprvé. Celkově ovšem národní park opět žádné bombastické vzrušení, jehož vrcholem bylo blízké setkání s volně žijící kapibarou. Byl to trošku šok, to jsme ale nevěděli, že 100km severně v Brazílii jich běhá po místních močálech tisíce a tisíce a potkáte je podél silnice.

Poslední zastávkou bylo městečko Chuy. Je to zřejmě duty free zóna, tak nějak. Čili se tam sjíždí lidi poměrně z daleka, aby si nakoupili dovozové zboří, natankovali atp. Město je dvounárodnostní a uprostřed vede taková široká třída, která je rovněž hranicí, a která je naprost přeplněná obchody a obchůdky rozličné kvality. Ceny v duty free uruguayské části se plus mínus blížily nesníženým cenám v brazilské části. Především ale, aspoň pro nás, jsme tam našli dost dobrých věcí, které jsme jinde potkat nedokázali. Pročemž jsme si tam nakoupili, např. cestovní ledničku (totiž s elektřinou, doposud jsme viděli pouze bez), poněvadž její předchůdkyně, kterou jsme zdědili s autem, nešla. Proč nešla? Předchozím majitelům nevonělo, že se musí její kabel strkat do 12V zapalovače, a protože to byli kluci šikovní, našli 220V kabel do zdi s podobnou koncovkou, jaká šla do ledničky, a nožem koncovku upravili do podoby stejné, pasující. Zlaté francouzské ručičky! Trocha zručnosti a na blbé kecy vašeho fyzikáře o nějakém napětí můžete v klidu zapomenout.

Takhle jsme tedy strávili dva tři týdny v Uruguayi, moc se nám nepodařilo vmísit se mezi místní, naši hostitelé byli z Evropy nebo Argentiny, moc jsme se nevmísili do místního života, rytmu, nakonec ani jazyka, nenarazili jsme ani na žádné divy, co by stály za řeč. Kromě poslední štace jsme si to ale celkem užili a dobře si dovedeme představit, že se tady dá fajn žít, aspoň pro někoho. Víc než kde jinde jsme si nevěděli rady, co kolik stojí. Někdy to bylo v místních pesos, někdy v USD, obojí stejný symbol a hádej. Někdy vůbec nic a nebo naopak v uruguayském Chuy byly cenovky i v brazilských realech, aby byl výběr pestřejší. Počasí může být pěkně horké v letních měsících a nemůže být moc mrazivé v zimě. Docela často může foukat nebo pršet, spíš v zimních měsících, u oceánu fouka skoro pořád. Hodně silnic je nezpevněných, ale většinou ve slušné kondici, vzhledem k malému provozu, skoro žádným zimám a kopcům mi to dává smysl. Rozhodně mnohem lepší než v částech Brazílie nebo Argentiny např. Argentinci jsou vyhlášení pitím čaje maté a opékačkami. Uruguayci jsou ovšem do obojího blázni ještě více. Maté výbava často vypadá lépe, zajímavěji a jde všude sebou. Je téměř pravidlem pro Uruguay stat ve stínu Argeniny a vůbec se jim to nelíbí. Tomu rozhodně rozumím. Nicméně ty podobnosti jsou nevyhnutelně velké.

Video zde

Uruguay – photo

Colonia del Sacramento:

IMG_20191120_123728_5IMG_20191120_125635_3IMG_20191120_134841_2IMG_20191120_140234_0IMG_20191120_140446_7IMG_20191120_141158_6

Montevideo:

IMG_20191121_102058_1IMG_20191121_104540_7IMG_20191121_105359_6IMG_20191121_111538_9IMG_20191121_111710_7IMG_20191121_113130_8

IMG_20191121_113718_5

_DSC0203

IMG_20191121_122009_6IMG_20191121_125346_0IMG_20191121_171923_2IMG_20191121_172024_9IMG_20191121_181416_7IMG_20191122_120649_7IMG_20191122_120744_5IMG_20191122_154102_8IMG_20191122_154118_6

Countryside/venkov/maal:

_DSC0234_DSC0237IMG_20191122_163248_4IMG_20191123_113107_9IMG_20191123_113727_1IMG_20191123_113935_3IMG_20191123_115743_5IMG_20191123_153230_0IMG_20191123_153235_8IMG_20191123_153241_7IMG_20191123_162335_2IMG_20191123_172511_0_DSC0238IMG_20191123_172931_0IMG_20191124_082933_1IMG_20191127_112554_7IMG_20191128_144538_9IMG_20191129_121008_1

Punta del Este urban area/souměstí/linnapiirkond:

IMG_20191123_181224_9IMG_20191124_093615_4IMG_20191124_114623_0IMG_20191124_135202_1IMG_20191124_135747_9IMG_20191124_182430_3

This hood is literally named Buenos Aires, founded by a man from BA and flooded by tourists from BA:

Tahle část se doopravdy jmenuje Buenos Aires, založena chlapíkem z BA a zaplavována turisty z BA:

See piirkond kannab nime Buenos Aires, sest üks mees Buenos Airesest asutas selle ning nüüd on see täis turiste just sellest samast linnast:

IMG_20191124_143229_9IMG_20191124_143457_8

I’m not sure about the customs in the other countries around but here kettles have an extra button for an extra option – mate temperature. Boiling is too hot for mate and that is unacceptable:

Nejsem si jist, jak to chodí v okolních zemích, ale zde mají rychlovarky extra knoflík na maté teplotu. Vroucí je moc horká na maté a takle by to teda nešlo:

Ma ei tea päris täpselt, kuidas see teistes riikides käib, aga siin on veekannudel eraldi nupp mate temperatuuriks:

IMG_20191124_171522_2

2 most random bridges I remember, just half an hour from each other:

2 nejpodivnější mosty, co znám, jen půl hodinky od sebe:

2 kõige suvalisemat silda, pooletunni tee kaugusel üksteisest:

IMG_20191124_150018_0

This one in the shape of a roundabout isn’t even a roundabout per say, not even a junction. Just a road suddenly shaped into a round:

Tento je ve tvaru kruháče, ale kruháč to funkčně není, ani křižovatka ne. Má jen dva výjezdy naproti sobě:

Olgugi, et sellel on ringtee kuju, ei ol see ringtee, isegi mitte ristmik. Lihtsalt tee, mis läheb järsku selliseks:

IMG_20191125_175300_0

Roger’s house which he build himself (as a writer, no technician) in the middle of the bush/forest:

Rogerův domek, co si postavil vlastníma rukama (jakožto spisovatel, žádný technik) uprostřed lesů/křoví:

Rogeri maja, mis ta ise ehitas (ta on kirjanik, mitte ehitaja) oma metsa ja põõsaste keskele:

_DSC0258

Erecting his water tower, both trying to pretend we know what we’re doing:

Stavba jeho zahradního vodojemu, oba se snažící dělat jakože víme, o co běží:

Veetorni ehitamine, mõlemad teeme näo, et me teame, mis me teeme:

_DSC0251

Punta del Diablo:   

IMG_20191129_121054_7IMG_20191129_121439_9IMG_20191129_121532_9IMG_20191129_121651_9IMG_20191129_121819_9IMG_20191129_124433_5IMG_20191129_205612_9

This is where we were sent to sleep:

Sem jsme byli poslání spat:

Siia siis saadeti meid magama:

IMG_20191130_101424_4IMG_20191130_103135_0

This is ecoliving/takhle prý vypadá ekobydlení/see on öko elamine:

IMG_20191130_110126_9

And this is classical Argentinian engineering – shower drainage must be at least 5cm above the floor:

A toto je klasický argentinský inženýrink – sprchový odpad musí být alespoň 5cm nad podlahou:

See on tüüpiline Argentiina inseneri töö- duši äravool peab olema vähemalt 5cm põrandast kõrgemal:

IMG_20191203_064207_2

NP Santa Teresa:

IMG_20191203_140227_2IMG_20191203_140705_6IMG_20191203_144855_1_DSC0286IMG_20191203_151935_1_DSC0305

Video

2 evropští vidláci v Americe

Po dvou dlouhých letech těžkého škudlení a její magisterské promoce jsme se konečně dostali k našemu vysněnému výletu kolem Ameriky. Doposud jsme se podívali jen tu a tam po Evropě a nikdy dál. Tak teď z ledového a tmavého estonského podzimu jsme naskočili do začínajícího léta v Jižní Americe (25+ a modro nebes) a dva týdny nám k adaptaci teda nestačily…

Naše první zasávka nemohla být vysněnější. Londýn. Jooooo! Momenty, které by člověk čekal v latinské Americe, ho živě zasáhly už zde. Náš let z EU do Londýna byl už přeložen do sekce zámořských letů, anglický pasovák s mou občankou v ruce hodlal vidět také můj pas, čili jsem musel obrátit svou krosnu vzhůru nohama a dát pocítit ostatním ve frontě, že dostat se na tento vysněný ostrov nebude zadarmo, nespočetné směnárny měly asi 10x víc zaměstnanců, než zákazníků, sazby s rozdílem 40/60% nákup/prodej! A sim karty s nálepkami 99p(pencí) jakožto fixní sazbu po celé zemi napříč operátory se tam prodávaly za 20 liber. Cestou z letiště do nejbližšího normálního obchodu se simkami mě během 200m z letiště zavedly do blátivého pralesa, podél kterého se poflakovali taxikáři, kterým bych nevěřil ani nos mezi očima. Tak nějak to, co by člověk čekal od rozvojové země. Na druhou stranu velmi příjemnou změnou bylo, že všichni uměli perfektně anglicky.

Na letišti v Buenos Aires to bylo s angličtinou o dost slabší. Našel jsem tam jedinou směnárnu, u ní stáli dva přesvědčivě ozbrojení bezpečáci a nehorázná fronta (která je, pro mě překvapivě, latinskoamerickým standardem). Opatřit si sim kartu nebyl problém ceny, ale procesně rozhodně. Musel jsem předložit pas a dostal jsem pouze předplacenou kartu s balíčkem a na výběr byla jediná varianta. Pas jsem nakonec musel předkládat i v obyčejném krámu při placení kartou. Kde to jsme, na Kubě?

Argentina je teď celkem levná. Nynější hospodářské problémy a vysoká informace přivádí Argentince zpět z cest a upřednostňuje přicestujívší cizince. Jendoznačně nejlevnější věc, co jsme našli v pouhých dvou dnech, byly vlaky. 700km do Cordoby za 250Kč (nicméně to jede třeba 13h) nebo městský vlak za 2,50Kč.

Buenos Aires samotné je velké, ale jeho aglomerace je obrovská. Rozhodně jsme nezvládli se projet celou jeho šířkou. Můj osobní dojem z města byl “něco z černomořského pobřeží”. Bez sáhodlouhé historie, na kterou jsme zvyklí v Evropě, valná většina ulic a bloků je rovná a fádní. Nekonečné paneláky skoro nikdy dva stejné vedle sebe mi aspoň dávaly pocit rozmanitosti, barevnosti. Což tam jednoduše není. Narozdíl od našich krajů je tam ale vidět absence centrálního plánování z doby totality (která tam v době naší normalizace byla taky, ale vypadala jinak). Přijeli jsme tam s očekáváním Paříže Jižní Ameriky – a zklamalo nás to. Na památky se tam dívat bych teda neposílal nikoho, určitě ne přes oceán. No, naštěstí, proto jsme se tam netrmáceli.

Jako formu noclehu jsme bez otálení zvolili Couchsurfing. Poznat místní život, systém, lidi, bylo celkem prioritou pro nás. Ačkoliv jsme se na to šli dost pozdě, štěstí nám přálo a přístřeší jsme našli v domku jednoho relativně mladého páru. Byl to takový malý komplex na sebe nalepených budov, vzadu stál dvoupatrový domek (oni měli přízemí, patro její táta), uprostřed dvorek a další domek (její matka, s tátou rozvedená) a ve předu další domek, totiž obchod, který provozují oba její rodiče vzájemně. Ale funguje to! 🙂 Nejroztomilejší byla její matka, která je taky na Couchsurfingu a druhý večer měla u sebe párek Němců taky začínajících jejich tour de Jižní Amerika. Tak jsme všichni zasedli ke společné večeři, i s otcem. Podávalo se něco velmi typického – empanadas – takové něco jako pirožky. Zdá se, že bez toho ta země a nejen ta prostě nežije. Najdete je úplně všude. Teoreticky se to dá plnit čímkoliv, ale sehnat je hotové bez masa a sýra je skoro nemožné.

Po jízdě městským vlakem, kde jsme také potkali různé lidičky snažící se střelit kdejaké podivnosti, nebo si vykoledovat nějaké drobné hrou na kytaru a zpěvem místních odrhovaček (dost dobrých) přímo u našich uší, museli jsme přesedlat na autobus na letiště, kde nás pan řidič nevysadil, ale vysadil nás na další zastávce, abychom se hezky prošli s plnou polní zpět asi 3km, odkud jsme měli letět do Chile. Naši hostitelé nám sdělili, že se jedná o nové letiště. Tedy, asi myšleno nově otevřené jako veřejné letiště. Jinak se jedná o staré vojenské letiště, jehož betonové panely vypadají jako na strahovském stadionu, ze spár mezi nimi roste tráva přímo na přistávací dráze, hned vedle kteréž se válejí vymontované částí starších letadel a mechanici si s nimi hrají, a kousek za nimi je tráva, kde si už hrají místní kluci s míčem, protože prostě tam žádný plot není. Terminál vypadá jak šatny nějaké větší tělocvičny, lidi čekají venku před vchodem na trávě a bezpečnostní prohlídky byste si ani nevšimli, kdybyste nemuseli projít alespoň tím obligátním skenerem.

Na mezinárodním letišti v Santiago de Chile (které je narozdíl od x v BA jedinné) si může člověk vychutnat moderní a solidní letiště, kde se mu opět nedostane wifi a sotva se domluví anglicky, nebo domákne nějakých informací. MHD tam nedosáhne, ačkoliv to není nijak z ruky z města. Člověk musí nasednout na speciální (horší) bus za trojnásobnou cenu oproti zbytku MHD.

Naše návštěva Santiaga začala celkem hekticky. Přistáli jsme v pátek v podvečer a potřebovali jsme se dostat úplně na opačný konec města. Sotva jsme porozuměli, jak tam funguje MHD, ale ten pán z jedné z těch letištních bus linek nám nakonec řekl, že metro rozhodně funguje a tak jsme se radši rozhodli pro metro, jakožto jistější a bezpečnější variantu. Když nás to dovezlo do města, všecko bylo zavřeno, ano, pátek večer, ale hlavně všichni byli protestovat a nebo se klidit z cesty (jak se stalo zvykem zrovna tou dobou). A metro – samozřejmě mimo provoz. S jejím tepem vyskočivším na 150 na nás začal mluvit jeden starší chlápek sedící za stolkem postaveným provizorně na chodníku. Anglicky a solidně, wow. Informační okno nám pomohl doplnit, to ano, ujistil nás, že busy stále jezdí a tou a tou cestou se bezpečně dostaneme k několika linkám naším směrem. Ale podáválo se to s hromadou omáčky, která vydala tak na hodinu, takže se mezitím setmělo. Hodně si stěžoval na protesty a snažil se zastavovat jejich mladé (zdálo se, že jiní než mladí se neobjevovali) demonstranty za účelem osvěty o těch skutečných problémech – ekologických. Ne že bychom my nebo spousta z protestantů nesouhlasili, ale pro nikoho na to rozhodně nebyla vhodná chvíle. Nakonec se nám ho podařilo utnout a dojít na náš bus. Potřebovali jsme místní lítačku, která se dala sehnat jen v metru, velmi vtipně. Tak jsme si připravovali srdceryvnou story na řidiče, ale v momentě pravdy v podstatě všichni naskákali a naplnili bus taky bez cvaknutí, tak jsme následovali dav. Naše cílové předměstí vypadalo nevěrohodně, ale bylo fajn a náš hostitel bydlel v jedné ze speciálních komunit, které se podobaly spíš venkovu a byly v uzavřené oblasti s bránou a vrátným, kde je velice bezpečno a příjemno. Chlapík byl fakt třída, perfektní angličtina, světák a nakonec i vodohospodář, to se nestává denně. Mj. nás upozornil, že se v jeho domě rádi schovávají škorpioni (její výraz v obličeji stál za to), ale prý neútočí, neskáčou, nešplhají a nejsou jedovatí, jen si kontrolovat boty a věci na zemi (neobměkčilo ji to). No, žádného jsme bohužel neviděli, ale potkali jsme dost velkou strašilku a jednoho pořádně chlupatého velkého pavouka hned den nato. Taky neagresivní a nejedovatý. Ono vlastně v Chile prý není jedovatého skoro nic. Chile se zdá jako dobrý start pro objevování nového kontinentu. Vyzkoušeli jsme si taky naše první zemětřesení. Je to divný pocit, ale už se nemůžu dočkat dalšího.

V Santiagu jsme byli zklamaní z památek stejně jako v BA. Kromě 300m mrakodrapu s bílými vrcholky And v pozadí jsme našli přesně 0 budov, co za něco stály. Jedině malý pahorek Santa Lucia uprostřed města měl trochu co nabídnout. Tam jsme se dostali jen po několika dnech pozdního vstávání, protože každé odpoledne kolem centra začali kroužit demonstrantni, cesty se blokovaly a vzduch začal smrdět otravným slzným plynem. Kolem města je spousta kopečků nebo kopců s krásným výhledem na nekrásné město. Není ani hezké, ani ošklivé. Prostě jen město. Narozdíl od BA je pro nás neuvěřitelně suché. Kdo chce mít na dvorku pažit, musí ho kropit skoro neustále. Většina dvorků je jinak prach s pár keři nebo stromy, které to tolerují, nebo malými záhony s notným přísunem vody (to se často týká i těch dřevin). Sice jsme se tam objevili na prahu obecně suchého a horkého léta, umocněného letošní suchou zimou, ale nezdálo se, že by to jindy bylo o moc lepší. Náš týden v Santiagu byl horký a bezmračný a přes den to byla fuška chodit nebo jezdit po městě.

Naše druhá štace byla u třech velmi mladých učitelů, kteří byli dost zapálení do probíhajících demonstrací. Každý běžný večer šli alespoň kolem bloku na roh k semaforům, vzali jakýkoliv rytmický instrument byl po ruce (buben, bongo, flétna, píšťalka od rozhodčího, pánev, lžíce, kámen, koště), případně vlajku nebo nějaký nápis a začli dokola a dokola vyhrávat “ta ta tatata”. A kolemj(e)doucí se tu a tam začli přidávat, spousta řidičů zapojila své troubící schopnosti. A takhle to vypadalo podobně po celém městě, možná zemi, mimo ohniska těch opravdových demonstrací. Po hodince pak se lidi třeba rozešli, ale ne vždy úplně a někdy se dali s někým dohromady a strávili zbytek večera s náhodnými spoluprotestujícími o společné večeři, drinku, jointu nebo jamu.

Náš cíl v Santiagu byl ale jiný tentokrát. Chtěli jsme koupit auto a zdálo se, že jinde než v Chile to nebude dost dobře proveditelné. V pondělí jsme zašli do jedné agentury specializující se v pomoci a zprostředkování vozidel a s tím spojených věcí cestovatelům. Po měsících brouzdání internetem a shánění auta od již končících cestovatelů a chození od neúspěchu k neúspěchu jsme právě sehnali auto tou samou dobou. Oni, totiž několik kluků z Francie, to auto nechali náhodou u stejné agentury (ne že by jich bylo hodně, o žádné jiné nevím) a tak jsme si ho tam vyzvedli a nechali agenturu vyřešit za nás byrokracii. Na nábytku v autě jsme si přečetli, že takových skupinek už v této Toyotě Hiace jezdilo x před námi. Tachometr ukazoval 370k km, techničák rok výroby 98. No snad podrží ještě dalších 200k, auto je to tu oblíbené a relativně spolehlivé. Chybí mu posilovač volantu, tak se těším na Hannu, jak s tím bude parkovat. Já si u toho šlapu na plíce. To je ale ta snazší část. Horší je vypořádat se s úřednickým šimlem. Potřebujete bambilion papírů, poplatků a nikdo neumí anglicky. Popasovat se s tím bez pomoci známého, předchozího majitele, agentury, nebo vlastní zkušenosti s jazykem nebo kontinentem se rovná hrdinství. A na to není čas. Zrovna v době masových demonstrací, kdy spousta i úřadů zavírá a prostě nefunguje, čekací doby se můžou řádově prodloužit. Nakonec nám skoro celý proces zabral týden. Jen týden, to je dobrý výsledek. Někteří nás o pár dní předčili, ale některé jsme zase předčili my, i o několik týdnů. Máme přes 8 různých papírů, ale ten hlavní, techničák (malý, velký nemají) dostanu až za 3-8 týdnů. To je, prosím, něco jako průkazka do vesnické knihovny, obyčejný kousek papíru zatavený do nejlevnějšího plastu, žádné vodoznaky, proužky, čipy, nic. Dnešní prvňáček by mi to zfalzifikoval během velké přestávky, ale místní úřady ho budou vyrábět měsíc nebo dva. Pokud nejsou demonstrace.

IMG_20191105_161603_4

Druhý víkend v Chile před získáním našich lejster jsme se utrhli z města a zajeli do údoli Maipo, kousek za městem. No, kousek za městem začíná, končí 150km dál. Za účelem noclehu jsme se odstavili hned u silnice, kde nás ovšem vzbudili policisti a ptali se na doklady. Nechybělo mnoho, aby přišli na to že je nemáme, ale naše zmatenost a jazyková bariéra nám byly strážným andělem tehdy i xkrát poté. Řekli nám, že tam není bezpečno a dál do hor je to ještě horší. No myslím, že je to právě naopak, jako v každé jiné stabilizované zemi, a tím jsme se taky řídili. Jednou nás tam i pozval jeden rančer rovnou k sobě na pozemek, ne kvůli bezpečí, ale protože tam měl kus stínu, tak proč ne. Po víkendu jsme získali vysněné dokumenty a okamžitě pelášili do Argentiny. Opravit drobnosti na autě, dozásobit se. Protože Chile, alespoň Santiago a kolem… vážně není laciné. Asi jako ve střední Evropě. Na ceny v Chile jsme byli do jisté míry upozorněni předem. Ale také jsme byli upozorněni, že narozdíl od ostatních zemí mají v Chile vynikající silnice. No, nevím, jaká jsou americká měřítka, ale co se Evropy týče, ani na Ukrajině by si tyhle cesty nedali za rámeček. Neuměl jsem si přesně zařadit, co měla znamenat ta fráze “ty jihoamerické hrbolaté cesty”, kterých je plný internet. Když se podíváte na streetview, obvykle vidíte hezký koberec. Panenko skákavá ty cesty jsou ale hrbolaté. Tady na to ani nepotřebujou díry jako takové a vylomíte kolo nebo vás to vymete ze silnice pryč. Tu si vystačí s nepochopitelným vlnobitím, občas předvídatelným, častěji ale nepředvídatelným. Celkově místní infrastruktura neviděla pověstný německý nebo japonský perfekcionismus ani z rychlíku. Přijatelnou sprchu nebo záchod jsme taky ještě nezažili.

To byly tedy naše první dva týdny, docela hektické, rozhodně méně příjemné než zajímavé. Někteří, včetně mě, jste si neodpustili poznámku o tom, že trávit 24/7 ve dvou po celý rok dřív nebo později značně prověří náš vztah. Ačkoliv jsme si už prošli ledasčím, souhlasil jsem, počítali jsme s tím, dřív nebo později. Ponorka ale přišla dřív, než se čekalo. Hned od prvního dne. Doufáme, že jde jen o počáteční stres a chaos :-).

Sledujte nás rovněž na Youtube