Argentina

Mimo Buenos Aires jsme se do země poprvé dostali z Chile, odkud jsme překročili hory okolo Aconcaguy a projeli jsme celou šířku země do oblasti Paraná a do Urugaye. Bez větru by každý jeden km byl pekelně horký. S větrem nebo nadmořskou výškou přes 2km to docela šlo. Na suchém západě jsme měli 35+, na vlhkém východě 30+ a tropické noci. Krásně jsme si projeli pozvolnou změnou z přeschlé země u And k velmi vlhké a dusné krajině kolem Parané. Na východ od Córdoby projíždíte věhlasnými dobytčími pastvinami kam oko dohlédne, na západ vyhlášenou pampou. Asi jsem si představoval pampu víc travnatou, tam je ale výhradně křovinatá. Křoviska si drží odstup mezi sebou, často dosahují třeba 3m výšky, čili rančeři a farmáři žijící podél silnice mají plné soukromí a neodhadli byste, zda jsou od cesty 100m nebo 20km. Křoví je občas menší a vzdálenější od sebe tam, kde je vody ještě větší nedostatek. To je taková polopoušť už. Jednou jsme v takovéhle polopoušti strávili noc a to byla naproti očekávání chladné pouštní noci ta nejteplejší noc, co jsme kdy zažili. Zároveň to byla pro nás ta nejhmyzatější noc. Sice bez komárů, ale potkali jsme hotovou přehlídku nejrůznější většinou obrovské a hodně otravné havěti, která nám vůbec nedala spát. Těžko říct, co v takovém suchu a vedru pohledávají, ale rozhodně dokážou být noční můrou. Tam v pampě lidé chovají hlavně kozy a ovce, dále koně a osly. Výstražně značky podél cest jsou ale vždy s dobytkem, ať už na východě, nebo na západě, kde dobytek sotva kdy potkáte.

Ostrovem v moři nekonečných plání jsou hory uprostřed země, poblíž Córdoby. Dle vegetace to vypadá opět jako pampa, ale najdete tam o dost hustší osídlení, zřejmě dle přísunu vody. V této oblasti jsme potkali nejvíc prodejců domácích nebo místních produktů podél cest. Jak to tak u hor bývá. Největší hit byl olivový olej, který se prodával už od 2USD/l, a med už od 1USD/kg. Jsem vážně rád, že jsme si všechny tyhle věci nakoupili poblíž Mendozy za dvojnásobné, turistické ceny.

Těšili jsme se na nějaké stopaře podél naší dlouhé cesty z And, ale nikoho jsme nepotkali až k těmto horám. Tam jsme nabrali jednu paní s myšlenkou, jaká to není výjimka, a do půl hodiny jsme potkali půltucet dalších. Vyklubala se z ní Couchsurferka a pozvala nás k sobě domů na přesnoc, nicméně jsme se dost potýkali se španělštinou a vyrazili jsme spát do kopců s lepšími výhledy. Poté jsme jsme našli dalšího fajn Couchsurfera ve městě jménem San Francisco. Vypadalo jako větší vesnice, přito tam žije 75k lidí a mají tam univerzitu. Náš hostitel na ní docházel – doslova, 5 min z domu. Univerzita vypadá spíš jako školka na kraji města, jen bez hraček a výstavy dětských maleb. Každopádně příjemná zastávka.

IMG_20191118_191621_0

Po překročení velké řeky Paraná, která je tak špinavá jak velká, jsme navštívili náš první autoservis, překročili jsme velkou řeku Uruguay tvořící hranici s Uruguayí. Tam po překročení mostu na uruguayské straně mají Argentinci rafinovaně zašitou mýtnou bránu, které se tam už nedá nijak uniknout a která vás oholí o desetinásobek obvyklého mýta. S takovu jsme se podruhé loučili s Argentinou.

Po Uruguayi a Brazílii jsme zajeli do nejseverovýchodnějšího cípu Argentiny, severního konce provincie Misiones. Jméno si zasloužila díky bohaté historii Jezuitských misií ze 17. a 18. st. a dá se tam navštívit x různých pozůstatků jejich klášterů, stejně jako nedaleko od hranic v Brazílii nebo Paraguayi. My jsme to jen projeli podél brazilské hranice, což obnášelo průjezd NP Iguazú, na jehož západním konci se nachází slavné vodopády. Tato hlavní silnice byla doposud nejlepší silnicí, kterou jsme okusili, k branám NP – průjezd parkem byl naopak doposud nejhorší “silnicí”. V parku jsme neviděli nic kromě jednotvárné džungle, nicméně se kolem nás prohnala bouřka s nejintenzivnějším slejvákem, co jsme si vůbec dokázali představit.

Slavné vodopády Iguazú byly jedním ze 3 hlavních důvodů, proč jsme se trmáceli do této části kontinentu. Jsou opravdu úžasné, nicméně celkový zážitek nám přišel dost přeceňovaný. Hodně lidí vám poradí, že tomu musíte věnovat několik dní. To tedy vůbec, je to možná nejskvělejší vodopád světa, ale pořád je to jen vodopád, nebo chcete-li partička vodopádů, a pokochat se jimi ze dvou různých úhlů je práce na půl dne. Jde o atrakci masového turismu se vší parádou. Můžete si koupit základní vstupné, ale take různé exkurze, jízdu na katamaránu, který vás zaveze rovnou pod vodopád, můžete si najmout vrtulník atp. Samozřejmě nesmí chybět plejáda krámků se suvenýry a dalšími blbostmi. Nás tam zaujala tak akorát první veřejná wifi, která fungovala dobře, a exotická zvěř, která byla vidět kolem.

Nelze tam přehlédnout výmluvné cedule a texty o tom, jak je celý komplex eko a všechny tržby jdou do ochrany tamní přírody, zatímco vás tam veze turistický vláček (aby turisti nemuseli šlapat 3km k vrchní vyhlídce) poháněný naftovým motorem, nikde nopotkáte třídění odpadu, odpadky poletují všude kolem a místní lemuři a opice si s tím vesele hrají. Ty nekonečné tržby ze vstupného se využívají k 1. Další rozšiřování a zpřístupňování komplexu více turistům a více idiotům bez špetky respektu k dané přírodě, pohodlněji, pod to spadají např. mezinárodní letiště na obou stranách řeky/hranice. 2. Bůhví k čemu, pravděpodobně k udržení energetických pracek pryč, které by jinak okamžitě postavily kousek po proudu přehradu a utopily celé vodopády a přilehlý NP přesně tak, jak to udělali s Itaipú. Překvapivě se nachází dostatek prostředků na instalaci nových stezek (tj. ocelové a betonové lávky k okraji vodopádů), ale už nezbývá vůbec nic na odstranění starých rozbitých konstrukcí nebo jejich trosek, takže se procházíte nad řečištěm a dole koukáte na rezavé trámy, výztuže, kusy betonových sloupů apod. Suma sumárum, vodopády samy o sobě jsou div světa, ale nikdy více bychom je nechtěli navštívit za stávajících podmínek, ani jsme necítili potřebu se trmácet ještě na brazilskou stranu.

Na vjezdu do přilehlého města Puerto Iguazú nás stavěla policejní hlídka, která stavěla kde koho, ačkoliv kupodivu jen kde koho, nikoliv zdaleka všechny. Po odstavení si nás přebrala paní v civilu a vybírala něco jako lázeňskou daň, naprosto nenormálně. Nikde žádná značka, nikde žádná zmínka, ať už tam, nebo na internetu, nikde jinde v zemi tohle není normální. Paní mluvila anglicky, platbu kartou nenabídla, nabídla platbu hotově ve třech měnách, ačkoliv v brazilské to bylo se 40% přiřážkou a v dolarech se 140% přirážkou, přitom skoro kdokoliv v této zemi prahne po USD a klidně vám za ně dá víc místních pesos, než je reálný kurz. Jakmile jsem tyto praktiky začal slušně rozebírat, schopnost paní mluvit anglicky záhadně zmizela a bylo mi nabídnuto, že pokud mám nějaký problém, páni policisté mi ho rádi vyřeší důkladnou prohlídkou. K podtržení vstřícnosti a pohostinnosti argentinských Misiones mě jeden pumpař natáhl o 4% za platbu kartou, opět, praktika, která se nikde jinde v zemi nenosí a řečeno mi to samozřejmě bylo až když nebylo úniku.

O týden později, kolem Vánoc vlastně, jsme se dostali do země znovu, tentokrát z Paraguaye, přes Paranou do města Posadas. Rychle jsme našli jedinou použitelnou pláž, spláchli jsme to všudypřítomné vedro a vyrazili do centra. Potřeboval jsem si sehnat další sim kartu a hotovost. Dokonce i mezinárodní telekomunikační korporace mají své oficiální filiálky zavřené počas siesty. Tentokrát to bylo 4,5h. Je zajímavé, že jen pár km přes hranici v nejteplejší zemi kontinentu žádnou siestu nepotřebují, ale v Argentině a Uruguayi je 4-5h prostě náboženství. Musím uznat, že výhodou jsou na druhou stranu otevřené obchody a služby večer, což nám v Paraguayi malinko scházelo, jelikož jsme si na to za měsíc a půl předtím stihli zvyknout. Tak jsem si počkal a dostal jsem bez problémů sim kartu, aplikaci atd, jen jedno, účet se v oficiální filiálce nenabíjel. Místo toho jsem musel jít se svou kartou do dost nedůvěryhodných trafik.

S lepší jsem se potázal při shánění hotových pesos. Modrý dolar měl být dávno minulostí, ale nebyl. Našel jsem oficiální směnárnu, kde nabízeli 10% víc pesos za USD oproti reálnému kurzu. Ale protože měli zavřeno, dostal jsem se do neoficiální směnárny, tzn. pár chlápků, dost možná ranařů, obyčejná kalkulačka, židle, stolek a krabice s papírovkama, no jak vystřižené z mafiánských filmů. Dostal jsem ne 10, ale 20% navrch a za euro 12% navrch, bez jakýchkoliv řečí nebo pokusů ošulit naprosto zjevného gringa, který by byl rád i jen za reálných kurz po všech těch lichvářích v bankách a na letištích. Do Argentiny si vážně chcete přivést dolary, nebo aspoň eura, jinak budete muset vybírat z bankomatů s poplatky přes 10% pro bankomat a 2% a víc pro vaši banku, namísto žádných poplatků a plusového kurzu.

Odtud jsme se rozjeli k asi 400km vzdálené Ohňové zemi. Prvních 1000 bylo zkrz vlhký zemědělský severovýchod mezi řekami Paraná a Uruguay, kde se zdá, že se pěstují skoro všechny pomeranče pro většinu země. Nic moc k vidění, hodně policejních konrol, všechny do jedné nás stavěly a zpovídaly, jednou dokonce dvě na jednom kilometru. Ani jednou nás nijak nešikanovali, neřešili drobnosti, neprohledávali víc než bylo nutné k utvoření zběžného obrázku typických turistů. Několikrát jsme potkali značky “Malvinas son (nebo siempre) Argentinas”, znamenající “Falklandy jsou (nebo navždy) argentinské”. Důležité dopravní značky můžou často chybět, ale tyto nikdy! To jsme viděli přesně na Vánoce. Asi jsme si na ně nemohli vybrat trapnější a nudnější část cesty, ale tak to zkrátka přišlo. Po té, co jsme se přiblížili k hlavnímu městu, jsme se začli vzdalovat po dalších 500km směrem JZ. To zdaleka nevypadalo jako předešlé subtropy, spíš jsme do nekonečna koukali na pastviny, městečka a nic. Na obří placku. Potom jsme zahli přímo na jih a vstoupili do Patagonie (viz předchozí článek).

Po Patagonii jsme vjeli do země stejnou cestou, jako prvně ze Santiaga, kolem Aconcaguy. Tentokrát byl konec února, královna hor byla o malinko méně bílá, okolní hory vyschlé na prach jako předtím. Hned za argentinskou celnicí jsme narazili na parádní místo. Jmenuje se Most Inků, ačkoliv je přírodního původu (viz fotky). Zajímavý není jen jeho přírodní původ, tvary a neuvěřitelné barvy, ale take horké prameny, kolem kterých místní klasicky postavili minilázně, totiž zděnou boudu s tůňkou, kam se jde člověk namočit a ohřát.  Je to hned vedle hlavní, jak jsme to mohli prvně minout? Odtud jsme se vydali směr sever, prozkoumat SZ země, kde jsou vysoké a širé Andy.

No a to byl teda úlet! Jestli se naše nejvyšší očekávání nevyplnila v Patagonii, tak to dohnala v Andách severní Argentiny (a tak trochu Chile též). To je neskutečné přírodní divadlo, kde učínkují v hlavní roli skalní útvary, sekudnují jim sopky, solná jezera, mraky a bouřky, nejjasnější Mléčná dráha, řeky (obvykle prázdné) a jejich kaňony, bizárně kouzelné účasti lam – vikuň a plameňáků a dalších. Někdy očekávaně, dost často neočekávaně prostě vjedete nebo vejdete mezi skály, údolí, které by minimálně u nás v Evropě byly totální bombou napěchovanou turisty.

Rozdíl mezi Andami této části a třeba Alpami je, že Alpy jsou celkem přímočaře vyvrásněné kraje tektonických desk, které šly (jdou) proti sobě a ty hory jsou jen tím, ničím víc, plus mínus. Andy tímto pouze začínají. V jižní nebo střední Patagonii to ještě celkem převládá, ale na severu to komplet přebijí sopky a jejich práce všude kolem, především na argentinské straně navíc nekonečné vrstvy usazenin z mořského dna, které vyzdvihly střetávající se desky pod tím. Dohromady vytvářejí nekonečné variance tvarů, textur, úhlů, barev. Díky extrémné suchému podnebí a milionům let, kdy tomu nebylo jinak, nenaleznete tam žádný významnější pokryv vegetace nebo bývalé vegetace. Vrstev usazenin je opravdu hodně a jejich eroze, ke které jsou hodně náchylné, odhalila neuvěřitelné skalní útvary, a to ve velkém, jakož i jejich rozmanitost a život to nedokázal nijak významně pohřbít nebo zničit.

Možná až na člověka občas, kterého tam vzhledem k nedostatku vody a úrodné půdy až tak moc není, nicméně tam objevil spoustu nerostného bohatství, obvykle kovových rud. Možná jste slyšeli o věhlasných měděných, stříbrných nebo zlatých dolech v severním Chile, Bolívii nebo Peru. No, Argentina stojí poněkud v jejich stínu, ale ne zas tak moc. Někde se těží i sůl rovnou ze solných jezer.

_DSC0658

Nejlepší neočekávanou podívanou jsme našli v údolí, kterým vede silnice RN60 z Fiambalá k sedlu Paso San Francisco a do Chile. My jsme se tudy jeli podívat jen do Chile na náhorní plošinu a hory kolem, ale ta cesta samotná nám vyrazila dech. Bůhví, proč tomu chybí věhlas, to nám však určitě nevadilo. Nejlepší očekávanou podívanou jsme našli v údolí Quebrada de las Conchas. Tomu věhlas nechybí a zaslouží si ho na 100%. Těžko se nám rozhodovalo, jakou trasu zvolit z Cafayate na sever, protože jedna cesta se větví ve dvě, tímto údolím a dalším údolím po cestě RN40, které je také hodně vychvalováno. Mezi nimi je jedna spojka krz NP Los Cardones, jmenovaném podle všudypřítomného kaktusu “cardon”.

Zvolili jsme trasu 40, tou jsme nemohli projet do vysokých hor, pročež jsme zvolili zmíněnou spojku a místo pokračování na sever jsme jeli zpět ke Cafayate a zpět, jen abychom viděli Quebradu de las Conchas. Je to blbost, ale líp to nešlo. Tedy, šlo. Příště bych vynechal všechno ostatní a jen projel toto údolí. Zbytek byl také úžasný, ale ne tolik, často ty výhledy, co stály za to, byly daleko od sebe a ty cesty byly hrozná tragédie. Nakonec zázrak č.1 byl, že se auto z těch cest nesesypalo. Silnice 60 přímo spojující Cafayate a Saltu byla naproti tomu ve výborné kondici a ty neskutečné skalní útvary jsou jeden vedle druhého.

Kolem Cafayate jsme viděli největší hustotu zavínění v zemi. Všude vinice. Všechny těží z velmi horkého a suchého podnebí, jakož i nadmořské výšky (1500-3000m, ta nejvyšší je snad nejvýše položená na světě), a tedy především červená a plná, těžší vína zde určují tempo. Stáčí se tam ale i některá vynikající bílá vína. Rozhodli jsme se, že návštěva vinice je na pořadu dne, bohužel byla neděle a narozdíl od všech ostatních odvětví pohostinství nebo turistiky, vinice si držely evropské otvírací hodiny. Skončili jsme tak v možná i jediné otevřené vinici Colomé, ačkoliv byla trošku dražší. Nejstarší vinice v zemi, jedna z nejmodernějších, bohužel, jakékoliv vnější známky tradice zmizely před 15 lety, kdy jeden švýcarský bohatý umělec a pondikatel tuto vinici koupil a proměnil ji ve velkou a docela snobskou investici. Ale fajn, odnesli jsme si odsud o místním vinařství více, než kdybychom nebyli nikde.

Nedaleko Salty nám bylo doporučeno navštívit místní vodní nádrž, celkem velkou, která “je úžasná, autentická, musíte vyzkoušet místní rybu, která není nikde jinde”, a tak. No, nic pěkného ani autentického tam není pláže jsou zabrané moderními snobskými letními sídly, voda odporná, městečko u toho byla nejhorší beznadějná díra, kterou jsme potkali za hodně dlouho, no a konečně místní ryba nebyla k sehnání. Později jsme na ni narazili v Saltě a zjistili, že jde jen o další průměrnou sladkovodní rybu.

V Saltě jsme také navštívili doktora, který nás naštěstí vzal ten samý den, a centrum. Salta má pověst historického města a vskutku, v měřítku celé země a jejích sousedů, bylo celkem na co koukat. Salta je ale trhák i pro svou ideální polohu uprostřed té nejzajímavější krajiny v zemi. Vedle historických budov jsme také navštívili pouliční trhy a tam jsme našli jen obyčejný bezcenný brak, který se dá na ulici sehnat kdekoliv jinde.

V této oblasti mě zaujalo, jak rychle se mění podnebí v místě. Pás And je nejširší v Bolívii (až 500km) a k tomu se postupně, vytrvale vypracovává z dost úzkého pruhu poblíž Santiaga a Mendozy. Narozdíl od Bolívie ale v Argentině nejde převážně o náhorní plošinu a velkou část tvoří předhůří. Totiž, předhůří. Z velké části osamocené hřbety, desítky km dlouhé a často 4-5km vysoké. Na východě jejich východní svahy pokrývají husté lesy (deštné řekl bych) a jsou sytě zelené, kdežto západní svahy jsou dost často pokryté jen křovím, nebo dokonce polopouští. Salta je na zelené straně, čili jsme chytili povinný slejvák, ale hodinku cestou na západ jsme už našli typické vyschlé řeky a prašnou pampu.

A to jsme tam byli v období dešťů. To se táhne někde od půlky prosince do konce března či dubna. My měli začátek března a jediné stopy po deštích byly jednak mraky a bouřky tančící věčně někde vysoko v horách, k nám dolů se nikdy nesnižující (dolů tj. tak 1,5-2,5kmnm), a druhak suché řeky a vyplaveniny, které ruinují místní obvykle nezpevněné cesty. Nahoře v horách nám bylo řečeno, že byly cesty nesjízdné, dovedu si to živě představit. Nicméně když jsme se vyškrábali na náhorní planiny, nezpevněnky kolem vypadaly úplně v pohodě.. Ale člověk nikdy neví, co ho potká už za 200m, vážně. Tímto jsme museli oželet spoustu oblíbených tras, ale také jsme ušetřili spoustu času a peněz, jakož i další hřebíčky do rakve našeho auta a nakonec jsme minuli i ty nejhorší návaly turistů v ostatních ročních obdobích.

V poslední štaci, provincii Jujuy, jsme navštívili další velmi oblíbené údolí, Quabrada de Humahuaca. Nám přišlo o dost slabší, než naznačila jeho pověst, ale cesta aspoň byla dobrá. Humahuaca je pěkné malé městečko, i když ano, turisticky zprofanované. Hlavním tahákem je pravděpodobně nejbombastičtější horský masiv různých barev v zemi, Hornocal. K němu se dostanete právě odsud. Přístupová cesta je očistec a hrozivé mraky na obzoru se chystaly k trestu božímu, pročež jsme nad tím mávli rukou. Ani jsem se nechtěl zklamat z další atrakce ze seznamu “úplná bomba, tu nesmíš vynechat”. Z obrázků na internetu bych to označil jako souhrn toho nejlepšího z barevných hor nebo skal, co jsme už v Argentině viděli. Ten nejlepší, ale kousek po kousku jsme to už v podstatě znali.

Další parádní barevné hory jsme našli kolem malé hezké vesnice Purmamarca, hned kousek z tohoto údolí. Hodně turistů, hodně toho k vidění. Rozhodli jsme se využít poslední příležitosti vyzkoušet nějaké to vyhlášené místní opékané maso. Hlavně proto, že jsme všude kolem viděli se potulovat kozy a vicuně v malých skupinkách, předpokládali jsme místní domorodce, že jsou zásobiteli. Z nepřeberného množství restaurací a podobných zařízení jsme zúžili výběr na ty, které stihly otevřít do 8 večer (ano, klasika, otevírá se a začíná se vařit kolem osmé a špička začíná po desáté), a ty, které nabízely naše přání a nepřestřelily cenovky. Takto jsme našli jeden takový útulný hostinec, objednali jsme si opejkačku a cazuelu, typický místní eintopf. Očekávání byla maximální a stejně taková byla zklamání. Vsadím se, že jsme měli prostě smůlu, ale vyžrat jsme si ji museli. Maso bylo tuhé, o nic lepší než kdybych ho já opekl na táboráku (a to vážně nejsem expert), maso tří barev mělo jednu, maximálně dvě, cazuelu jsem si objednal kozí, dostal jsem prý skopovou, ale ve skutečnosti byla vepřová. No, po dlouhé době jsme si vyzkoušeli maso a stačilo nám to zas na dlouhou, zřejmě ještě delší dobu dopředu. Po výborných zkušenostech z Brazílie tak nadále čekáme na nějaké skvělé kulinářské zážitky.

Cestou pryč ze země, navždy, jsme se vyšplhali na náhorní planinu a brázdili cestu přes Paso de la Jama do Chile, San Pedra de Atacama. Tahle cesta je hodně oblíbená a vysoce hodnocená, nicméně nás zdaleka nebavila tolik, jako Paso San Francissco. Na argentinské straně ani ne půl hodiny za Purmamarcou začala ohromná nuda, kterou přerušilo jen solné jezero Salina Grande, které sice není hezké samo o sobě, ani svým okolím (špinavé, sůl se tam těží, žádné ptactvo, nudné kopce kolem), nicméně co mě uchvátilo, bylo využití vytěžené soli jako stavebního materiálu. Bločky soli vyřízlé z jezera jako cihly, sůl rozmíchaná s vodou jako malta, tímto si tam vystavěli celé chatky, domy, stoly, lavičky, dokonce i pomníky kaktusu a lamy. Tyto cihly krásně zobrazují texturu vrstev, jak se časem usazovaly, tu čistá sůl, tu s hodně blátem. Bomba.

Poslední bomba v této zemi nás ale ještě čekala. 300m od hranic v osadě La Jama. Nedávno tam uvedli do provozu novou a řádnou pumpu pod značkou největšího pumpaře Argentiny. Dost jsme se tam zdržovali, poněvadž jsme museli spořádat dost čerstvého jídla před překročením do Chile. Všechny standardní pumpy v Argentině nabízejí dva typy nafty a dva benzínu. Normální (u benzínu 95) a nějaký lepší (u benzínu 98). Tato pumpa jako jediná ze standardních pump nabízela dohromady jen tři paliva, vynechávajíc 95. Je pozoruhodné, že jediná pumpa bez obvyklého benzínu 95 ale s benzínem 98 se nacházela v nadmořské výšce 4,1km, kde stovky km všude kolem vedou cesty v rozmezí 4-5kmnm, přičemž je obecným známým faktem, že čím výš, tím si motor nežádá více oktanů. Právě naopak, motor si jich žádá méně a v některých zemích na některých místech se vyrábí nízkooktanový benzín výhradně jen pro ta místa ve vysokých nadmořských výškách. Ale Argentina, země, kde je logika sprostým slovem, si startosti s jitím proti proudu rozhodně nedělá. Vtipné je, že když zahnete více na sever a přejedete do Bolívie, kde třetina země leží v 3,7kmnm a výš, nenajdete tam ani 95, možná ani 91, čili si můžete solidně otestovat váš vůz, jak mu chutnají opravdu různé oktany.

Jak jsme si tak seděli na té pumpě, připojení na wifi, která by byla extrémně pomalá i v devadesátých, po asi půl hodině se mi načetl Facebook pro změnu a první viditelný příspěvek, asi 5min starý, byl článek hlásající okamžité zavření argentinských hranic. Okamžité. Jak moc okamžité? Na otevření a načtení toho článku jsem si vsadit rozhodně nemohl, musel jsem tak jednat na základě nadpisu, který klidně mohl být bulvárním clickbaitem. Bylo 9 večer v neděli, dalo by se snadno předpokládat, že tím okamžitě se myslí v pondělí ráno, ale – Argentina, na dedukci dvakrát nesázet. Vyloženě jsem vystřelil do auta a svižně jsme najeli k celnici, doufajíc, že ji ještě nezavřeli (buď že karanténa už dorazila, nebo že to prostě příslušníci na odpolední zabalili dřív). Před uniformami jsem se hodně moc snažil nevypadat tak zadýchaný (to si zkuste, když vyjedete na 4km, dostanete šok a přidáte k tomu jakkoliv krátký běh), protože jedním z nejvíce udávaných příznaků covidu 19 tam byla dýchavičnost. A sebemenší náznak příznaku mohl být špatně vyložen. Nakonec jsme ale v klidu prošli, naštěstí tam měli obě celnice najednou, ne 150km od sebe jako jinde, a zmizeli z Argentiny tak trošku na poslední chvíli. Následující dny a týdny ukázaly, že zapykat se v Chile byla mnohem šťastnější volba, než v Argentině. Jejich vláda vydala spoustu paniku vyvolávajících nařízení a spousta gringo cestovatelů se ocitla v situacích policejní buzerace, vyhrožování vězením, vyhazování z obchodů, ubytování i celých měst, zatímco naprostá většina Chile zůstala nohama na zemi. No a navíc jsme tam ještě měli pár neprobádaných míst.

Na SZ země jsme našli spoustu místních produktů v obchudcích nebo podél cest u někoho doma, většinou šlo o rostlinnou produkci včetně vína samozřejmě, často jsme viděli vejce a pro velkou změnu také často kozí sýr. Tyto potraviny byly obvykle dobré a levné. Překvapivě jsme nikde nepotkali místní olivy nebo olivový olej. Mimoto jsme si tenhle kraj užili prozatím ze všech nejvíc a to především díky úžasné přírodní scenerii. Úplně na severu jsme viděli v obyvatelstvu velké zastoupení Indiánů, nebo jejich úplných či částečných potomků. Čímž se oblast výrazně liší od zbytku země. Obyvatelé se mi tam zdáli mnohem konzervativnější, na venkově žijící dost primitivně a jak nám bylo řečeno, stejně jako všichni ostatní Indiáni si prožili v minulosti hodně krušné časy s Evropany, až do hlubin 20.st., pročež si i dodnes drží určitou odměřenost a nedůvěru k bledým tvářím. Ve městech mi toto ale vůbec nepřišlo. Zřejmě jsou tam lidé dost promíchaní, a když už ne geneticky, tak aspoň kulturně.

Argentina je ohromně rozmanitá země. Tedy, aspoň co se přírody týče. Kromě toho z ní máme smíšené pocity. Lidé jsou rozhodně přátelští, otevření, k zábavě vážně nemají daleko, až příliš často mi ale nedávají smysl. Přišlo mi to v tomto smyslu o něco horší, než v Paraguayi, Uruguayi nebo Chile. Myslím, že by to v tomto smyslu neklapalo, kdybych tam měl žít. Ta země má obrovský potenciál a dokládá to sto let stará historie, kdy patřila mezi 10 nejbohatších a nejrozvinutějších zemí světa. Od té doby jen stagnovala a dostagnovala se zpět do rozvojové země (to se jen tak nevidí vypracovat se z rozvinuté do rozvojové), která stále neumí využít svůj nezměrný potenciál (přírodní zdroje, nekonečné prostory, oceán, počasí, pozůstatky vyspělé infrastruktury, vysoký stupeň vzdělání). Jak jsem již zmínil, logika je něco, co tam chybí. Argentina je velmi špinavá země, co se týče volně vyložených nebo vyhozených odpadků, o něco víc než sousedi. Skoro všude lze těžce vidět evropský (španělský a italský) vliv, nicméně ta bohatá španělská či italská kultura, kuchyně a architektura tam moc nedorazila. Tedy, po této zkušenosti se nemůžeme dočkat andských a tropičtějších a snad take exotičtějších zemí. I přesto to byla parádní jízda, parádní zážitek a nikdy by mě nenapadlo zajít tak daleko, abych nedoporučil návštěvu této země (za normálních okolností). Možná, že je zkrátka jen přeceňovaná a naše očekávání byla jednoduše moc vysoko.

Argentina – photo

Buenos Aires

_DSC0024_DSC0027IMG_20191030_201203_6IMG_20191031_154944_5IMG_20191031_164228_9IMG_20191031_171454_4IMG_20191031_172628_1IMG_20191031_180302_2IMG_20191031_180454_3IMG_20191031_184434_3IMG_20191031_183720_0

Household garbage bins in South America:

Jihoamerické domovní popelnice:

Majade prügikastid Lõuna-Ameerikas:

IMG_20191030_221327_1

Getting ahead of so much competition needs some higher creativity:

Vymyslet konkurenční výhody v tak zahlceném tržním prostředí chce fištrón:

Et konkurentsis ellu jääda on vaja rohkem loovust:

IMG_20191031_190159_2

Hereford and handwritten papers? Are we in some lost Welsh village?:

Hereford a ručně napsané etikety? To jsme na konci světa v nějaké velšské osadě?:

Hereford ja käsitsi kirjutatud kirjad? Kas me oleme mingisse Walesi külla ära eksinud?:

IMG_20191031_192507_0

Wow. This is wow in here:

Wow. Toto se tu jen tak nevidí:

Ossa. See on ‚ossa‘ siin:

IMG_20191101_122553_6

Boca:

IMG_20191031_133340_4IMG_20191031_133921_1IMG_20191031_134803_3IMG_20191031_135642_0_DSC0007IMG_20191031_135906_2IMG_20191031_140020_0

Plastic waste upcycling:

Trocha kreativity s plastovým odpadem:

Plastiku töötlemine:

_DSC0011

Iguazú:

_DSC0567_DSC0587_DSC0585IMG_20191215_131400_4IMG_20191215_141544_2IMG_20191215_141507_3_DSC0674_DSC0602IMG_20191215_123128_5IMG_20191215_123019_5IMG_20191215_133801_2IMG_20191215_111530_0_DSC0603_DSC0623_DSC0633IMG_20191215_125840_0IMG_20191215_131124_3IMG_20191215_124603_4IMG_20191215_123709_2IMG_20191215_111853_8IMG_20191215_104804_3IMG_20191215_111807_5_DSC0672IMG_20191215_130747_1

The river and the city Paraná:

Řeka a město Paraná:

Parana jõgi ja linn:

IMG_20191118_171441_4

The bridges over Paraná:

Mosty přes Paranou:

Sillad üle Parana jõe:

IMG_20191225_110351_4IMG_20191225_112028_3

Northeast/severovýchod/Kirre:

IMG_20191118_191621_0IMG_20191119_171516_4IMG_20191224_115307_7

Central parts/vnitrozemí/sisemaa:

IMG_20191116_122732_8IMG_20191116_123246_5IMG_20191116_201647_4IMG_20191117_084005_5IMG_20191117_123933_5IMG_20191117_135954_3IMG_20191118_102236_6IMG_20191118_103336_1

All the green ones are not only just oregano but also just from one brand:

Všechny ty zelené sáčky jsou nejen pouze dobromysl, ale ještě k tomu jen od jednoho výrobce:

Kõik roheline mitte ei ole ainult oregano, vaid ka sama tootja:

IMG_20191118_104251_2

Aconcagua:

IMG_20191113_113154_4

Puente del Inca:

IMG_20200226_152224_7_DSC0593IMG_20200226_153105_0

Paso de los Libertadores:

IMG_20191113_112234_4IMG_20191113_112048_3IMG_20191113_123609_7IMG_20191113_131656_8IMG_20191113_133950_8IMG_20191113_172527_2IMG_20191113_182303_0

Some very strange but common habit of surrounding the crosses along the road with waterful plastic bottles instead of flowers:

Podivný, ale oblíbený zvyk pokládat ke křížkům podél cest petky plné vody namísto kytek:

Veider aga väga tüüpiline komme on viia veepudeleid teeäärsetele hauamärgistele:

IMG_20191113_174922_4

Mendoza:

IMG_20191114_152521_9IMG_20191114_193326_5IMG_20191115_150801_6IMG_20191115_152431_3IMG_20191115_164925_2IMG_20191116_064515_5

This is how street lanes are obeyed in Argentina:

Takhle se musíte držet svého dopravního pruhu v Argentině:

Nii järgitakse teemärgiseid Argentiinas:

IMG_20191115_130547_2

Around Medoza/kolem Mendozy/Mendoza ümbruses:

IMG_20191115_100151_3

Western/západní/Lääne- Argentina:

_DSC0600IMG_20200227_131717_6IMG_20200227_143924_7IMG_20200227_145147_1IMG_20200227_145230_7IMG_20200227_150555_0IMG_20200227_154204_9IMG_20200227_164424_9IMG_20200227_165440_6IMG_20200227_170307_4IMG_20200227_170654_2IMG_20200227_170751_2IMG_20200227_170820_8IMG_20200227_171308_4IMG_20200227_172138_5IMG_20200227_182710_2IMG_20200228_144239_8IMG_20200228_152339_8IMG_20200228_153329_0IMG_20200228_164933_8IMG_20200228_165851_5IMG_20200229_122919_7IMG_20200306_093316_4IMG_20200306_102953_7IMG_20200306_131010_6IMG_20200307_095417_4

Main national roads:

Hlavní vnitrostátní silnice:

Peamised riigi-sisesed teed:

IMG_20200229_160005_9IMG_20200229_172505_4

Standard:

IMG_20200228_134611_7IMG_20200228_164021_8IMG_20200306_112546_5

Towards/směrem k/ Paso San Francisco suunas:

_DSC0684IMG_20200301_124759_2IMG_20200301_131141_7IMG_20200301_132001_6IMG_20200301_163437_6_DSC0818_DSC0826_DSC0832IMG_20200304_133500_4IMG_20200305_103110_5IMG_20200305_104953_6IMG_20200305_120550_0IMG_20200305_122035_1

Someone build himself a hut in the middle of nowhere and nature over 4km above the sea. Of course, plastic, TV satellite and rubbish around could not miss:

Někdo si postavil chatku uprostřed ničeho a přírody nad 4kmnm. Samozřejmě, plasty, TV satelit a odpadky kolem nesmí chybět:

Keegi ehitas endale väikese maja pärapõrgusse, 4km üle merepinna. Muidugi plastikut, satelliit TVd ja prügi ei saa mitte märgata:

IMG_20200304_143935_7IMG_20200304_143952_7IMG_20200304_144040_6IMG_20200304_144314_9

Hot springs in front of Volcan Incahuasi – 6.7km:

Horké prameny poblíž Volcánu Incahuasi – 6.7km:

Kuumavee allikad Incahuasi vulkaani ees – 6.7km:

IMG_20200305_074229_1

Sand dunes in the mountains:

Písečné duny v horách:

Liivaluited mägedes:

_DSC0675

Wine country/vinařská oblast/veinimaa:

_DSC0847_DSC0852IMG_20200308_101021_9IMG_20200308_151400_8IMG_20200308_152144_8IMG_20200308_152618_6

And dried pepper country:

A sušených paprik oblast:

Ja kuivavatud paprika maa:

IMG_20200308_104951_2

Quebrada de Calchaquí:

IMG_20200307_184939_5IMG_20200307_185316_0IMG_20200307_190919_7IMG_20200308_093756_3_DSC0855_DSC0871IMG_20200309_130822_2IMG_20200309_141254_2IMG_20200309_141613_1IMG_20200309_142451_8IMG_20200309_150511_9IMG_20200309_153636_7IMG_20200309_153834_2IMG_20200309_163837_1

That is a cave/toto je jeskyně/see on koobas:

IMG_20200309_141642_9

NP Los Cardones:

IMG_20200309_185857_4IMG_20200309_190522_3IMG_20200309_190640_8IMG_20200309_192031_0IMG_20200309_192936_9IMG_20200310_093821_2IMG_20200310_101143_0

A pile of bay leaves, an apple and a pack of cheap cookies? Welcome to a mountain chaple:

Hromádka bobkového listu, jablko a pytlík laciných sušenek? Vítejte v horské kapličce:

Hunnik loorberilehti, üks õun ja pakk odavaid küpsiseid? Tere tulemast kabelisse mägedes:

IMG_20200310_095813_5

Quebrada de las Conchas:

IMG_20200311_085009_7IMG_20200311_095401_7IMG_20200310_170035_2IMG_20200310_181725_8IMG_20200310_183146_7IMG_20200311_103106_4IMG_20200311_105140_8IMG_20200311_105148_0IMG_20200311_113556_8IMG_20200311_113906_0IMG_20200311_113911_0IMG_20200311_120307_6IMG_20200311_122457_5IMG_20200311_122608_1IMG_20200311_124455_4IMG_20200311_125301_1IMG_20200311_155039_1IMG_20200311_163359_3_DSC0963_DSC0966_DSC1022

The surroundings and the city of Salta:

Okolí a město Salta:

Salta linn ja selle ümbrus:

IMG_20200310_105558_8IMG_20200310_142452_0_DSC1028IMG_20200312_130008_7IMG_20200312_130513_4IMG_20200312_132503_2IMG_20200312_132933_0IMG_20200312_134417_3IMG_20200312_151359_0IMG_20200312_190856_7

The settlement Alemania (Germany):

Osada Alemania (Německo):

Alemania (Saksamaa) asustus:

IMG_20200311_170657_6IMG_20200311_170504_9

Jujuy:

IMG_20200313_095638_8IMG_20200313_115831_5IMG_20200313_120048_3IMG_20200313_133927_2IMG_20200313_134926_0

Purmamarca:

IMG_20200313_173741_5IMG_20200313_175028_1IMG_20200313_180717_5IMG_20200313_185739_3IMG_20200313_202157_4IMG_20200314_085739_8IMG_20200314_115056_9IMG_20200314_173020_8IMG_20200315_101105_7

Cactuses serve as plentiful construction material as well:

Kaktus také slouží jako hojný stavební materiál:

Kaktuseid kasutatakse ka ehitusmaterjalina:

IMG_20200313_182701_7

Humahuaca:

IMG_20200314_124906_3IMG_20200314_124911_3IMG_20200314_142714_2IMG_20200314_144651_2IMG_20200314_145259_4IMG_20200314_145316_4IMG_20200314_145714_3IMG_20200314_150135_9IMG_20200314_150536_5

This is something extremely common in vegie shops/departments, I guess cut yourself a piece or yourself or whatever:

Toto je skoro povinný obrázek v zeleninách nebo odděleních zeleniny, asi si prostě ukrojte kousek, nebo se ukrojte nebo jak chcete:

See on väga levinud juurviljapoodides/lettides, lõika endale tükk või endast tüll või ükskõik:

IMG_20200314_145325_3

Salina Grande:

IMG_20200315_105435_3IMG_20200315_105537_0IMG_20200315_105659_5IMG_20200315_111008_5IMG_20200315_111203_4

Traditional globed outdoor woodstoves:

Tradiční kopulovité venkovní pece:

Traditsioonilised välisköögid:

IMG_20200315_111145_8

These cactuses remarkably change their appearance along with the climate. Up in the mountains they like to put on this white fur-like coat that is not spikey at all – comes only with the upper part or half of the body:

Tyhle kaktusy pozoruhodně mění svou vizáž úměrně k podnebí. Nahoře v horách se rádi oblékají do takovéto bílé jakoby srsti, která vůbec není pichlavá – ovšem jen na vrchní části nebo půlce těla:

Kaktuste välimus muutub päris palju kliimaga. Üleval mägedes meeldib neil ennast katta valge kihiga, mis ei torgi – aga ainult pool kehast.

IMG_20200315_122202_1

Football pitches above 4km look like this:

Fotbalová hřiště nad 4km vypadají nějak tak:

Jalgpalliväljakud 4km kõrgusel näevad välja sellised:

IMG_20200315_121734_1

Did we just spot seaguls in a semidesert 4km above the sea?:

Nejsou to náhodou racci takhle v polopoušti 4kmnm?:

Kas me just nägime kajakaid 4km kõrgusel merepinnast?:

IMG_20200315_160921_2

Patagonia – photo

The competition of the worst Christmas tree spans here too:

Soutěž o nejhorší vánoční stromek sahá i sem:

Konkurss k]ige halvemale jõulupuule on siia ka levinud:

IMG_20191226_143019_1

East/Východní/Ida Patagonia:

IMG_20191226_114321_4IMG_20191226_163231_3IMG_20191228_190239_1IMG_20191229_114508_0IMG_20191229_145010_4IMG_20191229_150540_3IMG_20191229_162004_3IMG_20191229_212133_7IMG_20191230_083110_5

Few minutes on a few meters of a beach:

Pár minut na pár metrech pláže:

Mõned minutid rannas:

IMG_20191228_170525_0

Unprotected sea lion beach:

Nekrytá lachtaní pláž:

Kaitsmata merilõvide rand:

IMG_20191228_182309_5

Then you turn around and see an oil well just across the street:

Jen se otočíte a koukáte se na ropnou studnu kousek přes ulici:

Siis pöörad  ringi ja näed nafta puurkaevusid üle tee:

IMG_20191228_182340_8

And then you turn around back and see stupid locals – sings are to be ignored at all times:

A pak se otočíte zpátky a koukáte na místní idioty – cedule přímo u nosu nikoho nezajímají:

Ja siis pöörad veel ja näed rumalaid kohalikke – märke tuleb iga hinna eest ignoreerida:

IMG_20191228_183022_5

This little bastard can swim 50km of the shore on daily basis and dive 80m deep – just to obtain food:

Tenhle malý zmetek umí plavat i 50km z pobřeží denně a potápět se až 80m – jen kvůli jídlu:

See väikemees võib iga päev ujuda 50km rannajoonest ja sukelduda 80m sügavusele– lihtsalt, et süüa saada:

IMG_20191229_134820_5

Other, rather protected bays occupied by sea lions or penguins:

Další, spíš chráněné zátoky zabrané lachtany nebo tučňáky:

Teine, rohkem kaitstud rand, mis on merilõvide ja pingviinide poolt okupeeritud:

IMG_20191229_135201_3IMG_20191229_135811_5IMG_20191229_145941_3IMG_20191229_151525_1

Tierra del Fuego:

IMG_20191230_220751_0IMG_20191230_220854_4IMG_20200102_150810_2IMG_20200102_151956_0_DSC0850IMG_20200102_153309_7IMG_20200102_164654_6IMG_20200102_165552_0IMG_20200102_192740_8IMG_20200103_165725_8IMG_20200103_195150_2IMG_20200103_205356_7

Nearest palms are to be found about 3000km far or more. Just like with cattle signs where is other livestock but no cattle, we don’t waste money on road sign designers, okay:

Nejlbižší palmy najdeme 3000km daleko nebo ještě víc. Stejně jako s dobytkem na značkách, kde jsou všechna ostatní hospodářská zvířate kromě dobytka, na návrháře dopravních značek rozpočtem neplýtváme, jasné:

Kõige lähimad palmid on umbes 3000km kaugusel. Just nagu märkidega lehmadele, raha just märkide kujundamisele ei raisata:

IMG_20200103_122445_4

Puerto Almanzo, a popular fishermen village. This is just about the best you can see there:

Puerto Almanzo, oblíbená rybářská vesnice. Toto je asi tak to nejlepší, co v ní uvidíte:

Puerto Almanzo, populaarne kaluriküla. See on parim, mis siin saada on:

_DSC0849

Ushuaia:

_DSC0736IMG_20191231_111730_7IMG_20191231_082715_0_DSC0761IMG_20200101_121422_6IMG_20200101_122801_4IMG_20191231_173852_8IMG_20191231_171947_1IMG_20191231_154748_5IMG_20191231_180159_6_DSC0780_DSC0776IMG_20200101_155455_1IMG_20200101_135150_0IMG_20200101_160910_8

Hitchhiking dirt roads is a lot about on which side do you stand:

Stop na nezpevněných silnicích je hodně o tom, na které straně stojíte:

Hääletamine kruusateedel oleneb suuresti, kummal pool teed sa seisad:

_DSC0812

Aaaand Falkland Island’s propaganda cannot miss, Ushuaia is not just a capital of the region it lies in, it is also a capital of 600km distanced islands that have their own capital and also belong to another country!:

Aaaa propaganda ohledně Falklandů nesmí chybět, Ushuaia není jen hlavním městem svého regionu, je take hlavním městem 600km vzdálených ostrovů, které mají vlastní hlavní město a take patří jiné zemi!:

Jaaaaa Falklandi saarte propaganda ei saa maha magada, Ushuaia ei ole vaid oma piirkonna pealinn, vaid ka 600km kaugusel olevate saarte, millel on küll oma pealinn ja kuulub teise riigi valdusesse:

IMG_20200101_171305_3

Laguna Esmeralda:

IMG_20200101_180809_2IMG_20200101_190336_6IMG_20200101_191957_8IMG_20200101_194837_9

Along white man the beaver invaded this end of the world too and brought his own infrastructure:

Kromě bílého muže i bobr kolonizoval tento konec světa a přinesl si svou vlastní infrastrukturu:

Koos valge mehega tuli kobras, kes võttis üle maa-alad maailmalõpus ja tõi kaasa ka oma infrastruktuuri:

IMG_20200101_181806_3

Back in mainland, Chile. Sheep congestions, that are proposed as a joke in Wales, Ireland or Scotland, here take often place in real:

Zpět na pevnině, Chile. Ovčí zácpy, kterými se vtipkuje ve Walesu, Irsku nebo Skotsku, zde jsou běžnou realitou:

Tagasi mandril, Tšiilis. Lamba ummikud, mis Walesis, Iirimaal ja  Šotimaal on rohkem anekdoodid, siin aga reaalsus:

IMG_20200104_115731_6

The only two pictures worth the effort in Punta Arenas:

Jediné dva obrázky stojící za fotku v Punta Arenas:

Ainukesed kaks pilti Punta Arenast, mis olid väärt pingutust:

IMG_20200104_192929_0IMG_20200106_121549_0

Towards/Směrem k Torres del Paine /Poole:

_DSC0863IMG_20200107_200211_1IMG_20200107_200215_4IMG_20200107_175703_2IMG_20200108_110159_0IMG_20200108_124705_5_DSC0896IMG_20200108_133745_4

Argentina – when reading your nationality from your passport is too much hassle, just put “other”:

Argentina – když nalezení vaší národnosti v pasu je moc práce, fouknete tam “jiné”:

Argentiina – kui oma rahvuse passilt lugemine on liig, pane lihtsalt “teine”:

IMG_20200108_165710_1

The only snowfall we had was down in the semi deserted lowlands:

Jediné sněhové srážky nás chytly v polopouštní nížině:

Ainuke lumesadu, mis me nägime, oli poolkõrbes:

IMG_20200108_200635_2

Across the lakes (100km long) from the biggest glaciars:

Naproti největším ledovcům přes jezera (100km dlouhá):

Üle järvede (100km pikk) suurimast jääväljast:

IMG_20200108_211907_0IMG_20200109_173404_2IMG_20200109_184307_0

Chaltén:

IMG_20200109_192018_0_DSC0927IMG_20200109_194106_1_DSC0935IMG_20200109_222208_4IMG_20200111_093958_7IMG_20200109_194119_9_DSC0946_DSC0007_DSC0940_DSC0943IMG_20200111_112004_3IMG_20200111_121753_1IMG_20200111_124308_9IMG_20200112_102846_6IMG_20200112_114708_8IMG_20200112_115007_1IMG_20200112_121510_4IMG_20200112_133212_7IMG_20200112_135634_3IMG_20200112_135838_2IMG_20200112_152109_5IMG_20200112_153123_1IMG_20200112_153126_5IMG_20200113_093743_8_DSC0022_DSC0021IMG_20200113_132237_4IMG_20200113_135648_4IMG_20200113_154257_6_DSC0122_DSC0114_DSC0049IMG_20200113_161827_7_DSC0069IMG_20200114_084337_0IMG_20200114_095610_9IMG_20200114_100040_2IMG_20200114_110856_5IMG_20200114_131946_7IMG_20200114_140810_2IMG_20200113_154412_6

That river was pretty strong and just melted off the glacier few km above:

Tahle řeka měla docela spád a rozhodně tála rovnou z ledovce pár km výš:

Jõgi oli üsna kiire vooluga ja otse jääväljalt sulanud, mõni kilomeeter eemal:

IMG_20200112_102846_6

Official and not cheap camping in Chalten:

Regulérní a ne levný kemp přímo v Chalténu:

Ametlik ja mitte väga odav laagriplats Chaltenis:

IMG_20200114_183452_2

A highway in Argentina (it is not just a building site, it is just another 100km stretch of the really main road):

Opravdu hlavní silnice v Argentině (a to není jakože rozestavěná, prostě takhle vypadá dalších 100km západní páteřní silnice):

Argentiina kiirtee (see pole vaid ehitusplats, vaid 100km peateed):

IMG_20200115_115340_7

Health and safety and accuracy first – a bloke is sharpening my saw:

Zdraví a bezpečnost a přesnost především – týpek mi brousí pilu:

Tervis ja ohutus ja täpsus eelkõige – mees teritab mu saagi:

IMG_20200116_124721_8

When you go desperate from the poor fresh products found in Patagonia, don’t make the mistake and buy tropical fruit:

Když už si zoufáte z chudinké patagonské nabídky čerstvých potravin, nedělejte tu chybu si kupovat tropické ovoce:

Kui sa oled meeleheitel vähese värske toidu pärast Patagoonia, ära tee seda viga, et ostad troopilisi puuvilju:

IMG_20200116_140627_3

Looks like sea, is still just a lake – some 150km long:

Vypadá to jak moře, ale je to pořád jezero – nějakých 150km dlouhé:

Näeb välja nagu meri, kuid on vaid järv – mõni 150km pikk:

IMG_20200116_145633_5

Los Antiguos – never make a detour to visit it – and some more Falkland Islands’ propaganda on the square:

Los Antiguos – nikdy sem nedělejte extra zajížďku – a něco navíc falklandské propagandy na náměstí (totiž, návsi):

Los Antiguos – ära kunagi sõida ringiga, et seda külastada. Ja veel Falklandi saarte propagndat:

IMG_20200117_132825_1

It is the cherry capital:

Hlavní město třeštní:

See on kirsi pealinn:

IMG_20200117_171219_4

Considerable Slavic language skills! Considering how they mess up English on so many official signs, it is not so much surprising:

Parádní znalost slovanských jazyků! Vzhledem k tomu, jak zde prasí angličtinu i na oficiálních tabulích, není až tak divu:

Märkimisväärsed slaavi keelte oskused! Arvestades, kuidas nad inglese keelt kogu aeg sassi ajavad, isegi ametlikel märkidel, siis ei ole see just üllatuseks:

IMG_20200117_170712_4

Friendly stray locals in Chile – stray dogs or cats in SA are just like the people. Hesitation of approaching strangers is zero:

Kamarádští potulní místní v Chile – potulní psi nebo kočky v JA jsou jako místní lidé. Náhodný kontakt s cizími lidmi je naprostou přirozeností:

Sõbralikud hulkuvad koerad Tšiilis – hulkuvad koerad või kassid Lõuna-Ameerikas on nagu inimesed. Nad ei karda absoluutselt võõrastele läheneda:

IMG_20200118_102043_6

Expecting very wet Chilean side, but behind the border it is sometimes still arid Argentina:

Kdo očekával hodně vlhké Chile, měl smůlu. Na hranici je to stále suchá Argentina:

Ootasime väga niisket Tšiilit, pärast piiri ületamist jätkus aga kuiv Argentiina:

IMG_20200118_121751_5

Doesn’t that look like Croatia? Still the same lake:

Nepřipomíná to trošku Chorvatsko? Pořád stejné jezero:

Ei näe välja nagu Horvaatia? Ikka veel see sama järv:

IMG_20200118_141057_7

As soon as we hit the famous Carretera Austral, another backbone highway, we managed to get stuck right on the road:

Hned jak jsme najeli na populární Carreteru Austral, další páteřní hlavní silnici, podařilo se nám uvíznout přímo na ní:

Nii kui me jõudsime kuulsasse Carretera Australi, jäime me keset teed kinni:

IMG_20200118_190458_7

Marble caves/mramorové jeskyně/marmorkoopad:

_DSC0176_DSC0226_DSC0228_DSC0268_DSC0271_DSC0476

For this view they charge you 6e. Because it is a private land. You have money, you can even buy a piece of a glacier in Chile:

Tak za tuto vyhlídku se kasíruje 6e. Je to soukromý pozemek. Kdo má peníze, může si v Chile koupit klidně kus ledovce:

Selle vaate eest küsitakse 6 euri, sest see on eramaa. Kui sul raha on, void Tšiilis isegi jäävälju osta:

IMG_20200120_122618_7

And you cannot see the view without these traces of human ignorancy:

A vyhlídka se neobejde bez pozůstatků po lidské ignorance:

Ja sa ei saa vaadet natutida ilma inimrassi ignorantsuse jälgedeta:

IMG_20200120_122621_6

Dead forest in a natural-made lake that is as old as man-made lakes. One avalanche with rockslide and it’s done:

Mrtvý les v přírodním jezeře starém jako jsou umělá jezera. Stačí jedna lavina strhávající kamennou lavinu a je vymalováno:

Surnud mets looduslikus järves, mis on sama vana kui tehisjärv. Üks laviin ja sellest piisab:

IMG_20200120_140344_9IMG_20200120_143007_5

Carretera Austral:

IMG_20200118_150407_9IMG_20200118_192330_2IMG_20200120_131548_3_DSC0147IMG_20200120_191934_8IMG_20200121_173831_8IMG_20200121_190454_9IMG_20200122_150125_1IMG_20200122_184901_1IMG_20200126_133318_7IMG_20200127_110112_6

Money buys everything here. You can even obtain square hectars:

Peníze jsou vše. Můžete si tu za ně koupit klidně i čtvereční hektary:

Raha eest saab siin kõike. Sa void isaegi osta ruuthektareid:

IMG_20200124_113039_6

Random waterfalls everywhere, wonders in most of the world, nothing in here:

Náhodné vodopády všude kolem, zázraky ve většině světa, zde skoro bez povšimnutí:

Suvalised kosed igal pool. Vaatamisväärsused pea igal pool maailmas, siin ei midagi:

IMG_20200123_173701_4IMG_20200123_172743_8IMG_20200123_173657_1

One of the very few differences between the fjords here and in Norway:

Jedna z velmi mála rozlišností mezi zdejšími fjordy a fjordy v Norsku:

Üks väheseid erinevusi fjordide vahel siin ja Norras:

IMG_20200124_124638_0

One of the very few differences from anywhere else – the world’s only temperate rainforest (it is really very humid):

Jedna z velmi mála odlišností od zbytku planet – jediný deštný prales na světe v mírném pásmu (fakt hodně, hodně vlhký):

Üks väheseid erinevusi ükskõik mis kohaga maailmas – maailma ainuke parasvöötme vihmamets (ja see on päriselt ka niiske):

IMG_20200123_161953_5IMG_20200123_162011_7IMG_20200123_170041_6IMG_20200125_150952_9IMG_20200125_151725_0IMG_20200125_155335_1IMG_20200125_155943_9IMG_20200125_172610_6

Volcan Chaiten that blew 12 years ago and splashed half of the town underneath it surrounded by NP Pumalin:

Sopka Chaitén, která to odpálila před 12 lety a spláchla půlku města dole, uprostřed NP Pumalín:

Vulkaan Chaiten, mis purskas 2 aastat tagasi ja hävitas pool linna enda all, mis on ümbritsetud Pumalini rahvuspargiga:

IMG_20200125_170834_0IMG_20200126_130836_2IMG_20200126_130840_4_DSC0354IMG_20200126_130907_2_DSC0359IMG_20200126_132919_2

3 completely different lakes within 1km:

3 úplně různá jezera na 1km:

3 täiesti erinevat järve 1 kilomeetri raadiuses:

IMG_20200126_130918_5

This is the main but inactive volcano, 2.5km above us:

Hlavní ačkoliv neaktivní sopka, 2.5km nade vším:

See on peamine, kuid inaktiivne vulkaan, meist 2.5km kõrgusel:

_DSC0361

Bariloche:

IMG_20200130_152051_1

7 lake route:

Cesta 7 jezer:

7 järve tee:

IMG_20200131_131033_4IMG_20200131_134200_8IMG_20200131_135058_2

The Chilean Lake District – I would rather call it Volcano District:

Chilská Jezerní oblast – radši bych to nazval Sopečná oblast:

Tšiili järvede piirkond – ma kutsuks seda pigem vulkaanide piirkonnaks:

IMG_20200131_200034_3IMG_20200201_111252_5IMG_20200202_151538_0_DSC0477_DSC0470_DSC0472_DSC0498_DSC0508

Cochamo valley – some call it the Chilean Yosemite. Hope the original one offers more:

Údolí Cochamo – někteří mu říkají Chilské Yosemite. Snad je originál předčí:

Cochamo org – mõni kutsub seda Tšiili Yosemite. Loodetavasti originaal on parem:

IMG_20200205_103328_2IMG_20200205_125427_7IMG_20200205_133011_4IMG_20200205_131236_2

When the sleeping bag had been a bad boy:

Když spacák zlobil:

Kui magamiskott oli paha poiss:

IMG_20200205_133235_2

Northernmost fjords stocked with salmon and mussel farms:

Nejsevernější fjordy zaplácané lososími a škeblími farmami:

Kõige pähjapoolsem fjord, täis lõhe ja karpide farme:

IMG_20200206_110011_7IMG_20200206_211559_2_DSC0501

This is how some people maintain their gardens:

Zahrady některých lidí vypadají takto:

Nii hooldavad mõned oma aeda:

IMG_20200206_110121_5

Felicia tuning!!!:

IMG_20200208_212501_0

Puerto Montt – really, this is as much worth to see as it gets:

Puerto Montt – vážně, to je tak vše k vidění:

Puerto Montt – tõesti, see on kõik, mis seal vaadata on:

IMG_20200209_142605_4

Araucanian forests/Lesy Araucanie/metsad:

IMG_20200211_144522_0IMG_20200211_145136_8

 

Video1, video2, video3, video4

Patagonie

Patagonie, jeden ze dvou vrcholů naší cesty. Všichni o ni mluví v superlativech a nemohli jsme se na ni těšit víc. Časový rozpočet jsme měli měsíc a půl, nezávazně.

Vstoupili jsme koncem roku, poblíž Atlantiku. Hlavní silnice č.3 (v neobvykle dobré kondici) nás nahnala do nekonečných patagonských větrů. Nejméně měsíc, než jsme dojeli do severní chilské Patagonie, bez přestávky. Občas byl vítr průměrný, často byl dost silný. Už kousek od pobřeží vál skoro vždy a všude od západu, u moře se to často mlelo, ale nikdy neustalo. Silnice jsou tak dlouhé a rovné (tak daleko, ne tak strojově, to zas ne), že si to v Evropě těžko představíme. Krajina se proměňuje velmi málo a v podstatě jde o nekonečnou pampu, jen trochu odlišnou od severu. Křoviska jsou o dost zakrslejší a občas je střídá zakrslá tráva – opět ne, jak ji známe, ale většinou jen osamělé trsy v jinak přeschlém prachu/písku/šotolině. Kam až oko dohlédne. Občas je tato země nikoho přecijen někoho a je obehnána starým, vetchým a nepřesvědčivým plotem, za nímž tu a tam potkáte skupinky ovcí. Čím jižněji, tím častěji také tu a tam potkáte skupinky lam – guanaco, pro které ale plot nic neznamená, jsou vyšší a nemají pána. Občas jsme viděli u cesty mrtvou lamu, ale ne tak často, jako na západě u hor. Až dole na jihu u Río Gallegos se pampa občas změní v skoro poušť nebo polopoušť. Nicméně se tam najde dost lidí a dost peněž, protože tam je ropa, popř. plyn. Ne že by toto bohatsví měnilo krajinu nebo města v něco byť vzdáleně hezkého. To vůbec. I tak je ale občas na co koukat, když se placka najednou propadne dolů do údolí, k řece, moři, nebo bůhví kam, a vytvoří dojem stolových hor, nebo zajímavé útesy. Většina patagonské pláně je několik set metrů nad mořem a teprve poblíž Atlantiku najednou padá k nule a krásně se tam dají pozorovat miliony let staré vrstvy ze dna tehdejšího moře. Zajímavé, byť na cirkus usazeninových (a jiných) vrstev v Andách se to nechytá.

Na tisících km východního pobřeží se dá najít pár pěkných pláží, ale voda není žádné kafe. Některé pláže hostí místo lidí lachtany, tučňáky, možná i další potvory. My viděli lachtany a tučňáky – takové ty mrňavé a ne moc pohledné, nicméně i tak je to zážitek. Stud je jim opravdu cizí a klidně by se vám přišli vytentovat na nohy. Tučňáci a do jisté míry i lachtani po věky sídlili jen na ostrovech, protože na pevnině je chodily žrát pumy, lišky apod. Když tam ale dorazila bledá tvář, zmasakrovala klidně celý ostrov za den nebo pár dní a neměla daleko k jejich vyhubení. Někteří ovšem přežili tím, že se uchýlili na pevninské pobřeží, které je mnohem rozsáhlejší a někdy dobře ukryté. A dostali tam šanci přežít, protože hloub ve vnitrozemí na druhou stranu bledá tvář málem vyhubila také ty pumy, lišky a kde co, takže je neměl, kdo žrát. Tam dokázali přežít do doby, než je vláda začla chránit. Kolonie lachtanů se zpravidla neobejdou bez kolonie ptáků, kteří se vyvalují nad nimi, a počítám, že se živí na lachtaních zbytcích, co nedojedou. I bez nich pobřeží nabízí občas pěkné scenérie, útesy, poloostrůvky atd.

Jestli si mám pamatovat jedno město na tomto úseku, řeknu Trelew. Je to oblast s významným velšským osídlením, dokonce v této provincii je velština druhým oficiálním jazykem. Hodně na jejich kulturu lákají turisty, nás to rozhodně nechalo chladnými. Dojeli jsme do města se stopařem, místním policistou, a začli jsme hledat dva autoservisy, když už auto nechtělo poslouchat. Docela to byla fuška, protože krom toho, že zrovna bylo po obědě a začla dlouhá siesta, ten den bylo největší vedro, co jsme kdy zažili. Nikoliv někde na severu, tady. Silný vítr kupodivu vůbec nepomáhal, ani nízká vlhkost. Co zrovna tam pohledávají Velšani? Každopádně krom toho tam není nic k vidění, snad pro příznivce paleontologie. Celá ta oblast kolem a nejenom ta v Patagonii, je rájem pro paleontology. Nechali jsme si to ujít.

Nějaké dva dny jsme vezli jeden český páreček stopařů na jejich cestě po půlce kontinentu. Dobrá to společnost. To byli jediní Češi, co jsme potkali na cestě po x měsíců, ačkoliv ostatní gringos prý potkali o dost víc. Rozloučili jsme se na dohled od Ohňové země, kde jsme nechali auto a jali jsme se stopovat i my. 450km do Ushuaii a plus mínus stejnou cestou zpět, poněvadž alternativou je jedině náročný přechod divokých hor po svých, nebo drahé trajekty. Stop v Patagonii obecně se říká, že je nejjednodušší a nejbezpečnější. Nebude to žádné tajemství, po cestě jsme potkali víc stopařů, než v Evropě za celý život. Občas si fakt postojíte frontu. Chvíli jsme si postávali, ale i tak jsme po vystoupení z přívozu po obědě dosáhli cíle v Ushuaie ještě ten večer.

IMG_20191229_162004_3

Tam jsme šli nakupovat vybavení do přírody a moc nám to nešlo. Hanna si v Paraguayi rozbila objektiv a zde sehnala na svou kameru jen jetý, který neumí zoom ani automatické ostření. Podobně jsme nepochodili i s dalšími věcmi. Po té jsme vylezli na jednu z nejbližších hor, která nabídla perfektní výhled na město, okolní hory, Beaglův průliv a ostrovy naproti, na večer, totiž na Silvestra, jsme se ubytovali v hostelu. Plán byl najít hostel nabitý cizinci, kteří se tam sjíždí dost hojně touto dobou, a zažít a oslavit zajímavý večer s lidmi z půlky světa. Náš hostel na to vskutku vypadal, byl fajn a překvapivě stál málo (rozhodně málo na Ushuaiu v létě). Bohužel ale jsme pak zjistili, že všichni ciyinci mluví španělsky, vlastně žádní gringos tam ani nebyli, navíc jsme byli dost utahaní nýčko jsme to akorát zaspali. Ohňostroje tam zakázali, o půlnoci nás tak probudila jen lodní siréna z lodi chystající se na Antarktidu. I tak nebylo od věci si zažít Silvestra v nejjižnějším městě světa. Vůbec nám to nepřišlo. Setmělo se až po 11. večer a lidi v podstatě moc nevybočují z každodenní rutiny. Kdyby bylo 5st chladněji, klidně by mi počasí nenapovědělo, že nejsem doma. Podnebí mají pěkně studené. Ačkoliv v této jihozápadní oblasti Ohňové země je spousta hor, které stahují hodně srážek, hrozba lesních požárů je pořád za dveřmi. Hádám, že díky větru. Kousek na východ nebo sever jsme viděli hodně lesů napůl mrtvých, pokrytých hodně bujnými lišejníky. Jeden místní řidič nám řekl, že ty lišejníky jsou příčinou těch umírajících lesů, ale jak to je doopravdy, jsem nedohledal. Trochu jsme si zajeli nebo zašli sem nebo tam, ale ne moc, vzdálenější místa jsou zpravdila až moc vzdálená a případně ještě placená.

Navštívili jsme jednu typickou rybářskou osadu, jejíž věhlas o hodně předčí realitu. Zkrátka pár ušmoulaných domků na spadnutí, žádné výhledy a jediné místo s místní vyhlášenou mořskou, které v hlavní sezoně nebylo zavřené, bylo docela drahé a naše ryby “7 místních druhů” byly v podstatě 2 kousky nějakých místních ryb a zbytek byl tuňák, který mohl pocházet odkudkoliv. Jak jsou pyšní na to, co tam mají v moři za poklad a jak to umí připravit, tak žádné další ryby neměli, jakož ani kraby, mušle, prostě nic.

Cestou zpět jsme se hrozně zasekali někde na půl cesty na pokraji největšího a nejropnějšího města tohoto konce světa, Río Grande. Není zas takovým překvapením, že nás to potkalo v Argentině a ne v Chile, ale i tak by to tam nikdo nečekal. Vyklopeni jsme tam byli v 9 večer a odjeli jsme teprve v 6 večer další den. Poslední flek, co jsme stáli, tam někdy po obědě přišel další páreček na stop. Po nějaké chvíli si stoupli za nás ale hned kousek za nás a hle, za 15min stavělo auto a protože jelo rychle, tak zastavilo až u nich a oni do něj naskákali a zmizli jakoby nic. Potom jsme tam trčeli ještě další 4 hodiny! Naštěstí jsme se dostali k autu na pevninu ještě ten večer, možná proto, že po této vysvobozující jízdě jsme byli v přívětivějším Chile.

Ohňová země je vážně velká a většinu jsme neviděli, hlavně protože tam nic není. Většina severu a východu jsou klasické patagonské pláně, kde nic moc není. Ještě tak na pobřeží by mohlo býti něco k vidění. Kolem Ushuaii je mnohem vlhčeji a hornatěji, vlastně úplně jinak. Paráda, ale pro nás nic moc nového, takový odvar z Norska.

Na pevnině jsme zamířili k Punta Arenas, nakupovat a podívat se na pobřeží. Krom jiného je tam známa “zona franca”, oblíbena k levnému nakupování. Je to vlastně jen pár bloků na předměstí, zbytek města bezcelní není. Jak to tak bývá, ceny byly úplně srovnatelné. Ale je třeba uznat, přišli jsme si na své. První místo za dva měsíce, kde jsme našli vybavení do přírody nebo elektroniku, která za něco stála a občas to ani nebylo předražené! Šok. Vážně, pokud se chystáte do JA, nakupte si předem na svém kontinentu. Pak jsme se vydali ještě kousek na jih podél pobřeží, kde nic moc není, ale když máte aspoň trochu štěstí, můžete vidět delfíny (to se nám povedlo), nebo velryby (ty jsme neviděli), a další.

Dále jsme pokračovali na sever k vyhlášenému Torres del Paine. Většina lidí je z toho paf. My jsme se rozhodovali tak dlouho, až jsme se to zavrhli. No, jeli jsme tam, ale jen jsme zajeli na kraj, k bráně, protože to nebylo nějak extrémně z ruky, a zase jsme jeli. Zdá se nám, že jsme to vychytali. Výhledy z cesty jsou úžasné, v podstatě jsme viděli celou východní půlku panoramat včetně nečekaného vodopádu a pár jezer. Jít tam na túru je hrozná pakárna. Musíte se držet vyhrazených stanovišť, všecky zacvakat a navíc dost předem zarezervovat, dále zaplatit vlezné do NP, ale ono platí jen 3dny a ty 2 nejznámější okruhy jsou delší, čili to musíte prodloužit a to se to vlezné vyhoupne ne na méně jak dvojnásobek, ale více jak dvojnásobek. Ještě je potřeba zarezervovat a zaplatit přívoz na západní straně. Nakonec za to všechno máte jen ty dva okruhy přísně vymezené a žádné zacházky, nic. Asi jako všude v Patagonii. Mají to tam tak omezené, že každá stezka je Stezka a zatímco v Evropě jdete “chodit po horách”, v Patagonii jdete “na Stezku”, totiž jednu konkrétní pěšinu. Žádná nekonečná ani konečná síť pěšin krz naskrz vašimi horami neexistuje, je tam jen několik (nebo jen 1) stezka, která většinou vede tam a zpět, když jde o okruh, je to váš šťastný den. Výjimkou budiž nekteré dalekosáhlé stezky přes celé hory z jedné oblasti do druhé, často do druhé země, kde není vůbec nic a alternovat výlet moc nejde. Vstupní poplatky, pravidla, registrace, to vše je všudypřítomné a TdP je v tom na špici. Něco z této buzerace se ale dá pochopit. Lesní požáry se tam přirozeně skoro nevyskytují, ale když se vyskytnou, je to síla. A oni se vyskytují, zpravidla ale vinou člověka. Z neviného ohínku v chladné a často mokré krajině dokáže vítr nadělat katastrofu, která se pak hojí neuvěřitelně pomalu, protože tamní lesy se obnovují hlemýždím tempem. Klidně to zabere 2 století. Mezitím právě v oblasti TdP se v moderní době nějakému vylízanému turistovi povede založit požár každou dekádu (jedním z posledních byl Čech), pročež to tam zkrátka museli hodně zpřísnit. Na západní návětrné straně Patagonie ale tento důvod chybí.

V Argentině po vynechání i slavného ledovce Perito Moreno z podobných důvodů jsme jeli prozkoumat El Chaltén a dali jsme si tam 4denní výšlap, bez přehnaných obštrukcí. Čekali jsme od toho poměrně hodně, jde o krásnou oblast kolem neuvěřitelného Mt. Fitzroye. Tedy ten výšlap byl z většiny vyčerpávající a ani by za to vůbec nestál, nebýt 1. Výhledu na největší suchozemský ledovec mimo Antarktidu a Grónsko, ne že by byl vidět celý, stačilo vidět, jak se ztrácí v horizontu bez známky konce, jen tu a tam z něj čněly bělostné hory. 2. Jeden z jeho jazyků ústí do jednoho z těch obřích ledovcových jezer a spali jsme v zátoce, kam všechny ty odlomené kry připlouvají (některé měly i 20m a více, tedy nad vodou) a cachtají se tam dokud neroztají, tu a tam se nerozlomí a nezašplouchají zlověstně hladinou. Největší paráda! A 3. Nebýt dvou brodů, kde je řeka tak hluboká, silná a ledová, že se přebrodit skoro nedá (poprvé) a nebo nedá vůbec (podruhé). Jednou jsme si tak vyzkoušeli přechod po zip-line, když už se tam našli další turisti, co nám popůjčovali sedáky. Nejlepší výhledy na hory jsme ale viděli přímo v Chalténu, naštěstí se nám uprostřed neobvykle špatného léta párkrát mraky nad Fitzroyem rozestoupily, což se nemuselo podařit jak je týden dlouhý.

Varovali nás před tou túrou, že to není sranda a že se tam lidi občas dostanou do problémů a zrovna pár dní předem tam zachraňovali nějakou cizinku, co si uprostřed túry zlomila nohu. Cestou pryč jsme nabrali jednoho australského stopaře, který ten výšlap šel pár dní před námi a ta holka se zlomenou nohou patřila do jeho skupiny. Nejdřív ji chtěli nést, ale bylo to příliš náročné a příliš daleko. Záchranáři byli všichni dobrovolníci, přišlo jich 28 a pěšky si ji zase odnesli. Nechtěli slyšet o žádném vyrovnání, ani jako dárek. S tímto stopařem jsme se vezli asi den a půl, uprostřed toho jsme nabrali ještě nějakou Angličanku kolem 40ti, která se courala světem, většinou po moři, a stopovala snad prvně v životě a to proto, že si pro jistotu vybrala všechny peníze z účtu, protože hotovost je král, kterého komplet ztratila, nebo jí byl ukraden. Tak to brala jako ohromnou pomoc od nás, ovšem my jen brali dalšího stopaře v řadě. Také jsme vzali místní starší páreček, jehož nesrovnale novější, dražší a bytelnější auto prostě nejelo, tak se svezli s naším vrakem do nejbližšího městečka (klasicky aspoň hodinka). Specielně od Calafate až někam do půlky Chile jsme potkávali a brali jedny stopaře za druhými.

V jedné otřesné díře po cestě se mi kupodivu podařilo sehnat někoho, kdo by mi konečně nabrousil mačetu. Nebyla to sranda někde najít nějakého brusiče nebo kohooliv, kdo by brousil nářadí. Tady to taky nebyl zavedený živnostník, prostě chlápek, co má flexu a používá jí. Macheta nebyla jenom trošku tupá, byla tupá jak tupá sekera a ještě jí chyběl kus ostří, asi jí používali spíš jako lopatu. Na hřbetu měla pilu, která na tom byla podobně. Tak chlápek mě nabral v železářství a odvez k sobě domů, kde měl malou garáž plnou ocelového harampádí, ze kterého se možná někdy bude něco kutit. Především grily, což byl jeho smysl života. Mačetu si vzal do jedné ruky, obyčejnou flexu do druhé, zúžil čepel, nabrousil, stejným stylem nabrousil i zuby, do žádných svorek si nic nedával, všechno v ruce. No, šlo mu to, všechna čest, na moje potřeby to bohatě postačilo, ale mohl tomu dát víc, že. Posléze mi ukazoval techniky, jak s ní odkrajovat maso z rožně, téma vydrželo i cestou zpět, co mě opět vezl.

Před přechodem do Chile jsme zastavili u hranic v La Angostuře. Vesnička se prezentuje jako ohromný turistický trhák, který může nabídnout to, tamto, nějaké domácí výrobky a především třešně. Na ty svoje třešně jsou tak pyšní, že tam mají i třešní pomníky a obecní úřad má fasádu jako kdyby z třešní. Realita byla, že jsme v sezóně ani žádné nesehnali, nakonec jsme odjeli s třešňovou marmeládou. Stejně jako jiné marmelády v Argentině, težko říct, jestli to bylo z třešní, jahod, řepy, kdo ví. Každopádně tam byl cukr, umění muselo být dostat bůhví kolik kg cukru do tak malé sklenice. V Chile to teda bylo lepší. Bohužel, takhle na mě Argentina zapůsobila opakovaně. Oni vykreslí neuvěřitelný obrázek o kouzelné třešňové vesnici, přitom na tom nic kouzelného není, prostě se tam trošku daří průměrným třešním a tím to končí. Jestli na tom je něco jedinečného, pak možná to, že skoro nikdy jinde jsme nesehnali z třešní vůbec nic. Takhle to ale chodí v případě mnoha věcí, které se za vzácné rozhodně považovat nedají. Lokální produkce mi celkově přišla velmi jednostranná a přeceňovaná.

Také jsme se v té vesnici potýkali s plynovou bombou. Nikde v západní argentinské Patagonii nám ji nedoplnili. Zkrátka se nedoplňuje, pouze vyměňuje za plnou. Ale jenom 10l a nebo velké, naše 5l měla smůlu. Protože jsme se blížili odlehlému zapadákovu v Chile a chilskou bombu jsme měli taky prázdnou, radši jsme si koupili plnou a předraženou 10l a od té doby jsme se táhli až na úplný sever Argentiny s tou malou, kterou jsme nemohli prodat. Tak odsud se 3 bombami, jak největší blbci.

V Chile jsme najeli na světoznámou páteřní cestu Carreteru Austral. Mluví se o ní jen v superlativech. Na to konto nás pořádně zklamala. Polovina této naprosto hlavní silnice je nezpevněná a strašná, naše auto se dodnes klepe při pomyšlení na to. Prach se nám zatoulal naprosto všude. Do nádobí, oblečení, všude. Ačkoliv to má být nejvlhčí část kontinentu mimo tropy, velká část této vnitrozemské oblasti byla celkem vyschlá a silnice na kost. Nekonečné hory kolem jsou zpravidla nepřístupné, když už jsou, stezky jsou skoro vždy placené. Často za nic. Jen hory, nic navíc, kdo byl v Kanadě, na Zélandu, v Alpách, Skandinávii.. Výhledy podobné, nebo slabší, stezky nepoměrně trapnější. Výhledy ze silnice jsou určitě super, ale nic z říše snů, jak by možná jeden naivně čekal.

Co ale neuvidíte nikde jinde, je tamní deštný prales. Jediný deštný prales mírného pásu na světě. Pokud vám lesy něco říkají, příjdete si tam na své. Špička. Někde odsud až za Jezerní oblast v Chile, je docela rozsáhlý. Kdekoliv se nachází vlhčí a divočejší vegetace, dominuje podrostu bambus, ten se prosadil ze všech nejvíc. Nejlepší jsou ale stromy a to, co všechno roste na nich. Příjemná změna pro nás byla v okolí Chaiténu, kde narozdíl od zbytku Patagonie směrem na jih jsou také sopky. Na jednu z nich se dá krásně vyšlápnout, je to zrovna ta, která vybuchla 12 let dozadu a spláchla půlku zmíněného městečka pod ním. Celé její okolí spadá pod NP Pumalín, který se nám dost líbil a je volně přístupný. Tam jsme také nabrali jednoznačně nejstaršího stopaře zatím, asi 85letého dědu, kterého nebavilo čekat na bus. Celá Carretera Austral byla přecpaná stopaři, klasicky mladými baťůžkáři, v některých úsecích ovšem k jejich smůle bylo méně aut, než jich samotných.

_DSC0361

Argentinská Jezerní oblast je opravdu krásná, ale nám neřekla skoro nic. Jen další hory, lesy, jezera, řeky, k nerozeznání od jiných. Jedině ty jejich stromy, pořád jsem potkával stromy, které neznám. Nejlepší samozřejmě byly jejich největší a nejstarší (až 3000 let) stromy (allerces), jejichž kmeny připomínají sekvoje, ale jde o listnáče.

Jako kdekoliv jinde v sušších oblastech (+- Argentina) Patagonie jsme potkávali hromadu lam – guanac, jakož i ovcí. Občas jsme na silnici chvíli trčeli v “ovčích zácpách”. Očekávali jsme úplně všude místní produkci nabízenou podél silnic, v malých krámcích a na trzích. Ani ň! Vůbec. Jako absolutní výjimku jsme někde viděli nějaké uzené z guanaca, nestydatě předražené, a severněji v Argentině jsme tu a tam potkávali skopové v malých řeznictvích, ale jinak neustále v mořích ovcí a lam se prodávalo pořád do kola kuře a hovězí, ačkoliv je nikde nevidíte. Mléčné produkty stejná pohádka. V chilských horách jsem očekával ovčí dominanci, ale ne, spíš mají radši krávy. A nikdy žádný sýr z něčeho jiného, než krávy. Prostě dobytek je v této části alfa a omega, tečka.

V chilské Jezerní oblasti jsme viděli x pěkných sopek (např. Osorno) a spolu s nimi spoustu mrtvých lesů, které nepřežily nedávnou sopečnou činnost. Vyrazili jsme prozkoumat poslední, nejsevernější část Carretery Austral, kde leží Hornopirén, nicméně nás tam nepustilo naše auto. Odešel alternátor, na konci světa mezi rybářskými domky, kde nám nikdo nebyl schopen pomoci. Trvalo nám to půl dne a ráno dostat se něco přes 50km a jeden přívoz do civilizace, do Puerta Montt, kde by nám to dali do kupy. Startování přes kabely pomohlo na asi 4km jízdu, po které baterka opět zdechla. Dvakrát jsme museli dobíjet baterku u někoho ve stodole. Nestartovalo nám to např. při naloďování na přívoz, načež jsme si museli počkat na další. Poté ve vesnici za soumraku jsme se vyptávali na někoho, kdo by měl nabíječku, tak nás někdo poslal o vesnici dál, všechno nám dohodl. Jenže byla už tma a my měli dohodnuto, že tam dojedeme ještě ten večer. No, jízda klikatou horskou silničkou mezi domy, v noci, bez světla, se mi vážně nezamlouvala, ale dojeli jsme. Našel jsem krámek, který mohl a nemusel být ten, kam jsem byl poslán. Paní souhlasila, že o mě ví, že obdržela telefonát, ale už nechápala, co po ní chci. Mezitím místní, co v krámu postávali a čekali (10 večer, klasika), se do toho vložili a začli zjišťovat, jak mi mohou pomoci. Vysvětloval jsem jim 5x, že natočení přes kabely nepomůže, a když, tak třeba hodinu dobíjení, ale stejně to jen natočili a divili se, že to nejede. Nakonec jim to docvaklo, tak mě ujistili, že mají plán. Ne že by mi ukazovali, kam zajet, posadili jednoho z nich za volant, klasicky jako když to bude lepší, než když nějaký vylízaný turista, co neví o autech, co by se za nehet vešlo, má řídit rozbité auto. Ten řidič byl tak 17 let starý a trvalo mu několik minut, než se rozjel. Samozřejmě přes opakované rady si musel zapnout světla, pročež nedojel ani ten 1km a museli jsme to pak dotlačit na busovou zastávku, kde jsme nakonec nocovali. Zbylých 400m jsme pak museli baterku nést, donesli jsme ji k nějakému pantátovi, který mi ji za pár drobných přes noc laskavě nabil. Těžko se domluvit s těmito chlapíky, oni mi celkem rozuměli, ale já jim nerozuměl lautr nic. Jejich neschopnost zpomalit, nebo aspoň trochu přistoupit na obecnou španělštinu, nebo byť jen na obecnou chilskou španělštinu (docela rozdíl), byla velmi neoblomná. To mě přivedlo k relativní nejistotě ze začátku, protože uprostřed noci někde na mě kulomentně krákalo 5 chlápků a já netušil, co melou. Ale jako obvykle, jen mi chtěli pomoct a nakonec pomohli.

V tomto rybářském zapadákově jsme si k místním rybám ani nečuchli (teda obrazně, doslovně se tam nic jiného čuchat nedá), protože to tam celé vypadalo postavené na lososích a mušlích farmách. Tak aspoň jsme se podívali na další delfíny. Na konci fjordů je hlavní město oblasti Puerto Montt, kde jsme strávili 4 dny. Ne že by tam bylo co vidět ani na 4 hodiny. Dorazili jsme v pátek ráno, strávili jsme pár hodin hledáním správného autoservisu, některé měly moc práce, většina to neuměla (včetně elektrikářů). V originální Toyotě nám to nacenili na 120e. Pozor, jen diagnostiku, nikoliv opravu! Nakonec jsme našli to správné místo a dohodli se, že to bude ten den, maximálně v sobotu ráno. Odpoledne teda že ráno. Tedy jsme tam přespali na ulici, přičemž v noci v 1 nám hlavní mechanik, zjevně ovíněn, klepal na auto, jeslti mu nepůjčíme 2000 peso (67Kč tehdy). Připadalo mi to upřímné, ale měl jsem jenom 20000 bankovky, nakonec jsme mu jednu v té chvíli prostě dal (půjčil), jednak abych se mohl vrátit ke spaní, jednak abych si nepopudil mechanika, v jehož dobrovůli to opravit brzo, levně a dobře jsme byli uvrženi. Ráno ten člověk vůbec nepřišel, majitel se dušoval, že neví, co s tím chlapem je, co se děje. Počkali jsme si do pondělí, mistr přišel s úsměvem, ve formě, okamžitě dal alternátor do kupy, nebylo to zrovna levné (ačkoliv pořád levnější, než diagnostika v Toyotě) a o 20 tisících samozřejmě vůbec nic nevěděl. Majitel povídal, že tam dělá teprve 2 týdny (mně přišlo, že tak 2 dekády) a že už si několikrát dovolil kasírovat zákazníky přímkou do kapsy, nakonec jsme skončili u toho, že nám majitel slevil 10k, fifty fifty, a jeli jsme pryč. Takhle jsem si představoval latinskou Ameriku J.

Později směrem na sever jsme vynechali spoustu dalších placených a jinak omezených míst a nevynechala nás spousta dalších nesnází s autem, ale to jsme zvládli. Na jihu to nebyla hračka, ale ve středním Chile bylo ještě obtížnější denně najít místo na noc. Skoro veškerý extravilán je soukromým pozemkem obehnaný plotem, občas to bylo zoufalé. Přesto jsme raději zůstali v Chile, protože druhá strana nám nic moc nenabídla. Odsud až někam ke Kolumbii je celé přímoří Pacifiku težce suché, místy až poušť, a horké. Moře je ale studené, ani jsme se k němu nepodívali. Teplejší už možná budou i některé zátoky severních fjordů, když je v létě hezky. Kupodivu se to tam jakžtakž dalo.

Patagonii jsme si rozhodně neužili tak, jak jsme si to vysnili, i tak to byl velký zážitek. Docela jsme si vybrali dobré počasí, jen párkrát pršelo, vítr foukal, ale nechytli jsme vyložené vichřice nebo delší deště. Vítr ale dával pocítit skoro pořád, i při řízení širokými pláněmi Argentiny, to mi dávalo pěkně zabrat. Zasněžilo nám všehovšudy jednou a to v místech, kde by se to moc čekat nedalo, v teplé a suché argentinské nížině, kde moc srážek vůbec nepadá. Naproti počasí jsme měli spíš smůlu v různých otravných drobnostech. Občas vám to nedá se zamýšlet, kdo spravuje cesty. Na hodně hlavní silnici najednou skončí asfalt a další hodinku jedete po šotolině a pak zase začne asfalt nebo beton. Nebo to není na hodinku, ale třeba na několik km nebo i metrů, bez jakékoliv známky zjevné příčiny. Nezpevněné cesty se nám hodně znechutily, protože obvykle hrozně skáčou a jsou děravé (to není jak u nás, že mají 2km a jede se po nich 30, ale mají 100km a jede se po nich 100) a prašné. Tu a tam poktáte neuvěřitelné podívané, které jste ještě neviděli, ale mezi nimi jsou často stovky a stovky km obyčejné krajiny, nebo dokonce totálně nudné krajiny. Hodiny a hodiny naprostého nic, to je celkem normální obrázek. Lidé Patagonie si obecně vedou lépe, než ve zbyktu svých zemí, specielně úplně na jihu (Putna Arenas, Ohňová země, Río Gallegos). Důvodem bude určitě ropa, hlavně v Argentině, řekl bych voda v Chile, pravděpodobně také významný původ z evropských zemí podstatně severněji, než je jinak obligátní Španělsko či Itálie. Přesto si zde hýčkají svou dlouhou siestu! A to i třeba v Ushuaie, kde tropické léto znamená 20st. Celkově z toho máme pocity takové, že se nemůžeme dočkat na sever, kde už to snad vážně musí býti řádně neevropské.

Video zde, zde, zde a zde.

Paraguay

Víte něco o Paraguayi? Někoho z Paraguaye? Někoho, kdo tam byl? Velikost, hlavní město, důležitost? Možná barvy na vlajce z vybraných MS ve fotbale? Dovedu si to představit a musel jsem si dohledat, abych věděl víc než to. Popravdě jsme se rozhodli zajet si do Paraguaye jen proto, že to vlastně nebyla zajížďka, jestliže jsme stejnak jeli navštívit Iguazú a Itaipú. Plán byl vstoupit poblíž Itaipú na východě, podívat se trochu na jih a na Asunción. Podívat se na „nic“, ale podívat se, jak tahle země se skoro žádnou pověstí vypadá. Dopředu jsme si načetli, že je chudá, je tam vedro a život plyne velmi v klídečku (až tak, že ztratit trpělivost v něčí společnosti je považováno za vyloženě neslušné).

Hranici jsme překročili v nejvýchodnějším cípu země, kde leží Cuidad del Este. Město není nikterak chudé (ačkoliv s mnoha chudými), ani horké (zrovna) a rozhodně není bezstarostné. Je to město nakupování, z následujících důvodů. Hned za hranicí jsou sice kouty Brazílie a Argentiny nikterak přeplněné, bohaté, ale mají tam vodopády Iguazú a to mění vše. V tomto konkrétím rohu daných zemí. Vodopády tam tahnou nekonečné zástupy turistů, z nichž mnoho chce vidět vodopády a následně tam strávit dovolenou a nakupovat. Peníze si tam cestu určitě najdou. Všechny tři města mají mezinárodní letiště v zájmu přísunu více turistů. Cuidad del Este sice nemá Iguazú, jen Itaipú, ale za to má levnější zboží. V Argentině mají nekřesťanská cla, stejně jako v Uruguayi a v Brazílii to také není žádná sláva. Naproti tomu v Paraguayi jsou dost nízká. Dále tam jsou nízké platy a další související náklady, benevolentní legislativa a ještě k tomu tohle město je něco jako bezcelní nebo dutyfree zóna. Plus, laciné kopie nebo rovnou přímo nelegální zboží je naprosto všudypřítomné a vláda nemá zájem s tím něco dělat. Ještě jedna výhoda tam je, všechny tři země jsou součástí společenství Mercosur (i když paraguayské členství je relativně nejasné poslední roky) a to umožňuje občanům těchto zemí cestovat uvnitř Mercosuru velmi snadno jen s občankou a bez zbytečné buzerace jako vně tohoto útvaru. Něco jako Evropa bez Schengenu. Čili kdykoliv jste v oblasti a chcete si nakoupit něco víc, než snídani, nerozpakujete se pro to přejet řeku. Řeku Paraná, zrovna vytékající z velkého Itaipú.

Cuidad del Este vás probudí fackou hned na prvních metrech z celnice, kde už vlastně začíná centrum. Výškové budovy, nehorázné zácpy od rána do večera, vše osvětleno křiklavými neony, otevřeno a připraveno se postarat o vaše přebytečné úsory. Vážně cvrkot. Nekonečné krámy s velmi širokou paletou velikostí, upraveností, hodnotou, kvalitou a typem zboží, nevyjímaje Apple stores a nejlacinější možná trička a náramky. Obchody jsou i na ulicích, některé chodníky prochází krz jedním obchodem lacinějším než druhým, kde prodavači nebo majitelé za vámi přijdou na max půl metru a začnou vás okamžitě přesvědčovat, že jejich materiál potřebujete, a celkem nevybíravě. Rozhodně nevybíravěji, než ve zbytku Jižního kónu, zbytek této země nevyjímaje. V moři obchodů tu a tam vykoukne casino, 5hvězdičkové (no, bůhví jak to je) hotely, snobské bytovky atd. Je to jedno z nejpřeplněnějších, nejšpinavějších (duševně i fyzicky) a asi nejošklivější město, jaké jsme kdy potkali. Šli jsme si do národní banky vybrat tvrdou měnu, poněvadž to měla být jediná banka, která za tuto malinkou službu nekasíruje cizince o lichvu. Nekonečné fronty, těžce ozbrojený bezpečák na způsob Schwarzenegera, v zeleném, žádné srandičky, bylo nám zde řečeno, že máme smůlu, a poslali nás do nějaké další lépe vypadající banky, kde nám vydali peníze, dokonce i USD, poprvé vůbec, a náležitě nás za to oholili.

Jakmile jsme se dostali zpět k autu, nějaký na vysloužilého piráta vypadající sešlý chlápek přistoupil k autu u řidičovy strany a zůstal stát čelem ke mně, nic dál nedělal. Tak jsem po chvíli začal vyjíždět a spatřil jeho výraz – jen pár zbývajících zubů, jedno oko falešné, hodil naštvaný výraz a začal napřahovat k ráně. Zabralo mu to celou věčnost, vážně jsem musel čekat 5s, než se dostal k úderu. Nejdřív mu ruka vystřelila relativně svižně, ale druhá půlka tohoto pohybu už byla zpět ve zpomaleném filmu a tak se moje okno jen trochu zavlnilo (ano, je tam hodně na plandavo) a nic se nestalo. Ale bylo to tak divné a znepokojivě divné, že nás to nenechalo dvakrát v klidu. Když pán viděl, že by mu utekla i želva, okamžitě vytahl telefon a začal mrzutě volat někomu. Samozřejmě místo zmizení jsme po pár blocích hrozně zkysli v zácpě, ale nic se dál nedělo.

Klidně mohl jen chtít dýško jakožto námi ne moc pochopený zvyk, který je na tomto kontinentu dost rozšířen – po očku hlídat vaše zaparkované vozidlo, jakož i vám ukázat, kde je místo v dané ulici, případně ukazovat při parkování. A to i když o to nejsou žádáni. Dobrým zvykem ale také bývá, že při takové polopráci máte aspoň nějaký rozlišovák, takže máte šanci zhodnotit situaci a raději zaparkovat v ulici, kde nikdo takový není.

Po celém městě jsme viděli hodně žebrajících, obvykle podél hlavních silnic a obvykle šlo o Indiány Guaraní. Bohužel klasickým obrázkem bylo několik žen s mnoha dětmi povalující se poblíž a jedno nebo pár dětí bylo “ve službě”. Po nějaké hodině, kdy jsme se pohnuli asi tak 2km, jsme byli uvolněni a vyrazili jsme navštívit přehradu Itaipú.

Itaipú bylo pro nás velkým zklamáním, no hlavně pro mě, jí to bylo fuk. Všechno vypadalo pořádně, z pucu, hodně peněz je tam cítit ve vzduchu, vše zdarma, narozdíl od Brazílie, kde nabízí aspoň 5 různých prohlídek, zde mají jen ě a slabounké. Technická prohlídka vás zavede dovnitř, ale je třeba zarezervovat aspoň 2 týdny předem a nalézt informace na webu je nadlidský úkol. Základní prohlídka vás naloží na bus, zastaví na jedné vyhlídce, projede se po vzdušní straně vedle strojovny a zpátky po koruně přehrady, bez jediné zastávky, bez ničeho. Na začátku vám promítnou 20min video v jejich vlastním kině, kde vám odpapouškují tvrdá data z Wikipedie a zahustí to notnou dávkou propagandy, žádné negativní dopady nebo alternativní pohledy neexistují. Je vám řečeno, jak elektřina z přehrady pohání poslední žárovku a vozidlo, zatímco za 10min vás nakládá vyhlídkový autobus s 40 let starým dieslovým motorem. Dalším zklamáním byla také masa odtékající vody, i přes těžké deště před naší návštěvou byl průtok celkem slabý a vytvářel dojem hrozné nudy a nevelkoleposti. Zřejmě je vážně třeba počkat si na období dešťů, řekl bych v zimě. Jak to tak často bývá, samotná přehrada klasicky vypadala hůř, než na fotkách. Docela dost.

Po té jsme zamířili na jihozápad. Plus mínus placka, zelená a červená – dost jako zapadákov v Argentině, ale s převládající červenou půdou více typickou pro Brazílii. Nic moc k nalezení krom krámků s potravinami a garáží s řadovými automechaniky. Nemáte auto, jdete pěšky, nebo jedete na vozíku s koněm nebo jiným zvířetem. Každý druhý prodává podél cesty, co zahrada dala, nicméně co nás překvapilo, byly ceny a výběr. Předem jsme si načetli, že jídlo v Paraguayi je hodně levné a bohaté. Ani jedno. Obyčejné potraviny stály jako u nás a výběr žalostný. Minimální nabídka místní produkce. Na ulicích a silnicích na druhou stranu jen místní produkce, někdy o dost levnější, někdy ani ne (asi gringo přiřážka). No a výběr – hodně smutný. Vodní meloun, jeden dva další melouny, ananasy, banány, tu a tam rajčata, salát jablka.. Většina z nich měla vodní meloun a jednu dvě další věci. Vodní meloun úplně všude. Asi byla sezóna, o čtvrt roku později bych zase čekal záplavu manga, protože jejich stromy jsme viděli všude.

Paraguay je plná pastvin s dobytkem a čekal bych, že výchozí produkty se najdou všude podél ulic – skoro vůbec. Proč? Asi díky místní společenské nevyrovnanosti, která se za zemí tahne už pěkně dlouho. 95% zemědělské půdy, což je většina veškeré půdy, je ve vlastnictví dost malého okruhu rančerů. A rančeři jen tak nelení a nekochají se tím, co jim štěstěna přiklepla, ale aktivně korumpují vládu směrem, kterým je jejich pozice upevňována a rozšiřována. Pročež všechny výrobky této produkce jdou do velkovýroby a z těch miniodřezků půdy, co zbývá nižší třídě, si sotva dokážou vyprodukovat lidi pro svou vlastní obživu, natož aby ještě měli co prodávat.

IMG_20191220_082955_6

Místní kuchyně vypadá dost jednoduše, ne špatně, ale není to něco, co po příjezdu domů musíte zavést do jídelníčku. Jedna specialita mi v paměti utkvěla (ale předchozí zde platí stejně tak), paraguayský sýr. Takový měkký, bělavý, vypadá a chutná někde mezi taveným, cihlou a dalšími sýry. Byl vyvinut víc jak století zpátky po té ničivé válce, která posunula zemi z nejbohatší a nejrozvinutější v nejchudší a nejméně rozvinutou na kontinentu. Sýr byl vyvinut tak, aby byl co nesnadnější (nejlevnější) a nejvýživnější s co nejvíc bílkovinou, jak jen to šlo, aby lidé nepošli hlady. Zpravidla se přidává na hlavní pokrmy a na obložené chleby. Je docela fajn, zajímavá novinka pro nás, žádný zázrak samozřemě. Ne že by v zemích Jižního Kónu nějaký sýrový zázrak vůbec k nalezení byl.

Místní jsou popisováni jako velmi zvědaví ohledně cizinců a cestovatelů, jelikož jich tam zas tolik není, a často se k vám přiblíží přátelsky zpovídat vaše cesty a vaši vlastní zemi. To jsme si vskutku potvrdili, víc než jinde, nic přehnaného ale. Přehnaná je spíš kultura tereré. Asi jako maté v Uruguayi. Oni jsou na to tak pyšní a rivalita s maté kulturou je pořádná.  Ve skutečnosti je to přitom úplně to samé, jediný rozdíl je v teplotě vody, maté je z horké vody, tereré ze studené. Tak nějak by mi dávalo větší smysl pít maté v zimě a tereré v létě, než jedno v jedné zemi a jedno v druhé, ale proti gustu.. Každopádně na obojí se používá totožná výbava, včetně termosek.

Většina silnic je nezpevněných, nebo zpevněných tak nějak po paraguaysku. Kámen(nebo kammená dlažba chcete-li) vypadající sopečného původu, nicméně neopracovaný do žádných rozumných kostek, prostě ostré kusy kamene bez pravých úhlů nebo rovných stran. Jeden by řekl, že to jsou předválečné cesty, ale ejhle, oni tím dláždí silnice dnes a denně. Přijde mi to jako hodně ruční práce, ale tak co ta tam stojí, že. Jízda po této “dlažbě” není žádný med. Jako to, skoro vše vypadá tak nějak.. halabala, neupraveně. Na jihu je pár německých městeček (jedno se jmenuje bez obalu Hohenau J). Ta vypadají o něco lépe a jako bonus byla vánočně vyzdobena (teda aspoň tam, kde se lidi shromažďují). Netuším, jak to vypadá jindy a jinde, ale zde a tyto vánoce byly oslaveny výzdobou z odpadu, především z plastových lahví. To byla hodně příjemná změna, tam, kde odpadové hospodářství je doslova 100 let za opicemi. I když je třeba přiznat, že to nebylo tak hrozné, jako třeba v Argentině. Většina špíny kolem bylo bláto a prach – což je fajn, ale svobodné odpadky jsou přesto problémem též.

Byli jsme varováni, že v Paraguayi nás bude očekávat nesmyslné vlhké vedro, docela jsme měli nahnáno, jak přímo z toho, tak z komárů a dalšího sajrajtu. Teprve v Cuidad del Este jsme dokázali sehnat síť na komáry. Ve výsledku jsme si v Paraguayi užili tepla dost, ale žádné nesmysly, žádné úpaly ani hmyzí obležení se nekonalo. Překvapivě jsme snáz než jinde nacházeli veřejné wifi v městečkách na venkově. Ne zrovna často, ani ne v perfektní kondici, ale pořád to bylo zlepšení.

V jednom z nich jsme vyhledali automechanika kvůli 3 problémům. Jeden nám opravil, s dalším nás poslal o pár domů dál a s posledním nás poslal do Encarnaciónu, většího města na jihu, na naší trase. Dále mě zkontaktoval s nějakým „amigo“ z Encarnaciónu, který měl umět anglicky (wow) a který by nám mohl pomoct. Vybavení této první garáže (relativně velké s několika mechaniky) bylo hodně základní a chování chlapů velmi fajn. Obojí asi jako obvykle. V Encarnaciónu jsme navštívili škálu různých mechaniků, mj. protože to, co nám opravil ten první mechanik, řidičovo okno, opět spadlo, a ještě jsme k tomu přidali problém s propanem v kuchyni. Jeden mechanik nechtěl, další nemohl, další neměl čas, další neuměl, další neexistovali (jakože nám byli doporučeni), celkově to byla pakárna. Naštěstí jsme se mohli opřít o přátelské ceny. Když jsme nakonec pořešili, co jsme mohli, vyrazili jsme za “amigem” a cestou nám auto přestalo startovat. Tak jsme k němu došli pěšky a on nám zajistil svého mechanika. Přijel, viděl, zhodnotil, ale byla sobota večer a museli jsme počkat na pondělí ráno. V pondělí jsme konečně měli auto v richtigu na nějakou chvíli.

Encarnación je město na nejjižnější paraguayské hranici. Na břehu Parané, vlastně nádrže na ní. Na druhém břehu je argentinské město Posadas. Encarnación, Cuidad del Este a Asunción jsou jediná větší města v zemi. Každé se tak musí něčím lišit, tohle je označováno jako nejhezčí. No, některé části jsou celkem fajn, nic extra. Pročež jsme si udělali obrázek, jak musí asi vypadat Asunción. Mohlo by to být lepší! Na pobřeží poblíž centra je umělá pláž, ačkoliv vypadá celkem původně. Voda je hodně teplá a docela i čistá. A oblíbená, no jistě, žádné moře ani nic podobného v zemi asi nenajdete. Hodně mladých a takových těch uspokojivě si žijících lidí tam chodí relaxovat.

Na kraji města jsme se setkali s “amigem”, kupodivu to nebyl místní, byl to vysloužilý švédskoamerický psychiatr a mechanik nebyl jeho kámoš, spíš švagr. Mechanik a jeho sestra byli dohromady sotva tak staří, jako gringo. Ten se přestěhoval do Paraguaye z rodinných důvodů, ale chystali se to vyměnit za Švédsko.

Jeho pohledy na místní politiku byly dost negativní. Jeho pohledy se někdy s našimi rozcházely, ale tady bych mu to z většiny věřil. Paraguay se stala zemí nejvíc pozadu už 150 let zpět. Nicméně v 70. a 80. letech, kdy se většina kontinentu pohroužila do diktatur, ta místní utvrdila zemi také jako nejzkorumpovanější a nejvíc zpátečnickou. Tak nějak do dnes. V takovém prostředí je pro velkostatkáře a další kvítka celkem hračka si hýčkat svoje pozice. Jako příklad si můžeme uvést již zmíněnou nádrž. Tak když se tam plánovalo přehradit Paranou, drželo se to v tajnosti tak dlouho, dokud si bohatí zaháčkovaní k odpovědným úředníkům nestačili skoupit nemovitosti v horním “příříčním” pásmu. Samozřejmě jim bylo sděleno, až po kam se to zaplaví. Celé to pásmo bylo obydleno vyloženě chudými rybáři a chatrče těch nějvýše položených se začly nenápadně skupovat. Za haléře samozřejmě. Když přehrada dostala život, chatrče šly k zemi a vyrostly tam snobské letní vilky apod., které se pronajímaly a prodávaly za řádově jiné chechtáky. Rybáři pod hranicí zátopy na druhou stranu – nedostali ani vindru, dostali nějaké náhradní ubytování, které se rovná slumu. Tam nakonec skončili stejně jako ti, kteří svoje prodali za těch pár haléřů.

Co se původních Guaraní týče, Paraguay se rádo prezentuje jako velký ochránce původních obyvatel, guaraní se dostalo stejné pocty jako španělštině, totiž oficiální jazyk, měna se jmenuje Guaraní a papaláši se bijí do prsou jak si na tom dávají záležet. Tím to tak asi končí. Naši hostitelé se dost věnovali neziskovým aktivitám podporujícím život původních obyvatel. Vláda nehodlá vůbec spolupracovat. Jako nejlepší příklad si pamatuju, že jednou byli navštívit nějaký vládní sklad určený na distribuci pomoci potřebným. Sklad praskal ve švech trvanlivými potravinami, ale nic se nikdy nedistribuovalo. Na otázky proč přišly odpovědi ve smyslu “Tak přeci jim jen tak nebudem rozdávat jídlo ne? Dostanou jednou a budou chtít znova!”. A tak tam ten sklad stál a hnil společně s jídlem a Indiáni dál dokola bezprizorně žebrali. Netroufám si tvrdit, že v okolních zemích se původním lidem dostává nějak nezanedbatelně lepšího jednání, jen zmiňuji jako příklad.

V Encarnaciónu jsme dospěli k rozhodnutí, že Asunción vidět nemusíme, zbytečná zajížďka. Celý jihovýchod země zřejmě vypadá stejně, odlišně vypadá severozápad, nicméně ten je hodně daleko a internet nás nepřesvědčil, abychom si tam zajeli. Žije tam hodně málo lidí, jsou tam široké a placaté pláně, pastivny, mokřady, křoviska, jakož i suchá pampa. Země jako celek tak trochu smutná, tak trochu šťastná. Hodně lidí žije celkem normálně jako pracující nebo malí živnostníci a nijak si nestěžují, stačí jim žít v míru a pokoji, střechu nad hlavou a jídlo na talíři. Nízká kriminalita, skoro žádné přírodní katastrofy. Nic moc k vidění. Zkusili jsme také navštívit vyhlášené pozústatky klášterů jezuitských misionářů, ty nám tep rovněž nezvedly. Je mi zatěžko si udělat na tu zemi názor. Řekl bych, že Hanně se spíš nelíbila, mně se nelíbila o nic míň než Uruguay nebo placatý venkov Argentiny či Brazílie. Docela dovedu pochopit, proč spousta Evropanů, co chtěla zmizet před zákonem, nebo evropským životem, zmizla zrovna do poklidné Para

Video zde

Paraguay – photo

Ciudad del Este – taxi:

IMG_20191217_095714_6

No food, no drinks AND no mate or terere. It is not a drink, it is a special category!:

Zákaz jídla, pití A maté nebo terere. To není nápoj, to je extra kategorie!

Ei süüa, ei juua, ei matet ega tereret. See pole lihtsalt jook, see on eraldi kategooria!

IMG_20191217_130821_5

Itaipu – fierce disappointment/silné zklamání/täielik pettumus:

IMG_20191217_134802_6IMG_20191217_140914_2

This ride has got it all! Mercedes, triple one (the more Mercedes logos the more Mercedes!), tinted windows as a touch of modernity, the age as a touch of the history (and financial necessity), flames, Jesus, 5 stars, a bit of a tuning, including a proper racing wing and a “premium” sign mustn’t miss either. Where else to see that than in Cuidad del Este:

Tento vůz je vším! Mercedes, trojitý Mercedes (čím víc Mercedes odznaků, tím víc Mercedes!), zatmavená skla pro špetku modernosti, věk, pro špetku historie (a finanční nutnosti), plameny, Ježíš, 5 hvězd, trochu tuningu včetně závodního křídla a nechybí ani original ochranná známka “premium”. Kde jinde ho spatřit než v Cuidad del Este:

Sellel sõidukil on kõik olemas! Kolmekordne Mercedes (mida rohkem logosid, seda rohkem Mercedes), toonitud klaasid annavad natuke modernsema, vanus aga ajaloolisema välimuse, leegid, Jeesus, 5 tärni, natuke tuunitud, kaasaarvatud korralik rally tiib ja “premium” silt. Kus mujal kui Ciudad del Estes:

IMG_20191217_161235_1

Paraguay hasn’t reached the Iguazu falls by a few kms and it lost maybe even better ones for Itaipu dam, but this area is so rich for that stuff you can go just behind the town of Cuidad del Este and find another splendid falls. Doesn’t compete the other two but it would do in most other parts of the world:

Paraguay nedosáhla na vodopády Iguazú o pár km a přišla o možná ještě lepší vůči přehradě Itaipu, nicméně tahle oblast je na takové věci tak bohatá, že stačí zajít kousek za město Cuidad del Este a najít si další skvělý vodopád. Na první dva jmenované se nechytá, ale ve většině světa by z toho všichni byli paf:

Paraguai on küll mitme kilomeetri kaugusel Iguazu kosest ning ilmselt jäi ilma isegi paremast Itaipu pärast, kuid see ala on nii koskesid täis, et sa võid vaid minna Ciudad del Este linna taha ja leida imelisi koskesid. See ei võistle küll Iguazuga, kuid teiste koskedega maailmas küll:

_DSC0700

Happy princess has got her dream dress. Have not used it ever since:

Spokojená princezna konečně ve svém vysněném úboru. Od té doby netknuto:

Õnnelik printsess sai oma unelmate kleidi. Me pole seda veel kordagi kasutanud:

IMG_20191217_202551_1

Standard car mechanic’s car lift:

Standardní autoservisácký zvedák na auto:

Tavaline auto mehhaaniku tõstuk:

IMG_20191218_162533_3

One typical local dish – vegan version, just two types of cheese and ham:

Nějaké typické místní jídlo – veganská verze, jenom dva druhy sýra a šunka:

Üks kohalik roog- vegan version, kõigest kahte sorti juustu ja sinki:

IMG_20191218_193051_1

Bella Vista last week before Christmas:

Bella Vista týden před vánoci:

Bella Vista üks nädal enne jõule:

IMG_20191219_171947_9IMG_20191219_190327_1IMG_20191219_190402_5IMG_20191219_190944_0IMG_20191219_191043_3IMG_20191219_191135_3IMG_20191219_191250_2

Some local engineering made of whatever sticks or bamboo or rocks you just found behind the village:

Něco z místního inženýrství založeného na kdejakém klacku, bambusu nebo šutrech nalezených za vesnicí:

Mingi kohaliku inseneri töö suvalistest oksadest, bambusest või kividest, mis ta külast leidis:

IMG_20191220_081343_7IMG_20191220_082955_6IMG_20191220_095311_7

Street sales/pouliční stánky/tänavakauplus:

IMG_20191220_081701_3

Encarnacion:

IMG_20191220_183749_0IMG_20191220_184704_7IMG_20191220_185929_4IMG_20191221_161346_6IMG_20191221_161645_8IMG_20191221_172632_4IMG_20191221_172636_9IMG_20191221_172709_9IMG_20191221_172746_2

Fauna (everything small is at least twice as big as in Europe):

Fauna (cokoliv malého je minimálně dvakrát větší jak v Evropě):

Fauna (kõik väikene on vähemalt kaks korda suurem kui Euroopas):

IMG_20191218_082720_4IMG_20191218_152421_3IMG_20191218_155541_1IMG_20191221_180533_1IMG_20191222_093405_2

What the heck is that painting? Especially the third guy in the back:

Co se děje na této malbě? Specielně ten třetí chlap vzadu:

Mis asi see joonistus on? Eriti see mees seal taga:

IMG_20191222_144802_5

Video

South Brazil – photo

Porto Alegre:

IMG_20191205_110551_0IMG_20191205_111535_7IMG_20191205_111655_5IMG_20191205_113311_9IMG_20191205_120734_2IMG_20191205_130152_7IMG_20191205_133532_1IMG_20191205_140549_6IMG_20191205_144117_4IMG_20191205_144259_6IMG_20191205_173612_6

A community garden in the middle of the city:

Veřejné sdílené záhonku uprostřed města:

Aiamaad keset linna:

_DSC0321

Why can’t it work like this in Europe too?/:

Proč to nemůže takhle fungovat i u nás?:

Miks Euroopas ei võiks see selliselt töötada?

IMG_20191205_131603_7

Vegan burger (Porto Alegre has got an extensive alternative scene):

Veganský burgr (Porto Alegre hostí celkem pokročilou alternativní scénu):

Vegan burger (Porto Alegrel on lai alternatiivne valik):

IMG_20191206_111555_5

Hilly countryside with great German descent and influence, 2-3 weeks before Christmas. We found it funny especially how lame can Christmas trees and other decorations get:

Vysočina s pořádnými německými kořeny, 2-3 týdny před Vánocema. Specielně jsme se nasmáli nad místními vánočními stromky a dalšími ozdobami:

Mägine maakoht Saksa mõjutustega, 2-3 nädalat enne jõule. Me leidsime, et see on naljakas, eriti arvestades kui magedad võivad jõulupuud ja dekoratsioonid olla:

IMG_20191206_152314_6IMG_20191206_152333_7IMG_20191206_152452_8IMG_20191206_153637_4IMG_20191206_172553_0IMG_20191206_182005_7IMG_20191207_111538_3IMG_20191207_122154_4

Ruta romantica – a popular route going through this region. The name romantic is related to a lot of flowers along the road. Funny is that there is no single other flower but this one in 2 or 3 colours:

Ruta romantica – oblíbená trasa klikatící se tímto krajem. Jméno romantická se velmi vztahuje k všudypřítomným kytkám podél cesty. Sranda je, že nepotkáte jedinou jinou kytku, než tuhle ve 2-3 barvách:

Ruta romantica – väga populaarne tee selles piirkonnas. Nimi ‘romantiline’ tuleneb lilledest selle teelõigu ääres. Naljakas on see, et seal pole ühtegi teist lille. Ainult see lill 2 või 3 eri värvis:

IMG_20191206_162359_3

The German descend and influence literally erupts in the middle of the Ruta romantica in two neighbouring towns making it a tourist magnet. We were not impressed at all but for locals it seems like real little Alps. To be fair, it might be the only area in the whole of Brazil where snow appears once in a long while:

Německé tradice se třeskutě nahromadily uprostřed této cesty a oblasti, ve dvou sousedních městech, ze kterých je turistická Mekka. Na nás to vážně nezapůsobilo, ale pro místní to dost možná budou opravdu malé Alpy. Je fakt, že to je možná jediná oblast v celé Brazílii, kde se jednou za čas objeví i sníh:

Saksa mõjutused lausa voolavad kahes külas keset Ruta Romanticat, tehes sellest korraliku turistide magneti. Me ei olnud väga vaimutuses, kuid kohalike arvates nägid need välja kui ehtsad Alpid. Kui asu olla, siis see võib olla üks piirkondadest kogu Brasiilias, kus lumi üldse maha tuleb:

IMG_20191206_182027_2IMG_20191207_084958_6

One place did impress us there although the crowds were quite annoying:

Jedno místo se nám tam ale vážně líbilo, ačkoliv nekonečný dav turistů nám nedal vydechnout:

Üks koht avaldas meile muljet, kuigi rahvasummad seal ajasid meid närvi:

IMG_20191207_094712_0_DSC0350_DSC0355

Wonderful canyons and mountains of Santa Catarina:

Prvotřídní kaňony a kopce Santa Catariny:

Imelised Santa Catarina kanjonid ja mäed:

_DSC0367_DSC0393 18.41.35IMG_20191208_094249_2IMG_20191208_100535_3IMG_20191208_111930_0IMG_20191208_120214_6IMG_20191208_153654_0IMG_20191208_165656_5IMG_20191208_170140_0IMG_20191208_171550_8IMG_20191209_053724_0_DSC0462IMG_20191209_161646_7IMG_20191209_162713_0_DSC0485IMG_20191210_091104_9IMG_20191210_091411_1