Paraguay – photo

Ciudad del Este – taxi:


No food, no drinks AND no mate or terere. It is not a drink, it is a special category!:

Zákaz jídla, pití A maté nebo terere. To není nápoj, to je extra kategorie!

Ei süüa, ei juua, ei matet ega tereret. See pole lihtsalt jook, see on eraldi kategooria!


Itaipu – fierce disappointment/silné zklamání/täielik pettumus:


This ride has got it all! Mercedes, triple one (the more Mercedes logos the more Mercedes!), tinted windows as a touch of modernity, the age as a touch of the history (and financial necessity), flames, Jesus, 5 stars, a bit of a tuning, including a proper racing wing and a “premium” sign mustn’t miss either. Where else to see that than in Cuidad del Este:

Tento vůz je vším! Mercedes, trojitý Mercedes (čím víc Mercedes odznaků, tím víc Mercedes!), zatmavená skla pro špetku modernosti, věk, pro špetku historie (a finanční nutnosti), plameny, Ježíš, 5 hvězd, trochu tuningu včetně závodního křídla a nechybí ani original ochranná známka “premium”. Kde jinde ho spatřit než v Cuidad del Este:

Sellel sõidukil on kõik olemas! Kolmekordne Mercedes (mida rohkem logosid, seda rohkem Mercedes), toonitud klaasid annavad natuke modernsema, vanus aga ajaloolisema välimuse, leegid, Jeesus, 5 tärni, natuke tuunitud, kaasaarvatud korralik rally tiib ja “premium” silt. Kus mujal kui Ciudad del Estes:


Paraguay hasn’t reached the Iguazu falls by a few kms and it lost maybe even better ones for Itaipu dam, but this area is so rich for that stuff you can go just behind the town of Cuidad del Este and find another splendid falls. Doesn’t compete the other two but it would do in most other parts of the world:

Paraguay nedosáhla na vodopády Iguazú o pár km a přišla o možná ještě lepší vůči přehradě Itaipu, nicméně tahle oblast je na takové věci tak bohatá, že stačí zajít kousek za město Cuidad del Este a najít si další skvělý vodopád. Na první dva jmenované se nechytá, ale ve většině světa by z toho všichni byli paf:

Paraguai on küll mitme kilomeetri kaugusel Iguazu kosest ning ilmselt jäi ilma isegi paremast Itaipu pärast, kuid see ala on nii koskesid täis, et sa võid vaid minna Ciudad del Este linna taha ja leida imelisi koskesid. See ei võistle küll Iguazuga, kuid teiste koskedega maailmas küll:


Happy princess has got her dream dress. Have not used it ever since:

Spokojená princezna konečně ve svém vysněném úboru. Od té doby netknuto:

Õnnelik printsess sai oma unelmate kleidi. Me pole seda veel kordagi kasutanud:


Standard car mechanic’s car lift:

Standardní autoservisácký zvedák na auto:

Tavaline auto mehhaaniku tõstuk:


One typical local dish – vegan version, just two types of cheese and ham:

Nějaké typické místní jídlo – veganská verze, jenom dva druhy sýra a šunka:

Üks kohalik roog- vegan version, kõigest kahte sorti juustu ja sinki:


Bella Vista last week before Christmas:

Bella Vista týden před vánoci:

Bella Vista üks nädal enne jõule:


Some local engineering made of whatever sticks or bamboo or rocks you just found behind the village:

Něco z místního inženýrství založeného na kdejakém klacku, bambusu nebo šutrech nalezených za vesnicí:

Mingi kohaliku inseneri töö suvalistest oksadest, bambusest või kividest, mis ta külast leidis:


Street sales/pouliční stánky/tänavakauplus:




Fauna (everything small is at least twice as big as in Europe):

Fauna (cokoliv malého je minimálně dvakrát větší jak v Evropě):

Fauna (kõik väikene on vähemalt kaks korda suurem kui Euroopas):


What the heck is that painting? Especially the third guy in the back:

Co se děje na této malbě? Specielně ten třetí chlap vzadu:

Mis asi see joonistus on? Eriti see mees seal taga:




Do you know anything about Paraguay? Anyone from Paraguay? Anyone who’d visited it? Size, capital, importance? Maybe the colours on the flag from selected football world cups? I can imagine and I had to look it up to be smarter than that. Honestly we took the detour to visit it just because it wasn’t a detour once we decided to see Iguazu and Itaipu. The plan was to enter near Itaipu in the east and see the south and Asuncion. See “nothing” but see how does this country of near to no reputation look like. Ahead we learned it’s poor, very hot and very laid back (that much that loosing your temper is very rude).

We entered at the easternmost edge in Cuidad del Este. It wasn’t poor (there are many poor too of course), it wasn’t hot (at the time) and it was certainly not laid back. It is a city of shopping for the following reasons. Just across the border are parts of Brazil and Argentina that are not busy, crowded or rich at all but there is Iguazu and that changes everything. For this particular corner. Iguazu pulls in there endless amounts of tourists, many of them want to see the falls and then spend their holiday and also shop. There is money for sure. All three cities have international airports to allow more tourists. Cuidad del Este does not have Iguazu, only Itaipu, but it has much cheaper goods. In Argentina the import tax on goods is insane, just like in Uruguay and in Brazil it isn’t a dream either. Whereas in Paraguay it is very low. Add up there are lower wages, lower regulation and costs related to it and also add the fact this city is duty free. Plus, fake goods or completely illegal goods are absolutely available there and the government doesn’t intend to stop it. One more benefit is that all three countries are members of Mercosur (although Paraguayan membership is questionable in the last years) and that allows their citizens to travel within very easily with just the ID card and no stupid hassle like outside of Mercosur. Something like Europe without Schengen. So whenever you’re in the area and want to buy more than a breakfast, you will pay an extra visit just across the river. River Parana, just discharged from the great dam Itaipu.

Cuidad del Este hits you right from the first meters after the customs, which is basically downtown. Tall buildings, major congestion easily 16h/day, everything sharply and colourfully lighted, open and willing to accommodate your money. Super busy. Endless shops of great variety of size, appearance, value, quality and type of goods including Apple stores or cheapest possible T-shirts or bracelets. Shops are even on the street, some pavements are just through a line of cheap shops and the owners or staff would approach you and try to sell you their stuff in quite an intimidating way. Much more than in the rest of the Southern Cone including the rest of this country. Between the ocean of shops there are some casinos, 5*(probably questionably) hotels, poshy apartments etc. It is one of the most crowded, one of the dirtiest (both mentally and physically) and probably the ugliest city we have seen in our lives. We went to the national bank to withdraw money, because it was supposed to be the only one charging foreigners nothing. Long queues, Schwarzeneger-like armed security guy in green, no messing about, they told us there that foreigners can’t withdraw at all and directed us to another better looking bank and it was the first ATM that allowed us to withdraw USD too.

Once we got back to the car to take off, some old crooked guy came to the car near the driver’s seat and kept standing there, did not approach us at all. So I started pulling out and then saw his face – only few teeth left and one eye fake, gave an upset face and started backing his arm and fist in order to hit me – well, the car. It took ages, literally he took at least 5s to do that motion and then punched, first the stroke was reasonably fast but the next half of the stroke went so slow that the window just did a little bounce (yes, very loose window it is) and nothing happened. However it was so weird and weirdly scary and we didn’t know what to think about it. Because after that when he saw that even a turtle would run away from him, he pulled out a phone and started calling someone. Then we got stuck in the traffic jam right away of course but the story wasn’t about to continue. Might have wanted some tip as is quite a weird custom in the continent that folks in the streets “look after” your car parked and also show you where and how to park and expect a tip. Even if their service is not welcome. But good customs are to have a hi-vis vest. Within the city you can see many many beggars, usually along the roads and usually of Guarani descend. Sadly typical picture is a few women with a lot of kids sitting nearby and one or few of the kids doing the begging job. After an hour to move barely 2km we went out to visit the Itapu dam.

Itaipu was a major disappointment, well, for me, she didn’t care. Everything looked real neat, so much money smells all over the place, everything for free, but unlike in Brazil offering at least 5 different tours, Paraguay offers only two and poor. Technical tour taking you inside of the dam must be booked at least 2 weeks ahead and the information is near to impossible to get online, basic tour just takes you in a bus, stops at one viewpoint, drives at the lower level of the dam and then crown of the dam, no stops, nothing. At the beginning you watch a 20min video about it in a cinema they have there and you are only told the stats available on Wikipedia and a bit of propaganda, no negative or alternative views whatsoever. You are told how everything around is powered by the power produced there, electrocars in the complex etc. and then the tour bus runs on a 40year old diesel. On top of that, even though the recent rains, the water flow was pretty small and boring, probably need to wait for the rainy (winter) season. As it often goes, the dam itself looks worse than online. Quite a lot.

After that we hit the countryside direction southwest. More or less flat, green and red – it looks like some parts of less developed Argentinian countryside but with red soil more typical for Brazil. Nothing much but small food shops and car mechanics. If you don’t have a car, you need to walk or ride a horse or other animal carriage. Loads of people would sell their own or someone’s produce along the road, but what we did not expect and were disappointed by was the selection and sometimes prices. We read food in Paraguay is very cheap and rich. Neither. Standard groceries in shops cost the same like in the western world and the selection is usually very poor. Very few items of local produce. On street markets or along the road you find the local produce and sometimes it’s considerably cheaper, sometimes not so much (maybe gringo price). And the selection still – poor, poor. Watermelons, one or two types of melons, pineapples, bananas, sometimes tomatoes, lettuce, apples.. Most of them would sell only watermelon and one two more things. Literally everyone would have watermelons. As for the season probably. Later season I would expect a lot of mangos as mango trees were everywhere.

Paraguay is heavily occupied by cattle pastures and you would expect its produce to be sold on the street – very rare. Reason? Probably because of the social inequality hanging as a heavy local baggage for long time. 95% of the agricultural land, which is most of the land there, is in hands of a very small number of ranchers. And the ranchers don’t just innocently let their life’s luck to do its own, they tend to corrupt the politics to keep or even expand their position. So all the cattle and related produce goes rather to mass production and from the very little land poor people have, they can’t produce more than for their own humble use.


Cousine looks very basic and isn’t bad but you wouldn’t come home and said something like “this Paraguayan stuff, we have to cook/get it”. One thing kind of special for the country would be Paraguayan cheese. It is a pretty soft whitish in colour cheese that looks and tastes like a mix of cream, yellow and other cheese. It was developed over a century ago after the devastating war that put the country from the richest and most developed into the poorest and least developed on the continent. The cheese was developed to be as easy and as nutritious and full of extra protein as possible to feed the people. It tends to be put on meals or sandwiches. It’s quite nice, interesting, nothing special though, not that there would be any special or excellent cheeses anywhere in the Southern Cone at all.

The people are told to be very curious about foreigners as there aren’t many and sometimes approach you to ask about your travels or your country. Indeed this we experienced more than in the other countries, nothing crazy though. What is crazy is the terere culture. Just like mate in Uruguay. They are so proud of their terere culture and rival with the others doing mate and vice versa. Eventually it is the same, only mate is with hot water, terere with cold water. Kind of would have made sense to me drink terere in summer, mate in winter, but suit yourself. Both use exactly the same gear including thermo mugs.

Most roads are unpaved or paved in a way I haven’t seen before. Stone/cobble pavement from stones that look like of a volcanic origin and are rather sharp and nowhere near square or rectangular. Just edged stones and they keep paving more and more roads brand new with these stones. It seems it takes a lot of man work to set it but what does man work cost there, right. Driving on it isn’t any pleasure. Nothing looks super nice, maintained, punctuality nowhere. There are a few little German towns in the south (one is named HohenauJ). They looked a little better plus they were Christmas decorated, at least where events would gather. No idea how is it usually but there and this year most of the decorations were made out of waste, mainly bottles, mainly plastic. That was very cute, especially somewhere where otherwise waste management is extremely underdeveloped. Nevertheless we saw less litter than for example in Argentina. Most of the dirt around was the dust and mud – which is fine, but litter is still a problem too.

We were warned very much that the country is ridiculously hot plus humid and we were quite worried about both heat and mosquitos and other bugs. Only in Cuidad del Este we managed to get a mosquito net. At the end it was warm or hot but actually we were pretty lucky and no heatstroke and no bug invasion took place. Surprisingly easier than other countries before we were able to find public wifi in the towns and villages. Not often, not perfect, but still better.

In one town we had to seek a car mechanic for 3 issues. One mechanic fixed one, sent us with the second further down the road and with the last one sent us to Encarnacion, a city on our way in the south. He also connected me with an “amigo” from Encarnacion that actually speaks English (wow) and can help us. The equipment of his garage (big and with a few workers) was so basic and the guys were so nice. Both pretty usual. In Encarnacion we checked a bunch of mechanics because the first fix – side window mechanism broke again and also we had a gas issue and else. One mechanic didn’t want, one couldn’t, one didn’t have time, some were non existent (as for recommendations) and it was a lot of hassle generally. Fortunately the prices were friendly indeed. Without any ease, we fixed our stuff, even the gas issue, that the previous owners of the car left with us again. After we agreed with the English speaking “amigo” to meet up, we wanted to drive there. But the car quit starting at all. So we walked there and he helped us with his mechanic. It was Saturday and it could have been done on Monday. So we waited two nights and finally after a week and many mechanics, we were good for a while.

Encarnacion is a city on the southernmost border of Paraguay. On the shore of Parana, actually a reservoir made up there. Across is the Argentinian city Posadas. Encarnacion alongside of Cuidad del Este and Asuncion are the only cities in the country. Each therefore must be special in some way. This one is told to be the prettiest. Some parts were eventually kind of nice, nothing more. So we had some idea how does Asuncion look like. Not the best! There is an artificial beach (although looks natural) on the shore of the reservoir. It is really warm and fairly clean. And popular, well, of course, there is no sea. Lot’s of young and well doing people go to chill there.

In the city we met up with the “amigo” that turned out to be a half Swedish half American old former psychiatrist that was a brother in law of that mechanic. The mechanic and his sister, the shrink’s wife, were about half his age. He moved to live there as a family but they planned to move to Sweden.

His views on the government were very poor. His views were different from ours in some ways but I would believe the very most of his views on the local politics. Paraguay went the poorest and least developed almost 150 years ago. But in the 70’s and 80’ of the last century when most of the continent turned into a dictatorship, the Paraguayan one made the country the most corrupted and backwards. And that is valid ever since. So under these circumstances it is fairly easy for the big ranchers and oligarchs to keep the customs current. As for an example let me mention the reservoir near Encarnacion. When they planned to build the dam over Parana and flood the shores of Encarnacion, the government kept the information for themselves as long as the rich people linked to the officials could learn it and take an advantage of that. All the shore was inhabited by local poor fishermen mostly and their houses were in very poor condition. The rich people started buying out their houses of the upper part of the shore. For pennies of course. Only the upper part because they knew where exactly will the water reach so they bought out all of the properties above this line to make it into poshy summer houses or to sell it with enormous profit. The people beneath this line – weren’t left even with pennies. They were relocated to the outskirts into pretty much slum conditions and left alone. As for the Guarani, Paraguay presents itself as an enormous protector of the indigenous people, Guarani is with Spanish the official language of the whole country and the currency is called Guarani. Behind that though is zero support to the community. Our host participates in some non profit activity helping them out and one of his stories was how they went to one of the government Guarani support centres and asked about food charities. They had a big warehouse full of food support for the Guarani but they never released it. When they were asked, why, the answer was “how can we give them food? We give it to them and they will want more!” And with that the food kept rotting in the warehouse without a use. I would not dare to say the indigenous people are treated any much better in the other countries around though. Just for an example.

In Encarnacion we decided to skip the way to Asuncion as an unnecessary detour. All southeast of the country looks probably similar, the northwest is different but it was too far and too little to offer for us to drive there. There is very few people and just wide plains of swamps, pastures, bushes and semideserts. Somewhat sad, somewhat happy country. Lot’s of people that live normal live as workers or (work)shop owners don’t seem to complain and live in peace. Low crime rate, low natural disaster rate. Nothing much to see. We also tried some famous Jesuit missions’ ruins and didn’t ring the bell either. Hard to make an opinion. I believe Hanna didn’t like it much, I didn’t like it less than Uruguay or flat lowlands of Argentina or Brazil. I sort of understand why Europeans that wanted to disappear, either from the law or from the European life, went to Paraguay.

Video here

South Brazil

We only visited the smallest part of Brazil, the south and not even all of it. Because Brazil is as large, as populated and as diverse as the rest of SA, it was still like we visited a whole another big country. We entered in the southernmost border crossing of the country, in Chui from Uruguay.

It looked dodgy already a few meters across the border. The people, the shops.. In a shop you’d be asked to leave the backpack at the entrance but not in a locker, just on the ground by the counter. Sounds so risk free. Later on I heard Hanna telling me a story how someone stole a bag like that and the staff at the counter haven’t bothered or noticed whatsoever. No thanks.

We started driving over 500km directly to Porto Alegre because we decided there is nothing interesting enough for us until then. I researched extensively how to avoid the omnipresent toll stations on the highways. There is a law in Brazil claiming the right for everyone to have an alternative route around the tolls free of charge and also if you don’t have the money on you to get a ticket instead and pay it later. So I first found some small roads around them on the map, ready to take them. Right at the first attempt it was such a disaster that I gave up on it for the rest of the country, especially in the state Santa Catarina, where the tolls are rare and cheap. My first attempt started with going on a small country road, the way around the toll. Even empty tractors went slower and cautious on this dirt road probably bombarded in the war and never been repaired again. Which was more or less the only vehicles using it regularly. It essentially was just an access road for agricultural vehicles unlike the map claimed. The last section, which would get me behind the toll suddenly ended in the middle of it. Simply there was a fence across and just a private field behind. Thank you maps! Thank you laws! So I went back the shortest access “road” towards the highway and got there but had to go kms back in order to get on the right side of the highway because a lot of junctions were just one way and you could only turn around on a “return” point. A return point is highly popular in SA and all country junctions are not an intersections but just a turn in the middle of the road, you just indicate left, use an extra piece of road in the middle and give way to the oncoming traffic. Safety first! I have seen it in Baltics as well and it is safer than it sounds but extra caution must be taken anyways. After that I tried hard not to pay the toll and get the mentioned ticket instead. Instead though, they sent me back to the nearest bank to get cash or to get lost. The nearest bank was 50km far and certainly closed for the day. That much about law justice in Brazil. The idea of the tolls was to contribute for the costs of high quality high speed highways. Meaning in reality sometimes an old single lane broken road where driving above 80km/h isn’t safe.

In Porto Alegre we were hosted by another great guy, this time actually a local. He was pretty alternative and pretty likeminded, but because he was a software developer he shared with us a fully working pretty fast wifi. It was the first fast and non-malfunctioning internet connection we experienced on the continent within 5 weeks. We had to park our car 2km away because in that neighbourhood night car vandalism is a trendy hobby. Apart of that and dense crowds downtown full of people approaching you really close without any hesitation (probably absolutely normal there) we had really no concerns about safety at all. However our hosts told us some absolutely insane stories from Rio/Sao Paolo and some pretty tough ones too from much safer cities such as Porto Alegre. We indeed saw how any business handling larger amount of cash for example paid extra security services. Cash couriers wouldn’t be two guys with hidden never used pistols like in central Europe but 4 or more guys with machine guns and heavily armored truck. And there should still be gangs that do like open bank robberies and stuff. Again, these things you had to notice, watch, talk about and realize with some effort, the feelings from the streets were so positive. Compared to Chile, Argentina or Uruguay we found the streets of the city a bit more interesting, more colonial and also the groceries and food generally richer, more diverse and some local (meaning Brazilian meaning it could be from 5000km away) products of much higher quality for the same or lower price. That is what we enjoyed for sure. Only we were advised not to buy local wine because the local wineries have no idea what they are doing. Walking down the streets in the evening you would see literally every pub, bar, club, restaurant, fastfood, barber etc. no difference – screens with football matches, and I mean like 5 screens with the same match. Other things – no chance.

Problematic for us was money. I exchanged my surplus of Uruguayan pesos on the border but wasted it much faster than expected. Withdrawals were either expensive or even not possible, for some mystic reasons. Card payments were available very widely but way too often did not want to work. Mostly the transaction went through on the 3rd, 4th or 5th attempt or never. I was not the only one. They always asked if the card is debit or credit, for a reason that we still don’t understand. After some time we discovered that debit means in Brazil credit and credit means debit. Isn’t that logical? So with that knowledge we started having a problem with card payments in 50% cases instead of 90%. They also usually have to go pull out from the back or from some premium till a special extra golden card terminal that would work with foreign cards. And later on I found in Spanish it’s the same but the payment would usually go through anyways. Not in Brazil!

For everything to be much funnier, there is the language issue. I have no idea what’s it like in Portugal but in Brazil, no one speaks English, no one speaks Spanish, if they claim that they do a bit, they don’t, if they claim that they don’t at all, they do a bit. Written language seems pretty similar to Spanish so you can figure out but spoken sounds nothing like Spanish. It sounds like a mix of completely different languages and you understand as much as you can understand for example Hungarian. Auto, credito, diesel, internet, nothing more. Obviously spoken in an insane speed and probably dialects too.

After Porto Alegre we started slowly exploring the hilly area going north, relatively near the ocean. It is probably the most interesting area (beside the coast) where hilly countryside brakes the edge down to the coastal lowlands creating a fantastic scenery. It also is the greenest part of the land because Atlantic winds blow into it and drop a lot of their water. I think it goes beyond Rio but we only drove up to Santa Catarina and its capital Florianopolis. First 200km after Porto Alegre we stayed mainly on a route called Ruta Romantica. Its name comes from the flowers along the way and we found it highly overvalued and the name a joke, nevertheless we did enjoy it. The country is really hilly and roads are very curvy. Lots of villages or towns are greatly German influence since the 19th century and are sometimes funny to watch for that. There are two towns which are levels above that all, they are full of Alp style shops, restaurants, hotels etc. and are absolutely crowded in the season. We found nothing interesting there though, except one wonderful waterfall just next to one of them. Much more can it offer just a bit further north where you can find some absolutely stunning canyons, that also have waterfalls and really cool wild forests to walk around. There are a number of roads climbing from the coastal area up the hills and they are a sure challenge to drive (or not get sick from). Half of the roads are not paved and when a road isn’t paved it means horrific! It’s nothing like in Uruguay where the dirt roads are usually well drivable, here it’s for tanks. That we certainly did not enjoy and one more bad habit on the Brazilian roads is the slowing humps. They are in the other countries too and way too often and way too harsh for the purpose but in Brazil they took it further, they have them everywhere and extreme.

Meanwhile up the hills subtropical pastures (by the way, the cows look often so different from ours) are quite prevalent, down by the cast we saw more close to tropic fields full of bananas, rice and other stuff. Bananas were grown by the road and kind of like a wild forest you wouldn’t guess who’s that, what field do they belong to. But the main thing is the coast and the beaches, Santa Catarina has got so much great to offer. Beaches always sandy, long, wide, not even crowded considering it was already hot in the air and warm in the sea. Even the famous island of Florianopolis had the beaches quite far from crowded, even though they are just amazing. It is fairly easy to camp near or park near, you can get delicious and rather cheap food or drinks. Because it is not as flat as in Uruguay, there are random hills between the beaches, you also have some wonderful views every now and then. Also, the cities and the coast seemed to us very cosmopolitan, much more than Santiago, Argentina or Uruguay.


If something was crowded, it was the city of Florianopolis. Just like Porto Alegre. Very much. Navigating was pretty stressful,.it was somewhat more difficult than the other countries so far, mainly because the drivers are reckless, not many rules are followed, signs are rubbish (out of the city often just missing), you never know how many lanes does the road have and the locals seem to know as much as you,. but the stronger wins, right. And also, the so popular one way system in SA gets into another level in Brazil, where it doesn’t rotate logically (left,right,left,right), but very randomly (for example left, left, left, left, left, right, right, left…). We had an assignment in the city, to get our third rabies vaccine and it was fun to handle it once again. First we got a contact via a friend of a friend from the hospital where they give it. The contact only asked us why do we need it and never got back to us. So we went to the hospital and after an hour and half of trying to communicate with hands and feet, we got to see a very young doctor that actually spoke English. We learned that we need to register with the hospital and then we get the vaccine for a special request. They usually do not give such vaccines of low urgency because simply there isn’t enough of them in the country. At the end though, the shot was for free.

Then we turned to the west and cut through the countryside towards Iguazu and Paraguay. Nothing much about that, it’s nice, all the way hilly to Argentina. We went into Argentina to see Iguazu and crossed the border at another point than is usual for tourists. The crossing went over the river and the customs were on each side of the bridge. Because these countries are within Mercosur and the border controls are pretty lax and often they don’t bother with exit stamps, only enter stamps,. we considered the empty Brazilian side as a sign that it is the Friday night and who would work if not necessary. At the Argentinian side though we were sent back. The Brazilian customs were not in the original and logical building on the way but somewhere back deep in the town where no one passes and no one would expect it and where no signs lead at all. Classic logic. When we found the building we struggled to find anyone or how to get in. Inside it was just one officer and us. He gave us a stamp with the wrong year and two TIP (temporary import permit for vehicles) instead of one. When we discovered, Hanna convinced me we need to get back to get the year fixed. The guy took out his stamp and hit it right on top of the ‘wrong’ one. Hanna was confused and asked, if it’s okay that way and he was like “ah, I don’t care. If they care in Argentina, come back”. Thank you officer! Nobody cared though and so we only wasted absolutely unnecessary 2h to cross there. Later we also crossed into and out of Foz do Iguazu on 2 different points and the customs were at the right place because these are busy routes, but they managed to mess it up again. You always need to check in the people with passports and then the vehicle with customs. Sometimes you struggle to find where to check the passports, you need to ask some guy that sends you somewhere and there they send you somewhere and finally you find a guy either standing on the road or in an abandon part of the building that takes you somewhere else and fills the papers with you virtually on the knee. And the layout is always different and always makes no sense.

Our just over a week in Brazil was eventually fun, we really enjoyed the landscape and food, there is no doubt. People are friendly and open and without the language barrier it could be a lot more fun. There are also a lot of downsides that I really didn’t like but the conclusion was the country has got a lot to offer. and what we heard is the rest of the country is nowhere less interesting than the south and is very diverse. so the whole Brazil could be worth another half a year trip. Anything but boring!

Video here


Me külastasime ainult väga väikest osa Brasiiliast, lõunat, ja sedagi vaid põgusalt. Kuna Brasiilia on suuruse, rahvastiku ja mitmekülgsuse poolest sama suur kui ülejäänud Lõuna-Ameerika, siis oli tunne ikka nagu oleks täiesti erineva kohaga. Me sisenesime riiki selle kõige lõunapoolsemast piiripunktist, Chuis.

See nägi juba kahtlane välja paar meetrit pärast piiri. Inimesed, poed. Poodi oma kotiga minnes palutakse sul kott jätta kassa kõrvale põrandale, mitte hoiukappi. Kõlab turvaliselt. Hiljem Hanna rääkis, kuidas ta kuulis, et kellelgi oli just selliselt kott ära varastatud ja poemüüjad ei teinud teist nägugi. Ei aitäh!

Ma alustasime kohe oma 500km pikkuse sõiduga Porto Alegre poole, sest me otsustasime, et enne seda pole väga midagi vaadata nii kui nii. Brasiilias on seadus, mis näeb ette, et iga kiirtee tolli juures peab olema ka võimalus valida tasuta tee ümber selle. Samuti kehtib võimalus maksta oma liiklustrahvide eest hiljem, juhul kui sul sularaha kaasas ei ole. Ma leidsin väiksed teed, mis vältisid esimest kiirtee tolli, oma kaardilt ja olin juba valmis kurssi vahetama.  Kõige esimene kruusatee oli nii halvas seisus, et isegi traktorid liikusid aeglaselt ja ettevaatlikult. Kuigi mu kaart väitis midagi muud, oli ilmselgelt tegemist vaid põllutööde jaoks vajalike teedega. Viimane teelõik, mis pidavat meid täpselt tolli taha viima, oli blokeeritud aiaga. Aitäh kaardid! Aitäh seadused! Kuna kohe alguses oli tegemist õudukaga, loobusin ma sellest ideest ülejäänud seal viibitud ajal. Eriti Santa Catarina maakonnas, kus tolle on vähe ja need on üsna odavad. Niisiis, pidime me minema terve tee tagasi esimese tolli juurde, sest paljud kiirteega ühinemise kohad olid ühesuunalised, ning ümber saab pöörata vaid teatud punktides- lisa rada keset kiirteed, kus võib ümber pöörata. Ohutus eelkõige! Kuna meil kohalikku valuutat veel ei olnud, lootsime, et on võimalik tolli eest maksta hiljem nii öelda trahvi näol. Selle asemel nad saatsid meid 50km kaugusele linna panka sularaha järele, mis ilmselgelt sellel kellaajal oli juba kinni. Nii palju siis Brasiilia õigustest ja seadustest. Ja kuigi tollid on mõeldud selleks, et tagada ja hooldada kiirteid ja nende korrasolu, siis mõned teelõigud olid vaid üherealised, millel kiiremini kui 80km/h sõita pole ohutu.

Porto Alegres majutas meid järjekordselt hea inimene. Ja seekord oli tegemist kohalikuga! Tegemist oli väga alternatiivse ja meiesarnase mõtlemisviisiga inimesega, kes tänu oma IT taustale jagas lahkelt ka oma töötavat ja kiiret wifit. See oli esimene kiire ja viperusteta töötav interneti ühendus selle esimese 5 nädala jooksul. Me pidime auto jätma 2km kaugusele, sest öine autode sissemurdmine on populaarne hobi. Kui see ja suured rahvamassid kesklinnas välja jätta, siis polnud meil ühtegi ohutusega seotud muret. Meie majutaja aga rääkis meile hullumeelseid lugusid Riost, Sao Paolost ja Porto Alegrest. Me olime tunnistajaks, et iga äri, kust käis läbi suuremaid summasid sularaha, oli endale palganud lisa turvamehed. Sularaha transportijad ei olnud mitte 2 meest, ära peidetud ja ilmselt kasutamata püstolitega, vaid 4 automaatidega meest hästi relvastatud veokis. Ja kuuldavasti on seal ikka veel gänge, kes üritavaid neid veokeid röövida. Kuid sellisteks tähelepanekuteks pidi vaeva nägema, sest üldjoones jätsid tänavad väga hea mulje. Võrreldes Tšiili ja Argentiina või Uruguaiga leidsime me, et tänavad on palju huvitavamad, rohkem kolooniatest mõjutatud ja puu- ja juurviljad mitmekülgsemad ja suurema valikuga. Mõned kogunisti kohalikud (kohalik Brasiilias tähendab 5000km eemal) ja parema kvaliteedi ning soodsama hinnaga. Miski, mida me kohe kindlasti nautisime. Ainuke asi, mis meid hoiatati mitte osta, oli vein, sest kohalikel veinitootjatel pole õrna aimugi, mida nad teevad.

Meie jaoks suureks probleemiks oli raha. Ma vahetasin kõik oma Uruguai peesod piiri ületades, kuid raiskasin need palju kiiremini, kui ma olin arvestanud. Raha välja võtmine oli kulukas ja vahel isegi võimatu (mingil kummalisel põhjusel). Kaardimaksed olid saadaval peaaegu igal pool, kuid väga tihti ei tahtnud see töötada. Tavaliselt läks makse läbi 4ndal või 5ndal korral. Vahel ei läinud üldse. Ja ma ei olnud ainus. Nad küsisid alati, kas kaart on deebet või krediit. Miks, seda ei tea me siiani. Pärast mõnda aega poest poodi käies avastasime me, et deebet tähendab Brasiilias krediit ja vastupidi. Kas pole mitte loogiline? Selle teadmisega vähenes kaardimaksete probleemid 50% võrra. Ja tavaliselt pidi kassapidaja kusagilt tagant välja otsima mingi erilise kaardimakse aparaadi, mis töötab välismaisete pangakaartidega. Ja hiljem sain ma teada, et sama kehtib hispaania keele kohta, kuid tavaliselt töötasid mõlemad.

Et kõik veel naljakam oleks, pidime me hakkama saama ka keele probleemidega. Ma ei tea, kuidas asi Portugalis on, aga Brasiilias ei räägi mitte keegi inglise keelt. Keegi isegi ei räägi hispaania keelt. Isegi kui nad tunnistavad, et nad räägivad natuke hispaania keelt, siis tegelikult nad ei räägi, ja kui nad ütlevad, et nad ei räägi üldse, siis tavaliselt räägivad nad vähemalt natuke. Kirjapildis näevad need kaks keelt väga sarnased välja, mis aitab vähemalt midagigi aru saada. Kõnes ei saa sa aga mitte midagi aru, sest need sõnad kohe pole üldse sarnased. See kõlab nagu segu erinevatest keeltest ja sa saad umbes sama palju aru kui Ungari keelest (kui sa just sealt pärit ei ole). Auto, credito, internet, ja kõik. Ja muidugi räägivad nad helikiirusel ja murrakutega.

Pärast Porto Alegret hakkasime me vaikselt avastama mägiseid piirkondi, suundudes põhja poole, ja jäädes üsna ookeani lähedale. Ilmselt on see üks kõige huvitavamaid piikondi (peale ranniku). See on ühtlasi ka üks rohelisemaid piirkondi Atlandi tuulte pärast. Ma arvan, et selline maastik jätkub isegi pärast Riot, kuid me sõitsime ainult Santa Catarina ja selle piirkonna pealinna Florianopoliseni. 200km pärast Porto Alegret sõitsime me peamiselt mööda teed, mida kohalikud kutsuvad Ruta Romanticaks. Selle nimi tuleb lilledest, mis ääristavad seda teed. Me leidsime, et see oli väga ülehinnatud ja nimi pigem naljakas, kuid sellest hoolimata oli sõit tore. Maapiirkond on väga mägine ja teed äärmiselt kurvilised. Paljud külad ja linnad on Saksa mõjutustega 19 sajandist. Kaks nendest jäid meile silma, sest nad olid täis Alpi stiilis poode, restorane, hotelle jne. Ja ilmselgelt olid nad enne jõule üle rahvastatud. Peale ühe ilusa kose ei leidnud me seal väga midagi huvitavat. Palju rohkem on aga pakkuda kanjonitel, natuke maad põhja poole, oma koskede ja metsikute metsadega. Mitmed erinevad teed viivad sinna üles, kuid kõik nad on ühed parajad väljakutsed sõidukitele. Pooled teed on kruusateed. Mitte nagu Uruguais, kus ka kruusateel saab normaalselt sõita. Siin on need teed pigem tankidele. Seda me kohe kindlasti ei nautinud. Ja teine halb harjumus Brasiilia liikluses on lamavad politseinikud. Neid on liiga tihedalt ja nad on liiga järsud.

Kuigi mägedes on tüüpilised subtroopilised karjamaad, siis all pigem banaani, riisi ja muud põllud. Banaanid kasvasid kohe tee kõrval nagu mets. Kuigi Santa Catarinal on palju pakkuda, siis peamine on ikkagi rannad, mis on alati liivased, pikad, laiad, peaaegu tühjad. Isegi kuulus Florianopolise rannad olid kaugel üle rahvastatusest. Telkida ja parkida ranna lähedal on üsna lihtne ning lisaks on lähedal palju odavaid söögi ja joogikohti. Erinevalt Uruguais, võib randade vahel näha väikseid mägesid ja üllatavaid vaateid. Linnad on palju mitmekülgsemad kui näiteks Tšiilis, Argentiinas või Uruguais.


Kuigi midagi üldse üle rahvastatud oli, siis Florianopolise linn. Just nagu Porto Alegre. Navigeerimine oli üsna stressirohke. Isegi keerulisem kui teistes riikides siiani. Peamiselt sellepärast, et autojuhid on hullud, paljusid reegleid ei järgita ja liiklusmärgid on eksitavad. Sa kunagi ei tea, mitu rada on, ja kohalikud teavad umbes sama vähe kui sina. Kangem võidab, eks. Ja millegipärast armastavad nad siin neid ühesuunalisi teid, brasiillased eriti. Süsteem ei toimi loogiliselt (parem, vasak, parem, vasak), vaid täiesti suvaliselt (vasak, vasak, vasak, vasak, parem, parem, vasak). Meil oli eesmärk leida linnast haigla, kus teha oma kolmas marutõvevastane vaktsiin. Tore jälle kõik see läbi teha. Me saime ühelt oma sõbralt kontakti ja haigla, kus see on võimalik. Kontakt ise küsis telefoni teel ainult, et miks meil vaja on, ja rohkem ei vastanud. Otsustasime siis ise haiglasse kohale minna. Pärast 1.5 tundi käte ja jalgadega seletamist saime me konsultatsioonile arstiga, kes nägi väga noor välja, kuid rääkis inglise keelt. Me saime teada, et selleks, et vaktsiini teha, peame me haiglasse ennast registreerima. Tavaliselt nad seda vaktsiini tavakodanikele ei anna, kui sa just ei ole riski rühmas oma töö või muude asjaolude tõttu. Lõpuks saime me selle siiski tehtud, ja tasuta.

Pärast seda suundusime me läände Iguazu ja Paraguai poole. Midagi erilist seal ei olnud. Me otsustasime Iguazut külastada Argentiina poolel ning ületasime piiri jällegi turistirohkes kohas. Piir oli jõgi, ning mõlemad piiripunktid emmal kummal pool jõge. Kuna mõlemad riigid kuuluvad Mercosur ühendusse, siis on piiriületamine üsna lihtne ja riigist väljumist tõendava templi pärast muret tunda pole vaja. Tühi Brasiilia piiripunkt jättis mulje, et tegemist on reede õhtuga ja kui pole vaja, siis ei tööta. Argentiina poolel aga saadeti meid tagasi, sest tuli välja, et Brasiilia piiripunkt on nüüd hoopis teises kohas. Kohas, kuhu mitte ühtegi märk ega viide ei näita. Loogika. Lõpuks siiski leidsime õige maja, kuid olime hädas ukse avamisega. Sees istus ainult üks ametnik, kes andis meile vajalikud templid, kuid vale aastaarvuga. Kui me selle autos avastasime, veenis Hanna mind, et me peame minema tagasi ja õige templi saama. Ametnik võttis oma templi jälle välja ja vajutas vanale otsa. Hanna küsis, kas nii tohib, kaks üksteise otsa, ja ametnik vastas: „Ahh, mul üks kõik. Kui Argentiina poolel ei sobi, eks tulge tagasi!“ Aitäh, ametnik! Kedagi ei huvitanud ja me raiskasime asjatult 2 tundi, et edasi-tagasi sõtkuda. Hiljem ületasime me piiri 2 korda Foz do Iguazus, kus piiripunktid olid õiges kohas, kuid nad suutsid samuti kõik nässu kerata. Piiri ületades tuleb alati esimesena minna passikontrolli ja siis sõidukeid kontrollivasse punkti. Vahel on keeruline leida õiget kohta, kus oma passi näidata ja sa pead kelleltki juhtnööre küsima. Sa võid kogunisti läbi käia mitu ametnikku, enne kui leida selle õige, kes siis lõpuks kusagil nurga taga, põlve otsas su paberid ära täidab.

Meie natuke üle nädalane puhkus Brasiilias oli mõnus ja me nautisime seda täiega! Maastikut ja toitu eriti. Inimesed on sõbralikud ja avatud ja ilmselt ilma keele barjäärita oleks veel ägedam olnud. Kuigi selles riigi on ka palju asju, mis mulle ei meeldinud, siis kokkuvõtteks on sellel riigil väga palju pakkuda. Ja teistelt kuuldu põhjal on ülejäänud riik sama huvitav kui lõuna. Brasiilia on kindlasti koht, mis on väärt külastamist vähemalt pooleks aastaks. Kõike muud kui igav!

Video leiad siit

South Brazil – photo

Porto Alegre:


A community garden in the middle of the city:

Veřejné sdílené záhonku uprostřed města:

Aiamaad keset linna:


Why can’t it work like this in Europe too?/:

Proč to nemůže takhle fungovat i u nás?:

Miks Euroopas ei võiks see selliselt töötada?


Vegan burger (Porto Alegre has got an extensive alternative scene):

Veganský burgr (Porto Alegre hostí celkem pokročilou alternativní scénu):

Vegan burger (Porto Alegrel on lai alternatiivne valik):


Hilly countryside with great German descent and influence, 2-3 weeks before Christmas. We found it funny especially how lame can Christmas trees and other decorations get:

Vysočina s pořádnými německými kořeny, 2-3 týdny před Vánocema. Specielně jsme se nasmáli nad místními vánočními stromky a dalšími ozdobami:

Mägine maakoht Saksa mõjutustega, 2-3 nädalat enne jõule. Me leidsime, et see on naljakas, eriti arvestades kui magedad võivad jõulupuud ja dekoratsioonid olla:


Ruta romantica – a popular route going through this region. The name romantic is related to a lot of flowers along the road. Funny is that there is no single other flower but this one in 2 or 3 colours:

Ruta romantica – oblíbená trasa klikatící se tímto krajem. Jméno romantická se velmi vztahuje k všudypřítomným kytkám podél cesty. Sranda je, že nepotkáte jedinou jinou kytku, než tuhle ve 2-3 barvách:

Ruta romantica – väga populaarne tee selles piirkonnas. Nimi ‘romantiline’ tuleneb lilledest selle teelõigu ääres. Naljakas on see, et seal pole ühtegi teist lille. Ainult see lill 2 või 3 eri värvis:


The German descend and influence literally erupts in the middle of the Ruta romantica in two neighbouring towns making it a tourist magnet. We were not impressed at all but for locals it seems like real little Alps. To be fair, it might be the only area in the whole of Brazil where snow appears once in a long while:

Německé tradice se třeskutě nahromadily uprostřed této cesty a oblasti, ve dvou sousedních městech, ze kterých je turistická Mekka. Na nás to vážně nezapůsobilo, ale pro místní to dost možná budou opravdu malé Alpy. Je fakt, že to je možná jediná oblast v celé Brazílii, kde se jednou za čas objeví i sníh:

Saksa mõjutused lausa voolavad kahes külas keset Ruta Romanticat, tehes sellest korraliku turistide magneti. Me ei olnud väga vaimutuses, kuid kohalike arvates nägid need välja kui ehtsad Alpid. Kui asu olla, siis see võib olla üks piirkondadest kogu Brasiilias, kus lumi üldse maha tuleb:


One place did impress us there although the crowds were quite annoying:

Jedno místo se nám tam ale vážně líbilo, ačkoliv nekonečný dav turistů nám nedal vydechnout:

Üks koht avaldas meile muljet, kuigi rahvasummad seal ajasid meid närvi:


Wonderful canyons and mountains of Santa Catarina:

Prvotřídní kaňony a kopce Santa Catariny:

Imelised Santa Catarina kanjonid ja mäed:

_DSC0367_DSC0393 18.41.35IMG_20191208_094249_2IMG_20191208_100535_3IMG_20191208_111930_0IMG_20191208_120214_6IMG_20191208_153654_0IMG_20191208_165656_5IMG_20191208_170140_0IMG_20191208_171550_8IMG_20191209_053724_0_DSC0462IMG_20191209_161646_7IMG_20191209_162713_0_DSC0485IMG_20191210_091104_9IMG_20191210_091411_1IMG_20191210_103616_6IMG_20191210_104723_0IMG_20191210_105306_4IMG_20191210_110246_5IMG_20191210_112042_3

And wonderful beaches and coast of Santa Catarina:

A prvotřídní pláže a pobřeží Santa Catariny:

Ja imelised Santa Catarina rannad ja kallas:


Flora of Rio Grande do Sul and Santa Catarina:

Flóra v Rio Grande do Sul a Santa Catarině:

Rio Grande do Sul ja Santa Catarina taimestik:


Around Itaipu:

Kolem Itaipú:

Itaipu ümbrus:


Let’s spend remaining Brazilian change on some typical food. Ok, what do you have? For this money? Manioc fries and fried (both deep) banana empanada. Try not to get thirsty after that:

Pojďme se zbavit posledních brazilských drobných za nějaké typické jídlo. Tak co máte? Za tolik peněz? Maniokové “krokety” a banánová empanada, obojí z friťáku. Kdo nedostane po tomhle žízeň, má u mě pivo:

Raiskame oma viimase Brasiilia valuuta kohaliku toidu peale. Olgu, mis meil siin on? Selle raha eest? Maniokki friikad ja praetud banaani empanada. Ürita mitte janu kustutada pärast seda sööki:


IMG_20191214_073224_8Although modern cars and trucks are very common too, you can also find museum not only within the countryside but on international routes too:

Moderní osobní ani nákladní auta tady vůbec nejsou výjimkou, ale prastaré vykopávky se dají potkat nejen u strýce na poli, ale i na mezinárodní dopravě:

Olgugi, et moodsad autod ja veokid on tavalised, võib siin ka leida muuseume nii maal kui linnas:



Jižní Brazílie

Navštívili jsme jen tu nejmenší část Brazílie, jih, a ani ne celý. Protože ta země tvoří rozlohou, pouplací i rozmanitostí půlku JA, jako bychom viděli celou další celkem velkou zemi. Vetřeli jsme se tam nejjižnějším hraničním přechodem země, v Chui z Uruguaye.

Zdálo se nám tam trochu nevěrohodně hned metry od čáry. Lidi, obchody, cesty… V sámošce mě požádali, abych si nechal pingl ve vchodu, nikoliv v uzamykatelných skříňkách, ale jen tak na zemi u kasy. Tak určitě. Později mi Hanna řekla historku z toho města, jak někdo takovýhle pingl chňapl a utek a pokladní se ani neotočil. Díky, nechci.

Namířili jsme si to rovnou 500km do Porto Alegre, usoudili jsme, že mezitím nic zajímavého neuvidíme. Důkladně jsem si předem študoval, jak se vyhnout všudypřítomným mýtům. Mají tam zákon, dle kterého mají všichni právo na náhradní trasu bez poplatků a dále, pokud nemají při sobě peníze, mají právo projet s obdrženou složenkou splatnou posléze. Nejdřív jsem si našel náhradní trasy a vyzkoušel jsem hned tu první a hned ta první nás tak vyškolila, že jsem se o to už nikdy nepokusil. První pokus začal malou zadní venkovskou silnicí. Tj. stále 3. třída, dle mapy. Ani prázdné traktory si tam v reálu nedovolí pelášit po takové polňačce ještě neopravené z války. Kromě traktorů a kombajnů jsme tam taky nic jiného nepotkali, zřejmě se využívá jen jako přístupovka na pole. Poslední úsek, který byl nezbytně nutný k objetí mýta, byl uprostřed najednou přehrazen plotem a za ním bylo jen čiré, soukromé pole. Děkujeme, mapy! Děkujeme, zákony! Vrátili jsme se na rychlostku co nejkratší polnicí, tam jsme nejdřív museli jet opačným směrem, pak se otočit na typické JA dálniční otočce. Velmi populární, mimo města tam nestaví sjezdy, podjezdy, nadjezdy, prostě uprostřed dálnice (no, spíš běžnější dvouproudovky obvykle) fiknou otočku mezi oběma směry a je to. Dobrým zvykem, nikoliv pravidlem, je takovou otočku obdařit kratinkým odbočovacím a připojovacím pruhem (tedy zleva). Dalším dobrým zvykem, nikoliv pravidlem, je vyhodit blinkr a pak dát přednost. Bezpečnost především! Já jsem tohle už viděl v Pobaltí a není to tak nebezpečné, jak by se mohlo zdát, ale extra opatrností zde neplýtvat. Poté jsem se těžce snažil projet mýtem jen na složenku, že nemám hotovost, že mi nejde karta a tak. Namísto složenky jsem byl poslán zpět k nejbližší bance si vybrat hotovost, nebo se prostě ztratit. Nejbližší banka byla 50km a tou dobou určitě už zavřená. Toliko k právnímu státu Brazílie. Myšlenkou k ospravedlnění těchto mýt, jak už to tak bývá, je přispívat na kvalitní a rychlé dálnice. Zde to občas znamená rozbitou “starou” jednoproudovku, kde jet rychleji jak 80km/h je vážně risk, a dálnice v nedohlednu.

V Porto Alegre jsme byli hoštěni dalším supr chlápkem, tentokrát konečně místním. Celkem alternativní a podobně naladěný člověk, nicméně softwarový developer a díky tomu jsme si po 5 týdnech užili poprvé plně funkční a rychlou wifi. Auto jsme museli posunout 2km jinam, protože naše čtvrť oplývala nadšením z nočního vandalismu na autech. Kromě toho a hustých davů v centru, plných lidí, kteří se nerozpakovali narušovat naši komfortní zónu a hlasitě na nás něco vyzvídat (resp. snažit se něco střelit nejspíš) (což se zdá býti v Brazílii naprostou normou), jsme se vůbec necítili mimo bezpečí, komfort nebo vesměs přátelskou náladu. Nicméně náš domorodec nám vyprávěl historky z úplně jiného soudku, samozřejmě o Riu a Sao Paolu, ale v menší míře i o dalších městech včetně Porta Alegre. Pro nás nepředstavitelné. Taky jsme např. viděli kurýry převážející hotovost z bohatších podniků. U nás by to vypadalo asi jako novější dodávka s tmavými skly a dva chlapi s decentě usazenými pistolemi. Zde se to neobejde bez obrněných transportérů a min. 4 po zuby ozbrojených drsoňů, významně mávajících velkými samopali, nebo brokovnicemi, jak to dělají taky policisté. Bylo nám řečeno, že ozbrojená bankovní přepadení, jak je známe z Hollywoodu, jsou ještě stále realitou. Těchto negativních momentů si člověk ale musí schválně všímat a bavit se o nich, jinak je to jen radost procházet se ulicemi. Vzhledem ke zbytku Jižního Kónu (Chile, Argentina, Uruguay, Paraguay) nám přišly ulice a budovy zajímavější, koloniálnější, potraviny a jídlo obecně bohatší, roztodivnější a některé domácí (to ovšem může znamenat taky 5000km) produkty mnohem kvalitnější za stejnou nebo nižší cenu. To jsme si rozhodně užívali. Jen jsme byli upozorněni, ať nekupujem místní víno, prý to vůbec neumí. Procházka večerními ulicemi prozradila, že v každém baru, hospodě, klubu, restauraci, občerstvení, holičství, atd., bez rozdílu – je několik obrazovek s živým fotbalovým přenosem, a sice všech 5 stejný zápas. Události, jiné sporty, jiná utkání atp. – smůla.

Zapeklitostí pro nás byly peníze. Nějakou hotovost jsem získal za zbylé Uruguayské peso na hranici, ale to roztálo neočekávaně rychle. Výběry buď předražené, nebo nemožné, ze záhadných důvodů. Platby kartou velmi široce podporované, ale zpravidla to s mou kartou moc nešlo. Většinou se zadařilo na 3., 4., 5. pokus, nebo vůbec. Nebyl jsem sám (z cizinců). Pořád se mě ptali, jestli je debetní nebo kreditní, bůvhí proč. Po nějaké době jsme přišli na to, že debetní v Brazílii znamená kreditní a kreditní znamená debetní. Dá rozum, že. Tímto trikem jsme snížili procento problematických plateb z 90 asi tak na 50%. Zpravidla taky museli vytahnout někde zezadu nějaký spešl platinový terminál, který by si potykal se zahraničními kartami. Nakonec jsme zjistili, že ve španělštině to s tím debit a credit mají stejně, ale problémy to v těch zemích nevytvářelo (někdy v Argentině).

Aby to všechno byla mnohem lepší zábava, máme tu na to jazykovou bariéru. Nevím, jak mluví v Portugalsku, v Brazílii nikdo nemluví anglicky, nikdo španělsky, když řeknou, že umí trochu, neumí vůbec, když řeknou, že neumí vůbec, umí trochu. Psané písmo vypadá dost příbuzně španělštině, to se dá sesmolit, ale mluvená řeč je horor, který nemá se španělštinou společného vůbec nic. Zní to jako guláš z jiných a navzájem cizích jazyků, rozuměli jsme asi tolik jako v Maďarsku. Auto, credito, diesel, internet, tečka. Samozřejmě jim to z pusy lítá jako z kulometu a nejspíš ještě v nářečích.

Z Porto Alegre jsme se pomalinku vydali brouzdat vrchovinu na sever, relativně poblíž oceánu. Nejspíš nejzajímavější oblast (ještě pobřeží), kde rozlehlá vrchovina, držící si nějakou plus mínus úroveň, najedou ostře padá do členitých kaňonů směrem k úzoučké přímořské nížině a vztváří dechberoucí panoramata. Je to zároveň nejzelenější oblast. Vítr zpravidla fouká od moře a nese hodně vody, které hodně spadne právě na této hraně. Myslím, že to pokračuje až k Riu, ale stihli jsme pouze části ve státě Santa Catarina. Prvních 200km z Porto Alegre jsme se drželi cesty zvané Ruta Romantica. Jméno si vysloužila květinami kvetoucími podél značné její části. Nám se to zdálo jako vtip, ale stejně jsme si to celkem užili. Pahorkatina je hodně kopečkovitá a cesta zakroucená. Spousta obcí podědila hodně německých a dalších genů a zvyků z 19. st. a může to být pro nás celkem sranda. Dvě města na půli cesty to ale vzala na úplně jinou úroveň. Takový horší alpský skanzen masového turismu. A v sezoně je opravdu masový. Nás to nezaujalo a jen jsme projeli, s výjimkou blízkého vodopádu, který má světové parametry. I návštěvnost.

O hodně víc k vidění bylo jen kousek dál na sever od Ruty Romanticy. Již zmíněné kaňony strhávající pahorkatinu dolů k pobřeží zformovaly to nejlepší právě tam. Skvělé pralesy a vodopády samozřejmě rovněž nechybí. Tyto příkré hory, skály, kaňony a uzoučká sedla není snadné překonat, ale vede tam x silnic. Některé s asfaltem, některé bez, všechny neskutečně křivolaké a s parádními výhledy. Veškeré nezpevněné silnice jsou hotový off-road oproti např. uruguayským nezpevněnkám. To jsme si rozhodně neužili a aby nám místní cesty naložily ještě navrch, pocukrovaly to svými retardéry. I v sousedních státech jsou obrovskou módou a jsou nehorázně velké/ostré, ale zde jsou zkrátka všude a ještě ostřejší. Naprostý nesmysl. Taky nám pár drobností opadalo z auta (mj. světlo).

Zatímco pahorkatina většinou hostí klasické subtropické pastviny (mimochodem, místní krávy jsou zvětšiny hodně odlišné od těch našich), dole u pobřeží se najdou spíš už tropičtější pole, často vyloženě políčka banánovníků, rýže atp. Banánovníky rostly všude podél cesty a jakoby nazdařbůh, planě, že by vás ani nenapadlo, že to určitě bude něčí pole (nebo sad?) a čí, resp. ke kterému stavení byste to přiřadili. Hlavním tahákem je ovšem přímo pobřeží a pláže. Santa Catarina má vážně co nabídnout. Pláže vždy krásně písečné, dlouhé, široké, vůbec ne zaplněné vzhledem k tomu, že už bylo vedro a v moři teplo. Dokonce i provařený ostrov Florianopolis s hlavním skoro milionovým plus turistickým stejnojmenným městem Florianopolis měl své pláže daleko od přeplněných, přitom jsou úplně bomba. Poblíž pláží se docela dobře dá kempit ať už s autem nebo bez, poblíž se vždy najde něco dobrého a celkem levného k osvěžení. Narozdíl od Uruguaye jsou všude vidět nějaké kopce a občas rostou přímo z pláže a vytváří luxusní scenerie. Jak pobřeží, tak velká města nám přišla mnohem kosmopolitnější, než v zemích směrem na jihozápad.


Jestli bylo něco narvané lidmi, tak určitě Florianopolis. Stejně tak Porto Alegre. Hodně. Motat se krz město bylo plné napětí, o něco náročnější než v jiných větších městech doposud. Především díky ostatním řidičům, kteří to zkrátka prasí, pravidla se moc nedodržují, snačky jsou bordel, někdy prostě nejsou vůbec, nikdy není jasné, kolikže pruhů ta cesta (hlavně jednosměrky) vlastně má, přičemž místní se nezdají v tomto chytřejší, ale což, silnější pes bere kost, že. Další lahůdkou jsou neuvěřitelně neuvěřitelně populární systémy jednosměrek v JA. V Brazílii si to vylepšili a zásadně je tam nemají logicky (zleva, zprava, zleva, zprava), ale úplně náhodně (např. zleva, zleva, zleva, zleva, zleva, zprava, zprava, zleva…). Ve městě jsme měli úkol, nechat se potřetí očkovat proti vzteklině a opět to nebylo jen tak. Nejdřív jsmě dostali kontakt na kámošku kámošky z nemocnice, kde očkují. Tak kámoška kámošky se nás jen začala vyptávat, na co to chceme a dál už se na nás vybodla. Tak jsme se do tý nemocnice vydali přes vrátnici, po hodině a půl dialogů rukou a nohou jsme se dostli k velmi mladé doktorce, která celkem i uměla anglicky. Řekla nám, že se musíme zaregistrovat v dané nemocnici a pak na extra žádost nás teda očkují. Obyčejně pro málo ohrožené lidi tohle očkování jen tak nevydávají, jednoduše prostě nejsou. Aby bylo logice učiněno za dost, tak zrovna tady to bylo zcela zdarma.

Poté jsme to ohnuli na západ a proletěli jsme širým kopcovatým venkovem směrem k Iguazú a Paraguayi. Nic extra, je to tam fajn, to je tak vše. Zapadli jsme do Argentiny a jeli jsme na Iguazú z této strany. Překročili jsme tedy jinde, než turisti obvykle dělají. Čárou je řeka a celnice jsou na koncích mostu. Protože jde o vnitřní hranici Mercosuru a konroly uvnitř jsou relativně laxní a často vám ani nedaj výstupní razítko a jistí to jen vstupní, prázdnou brazilskou celnici jsme považovali jako známku, že je pátek večer a to se přece nepracuje, Argentinci to zmáknou. Tam nás poslali zpátky, že jasněže potřebujeme výstupní razítka. Brazilská celnice ale nefungovala v brazilské celnici, nýbrž někde na druhém konci města uprostřed zapadlé obytné čtvrti, kde by ji nikdo nikdy nehledal. Logicky, že. Budovu jsme nalezli, ale nenalezli jsme, jak do ní vlézt. Tak jsme si tam hráli na blbce 15min, než se to vyjasnilo. Tam seděl jeden jediný celník nebo pasovák nebo obojí, který nám věnoval štempl s nesprávným rokem a dvě lejstra k autu místo jednoho. Jak jsme na to přišli, Hanna nás donutila se otočit a jít si pro správný štempl. Tak to opravil a mlaskl to rovnou přes ten vadný, takže se to těžko dalo číst. Tak jsme se ho přetali a prý “mně to nevadí, jestli jim to vadí v Argentině, tak se vraťte”. Děkujeme, orgáne. Naštěstí to prošlo a zabili jsme tak pouhé 2 hodiny naprosto zbytečného času. Později jsme ještě vstoupili a vystoupili ze země ve Foz do Iguazú na 2 různých přechodech a celnice byly tam, kde mají, jelikož se jedná o dost vytížené přechody, ale tam to zmotali také. Vždycky se musí nejdřív pro štempl k pasovákům a následně se začít vyptávat někoho, kdo vás pošle někam, kde vás pošlou za chlápkem, co stojí někde bůhví kde nazdařbůh venku nebo v nějaké opuštěné části celnice, ten vás vezme zase jinam, tam vyplní papíry na koleni a je to. Ani jedna celnice nikdy nevypadá stejně a vždy je to nová hra o tom, jak zapomenout na logiku.

Náš vlastně jen týden a kus v Brazílii byl nakonec pěkně zábavný, hodně jsme si užili přirodu, jídlo, o tom žádná. Lidi jsou přátelští, otevření a bez jazykové bariéry by to mohlo být ještě o dost víc zábavy. Hodně negativ mně docela leželo v žaludku, ale celkově to bylo fajn, ta země má hrozně moc co nabídnout a co jsme tak slyšeli, zbytek země není o nic slabší, než jih a je hodně rozmanitý. Celá Brazílie je asi tak další výlet aspoň na půl roku. A všechno jen ne nuda!

Video zde


Tato země měla být pro nás něco maličko jiného. Není tam nic moc k vidění, podnebí, příroda, lidi, standardy a rozvinutost na evropské úrovni, ale stejně jsme na to byli dost zvědaví. Jak se téhle malé zemi bez jakékoliv nezanedbatelné výhody oproti svým sousedům daří prospívat daleko lépe, ačkoliv si žijí svůj velice přátelský a neuspěchaný venkovský život. Chtěli jsme začít výpravu zde a vůbec to neuspěchat, zkusit si dobrovolnictví, dostat se pod kůži místního života, zlepšit se ve španělštině a aklimatizovat se na kontinent.

Ale místo toho jsme dali přednost úkolu získat auto a proto jsme se obrátili směrem do Chile, sehnali tam auto a odtamtud dojeli do Uruguaye. Překročili jsme řeku Uruguay, jež tvoří komplet východní západní čáru země a rozdíl od Argentiny jsme pocítili okamžitě. Lépe udržováno, vypadalo to více evropsky. Krajina, pole, no spíš pastviny, nám dost připomínaly Evropu nad Alpami, vyjma vedra a stromů. Je pravdou, že v Argentině to vypadá relativně podobně hned u hranice, mezi řekami Paraná a Uruguay, krom udržovanosti. Názvy obcí jsou úsměvné, např. Mercedes, Nuevo Berlin, Nueva Helvecia, na památku hromadné imigrace alpských národů z Nicméně je to přecijen latinská Amerika. Setkáte se všude se siestou, která zabere klidně 5, někdy dokonce 6 hodin, posléze je většina obchodů otevřena do 8, ale také do 10,11 večer, včetně víkendu. Při jízdě po parádní silnici neusněte na vavřínech, dříve či později narazíte na klasický jihoamerický retardér nebo díru, které v Evropě nepotkáte, ani v Británii nebo na Ukrajině, a které vás pohodlně vykopnou ven do pole, potkáte hromadu silnic nezpevněných, sotva potkáte někoho se znalostí angličtiny, těžko se vám budou hledat ceny v obchodech (a na rozdíl od sousedních zemí dokonce i ceny paliva na pumpách), potkáte hromadu aut nedbajících předpisů v čele s omezenou rychlostí, aniž by to policii dvakrát zajímalo a aniž by jezdila vyloženě prasácky, jako v některých jiných zemích, na silnicích někdy nepotkáte zatáčku za 20km, na dálnicích (no, spíš rychlostkách) naopak potkáte chodce, cyklisty a dokonce i lidi obstarávající grilovačku, což je místní národní sport. Kdekoliv, kdykoliv. Uruguay je na kontinentu asi nejdál směrem k a to zahrnuje např. legální sňatky stejného pohlaví, nebo konzumaci marihuany. Kupodivu by to ale člověk na ulicích vůbec nepoznal. Dostal mě jeden zvyk, se kterým jsem se ještě vážně nesetkal. Ve větších nebo serióznějších obchodech, které jsou zhruba našeho standardu, se vždy najdou bezpečáci (ano, množné číslo). To na kontinentu není překvapení, ale překvapení přichází v momentu, kdy po vstupu do uliček bez jakékoliv známky toho, že jste prošli skennerem, za vámi jeden z nich přijde a slušně vás upozorní, že ten nůž (případně zřemě jakákoliv jiná zbraň), co máte v batohu, v krámu povolen není a je třeba si ho odložit do skříňky u vchodu.

Většina turistů jede do Uruguaye navštívit pobřeží. Začíná se často v Colonii del Sacramento, naproti BA přes záliv La Plata, pak se pokračuje podél celého pobřeží až k Punta del Diablo, případně do Chuy na brazilské hranici. Protože kromě většiny lidí se tam najde taky většina zajímavostí, přijali jsme tento klasický plán s tím, že si ho rozšíříme o zajížďky do vnitrozemí, kteréhož jsme nakonec viděli trochu. Colonia je celkem proslulá z dvou důvodů, jednak je to nejrychlejší a nejlevnější cesta z BA do země, jednak pro svou starou koloniální architekturu. Z té jsme teda unešeni nebyli, rozhodně bych si tam kvůli ní neudělal extra výlet. Prostě fajn městečko, jen plnější cizinců, než by si zasloužilo. Je tam dost velká písečná pláž (dále již jen pláž, řekl bych, že bez písku by tomu místní ani neřekli pláž, maj z čeho si vybírat). Voda byla hotové kafe, relativně špinavá, tak jsme ji nechali být a počkali jsme si na východní pláže, nicméně ostatní se nerozpakovali. Zbytek jihozápadu snad ani nestojí za zmínku, ale toulat se tím venkovem se nám líbilo.

Montevideo není světoznámé svou architekturou, nebo historií, ale viděli jsme tam toho snad víc jak v BA a Santiagu dohromady. To jest pořád nic moc, ale fajn. Centrum je na takovém menším poloostrově, jehož západní břech zabírá přístáv a východní pláže zaplavené místními. Pláže jsou fajn, voda lepší, ale stále nic moc, pořád je to u delty druhé největší řeky kontinentu. Jako všude vesničani a maloměšťáci vám vždy řeknou, že to město je neuvěřitelný blázinec, nicméně je to blázinec jako každý jiný v této velikosti, možná i o kousek méně. Hostitele jsme tam nenašli a nechali jsme se tak hostit pláží. Měli jsme tam jeden úkol, nechat si píchnout očkování proti vzteklině a tyfu. Překvapivě to nebylo jen tak. V nemocnicích nejsou, tak jsme poptávali očkovací centra a ti nám taky nechtěli vyjít vstříc, jednou že nemají, jednou že potřebujeme předpis a tak dále. Bramboračka. Nakonec jsme se museli spokojit se vzteklinou, tyfus nebyl. Tak snad v Brazílii, tam mají tropy. Dále jsme nesehnali žádnou marijánku (když už je legální a když Hanka měla nějaké bolesti). Docela nám přišlo obtížné se vmísit mezi místní. Marijánka se pěstuje a distribuuje prostřednictvím státu, koupit se dá jedině v lékárně a jedině jako místní občan – cizinci mají smůlu. Osobní pěstitba je povolená rovněž a na vše jsou samozřejmě limity.

Z hlavního města jsme to otočili do vnitrozemí na venkov. Není tam moc co vidět, ale je tam hezky. Většinou vidíte pastviny, tu a tam pole a vždy oplocené, docela nám dávalo zabrat najít místo k nocování, nebo dokonce na oběd schovat se jen do stínu, aniž bychom se opírali o něčí bránu, u které tak maximálně se dal najít větší a širší strom. V jednom bohem zapomenutém městečku jsme v pátek večer skoro vběhli do bubenického průvodu místních nadšenců, kteří pochodovali krz naskrz náměstím a bubnovali docela zajímavé věci. U nás v Evropě bych něco takového očekával někdy ve dne, nicméně zde se bavíme o 10 večer. Doopravdy nás to zastihlo už s kartáčkem v puse a po večerníčku. Poté jsme se vydali na dva malé výšlapy na vybrané místní kopečky. Na prvním jsme se dokázali ztratit, na druhý nás nepustili, protože se tam pouští a pouští se jen do 3 odpoledne. Zároveň se tam také pouští jen s alespoň litrem vody na hlavu, seriózní obuví do terénu, alespoň jedním dospělým a žádným mladším 7 let, dále bez telefonu. 300m nad mořem hezky zaoblený kopeček, jinde ho má každý druhý doma na zahradě a děcka tam chodí samy bosy, tady ale nikoliv.

Nejvyhlášenější kout Uruguaye se zřejmě nachází na jihovýchodním cípu kolem Punta del Este. Je to takové souměstí a souvesničí o hodně jednotkách, které se roztahují především podél pobřeží. Je to plus minus mix stálých obyvatel a ubytování pro sezónní turisty (a v podstatě žádní jiní než sezónní tam nejsou). Nicméně přímo město Punta del Este uprostřed toho je jiná liga. Nikdy jsem neviděl takovou koncentraci a rozsah nových, 5,10,15patrových budov vypadajících jako lepší bytovky, lepší kanceláře, střediska korporací atd., přičemž to jsou všechny do jednoho ubytování pro dovolenkáře. 9 měsíců v roce skoro nikde ani noha, někdy i víc, když zrovna argentinská ekonomika jede z kopce, což se děje často a mj. i teď. Většina turistů je z BA nebo zbytku Argentiny, hromada se jich také sjíždí z Brazílie, teprve pak se dá početně mluvit o místních, nebo ostatních. Jedná se o kult. Prostě tam musíte na léto, a zároveň tam musíte taky všechny další léta, je to tradice. Možná to přikládá pod kotel vtípkům o tom, že je to předměstí BA (kořenící ve vtípcích o tom, proč vlastně existuje samostatná Uruguay a není jen další argentinskou provincií). Tradicí dále je pronajímat si každý rok to samé místo, takže si tam vytvoříte často dlouholeté kamarády, známé, které vidíte jedno léto ročně. Pokud počítáte peníze, ale chcete tam celý rok bydlet, nejlepší strategií je pronajmout si něco od března do prosince a na prázdniny, kdy se k nájmům běžně přidává další nula na konec, vypadnout a bydlet ve stanu, na pláži, v autě, nebo prostě někde jinde. Hromada lidí stále staví nové a nové domy do pronájmu, jen aby je pronajímali 2 měsíce v roce. Zajímavější než účast argentinských zákazníků je účast těch brazilských. Kdo viděl brazilské moře, nepochopí, co je táhne na toto horší, studenější, přecpanější a mnohem dražší místo. To se o Argentincích říct určitě nedá. Až sem jsme se potýkali s 35st vedry, na dalších 10 dní jsme to ale zmáčkli pod 20. 35 totiž v Uruguayi není normální na jaře, ale v létě. A oceán vám to dá rovněž pocítit. Dá se to až tak od půlky prosince.


Na konci tohoto souměstí-letoviska jsme se zastavili u jedné fajn rodinky. Německo-moldavské. Jejich děti (4 a 2) hovořily, nebo alespoň plynně rozuměly 4 jazykům (německy, rusky, španělsky a anglicky) a ve věku 5 let by měly začít s portugalštinou ve škole. To byl pro nás zatím jeden z největších šoků na této cestě. Rodiče měli hodně co vyprávět, zažili opravdu hodně na stopu, s Couchsurfingem, chlápek se dokonce angažoval v zakládání a organizaci těchto komunit a webových stránek, dali nám hromadu tipů, včetně dvou typů, totiž dalších fajn lidiček po cestě na sever, u kterých jsme se taky zastavili a taky byli super.

Posléze jsme jeli přímo za jedním z nich. Tento chlápek si ovšem žije úplně jiným životem. Koupil si 8ha křoví a lesů úplně na konci světa, kudy brouzdá spousta potoků, ptáků, hadů, divočáků, dobytka, co uprchl místním gaučům (jihoamerický ekvivalent kovbojů chovajících dobytek nebo koně), a kde ho spojuje s civilizací pouze dlouhá a špatná bahnitá polňačka a mobil. Postavil si tam vlastníma neřemeslnickýma rukama domek z hlíny a dřeva a poustevničí si v křoví v míru a pokoji. My jsme náhodou měli zájem o dobrovolnictví někde v Uruguayi, na venkově, čím víc “ekolife”, tím líp, pročež jsme se dohodli, že tam u něj na pár dní zůstaneme a pomůžeme kolem, protože on takové pobyty občas nabízí tak jako tak. Moc jsme toho vskutku nenamakali, trošku jsme mu pomohli začít stavět malý zahradní věžový vodojem. Je to něco velice běžného v této části světa. Každý dům se zahradou, že by měl svůj. Prostě plastová nádrž na něčem, co vypadá jako trochu pevnější posed, většinou ze dřeva, často taky z cihlových sloupků. Roger je sice Němec, ale není technik a k LA technickým standardům se přizpůsobil rychle. Nad ničím se dvakrát nešpekulovalo a konstrukce se podle mě rozhodně ani nepředimenzovala. Zbytek času jsme strávili odpočinkem s přírodou, diskuzí o životě, přípravou primitivních jídel.

Ze země nikoho jsme se posunuli na poslední naší zastávku v zemi, do pobřežního Punta del Diablo. Je to protiklad k Punta del Este, je to mrňavé, klidné, venkovské, jen jedno či dvou patrové domky nebo chatky se zahrádkami, pláž sotva nějak organizovaná nebo značená, přesto do určité miry turistické – ačkoliv spíš pro baťůžkáře, alternativní, nebo aspoň rádoby alternativní lidi (něco jako my, akorát o něco bohatší). Na kraji této vesnice jsme si oficiálně vyzkoušeli dobrovolničení na takovém alternativnějším místě s chatkami pro turisty, které se snažilo o ekologičnost a udržitelnost. Chatky byly kruhového půdorysu a s kupolemi, většinou pro dva, všude okolo byl les, kousek za ním pláž, inženýrské sítě žádné. Měli jsme zde pomáhat a taky se naučit o zelenějším bydlení, místní kultuře atp. Dost jsme se na to těšili.

První den nám bylo řečeno se uvolnit, poznat místo a lidi a nic nedělat. Pantáta nám to tam zběžně ukázal a zavedl nás do jedné chatek (jediné látkové, nikoliv dřevěné), ve které jsme měli bydlet a zároveň ji dát do pucu a popřemýšlet, co na ní vylepšit. Večer jsme tam tedy šli spát, ale potkali jsme tam pár velkých mravenců, a protože nám hmyz moc nevoní, mravenci ne v neposlední řadě, šli jsme se vyspat do auta a nechali to na ráno. Ještě než jsme se k tomu ráno dostali, pantáta už už nás chtěl vyrazit, že prý si jen válíme šunky a nic neděláme. Přesně tak, jak nám den před tím řekl. Možná to bude ta marjána, kterou tam jako jedinou kytku pěstuje a kterou pálí jakoby místo cigaret. Tak jsme si to vyjasnili a šli jsme na tu chatku. Dal nám koště, hadr, kýbl a jed na hmyz, pro jistotu. Odkrytí zřejmě již nějakou dobu ustlané deky odhalilo nikoliv několik mravenců, ale několik celých hnízd oplývajících vajíčky a vším příslušenstvím. Šavle byla na krajíčku. Si představte tam nastoupit večer za tmy už s polozavřenými víčky, jenom naskočit do peřin. Mistr se však pouze zopakoval, “uklidit”. No já to vzdal, ale Hanna odhalila hroší kůži a šla do toho. Nakonec jsme ho přesvědčili, aby se na to alespoň mrkl. Jeho slova byla “Neuvěřitelné. Neeee. Neuvěřitelné! Představte si, že jsem sem poslal nějaké hosty spát, hahaha. Tak ju, pořádně to tady ukliďte.” Beze studu. Tou dobou ještě stále hýčkal myšlenku toho, že tam má ve mě stavebního inženýra. Chtěl po mě rady ohledně jeho dřevěných konstrukcí (tj. křivolaká prkýnka a staré bambusové tyčky sbité halabala hřebíky, aby to pár let silou vůle drželo pohromadě). Tedy pár rad nebo nápadů jsem mu poskytl, rozhodně jsem měl v merku ještě o dost víc, ale jemu se nelíbily, byl rozhodnutý o svých, od té doby jsem pouze ty prkýnka a bambusy natíral a holka uklízela. Po 5 dnech nudné a nic neříkající práce, nulové kulturní, technické či jazykové výměně, nikdo s náma nepromluvil slovo, ledaže bylo potřeba něco ve dvou větách probrat ohledně práce, jsme se naučili akorát to, jak neekologické a neudržitelné může takové ekologické a udržitelné místo být. Za 4h práce denně, pravda, galeje to rozhodně nebyly, ale byla to práce, jsme nedostali postel, jídlo, měli jsme k dispozici jen sociálky a prázdnou kuchyň, občas internet. Tak jsme se sebrali a jeli dál. Čistý nesmysl.

Pláž, u které jsme ten necelý týden byli, byla vážně dobrá, bohužel tou dobou nebylo 35, spíš tak 15 a větrno.  Bez neoprénu se málokdo odvážil do vody, která měla taky tak těch 15. Vedle byl les a během pár set metrů se proměnil v hotovou subtropickou džungli, nebo její vzorek, prohlášenou za národní park. Kontrast s okolními impotentními lesy, kde se sází pouze eucalyptus do strojových řádků, nebo nekonečnými pastvinami, je mimořádný. V této džungli jsme se během pár set metrů dokázali i ztratit. Ani jeden strom nebo keř jsme nepoznali, co je zač. Což ovšem v JA nebylo poprvé. Celkově ovšem národní park opět žádné bombastické vzrušení, jehož vrcholem bylo blízké setkání s volně žijící kapibarou. Byl to trošku šok, to jsme ale nevěděli, že 100km severně v Brazílii jich běhá po místních močálech tisíce a tisíce a potkáte je podél silnice.

Poslední zastávkou bylo městečko Chuy. Je to zřejmě duty free zóna, tak nějak. Čili se tam sjíždí lidi poměrně z daleka, aby si nakoupili dovozové zboří, natankovali atp. Město je dvounárodnostní a uprostřed vede taková široká třída, která je rovněž hranicí, a která je naprost přeplněná obchody a obchůdky rozličné kvality. Ceny v duty free uruguayské části se plus mínus blížily nesníženým cenám v brazilské části. Především ale, aspoň pro nás, jsme tam našli dost dobrých věcí, které jsme jinde potkat nedokázali. Pročemž jsme si tam nakoupili, např. cestovní ledničku (totiž s elektřinou, doposud jsme viděli pouze bez), poněvadž její předchůdkyně, kterou jsme zdědili s autem, nešla. Proč nešla? Předchozím majitelům nevonělo, že se musí její kabel strkat do 12V zapalovače, a protože to byli kluci šikovní, našli 220V kabel do zdi s podobnou koncovkou, jaká šla do ledničky, a nožem koncovku upravili do podoby stejné, pasující. Zlaté francouzské ručičky! Trocha zručnosti a na blbé kecy vašeho fyzikáře o nějakém napětí můžete v klidu zapomenout.

Takhle jsme tedy strávili dva tři týdny v Uruguayi, moc se nám nepodařilo vmísit se mezi místní, naši hostitelé byli z Evropy nebo Argentiny, moc jsme se nevmísili do místního života, rytmu, nakonec ani jazyka, nenarazili jsme ani na žádné divy, co by stály za řeč. Kromě poslední štace jsme si to ale celkem užili a dobře si dovedeme představit, že se tady dá fajn žít, aspoň pro někoho. Víc než kde jinde jsme si nevěděli rady, co kolik stojí. Někdy to bylo v místních pesos, někdy v USD, obojí stejný symbol a hádej. Někdy vůbec nic a nebo naopak v uruguayském Chuy byly cenovky i v brazilských realech, aby byl výběr pestřejší. Počasí může být pěkně horké v letních měsících a nemůže být moc mrazivé v zimě. Docela často může foukat nebo pršet, spíš v zimních měsících, u oceánu fouka skoro pořád. Hodně silnic je nezpevněných, ale většinou ve slušné kondici, vzhledem k malému provozu, skoro žádným zimám a kopcům mi to dává smysl. Rozhodně mnohem lepší než v částech Brazílie nebo Argentiny např. Argentinci jsou vyhlášení pitím čaje maté a opékačkami. Uruguayci jsou ovšem do obojího blázni ještě více. Maté výbava často vypadá lépe, zajímavěji a jde všude sebou. Je téměř pravidlem pro Uruguay stat ve stínu Argeniny a vůbec se jim to nelíbí. Tomu rozhodně rozumím. Nicméně ty podobnosti jsou nevyhnutelně velké.

Video zde


This country was supposed to be a bit something different for us. There is told not much to be seen, climate, nature, people, standards and development pretty much European, yet we were curious about it, curious how this small country of no significant advantage compared to others can be doing better than its neighbours in so many ways and yet the people to be extremely friendly and laid back. We wanted to start our trip just here, take a while, do some volunteering, get to know it, get to know a bit of Spanish and get ready for Latin America.

But we gave way to the goal of getting a car first so instead of heading there directly from Buenos Aires we went to Chile to get the car and then drove from there to Uruguay. We crossed the bordering Rio Uruguay and felt the difference from Argentina immediately. Better kept, better maintained and more European looking. The landscape, the fields, reminded us so much of Europe above the Alps, except warmer climate and some trees. True, the landscape started looking like that a bit already on the Argentinian side between rivers Parana and Uruguay. The names of the places are funny in the southwest – Mercedes, Nuevo Berlin, Nueva Helvecia – letting you know of massive Alpine countries’ past immigration around here. However it is still Latin America. You will run into siesta time which can take up to 5 (maybe 6) hours, but then you can visit most shops until 8, sometimes 10, 11, weekend including. When you drive on a perfectly nice road, don’t get too confident, sooner or later you will hit a typical SA hump not seen in Europe, not even in UK or Ukraine, that can seize the vehicle out of the road, you will hit dirt roads, you will not find anyone speaking English, you will struggle to find prices on goods or groceries in stores (unlike in the other countries, even fuel at the filling stations), you will find speeding very common and allowed even though not reckless or dangerous as in more temperament countries, you will find roads straight for 20km, you will find pedestrians and cyclists on motorways (if you could call it that way) and even people chilling and making BBQ which is a national sport here. Anywhere any time. Uruguay is the furthest in 21st century within the continent and that also includes legal gay marriage or legal marihuana. Strangely enough we have not been able to see that much on the streets. What caught my attention is this habit that I have not experienced before. In a let’s say supermarket which is near to European standards there is always a bunch of security guys (or ladies). That wouldn’t surprise you after other LA countries at all but without noticing you do get scanned and you do get informed that your knife (and probably other items considered as guns) are not allowed in the market and need to be stored in the free of charge lockers located conveniently near the entrance area.

Vast majority of tourists in Uruguay visit the coast. Starting in Colonia del Sacramento just across the La Plata mouth from BA, all the way up to Punta del Diablo and Chuy by the border with Brazil. Since most interesting stuff is there, we did it too, with various plans to explore the inland, ending up exploring a bit of it. Colonia is very famous as 1. the crossing point to BA and 2. the old colonial architecture. Our impression was average, certainly not worth an extra trip for sightseeing. Just a nice town much fuller of foreign tourists than this town would be worth otherwise. There is an extensive sandy beach (from now on I will write just a beach, I doubt locals would anything else but a sandy beach consider as a beach. It is so plentiful). The water was super warm and pretty dirty, so we decided to wait for the east coast, but it did not stop the others. The rest of the south west wasn’t worth a note but we did like roaming the country.

Montevideo is not worldwide famous for its architecture or history, but we have seen of it in there more than in BA and Santiago together. Still not much, but it’s nice. On the western shore there is a port and on the eastern shore there are beaches massively used by locals. The beaches are nice, the water still not as much, it is still La Plata and not the ocean, but much better than in Colonia. As everywhere, people from the country or smaller places would tell you the city is crazy, but it is as crazy or busy as other cities of its size, even a bit less than that. We did not find a host and so the beach hosted us. We had a mission to find a place to get a vaccine against rabies and typhoid. It was surprisingly complicated, they don’t give them in hospitals, so we asked for a private clinic and it was hell of a thing to get it out of them, first they said they don’t have any, then that you need a doctor’s prescription and etc.. What a mess. We found a place to get the rabies vaccine but couldn’t find for typhoid. Hopefully in Brazil, which has got the tropics. We also couldn’t find anyone to get some weed from (since it is as legal as it gets and Hanna had some pains to kill so we assumed it would be convenient). None. We found it rather hard to get in contact with locals. Weed is legally grown and distributed by state or grown and consumed by locals. You can only buy it from a pharmacy and only as a local, foreigners are not allowed to purchase. Great.

From Montevideo we hit the countryside just above it. Not so much to see, but it is quite pretty. Vast majority of the land is pastures or fields and always fenced. Difficult to find a place to park for the night actually, or even find a shade without leaning on someone’s property. In one god forgotten little town we ran into an event where local drumming group was marching around the square playing solely drums, mostly with their hands. If this would happen in Europe it would be sometime during the day but there we were talking about 10PM. Literally walking around with a toothbrush in the mouth ready for the bed, we got caught unprepared for that. We went on two small hikes staring two small hills. Once we got lost and once we got not let in as the area was closed after 3PM for entry. You could also not bring less than 1l of water per head, worse than good for hiking shoes/boots, less than 1 adult with, any kids younger than 7 and any cell phone. On a 300m hill!

The most popular neighbourhood of Uruguay is probably the southeastern tip around Punta del Este. It is an urban area patched from many many towns and villages stretching mostly along the coast, more or less mixed of standard residential and seasonal tourism accommodations (there is virtually no other than seasonal tourism). But Punta del Este town is else. I have never seen before such a concentration and extent of new, 5,10,15story buildings all looking like they could be apartments, offices, headquarters etc. but all they are is summer holiday apartments and units. Dead empty 9 months a year or even more when Argentinian economy is struggling – which is for example now. Most of the tourist come from BA and rest of Argentina, big bunch from Brazil too and only then Uruguayans or others. It is a cult. You’ve simply got to go there for the summer and you’ve got to go there every year, it’s a tradition. It might be taking a part on the joke that it is the suburbs of BA (originating from the thought why Uruguay isn’t a part of Argentina when it’s more or less the same). Tradition also is to rent the same place every time so people have old friends that they hang out with every summer. If you are on budget and want to rent a place our there, your best bet is to rent it out from March to December and for January and February, when the rentals easily add up a whole zero to the price tag, sleep in a tent, car or get out. People build new houses just to rent them out for 2 months. The madness goes even stranger regarding the Brazilians, because once you visit their seaside, you wonder what in the hell attracts them on this worse, colder, more crowded and much more expensive place. Argentinians have a huge country but their seaside offers relatively little. And the ocean is cold. Until Punta del Este we kept experiencing 35dgr sunny days but then it went rapidly down, because 35 is usually a peak summer in Uruguay, not spring. But the ocean is still cold then, only in mid December it gets bearable.


At the end of this urban area we were hosted by a nice family. German/Moldovan. The kids (4 and 2) spoke or at least understood fluently 4 languages (German, Russian, Spanish and English) and around the age of 5 were about to start learning Portuguese at school. That was one of our biggest shocks on the trip so far. The parents had a lot to tell, they had tremendous experience with Couchsurfing and hitchhiking, he even engaged in organizing some of the communities and websites, and they recommend us other two hosts further on the road, which approved really neat.

After that we went almost directly to one of the related hosts. He on the other hand lives in the middle of nowhere in forests/bushes, where he’s got a 8ha land full of trees, bushes, little rivers, birds, snakes, boars, escaped cows from the surrounding gauchos (SA equivalent of cowboys rasing cattle or horses) and the only connection to the civilization over a bad mud road and satellite data. He built himself a tiny hut out of mud and timber and he lives in the bush in piece. As we wanted to try a volunteering stage in Uruguay related to the countryside and “ecoliving”, we agreed with him on a few days as he does offer that anyways. We didn’t work much really but we helped him a bit with elevating a home water tower. Which is something highly popular in these parts of the world. For every house to have its own water tower, simply a plastic tank on a few timber or brick posts. Although he is a German, he easily adapted to the LA engineering standards and so we didn’t overdo any precautions. The rest of the time was dedicated to chilling in the nature, talking about life or preparing an easy meal.

From there we moved up to the last place in the country, Punta del Diablo on the coast. It is the opposite to Punta del Este, it’s small, calm and somewhat rustic, just small one two story houses with yards, beach barely organized or marked, but yet somewhat touristy – though regarded to backpackers, alternative or at least-wanna be alternative people (like us, just a bit richer). At the edge of the village we took a proper volunteering opportunity at an alternative eco/sustainable accommodation place. It contained of a bunch of tiny ball rounded domes for couples in a calm, hidden place by the forest and by the beach, off the grid. We were about to help and learn about “ecoliving”, local culture etc. Excitement was in place.

First day we were told to chill out and get to know the place and people. So the main guy showed us a bit around and gave us one of the domes, the only not wooden one, but a textile one. To stay there and to figure out small bits how to fix and improve details. So we went to sleep in there and we saw a bunch of big ants wandering around. Both of us really dislike most insects, ants not the least, so we went to sleep to the car for the time as it was night already. In the morning boss came to us and wanted to send us away because we didn’t do anything the day before. Exactly as instructed. Might be related to the pot which he smokes all day long like cigs. So we cleared that out and got assigned to clean the dome with a brush, water and poison. When we unfolded the duvet we found the whole bloody nest and then two more nests in the same bed, full of eggs and stuff. Gosh that was gross. Imagine at night you are so tired you don’t even light up you just jump in the bed. Boss just repeated to clean it all. I gave up but Hanna proved a strong gut and did it. After a while we convinced him at least to take a look at it. So he did and said “Incredible. Nooooo. Incredible! Imagine I sent the guests to sleep here, hahaha. Yea, clean that all up.” No shame. At that time he still really liked the idea of having me there, a civil engineer. So he asked me some tips on his wooden structures (meaning crooked planks and bamboo nailed or screwed together so so, so it would hold a few years together). I did give him some tips and was ready to give a lot more but he didn’t like them and kept his own ideas and from then on all we did was her cleaning and me painting (just timber treating, no art involved). After 5 days of zero interesting work, zero cultural or language exchange, they wouldn’t talk to us unless necessary, finding that the place isn’t eco or sustainable at all, after working 4h a day and having provided no bed, no food, only bathrooms and an empty kitchen, we just left. Couldn’t have been more pointless.

The beach next to which we were was really nice however at that time it wasn’t 35dgr like before but more like 15 and windy. You wouldn’t find many people without wetsuits in the water either, which was probably 15 too. The forest next to it turned in to a kind of a subtropical jungle sample, protected as a national park. It is interesting how quickly you could change from planted and sterile forests (eucalyptus mostly) or pastures over vast parts of the country into a jungle where you get lost immediately. None of the trees or bushes we could recognize, but that wasn’t new for us on the continent. In the whole picture though, again, not so much interesting. The most exciting moment after all was, when we ran into a capibara. What a shock that was. But already 100km further, in Brasil, there are thousands living freely in the wetlands just like that.

The last stop for us was in Chuy. It is a duty free zone little town, kind of. So everyone from pretty far would go there to shop imported goods, fuel etc. It is binational and the border is one big open avenue making the centrepiece of it, overfilled with shops of varying quality. Apart of prices which were reasonable compared to insane in the rest of the country, we found useful or quality stuff that we wouldn’t find anywhere before. So we bought for example a corded fridge, because the previous one that came with the car didn’t work. What happened to it? The previous owners of the car didn’t like to charge it with the 12V plug and because they are handy fellows, they found a wire of a similar connector with a 220V plug and shaped it with a knife so it would fit in the fridge perfectly. Just a bit of craft work and plug it into 220V, no problem!

That was our two or three week stay in Uruguay, we did not manage to connect with the locals much, our hosts were Europeans and Argentinians, we did not manage to soak into the local calm life, we did not manage to push our Spanish into talkative, we did not find any wonders of the country, but we had  nice time and we could imagine it as a nice place to live, for some people. More than elsewhere we found confusing pricing of the goods. Sometimes in the local pesos, sometimes in USD and you go figure, both have the same symbol. In Chuy it could also be in Brazilian reals and you could guess even more. The weather can be pretty hot in summer and cannot be much freezing in winter, it can get windy or humid anytime, more in the winter, but certainly windy by the ocean. Sometimes the landscape reminds you Europe, just the flora is different. A lot of roads ale unpaved but generally in ok condition, considering the little traffic, little winter and little slopes, it makes sense. Much more than in parts of Brazil or Argentina for example. Argentinians are famous for their mate and bbq. Uruguayans are even more crazy about both. Their mate gear is often better looking and really omnipresent. That seems to be a bit of a standard for Uruguay to be in the shadow of Argentina and they don’t like it. And I understand that. Nevertheless the similarity is inevitably huge.

Video here

Uruguay – photo

Colonia del Sacramento:









Punta del Este urban area/souměstí/linnapiirkond:


This hood is literally named Buenos Aires, founded by a man from BA and flooded by tourists from BA:

Tahle část se doopravdy jmenuje Buenos Aires, založena chlapíkem z BA a zaplavována turisty z BA:

See piirkond kannab nime Buenos Aires, sest üks mees Buenos Airesest asutas selle ning nüüd on see täis turiste just sellest samast linnast:


I’m not sure about the customs in the other countries around but here kettles have an extra button for an extra option – mate temperature. Boiling is too hot for mate and that is unacceptable:

Nejsem si jist, jak to chodí v okolních zemích, ale zde mají rychlovarky extra knoflík na maté teplotu. Vroucí je moc horká na maté a takle by to teda nešlo:

Ma ei tea päris täpselt, kuidas see teistes riikides käib, aga siin on veekannudel eraldi nupp mate temperatuuriks:


2 most random bridges I remember, just half an hour from each other:

2 nejpodivnější mosty, co znám, jen půl hodinky od sebe:

2 kõige suvalisemat silda, pooletunni tee kaugusel üksteisest:


This one in the shape of a roundabout isn’t even a roundabout per say, not even a junction. Just a road suddenly shaped into a round:

Tento je ve tvaru kruháče, ale kruháč to funkčně není, ani křižovatka ne. Má jen dva výjezdy naproti sobě:

Olgugi, et sellel on ringtee kuju, ei ol see ringtee, isegi mitte ristmik. Lihtsalt tee, mis läheb järsku selliseks:


Roger’s house which he build himself (as a writer, no technician) in the middle of the bush/forest:

Rogerův domek, co si postavil vlastníma rukama (jakožto spisovatel, žádný technik) uprostřed lesů/křoví:

Rogeri maja, mis ta ise ehitas (ta on kirjanik, mitte ehitaja) oma metsa ja põõsaste keskele:


Erecting his water tower, both trying to pretend we know what we’re doing:

Stavba jeho zahradního vodojemu, oba se snažící dělat jakože víme, o co běží:

Veetorni ehitamine, mõlemad teeme näo, et me teame, mis me teeme:


Punta del Diablo:   


This is where we were sent to sleep:

Sem jsme byli poslání spat:

Siia siis saadeti meid magama:


This is ecoliving/takhle prý vypadá ekobydlení/see on öko elamine:


And this is classical Argentinian engineering – shower drainage must be at least 5cm above the floor:

A toto je klasický argentinský inženýrink – sprchový odpad musí být alespoň 5cm nad podlahou:

See on tüüpiline Argentiina inseneri töö- duši äravool peab olema vähemalt 5cm põrandast kõrgemal:


NP Santa Teresa:




See riik pidavat olema midagi teistsugust. Öeldakse, et seal pole väga midagi vaadata, kliima, loodus, inimesed, standardid ja areng on üsna sarnane Euroopale. Sellegi poolest olime me uudishimulikud ning tahtsime teada, kuidas selline väike riik, ilma ühegi näilise eeliseta, on suutnud ennast oma naaberriikidega võrreldes nii üles töötada. Hoolimata sellest, et inimesed on samamoodi üli sõbralikud ja rahulikud. Me tahtsime oma reisi alustada just siin, et võtta aega kohanemiseks, teha vabatahtlikku tööd, õppida seda riiki ja keelt tundma ning valmistuda Ladina Ameerikaks.

Aga, et meie reis alguse saaks, pidime me sõitma Tšiili, et sealauto osta, ning siis tagasi Uruguaisse sõitma. Nii kui me piiri Rio Urguai ületasime, tundsime me, kui erinev see riik Argentiinast on. Paremini hooldatud ja rohkem Euroopalikum. Maastik meenutas meile vägagi Euroopa Aple, kui välja arvata oluliselt soojem kliima ja mõned puude liigid. Tõsi, maastik muutus selliseks juba Argentiinas Parana jõe ja Uruguai vahel. Kohanimed on naljakad just edelas, kus võib külastada Mercedest, Neuvo Berlini, Nueva Helveciat, ning mis annab ühtlasi ka teada massiivsest Alpi riikide immigratsioonist minevikus. Sellegi poolest on tegemist Ladina Ameerikaga. Siesta aeg võib võtta koguni 5-6 tundi, kuid enamik poed on avatud kella 10 või 11ni (kaasaarvatud nädalavahetustel). Kuigi teed on heas korras, ei tohi liialt sellega ära harjuda, sest varem või hiljem sõidad sa üle mõne muhu või augu, mis pole kohe kindlasti euroopalik. Isegi mitte UK või ukrainalik. Sellised ootamatud ebatasasused võivad su auto teelt välja ajada. Või läheb tuttav sõidutee sujuvalt üle kruusateeks. Uruguais on samuti raske leida inimest, kes räägiks inglise keelt, või hindu asjadel toidupoes (erinevatelt teistest riikidest võib seda kohata ka bensiinijaamades). Kiiruse ületamine on tavaline, kuid kitte ohtlikes mõõtmetes, teed on 20 kilomeetrit järjest sirged ning sa võid kohata jalgrattureid või jalakäijaid ka kiirteedel (kui neid saab nii nimetada). Ja meile suureks üllatuseks meeldib kohalikel hirmsasti grillida, nii aias kui ka linnatänavatel. Igal ajal ja igal pool. Uruguai on kõige kaugemal 21 sajandis sellel kontinendil olles legaliseerinud samasoolise abielu ja marihuaana. Kummalisel kombel aga ei näe viimast väga palju tänavapildis. Ja minu jaoks käige kummalisem oli kohata hulk turvamehi tavalises toidupoes, kes annavad sulle ukse peal teada, et nugadega sisenemine on keelatud, ning paluvad sul seda hoiustada hoiukapis ukse kõrval.

Enamus turiste veedavad oma aja Uruguais just mereääres. Alates Colonia del Sacramentost, mis on Buenos Airesest kohe üle La Plata lahe, kuni Punta del Diablo ja Chuyni Brasiilia piiri ääres. Kuna enamus huvitavaid kohti on samuti selles piirkonnas, siis nii tegime ka meie. Meil oli küll soov minna ka sisemaad uudistama, kuid lõpuks jõudsime me seda teha vaid põgusalt. Colonia on väga kuulus esiteks on see üks sihtkohti lahe ületamisel Buenos Airesest, ja teiseks oma koloniaalse arhitektuuri poolest. Meie muljed olid üsna tagasihoidlikud, ja kohe kindlasti ei soovitaks me eraldi selle jaks sinna sõita. Colonia on lihtsalt üks linn, mis on rohkem turiste täis kui mõni teine sarnane linn, pika liivarannaga. Vesi oli väga soe, aga must. Meie otsustasime sisse mitte minna ja oodata pigem ookeanini. Teisi see must vesi aga ei kõigutanud. Rohkem väga midagi edelas mainimisväärt ei olnud, kuid meile meeldis maakohtades aega veeta.

Montevideo ei ole just kuulus oma arhitektuuri või ajaloo poolest, kuid me nägime neid seal oluliselt rohkem kui näiteks Buenos Aireses või Santiagos. Lääne kaldal on sadam ning ida kaldal kohalikku rahvast täis rannad, mis on üsna kenad. Vesi, sellegi poolest, ei ole ikka veel päris puhas, sest Montevideo on liiga lähedal La Platale. Nagu ikka, maa inimesed räägivad sulle, kui pöörane elu Montevideos on, kuid meie arvates oli see linn sama pöörane nagu iga teine samasuurune linn. Meile ei õnnestunud seekord majutajat leida, seega rand majutas meid. Meil oli ka missioon leida koht, kus ennast marutõve ja tüüfuse vastu vaktsineerida, mis osutus üllatavalt keeruliseks. Kohalikud haiglaid neid süste ei tee, seega pidime me minema erakliinikusse. Esialgu ütlesid nad, et neil neid süste pole, siis et meil on vaja arstilt saada retsept jne. Milline segadus. Oma sõprade abiga leidsime me kliiniku, kus ennast marutõve vastu vaktsineerida, kuid mitte tüüfuse. Loodetavasti Brasiilias, troopikas, on sellega lihtsam. Samuti ei õnnestunud meil leida kanepit (mis on legaalne ja kuna Hannal olid valud, mida oli vaja leevendada, siis tundus see hea valikuna). Mitte midagi. Meil oli keeruline kohalikega kontakti saada. Uruguai valitsus kasvatab ja müüb kanepit ning kohalikud inimesed tarbivad seda, kuid kanepit on võimalik ainult osta kohalikul inimesel apteegist. Välismaalastel legaalset ostuvõimalust ei ole. Tore.

Montevideost sõitsime me edasi maale, kus ei olnud just väga palju midagi vaadata, kuid jättis hea mulje. Enamik maast on põllud või karjamaad ning alati aiaga piiratud, mis tegi parkimiskoha ja varjualuse leidmise üsna keeruliseks. Ühes suvalises külas juhtusime me olema just ürituse ajal, kus kohalikud trummarid keset väljakut marssisid. Kui selline asi Euroopas aset leiaks, siis me eeldaks seda päevasel ajal, siin räägime me umbes kella 10 ajal õhtul. Me olime juba hambaharjad suus valmis kohe kohe magama minema, kuid me trummipõrinat kuulsime. Sealt edasi käisime me kahel väiksel matkal, millest ühel me suutsime ära eksida ja teisel keelati meil siseneda, sest kell oli juba pärast 15. Teisel matkal lugesime me veel tahvlilt, et iga inimene peab kaasas kandma vähemalt 1 liitrit vett ja mobiiltelefoni, kandma jalas häid matkasaapaid ja igal alla 7aastase lapse peab olema kaasas vähemalt 1 täiskasvanu. See küngas oli 300 meetrit! (Vähem kui Munamägi!)

Kõige populaarsem kant Uruguais on aga kagu, kus asub Punta del Este, mis on moodustatud erinevatest väikestest küladest ja linnadest selle ümbruses. See linn on isemoodi. Ma pole kunagi varem näinud, et ükski linn keskenduks nii palju uusarendusele ja ehitaks ühesuguseid 5-15korruselisi maju üksteise otsa. Need võiksid olla korterid, kontorid jne, kuid kõik on ehitatud vaid suvekorteriteks turistidele. 9 kuul aastas seisavad need täiesti tühjana. Enamik turiste on Argentiinast ja Brasiiliast, kelle jaoks see koht on kultuslik. Nad käivad seal igaal aastal, samas linnas, samas majas, samas toas. Kui sa oled säästurežiimil, siis on sul valida vaid korterid linnast väljas või üürida koht vaid märtsist detsembrini ja siis kolida telki või autosse. Nad ehitavad uusi maju lihtsalt selleks, et neid 2 kuuks välja üürida. Kogu see süsteem on isegi vähem mõistetavam kui sa oled Brasiilia randu näinud, sest siis ei leia sa ühtegi põhjust, miks nad peaksid oma puhkused Uruguais veetma, kus on halvemad rannad, külmem, rohkem rahvast täis ja kallim. Argentiina on küll suur riik, kuid nende rannad on kindlasti kehvemad ja külmemad. Kuni Punta del Esteni nautisime me pidevalt 35kraadiseid päevi, kuid siis kukkus see kolinal alla, sest see ei ole kohe kindlasti Uruguai kevadilm. 35 kraadi on rohkem sobilik kesksuveks.


Selle linnaosa lõpus majutas meid üks Saksa-Moldova perekond, kelle lapsed (4 ja 2aastane) rääkisid, või vähemalt mõistsid, soravalt 4 keelt (saksa, vene, hispaania ja inglise). Ja nagu välja tuli, siis 5aastaselt hakatakse neile koolis ka portugali keelt õpetama. See oli üks meie suurimaid šokke. Laste vanematel oli aga palju lugusid, mida meiega jagada, sest nad olid väga kogenud nii Couchsurfingus kui ka hääletamises. Nad isegi aitasid mingeid üritusi ja veebilehti organiseerida ja rajada. Sealt edasi saatsid nad meid 2 oma sõbra juurde.

Pärast Punta del Estet sõitsime me üsna kohe ühe nende sõbra juurde. Sakslane, kes elab keset metsi ja põõsaid oma 8 hektarisel maal täis jõgesid, linde, madusid, metssigu ja naabritest gauchode (Lõuna-Ameerika kauboi) juurest põgenenud lehmi. Ja tema ainukeseks ühenuseks tsivilisatsiooniga on väga halb kruusatee ja andmeside. Ta ehitas omale mudast ja puidust maja ning oli just parasjagu alustamas uut projekti. Kuna me tahtsime vabatahtlikku tööd teha nii või teisiti, siis pakkusime me talle oma abi tema uues projektis. Väga sobilikult oli uueks projektiks veetorni ehitamine, mis tuleb välja, et on üsna tavaline siinkandis. Igal majal on oma veetorn- plastik veepaak palkide otsas. Kuigi tegemist on sakslasega, siis ta võttis väga sujuvalt kohalikud standardid omaks, nii et ettevalmistuse või ohutuse pärast väga palju me muretsema ei pidanud. Ülejäänud ajast tema juures veetsime me looduses mõnuledes, elust rääkides ja süüa tehes.

Sealt edasi sõitsime me üles piiri äärde, Punta del Diablosse, mis on üsna mitmel viisil Punta del Este vastand. See on väike, rahulik, väikest ühekordsete majadega, organiseerimata ja tähistamata randadega, kuid sellegi poolest turistlik- palju seljakotiga rändajaid, alternatiivsete vaadetega inimesi (nagu meie, ainult rikkamad). Selle linna/küla lõpus jätkusuutlikus ja keskkonnasõbralikus majutuskohas võtsime me vastu oma esimese korraliku vabatahtliku töö. See majutuskoht, mitu iglukujulist majakest, oli rajatud just mere ja metsa lähedale. Me olime valmis õppima rohkem öko-elamisest, kohalikust kultuurist jne.

Esimesel päval öeldi meile, et lõdestuge ja nautige, õppige natuke seda kohta tundma. Meile näidati natuke ümbrust ja pakuti ühte iglukujulist majakest ööbimiseks (ainuke, mis ei olnud puidust, vaid plastikust). Ta pakkus, et meie tööks võiks olla seal ööbimine, et välja pakkuda kuidas seda kogemust külastajatele paremaks muuta. Õhtul otsustasime siis sinna magama minna, kuid nägime põrandal suuri sipelgaid ringi vuramas. Me mõlemad väga putukaid ei salli, ja otsustasime seega tagasi autosse kolida. Hommikul tuli aga omanik meie juurde ja palus meil lahkuda, kuna me polevat eelneval päeval tööd teinud. Kuigi see oli käsk just temalt endalt. Võib olla oli see kanep, mis rääkis. Me suutsime ta ümber veenda lihtsalt talle meelde tuletades, et need olid tema sõnad, et me alustame homme. Ta palus vabandust ja andis meile tööülesandeks selle sama iglukujulise maja koristamise harja, vee ja mürgiga. Nii kui me aga tekiserva tõstsime, leidsime me voodist hunniku mune täis sipelgapesasid. Koha omanik lihtsalt käskis meil see ära koristada. Mina andsin alla ja Hanna tõestas ennast ja tegi asja ära. Aga enne palusime me omanikul vaatama tulla, millega tegu. „Uskumatu! Eii! Uskumatu! Mõtle, kui am oleks siia mõne külalise saatnud!“ Häbematu. Selle hetkeni talle veel meeldis, et ma seal kui tsiviil insener olin ja ta palus mul talle nõu anda puitehitiste kohta (tähendab kõveraid palke ja bambust naelutada ja kokku kruvida nii, et see vähemalt paar aastat vastu peaks). Ma andsin talle paar nõuannet ja olin valmis seda veel tegema, kuid talle need ei meeldinud ning sellest hetkest alates me ainult värvisime ja koristasime. Pärast 5 päeva ilma mingisuguse huvita oma töösse, kultuurilise või keelelise kogemuseta leidsime me, et see koht pole kohe üldse öko ega jätkusuutlik. Meile ei pakutud ei alternatiivi selle öö eest, mida me seal iglus veeta ei saanud, ei toitu, ainult tühi köök ja wc. Nad ei tulnud kordagi meiega rääkima (kui just polnud vaja). Me otsustasime lahkuda, sest me poleks saanud olla rohkem pettunud kui me juba olime.

See rand, kus lähedal me olime, oli aga väga lahe. Olgugi, et ei olnud 35 kraadi, oli võib olla 15 ja tuuline, ja sa ei näinud just palju inimesi vette minemas ilma kalüpsota. Mets seal samas lähedal läks sujuvalt üle subtroopiliseks džungliks. Naljakas, kui kiiresti lähevad istutatud eukalüptuse metsad ja põllud üle looduslikult metsikuks džungliks, kus on väga lihtne ära eksida. Üldkokkuvõttes aga ei midagi erilist. Kõige ägedam hetk oli ilmselt kui me kapibaarat nägime. See oli kerge šokk, kuid 100 kilomeetrit edasi Brasiilias võis neid näha hunnikute viisi vabalt elamas.

Kõige viimane peatus Uruguais oli Chuy, „duty free“ linn. Inimesed isegi kaugematest piirkondadest sõidavad sinna, et osta sissetoodud tooteid, kütust jne. Kuna see on piiril, siis on tegemist kaherahvusliku linnaga. Linna keskel on üks suur väljak, kus ühel pool teed on Brasiilia poed ja turud ja teisel pool Urguai. Lisaks mõistlikele hindadele leidsime me lõpuks ka kvaliteetasju, mida me mujale ei leidnud. Me ostsime näiteks autosse külmkapi, sest eelmine ei töötanud. Mis sellega juhtus, sa küsid? Eelmine omanik ei tahtnud seda 12V laadida ja kuna tegemist oli osavate kätega, siis leidsid nad juhtme, mille andis pärast natukese lõikamise abil seina ühendada (220V). Pole probleemi!

See oli meie 2-3 nädalat Uruguais. Meil ei õnnestunud väga kohalikega ühele lainele saada, meie majutajad olid Euroopas ja Argentiinast, me ei suutnud oma hispaania keelt väga soravaks timmida, me ei leidnud midagi väga erilist, kuid meile meeldis. See koht on kallis ja vahel on raske aru saada, kas hinnad on Uruguai pesodes või US dollarites, kuna nad kasutavad sama sümbolit hinna ees. Ja mis kõige olulisem, kohalikud on hullud oma matega.

Video leiad siit