Blog

Paraguay

Víte něco o Paraguayi? Někoho z Paraguaye? Někoho, kdo tam byl? Velikost, hlavní město, důležitost? Možná barvy na vlajce z vybraných MS ve fotbale? Dovedu si to představit a musel jsem si dohledat, abych věděl víc než to. Popravdě jsme se rozhodli zajet si do Paraguaye jen proto, že to vlastně nebyla zajížďka, jestliže jsme stejnak jeli navštívit Iguazú a Itaipú. Plán byl vstoupit poblíž Itaipú na východě, podívat se trochu na jih a na Asunción. Podívat se na „nic“, ale podívat se, jak tahle země se skoro žádnou pověstí vypadá. Dopředu jsme si načetli, že je chudá, je tam vedro a život plyne velmi v klídečku (až tak, že ztratit trpělivost v něčí společnosti je považováno za vyloženě neslušné).

Hranici jsme překročili v nejvýchodnějším cípu země, kde leží Cuidad del Este. Město není nikterak chudé (ačkoliv s mnoha chudými), ani horké (zrovna) a rozhodně není bezstarostné. Je to město nakupování, z následujících důvodů. Hned za hranicí jsou sice kouty Brazílie a Argentiny nikterak přeplněné, bohaté, ale mají tam vodopády Iguazú a to mění vše. V tomto konkrétím rohu daných zemí. Vodopády tam tahnou nekonečné zástupy turistů, z nichž mnoho chce vidět vodopády a následně tam strávit dovolenou a nakupovat. Peníze si tam cestu určitě najdou. Všechny tři města mají mezinárodní letiště v zájmu přísunu více turistů. Cuidad del Este sice nemá Iguazú, jen Itaipú, ale za to má levnější zboží. V Argentině mají nekřesťanská cla, stejně jako v Uruguayi a v Brazílii to také není žádná sláva. Naproti tomu v Paraguayi jsou dost nízká. Dále tam jsou nízké platy a další související náklady, benevolentní legislativa a ještě k tomu tohle město je něco jako bezcelní nebo dutyfree zóna. Plus, laciné kopie nebo rovnou přímo nelegální zboží je naprosto všudypřítomné a vláda nemá zájem s tím něco dělat. Ještě jedna výhoda tam je, všechny tři země jsou součástí společenství Mercosur (i když paraguayské členství je relativně nejasné poslední roky) a to umožňuje občanům těchto zemí cestovat uvnitř Mercosuru velmi snadno jen s občankou a bez zbytečné buzerace jako vně tohoto útvaru. Něco jako Evropa bez Schengenu. Čili kdykoliv jste v oblasti a chcete si nakoupit něco víc, než snídani, nerozpakujete se pro to přejet řeku. Řeku Paraná, zrovna vytékající z velkého Itaipú.

Cuidad del Este vás probudí fackou hned na prvních metrech z celnice, kde už vlastně začíná centrum. Výškové budovy, nehorázné zácpy od rána do večera, vše osvětleno křiklavými neony, otevřeno a připraveno se postarat o vaše přebytečné úsory. Vážně cvrkot. Nekonečné krámy s velmi širokou paletou velikostí, upraveností, hodnotou, kvalitou a typem zboží, nevyjímaje Apple stores a nejlacinější možná trička a náramky. Obchody jsou i na ulicích, některé chodníky prochází krz jedním obchodem lacinějším než druhým, kde prodavači nebo majitelé za vámi přijdou na max půl metru a začnou vás okamžitě přesvědčovat, že jejich materiál potřebujete, a celkem nevybíravě. Rozhodně nevybíravěji, než ve zbytku Jižního kónu, zbytek této země nevyjímaje. V moři obchodů tu a tam vykoukne casino, 5hvězdičkové (no, bůhví jak to je) hotely, snobské bytovky atd. Je to jedno z nejpřeplněnějších, nejšpinavějších (duševně i fyzicky) a asi nejošklivější město, jaké jsme kdy potkali. Šli jsme si do národní banky vybrat tvrdou měnu, poněvadž to měla být jediná banka, která za tuto malinkou službu nekasíruje cizince o lichvu. Nekonečné fronty, těžce ozbrojený bezpečák na způsob Schwarzenegera, v zeleném, žádné srandičky, bylo nám zde řečeno, že máme smůlu, a poslali nás do nějaké další lépe vypadající banky, kde nám vydali peníze, dokonce i USD, poprvé vůbec, a náležitě nás za to oholili.

Jakmile jsme se dostali zpět k autu, nějaký na vysloužilého piráta vypadající sešlý chlápek přistoupil k autu u řidičovy strany a zůstal stát čelem ke mně, nic dál nedělal. Tak jsem po chvíli začal vyjíždět a spatřil jeho výraz – jen pár zbývajících zubů, jedno oko falešné, hodil naštvaný výraz a začal napřahovat k ráně. Zabralo mu to celou věčnost, vážně jsem musel čekat 5s, než se dostal k úderu. Nejdřív mu ruka vystřelila relativně svižně, ale druhá půlka tohoto pohybu už byla zpět ve zpomaleném filmu a tak se moje okno jen trochu zavlnilo (ano, je tam hodně na plandavo) a nic se nestalo. Ale bylo to tak divné a znepokojivě divné, že nás to nenechalo dvakrát v klidu. Když pán viděl, že by mu utekla i želva, okamžitě vytahl telefon a začal mrzutě volat někomu. Samozřejmě místo zmizení jsme po pár blocích hrozně zkysli v zácpě, ale nic se dál nedělo.

Klidně mohl jen chtít dýško jakožto námi ne moc pochopený zvyk, který je na tomto kontinentu dost rozšířen – po očku hlídat vaše zaparkované vozidlo, jakož i vám ukázat, kde je místo v dané ulici, případně ukazovat při parkování. A to i když o to nejsou žádáni. Dobrým zvykem ale také bývá, že při takové polopráci máte aspoň nějaký rozlišovák, takže máte šanci zhodnotit situaci a raději zaparkovat v ulici, kde nikdo takový není.

Po celém městě jsme viděli hodně žebrajících, obvykle podél hlavních silnic a obvykle šlo o Indiány Guaraní. Bohužel klasickým obrázkem bylo několik žen s mnoha dětmi povalující se poblíž a jedno nebo pár dětí bylo “ve službě”. Po nějaké hodině, kdy jsme se pohnuli asi tak 2km, jsme byli uvolněni a vyrazili jsme navštívit přehradu Itaipú.

Itaipú bylo pro nás velkým zklamáním, no hlavně pro mě, jí to bylo fuk. Všechno vypadalo pořádně, z pucu, hodně peněz je tam cítit ve vzduchu, vše zdarma, narozdíl od Brazílie, kde nabízí aspoň 5 různých prohlídek, zde mají jen ě a slabounké. Technická prohlídka vás zavede dovnitř, ale je třeba zarezervovat aspoň 2 týdny předem a nalézt informace na webu je nadlidský úkol. Základní prohlídka vás naloží na bus, zastaví na jedné vyhlídce, projede se po vzdušní straně vedle strojovny a zpátky po koruně přehrady, bez jediné zastávky, bez ničeho. Na začátku vám promítnou 20min video v jejich vlastním kině, kde vám odpapouškují tvrdá data z Wikipedie a zahustí to notnou dávkou propagandy, žádné negativní dopady nebo alternativní pohledy neexistují. Je vám řečeno, jak elektřina z přehrady pohání poslední žárovku a vozidlo, zatímco za 10min vás nakládá vyhlídkový autobus s 40 let starým dieslovým motorem. Dalším zklamáním byla také masa odtékající vody, i přes těžké deště před naší návštěvou byl průtok celkem slabý a vytvářel dojem hrozné nudy a nevelkoleposti. Zřejmě je vážně třeba počkat si na období dešťů, řekl bych v zimě. Jak to tak často bývá, samotná přehrada klasicky vypadala hůř, než na fotkách. Docela dost.

Po té jsme zamířili na jihozápad. Plus mínus placka, zelená a červená – dost jako zapadákov v Argentině, ale s převládající červenou půdou více typickou pro Brazílii. Nic moc k nalezení krom krámků s potravinami a garáží s řadovými automechaniky. Nemáte auto, jdete pěšky, nebo jedete na vozíku s koněm nebo jiným zvířetem. Každý druhý prodává podél cesty, co zahrada dala, nicméně co nás překvapilo, byly ceny a výběr. Předem jsme si načetli, že jídlo v Paraguayi je hodně levné a bohaté. Ani jedno. Obyčejné potraviny stály jako u nás a výběr žalostný. Minimální nabídka místní produkce. Na ulicích a silnicích na druhou stranu jen místní produkce, někdy o dost levnější, někdy ani ne (asi gringo přiřážka). No a výběr – hodně smutný. Vodní meloun, jeden dva další melouny, ananasy, banány, tu a tam rajčata, salát jablka.. Většina z nich měla vodní meloun a jednu dvě další věci. Vodní meloun úplně všude. Asi byla sezóna, o čtvrt roku později bych zase čekal záplavu manga, protože jejich stromy jsme viděli všude.

Paraguay je plná pastvin s dobytkem a čekal bych, že výchozí produkty se najdou všude podél ulic – skoro vůbec. Proč? Asi díky místní společenské nevyrovnanosti, která se za zemí tahne už pěkně dlouho. 95% zemědělské půdy, což je většina veškeré půdy, je ve vlastnictví dost malého okruhu rančerů. A rančeři jen tak nelení a nekochají se tím, co jim štěstěna přiklepla, ale aktivně korumpují vládu směrem, kterým je jejich pozice upevňována a rozšiřována. Pročež všechny výrobky této produkce jdou do velkovýroby a z těch miniodřezků půdy, co zbývá nižší třídě, si sotva dokážou vyprodukovat lidi pro svou vlastní obživu, natož aby ještě měli co prodávat.

IMG_20191220_082955_6

Místní kuchyně vypadá dost jednoduše, ne špatně, ale není to něco, co po příjezdu domů musíte zavést do jídelníčku. Jedna specialita mi v paměti utkvěla (ale předchozí zde platí stejně tak), paraguayský sýr. Takový měkký, bělavý, vypadá a chutná někde mezi taveným, cihlou a dalšími sýry. Byl vyvinut víc jak století zpátky po té ničivé válce, která posunula zemi z nejbohatší a nejrozvinutější v nejchudší a nejméně rozvinutou na kontinentu. Sýr byl vyvinut tak, aby byl co nesnadnější (nejlevnější) a nejvýživnější s co nejvíc bílkovinou, jak jen to šlo, aby lidé nepošli hlady. Zpravidla se přidává na hlavní pokrmy a na obložené chleby. Je docela fajn, zajímavá novinka pro nás, žádný zázrak samozřemě. Ne že by v zemích Jižního Kónu nějaký sýrový zázrak vůbec k nalezení byl.

Místní jsou popisováni jako velmi zvědaví ohledně cizinců a cestovatelů, jelikož jich tam zas tolik není, a často se k vám přiblíží přátelsky zpovídat vaše cesty a vaši vlastní zemi. To jsme si vskutku potvrdili, víc než jinde, nic přehnaného ale. Přehnaná je spíš kultura tereré. Asi jako maté v Uruguayi. Oni jsou na to tak pyšní a rivalita s maté kulturou je pořádná.  Ve skutečnosti je to přitom úplně to samé, jediný rozdíl je v teplotě vody, maté je z horké vody, tereré ze studené. Tak nějak by mi dávalo větší smysl pít maté v zimě a tereré v létě, než jedno v jedné zemi a jedno v druhé, ale proti gustu.. Každopádně na obojí se používá totožná výbava, včetně termosek.

Většina silnic je nezpevněných, nebo zpevněných tak nějak po paraguaysku. Kámen(nebo kammená dlažba chcete-li) vypadající sopečného původu, nicméně neopracovaný do žádných rozumných kostek, prostě ostré kusy kamene bez pravých úhlů nebo rovných stran. Jeden by řekl, že to jsou předválečné cesty, ale ejhle, oni tím dláždí silnice dnes a denně. Přijde mi to jako hodně ruční práce, ale tak co ta tam stojí, že. Jízda po této “dlažbě” není žádný med. Jako to, skoro vše vypadá tak nějak.. halabala, neupraveně. Na jihu je pár německých městeček (jedno se jmenuje bez obalu Hohenau J). Ta vypadají o něco lépe a jako bonus byla vánočně vyzdobena (teda aspoň tam, kde se lidi shromažďují). Netuším, jak to vypadá jindy a jinde, ale zde a tyto vánoce byly oslaveny výzdobou z odpadu, především z plastových lahví. To byla hodně příjemná změna, tam, kde odpadové hospodářství je doslova 100 let za opicemi. I když je třeba přiznat, že to nebylo tak hrozné, jako třeba v Argentině. Většina špíny kolem bylo bláto a prach – což je fajn, ale svobodné odpadky jsou přesto problémem též.

Byli jsme varováni, že v Paraguayi nás bude očekávat nesmyslné vlhké vedro, docela jsme měli nahnáno, jak přímo z toho, tak z komárů a dalšího sajrajtu. Teprve v Cuidad del Este jsme dokázali sehnat síť na komáry. Ve výsledku jsme si v Paraguayi užili tepla dost, ale žádné nesmysly, žádné úpaly ani hmyzí obležení se nekonalo. Překvapivě jsme snáz než jinde nacházeli veřejné wifi v městečkách na venkově. Ne zrovna často, ani ne v perfektní kondici, ale pořád to bylo zlepšení.

V jednom z nich jsme vyhledali automechanika kvůli 3 problémům. Jeden nám opravil, s dalším nás poslal o pár domů dál a s posledním nás poslal do Encarnaciónu, většího města na jihu, na naší trase. Dále mě zkontaktoval s nějakým „amigo“ z Encarnaciónu, který měl umět anglicky (wow) a který by nám mohl pomoct. Vybavení této první garáže (relativně velké s několika mechaniky) bylo hodně základní a chování chlapů velmi fajn. Obojí asi jako obvykle. V Encarnaciónu jsme navštívili škálu různých mechaniků, mj. protože to, co nám opravil ten první mechanik, řidičovo okno, opět spadlo, a ještě jsme k tomu přidali problém s propanem v kuchyni. Jeden mechanik nechtěl, další nemohl, další neměl čas, další neuměl, další neexistovali (jakože nám byli doporučeni), celkově to byla pakárna. Naštěstí jsme se mohli opřít o přátelské ceny. Když jsme nakonec pořešili, co jsme mohli, vyrazili jsme za “amigem” a cestou nám auto přestalo startovat. Tak jsme k němu došli pěšky a on nám zajistil svého mechanika. Přijel, viděl, zhodnotil, ale byla sobota večer a museli jsme počkat na pondělí ráno. V pondělí jsme konečně měli auto v richtigu na nějakou chvíli.

Encarnación je město na nejjižnější paraguayské hranici. Na břehu Parané, vlastně nádrže na ní. Na druhém břehu je argentinské město Posadas. Encarnación, Cuidad del Este a Asunción jsou jediná větší města v zemi. Každé se tak musí něčím lišit, tohle je označováno jako nejhezčí. No, některé části jsou celkem fajn, nic extra. Pročež jsme si udělali obrázek, jak musí asi vypadat Asunción. Mohlo by to být lepší! Na pobřeží poblíž centra je umělá pláž, ačkoliv vypadá celkem původně. Voda je hodně teplá a docela i čistá. A oblíbená, no jistě, žádné moře ani nic podobného v zemi asi nenajdete. Hodně mladých a takových těch uspokojivě si žijících lidí tam chodí relaxovat.

 

Na kraji města jsme se setkali s “amigem”, kupodivu to nebyl místní, byl to vysloužilý švédskoamerický psychiatr a mechanik nebyl jeho kámoš, spíš švagr. Mechanik a jeho sestra byli dohromady sotva tak staří, jako gringo. Ten se přestěhoval do Paraguaye z rodinných důvodů, ale chystali se to vyměnit za Švédsko.

Jeho pohledy na místní politiku byly dost negativní. Jeho pohledy se někdy s našimi rozcházely, ale tady bych mu to z většiny věřil. Paraguay se stala zemí nejvíc pozadu už 150 let zpět. Nicméně v 70. a 80. letech, kdy se většina kontinentu pohroužila do diktatur, ta místní utvrdila zemi také jako nejzkorumpovanější a nejvíc zpátečnickou. Tak nějak do dnes. V takovém prostředí je pro velkostatkáře a další kvítka celkem hračka si hýčkat svoje pozice. Jako příklad si můžeme uvést již zmíněnou nádrž. Tak když se tam plánovalo přehradit Paranou, drželo se to v tajnosti tak dlouho, dokud si bohatí zaháčkovaní k odpovědným úředníkům nestačili skoupit nemovitosti v horním “příříčním” pásmu. Samozřejmě jim bylo sděleno, až po kam se to zaplaví. Celé to pásmo bylo obydleno vyloženě chudými rybáři a chatrče těch nějvýše položených se začly nenápadně skupovat. Za haléře samozřejmě. Když přehrada dostala život, chatrče šly k zemi a vyrostly tam snobské letní vilky apod., které se pronajímaly a prodávaly za řádově jiné chechtáky. Rybáři pod hranicí zátopy na druhou stranu – nedostali ani vindru, dostali nějaké náhradní ubytování, které se rovná slumu. Tam nakonec skončili stejně jako ti, kteří svoje prodali za těch pár haléřů.

Co se původních Guaraní týče, Paraguay se rádo prezentuje jako velký ochránce původních obyvatel, guaraní se dostalo stejné pocty jako španělštině, totiž oficiální jazyk, měna se jmenuje Guaraní a papaláši se bijí do prsou jak si na tom dávají záležet. Tím to tak asi končí. Naši hostitelé se dost věnovali neziskovým aktivitám podporujícím život původních obyvatel. Vláda nehodlá vůbec spolupracovat. Jako nejlepší příklad si pamatuju, že jednou byli navštívit nějaký vládní sklad určený na distribuci pomoci potřebným. Sklad praskal ve švech trvanlivými potravinami, ale nic se nikdy nedistribuovalo. Na otázky proč přišly odpovědi ve smyslu “Tak přeci jim jen tak nebudem rozdávat jídlo ne? Dostanou jednou a budou chtít znova!”. A tak tam ten sklad stál a hnil společně s jídlem a Indiáni dál dokola bezprizorně žebrali. Netroufám si tvrdit, že v okolních zemích se původním lidem dostává nějak nezanedbatelně lepšího jednání, jen zmiňuji jako příklad.

V Encarnaciónu jsme dospěli k rozhodnutí, že Asunción vidět nemusíme, zbytečná zajížďka. Celý jihovýchod země zřejmě vypadá stejně, odlišně vypadá severozápad, nicméně ten je hodně daleko a internet nás nepřesvědčil, abychom si tam zajeli. Žije tam hodně málo lidí, jsou tam široké a placaté pláně, pastivny, mokřady, křoviska, jakož i suchá pampa. Země jako celek tak trochu smutná, tak trochu šťastná. Hodně lidí žije celkem normálně jako pracující nebo malí živnostníci a nijak si nestěžují, stačí jim žít v míru a pokoji, střechu nad hlavou a jídlo na talíři. Nízká kriminalita, skoro žádné přírodní katastrofy. Nic moc k vidění. Zkusili jsme také navštívit vyhlášené pozústatky klášterů jezuitských misionářů, ty nám tep rovněž nezvedly. Je mi zatěžko si udělat na tu zemi názor. Řekl bych, že Hanně se spíš nelíbila, mně se nelíbila o nic míň než Uruguay nebo placatý venkov Argentiny či Brazílie. Docela dovedu pochopit, proč spousta Evropanů, co chtěla zmizet před zákonem, nebo evropským životem, zmizla zrovna do poklidné Para

Paraguai

Kas sa tead üldse midagi Paraguaist? Kedagi Paraguaist? Kedagi, kes on eal käinud? Suurust, pealinna, tähtsust? Võib olla lipuvärve mõnelt jalkavõistlustelt? Ma pidin järgi vaatama, et targem olla. Ainus põhjus, miks me Paraguaisse üldse läksime oli see, et see jäi tee peale pärast Iguazu ja Itaipu külastamist. Plaan oli riiki siseneda Itaipu lähedal idas ning siis sõita läbi lõuna ning lõpetada pealinnas Asuncionis. Ilmselt mitte midagi erilist külastada, kuid vähemalt näha, kuidas riik töötab. Enne minekut me juba kuulsime, et see riik on äärmiselt vaene, väga palav ja väga rahulik (nii rahulik, et endast välja minemine on ebaviisakas).

Esimene linn pärast piiri ületamist oli Ciudad del Este. See polnudki nii vaene (olgugi, et ka vaeseid piirkondi oli), nii palav (sel ajal kui meie seal olime) ja kohe kindlasti mitte rahulik. See linn on tuntud poodlemise poolest. Kohe üle piiri on Brasiilia ja Argentiina, mis ei oleks nii rahvast täis ja rikkad kui poleks Iguazut, mis tõmbab ligi turiste, kes soovivad peale kose külastamist ka niisama aega veeta ja ostlemas käia. On näha, et raha liigub. Kõik 3 linnal on rahvusvahelised lennujaamad, et ikka rohkem turiste ligi pääseks. Ciudad del Estel koske pole, kuid tal Itaipu tamm ja palju odavamad hinnad. Argentiinas on maksud kõigile imporditud asjadele ulmelised. Just nagu Uruguais ja Brasiilias. Paraguais, aga mitte. Lisaks on seal veel madalad palgad, vähem reguleeritust ja sellega seonduvaid kulutusi ning fakt, et see on duty free linn. Pluss võltsistud ja illegaalsed asjad on seal täiesti saadaval ning valitsus isegi ei püüa seda peatada. Ja veel üks kasulik asi on see, et kõik 3 riiki kuuluvad Mercosuri (kuigi Paraguai liikmelisus on viimasel aastal olnud kaheldav), mis lubab kohalikel lihtsalt edasi-tagasi reisida, kasutades kõigest ID kaarti. Just nagu Euroopas on Schengen.

Ciudad del Este linn algab põhimõtteliselt kohe pärast piiri ületamist. Äärmiselt rahvastatud, kõrgete hoontega, igapäevaselt värviliselt valgustatud ja ootamas sinu raha. Lõputus koguses erineva suuruse, kvaliteedi ja välimusega poode. Alustades Apple’ist ja lõpetades odavate t-särkide ja käepaeltega. Poed on isegi keset tänavat. Mõned jalakäijate teed on täisodavaid poode ja inimesi, kes sulle oma kraami äärmiselt ebameeldival moel üritavad peale suruda. Rohkem kui kusagil mujal Lõunas. Peale lõputute poodideon seal ka kasiinod, 5 tärni hotellid (või kas ikka on), luksuslikud korterid jne. See on üks kõige rohkem rahvastatuid, musti (nii psüühiliselt kui füüsiliselt) ja inetumaid linnud, mida me oma elus näinud oleme. Me läksime kohalikku panka, et raha välja võtta, sest see pidavat olema ainuke ilma igasuguste tasudeta välismaalastele. Pikad järjekorrad, Schwarzenegeri välimusega turvamees aga ütles meile, et välismaalased siit raha välja võtta ei saa ning juhatas meid natuke parema välimusega panka, mis oli esimene rahaautomaat, mis lasi meil välja võtta Ameerika dollareid.

Kui me lõpuks autosse tagasi jõudsime, tuli üks vanem meesterahvas juhi ukse juurde ja lihtsalt jõllitas. Ta ei öelnud midagi. Nii kui ma auto käima panin nägin ma tema nägu- paar hammast järel, 1 kunst silm, äärmiselt endast väljas ning oli valmis mulle vastu nägu virutama. Või noh, vastu autoakent. Aken liikuvas vaid natukene tema löögi peale ja kõik. Sellegipoolest oli see veider ja natuke hirmutav kogemus, sest me ei saanud aru, mis just juhtus. Kui me olime juba ära sõitmas, nägime me, et ta võttis taskust välja telefoni ja hakkas kellelegi helistama. Muidugi jäime me ummikusse kohe pärast seda, kuid õnneks niimoodi see lugu lõppeski. Me oleksime tahtnud väikest hoiatust, et kohalik traditsioon on, et sellised inimesed tänavatel „vaatavad su autot“ kuni see on pargitud või näitavad sulle kota, kuhu parkida. Selle eest aga ootavad nad väikest taskuraha. Isegi kui sa pole seda teenust palunud. Nad võiksid vähemalt liiklusveste kanda. Linnas on palju näha kerjuseid, peamiselt teede ääres ning peamiselt Guarani päritolu. Kahjuks on see tavapärane pilt, et paar naist hunnikus lastega istuvad tee ääres ning üks lastest kerjab mööduvaid autosid. Pärast tundi ummikus istumist läksime me Itaipu tammi vaatama.

Itaipu oli üks suur pettumus. Vähemalt minu jaoks. Hannal oli üks kõik. Kõik nägi välja korras, hästi hoolitsetud. Kõik oli tasuta, kui erinevalt Brasiilia poolest, kus sa saad valida 5 erineva tuuri vahel, on sul valikud vaid 2. Tehnilisel tuuril viakse sind tammi sisse, kuid sa pead vähemalt 2 nädalat ette registreerima ilma igasuguse infota internetis. Tavalisel tuuril viiakse sind ainult ühte vaatamiskohta ning sõidutatakse ümber tammi ilma ühegi teise pausi või stopita. Enne sõitu pead sa veel vaatama 20minutilise propaganda video wikipeedia faktidest ilma ühegi alternatiivse või negatiivse vaateta. Nad räägivad sulle, kuidas kõik ümberringi jookseb elektril, mis on siin tõdetud, elektrisõidukid nende kompleksis jne. Olgugi, et 40aastane tuuribuss sõidab vanal diislil. Pluss vee kogus tammis oli äärmiselt väike, mis tegi vaated igavaks. Ilmselt tuleb oodata vihma (talve) hooaega. Nagu ikka, tamm ise nägi välja hullem kui internetis. Palju hullem.

Pärast seda sõitsime me maakohtadesse edela suunas, mis oli äärmiselt lage, roheline ja punane- nagu vähem arenenud piirkonnad Argentiinas, kuid palju punasema mullaga, mis meenutab rohkem Brasiiliat. Peale väikeste poodide ja mehhaanikute polnud seal väga midagi. Kui sul autot ei ole, pead sa kõndima või hobusega sõitma. Paljud müüvad oma enda aia saadusi, mille valikus ja hinnas me olime natuke pettunud. Me olime lugenud, et toit Paraguais on äärmiselt odav ja külluslik. Ei olnud see kumbagi. Tavaline toidupood oli sama kallis kui läänes, kuid valik oluliselt väiksem. Väga vähe asju olid kohalikud. Turugudelt või tänavakauplustelt võid sa leida kohalikud ja odavamat kraami, kuid mitte oluliselt. Võib olla gringo hindade pärast. Ja valik endiselt kehv- arbuusid, paar erinevat sorti melonit, ananassid, banaanid, vahel tomatid, salatid, õunad. Enamus müüvad ainult arbuuse ja võib olla paari teist asja. Nad kõik müüvad arbuuse ja ilmselt hooaja pärast. Hiljem ilmselt võiks oodata mangosid, sest mango puud olid samuti igal pool. Paraguai on täis lehmafarme ja sa ootaksid, et erinevaid tooteid müüdaks ka tänaval, kui väga harva. Põhjus? Ilmselt, sest sotsiaalse ebavõrdsuse pärast ammustest aegadest. 95% põllumaast, mis on enamus kogu maast, on väikse arvu talunike käes. Ja need talunikud ei oota oma õnne, vaid on korrumpeerunud ning teevad koostööd poliitikutega, et oma positsiooni ja võimu hoida ning suurendada. Nii et enamus loomalihast ja piimasaadustest läheb masstoodanguks ning väga vähene maa, mis kuulub vaestele ei kanna rohkem kui neile endile kulub.

IMG_20191220_082955_6

Rahvustoidud näevad välja üsna tagasihoidlikud ja mitte halvad, kuid sa ei tuleks kunagi koju ja ütleks „see Paraguai toit, me peame seda ise tegema!“ Üks omanäoline asi paraguailastel on juust, mis on üsna pehme, valge ning maitseb nagu koore, kollase ja muu juustu segu. See juust sai alguse umbes 100 aastat tagasi pärast sõda, mis tegi ühest rikkamaist ja arenenumaist riigist ühe vaeseima ja vähem arenenuima sellel kontinendil. See juust tehti eesmärgiga, et kohalikel oleks midagi lihtsat, toiteaineterikast ja valgurikast süüa. Nad panevad seda on toitudesse ja võileivale. See on tegelikult päris hea, ei midagi erilist.

Räägitakse, et kohalikud on äärmiselt uudishimulikud välismaalasi nähes, sest neid pole just palju. Ja vahel nad tulevad ja küsivad sinu reiside ja sinu riigi kohta. Tõepoolest, selline oli ka meie kogemus, kui ei midagi enneolematut. Enneolematu on nende terere kultuur. Just nagu mate Uruguais. Nad on nii uhked oma terere kultuuri üle ja rivaalitsevad teiste sarnaste (mate) kultuuridega. Lõppude lõpuks on see üks ja sama, ainult et mate on kuum jook, terere külm. Minu arust sobiks matet näiteks juua talvel ja tereret suvel, aga kuidas soovid.

Enamus teid on kruusateed ning seisus, mida me pole varem näinud. Kiviteed, mis näevad välja vulkaanilise päritoluga, teravad ja kohe kindlasti mitte ruudu või ristküliku kujuga. Tundub nagu selliseks tööks on palju töömehi vaja, kuid mis on siinne tööjõud väärt? Sellel aga sõitmine ei ole nii tore. Siin-seal on näha üksikuid Saksa mõjutustega linnu (ühe nimi on Hohenau). Need linnad nägid natuke paremad välja, sest olid jõululikult kaunistatud. Ei tea kuidas muidu, aga see aasta olid kõik kaunistused prügist, peamiselt plastikpudelitest. Me märkasime ka üldiselt vähem prügi kui näiteks Argentiinas. Meid hoiatati enne minemist, et see riik on äärmiselt palav ja niiske, mis tegi meid eriti murelikuks sääskede ja muude putukate osas. Meil vedas, sest isegi kui oli palav ja niiske, siis kuumarabandust me ei saanud ja sääsed meid ei tülitanud. Üllataval kombel avaliku wifi leidmine oli hulka lihtsam kui varem, olgugi, et mitte alati ja mitte perfektselt töötav.

Ühes linnas oli meil 3 erinevat probleemi autoga. Üks mehhaanik parandas 1 nendest ja saatis meid järgmise juurde ning viimane saatis meid Encarnacioni. Ta andis meile ka oma sõbra kontakti, kes seal elab ja kes räägib inglise keelt ja seega võib olla saab meid aidata. Kuigi tema töökoda oli väga tagasihoidlik, olid kõik tema töölised sõbralikud. Encarnacionis käisime me mitme erineva mehhaaniku juures, sest esimene parandus ei pidanud vastu. Üks mehhaanik ei tahtnud aidata, teine ei osanud, kolmandal polnud aega. Õnneks olid hinnad sõbralikud. Läbi raskuste saime me oma auto korda, isegi gaasi probleemi, mille eelmine omanik nö kaas andis. Me tegime plaani selle inglise keelt kõneleva sõbraga ja sõitsime tema koju. Teel sinna lakkas auto töötamast. Täielikult. Me kõndisime viimase otsa tema koduni ja õnneks tema enda mehhaanik sai meid aidata. See oli laupäeval, nii et me pidime ootama esmaspäeva. Pärast nädalat ja hunnik erinevaid mehhaanikuid saime me lõpuks kõik korda.

Encarnacion on kõige lõunapoolsem linn Paraguais, Parana jõe kaldal. Üle jõe on Argentiina linn Posadas. Encarnacion on ka üks ainukesest kolmest tõelisest linnast riigis Ciudad del Este ja Asuncioni kõrval. Iga üks neist peab olema eriline mingil moel. See linn väidetavalt on neist kolmest kõige ilusam. Ja kui aus olla, siis mõneti see tõesti nii oli. Nüüd oli meil ka eelarvamus Asuncioni kohta- mitte just kõige parem. Linnas on kunstlik rand (olgugi, et see näeb välja nagu päris) ning jõevesi on soe ja üsnagi puhas. Muidugi mõista on see alati rahvast täis, sest merd neil ju pole.

See mehhaaniku sõber, kes meil aitas autot paranda, oli Rootsi-Ameeriklane, psühhiaater ning meie mehhaaniku õe abikaasa. Tema naine oli umbes poole noorem kui ta ise. Ta oli kolinud Paraguaisse oma naise pärast, kuid lootnu, et mingil hetkel saavad nad tagasi Rootsi kolida. Tema hinnang kohalikule poliitikale oli väga halb. Tema vaated just ei ühtinud alati meie omadega, kuid me uskusime tema lugusid kohalikust elust. Paraguaist sai üks vaene ja vähe arenenud riik umbes 150 aastat tagasi, kuid 70-80ndatel kui teised riigid sellel kontinendil võtsid omaks diktatuuri, siis Paraguai võttis omaks korruptsiooni. Ja nii on see siiani, mis teeb nendel vähestel talunikel ja oligarhidel elu äärmiselt lihtsaks. Näiteks kui alustati selle sama ranna ehitamisega, siis vaikis kohalik valitsus ideest jõekaldad üle ujutada. See aga andis eelise jällegi rikastele, kes said nii öelda siseinformatsiooni oma „sõpradelt“. Enne tammi ehitamist elasid jõe kaldal vaesed kalamehed. Kuuldes aga iseinformatsiooni, ostsid rikkad kokku kõik maa jõe kaldal. Ja seda muidugi äärmiselt väikese raha eest. Nad ostsid muidugi ainult selle maa, mis and teadsid jäävat jõe kaldale pärast üleujutusi, et siis sinna uhkeid suvilaid ehitada ja hunniku kasumi eest maha müüa. Eelmised elanikud aga saadeti elama ääremaale ning jäeti üksi. Olgugi, et Paraguai üritab ennast näidata kui ühe suure Guarani kogukonna kaitsjana. Guarani keel on koos hispaania keelega riigikeelteks ning guaraniks kutsutakse ka kohalikku valuutat. Peale selle pole aga mingit reaalselt toetust selle kogukonna taga. Meie Rootsi-Ameerika sõber oli ühinenud mittetulundus ühinguga, mis aitab neid kogukondi rahaliselt ja toiduga. Ta rääkis kuidas ta läks kohalikku valitsusse toidupankade kohta küsima. Tuli välja, et neil on lausa terve suur ladu täis kõike vajalikku, kuid midagi sealt välja ei anta. Miks? Sest mis siis saab, kui me anname neile ja nad tahavad veel? Nii see toit seal laos rikneb. Mitte, et pärismaalaseid teistes riikides paremini koheldakse.

Encarnacionis otsustasime me, et me ei lähe Asuncioni. Ilmselt näeb ülejäänud Kagu-Paraguai välja täpselt samasugune. Loode-Paraguai on küll erinev, kuid see oli liiga kaugel meie jaoks, et see pikk reis ennast ära tasuks. Vähe inimesi ja palju soid, põllumaad, põõsaid ja poolkõrbi. Mõningati õnnelik, mõningati õnnetu riik. Enamus tavakodanikke, kes töötavad või omavad poodi, oma elu üle ei kurda. Vähe kriminaalne ja loodusõnnetusi, kuid mitte just palju, mida vaadata. Keeruline järeldusi teha. Ma arvan, et Hannale väga ei meeldinud. Mulle meeldis vähem kui Uruguai või Argentiina ja Brasiilia madalmaad. Ma saan aru, miks eurooplased, kes tahavad kaduda kas siis õigusorganite või euroopaliku elu eest, lähevad Paraguaisse.

 

 

Paraguay – photo

Ciudad del Este – taxi:

IMG_20191217_095714_6

No food, no drinks AND no mate or terere. It is not a drink, it is a special category!:

Zákaz jídla, pití A maté nebo terere. To není nápoj, to je extra kategorie!

Ei süüa, ei juua, ei matet ega tereret. See pole lihtsalt jook, see on eraldi kategooria!

IMG_20191217_130821_5

Itaipu – fierce disappointment/silné zklamání/täielik pettumus:

IMG_20191217_134802_6IMG_20191217_140914_2

This ride has got it all! Mercedes, triple one (the more Mercedes logos the more Mercedes!), tinted windows as a touch of modernity, the age as a touch of the history (and financial necessity), flames, Jesus, 5 stars, a bit of a tuning, including a proper racing wing and a “premium” sign mustn’t miss either. Where else to see that than in Cuidad del Este:

Tento vůz je vším! Mercedes, trojitý Mercedes (čím víc Mercedes odznaků, tím víc Mercedes!), zatmavená skla pro špetku modernosti, věk, pro špetku historie (a finanční nutnosti), plameny, Ježíš, 5 hvězd, trochu tuningu včetně závodního křídla a nechybí ani original ochranná známka “premium”. Kde jinde ho spatřit než v Cuidad del Este:

Sellel sõidukil on kõik olemas! Kolmekordne Mercedes (mida rohkem logosid, seda rohkem Mercedes), toonitud klaasid annavad natuke modernsema, vanus aga ajaloolisema välimuse, leegid, Jeesus, 5 tärni, natuke tuunitud, kaasaarvatud korralik rally tiib ja “premium” silt. Kus mujal kui Ciudad del Estes:

IMG_20191217_161235_1

Paraguay hasn’t reached the Iguazu falls by a few kms and it lost maybe even better ones for Itaipu dam, but this area is so rich for that stuff you can go just behind the town of Cuidad del Este and find another splendid falls. Doesn’t compete the other two but it would do in most other parts of the world:

Paraguay nedosáhla na vodopády Iguazú o pár km a přišla o možná ještě lepší vůči přehradě Itaipu, nicméně tahle oblast je na takové věci tak bohatá, že stačí zajít kousek za město Cuidad del Este a najít si další skvělý vodopád. Na první dva jmenované se nechytá, ale ve většině světa by z toho všichni byli paf:

Paraguai on küll mitme kilomeetri kaugusel Iguazu kosest ning ilmselt jäi ilma isegi paremast Itaipu pärast, kuid see ala on nii koskesid täis, et sa võid vaid minna Ciudad del Este linna taha ja leida imelisi koskesid. See ei võistle küll Iguazuga, kuid teiste koskedega maailmas küll:

_DSC0700

Happy princess has got her dream dress. Have not used it ever since:

Spokojená princezna konečně ve svém vysněném úboru. Od té doby netknuto:

Õnnelik printsess sai oma unelmate kleidi. Me pole seda veel kordagi kasutanud:

IMG_20191217_202551_1

Standard car mechanic’s car lift:

Standardní autoservisácký zvedák na auto:

Tavaline auto mehhaaniku tõstuk:

IMG_20191218_162533_3

One typical local dish – vegan version, just two types of cheese and ham:

Nějaké typické místní jídlo – veganská verze, jenom dva druhy sýra a šunka:

Üks kohalik roog- vegan version, kõigest kahte sorti juustu ja sinki:

IMG_20191218_193051_1

Bella Vista last week before Christmas:

Bella Vista týden před vánoci:

Bella Vista üks nädal enne jõule:

IMG_20191219_171947_9IMG_20191219_190327_1IMG_20191219_190402_5IMG_20191219_190944_0IMG_20191219_191043_3IMG_20191219_191135_3IMG_20191219_191250_2

Some local engineering made of whatever sticks or bamboo or rocks you just found behind the village:

Něco z místního inženýrství založeného na kdejakém klacku, bambusu nebo šutrech nalezených za vesnicí:

Mingi kohaliku inseneri töö suvalistest oksadest, bambusest või kividest, mis ta külast leidis:

IMG_20191220_081343_7IMG_20191220_082955_6IMG_20191220_095311_7

Street sales/pouliční stánky/tänavakauplus:

IMG_20191220_081701_3

Encarnacion:

IMG_20191220_183749_0IMG_20191220_184704_7IMG_20191220_185929_4IMG_20191221_161346_6IMG_20191221_161645_8IMG_20191221_172632_4IMG_20191221_172636_9IMG_20191221_172709_9IMG_20191221_172746_2

Fauna (everything small is at least twice as big as in Europe):

Fauna (cokoliv malého je minimálně dvakrát větší jak v Evropě):

Fauna (kõik väikene on vähemalt kaks korda suurem kui Euroopas):

IMG_20191218_082720_4IMG_20191218_152421_3IMG_20191218_155541_1IMG_20191221_180533_1IMG_20191222_093405_2

What the heck is that painting? Especially the third guy in the back:

Co se děje na této malbě? Specielně ten třetí chlap vzadu:

Mis asi see joonistus on? Eriti see mees seal taga:

IMG_20191222_144802_5

Paraguay

Do you know anything about Paraguay? Anyone from Paraguay? Anyone who’d visited it? Size, capital, importance? Maybe the colours on the flag from selected football world cups? I can imagine and I had to look it up to be smarter than that. Honestly we took the detour to visit it just because it wasn’t a detour once we decided to see Iguazu and Itaipu. The plan was to enter near Itaipu in the east and see the south and Asuncion. See “nothing” but see how does this country of near to no reputation look like. Ahead we learned it’s poor, very hot and very laid back (that much that loosing your temper is very rude).

We entered at the easternmost edge in Cuidad del Este. It wasn’t poor (there are many poor too of course), it wasn’t hot (at the time) and it was certainly not laid back. It is a city of shopping for the following reasons. Just across the border are parts of Brazil and Argentina that are not busy, crowded or rich at all but there is Iguazu and that changes everything. For this particular corner. Iguazu pulls in there endless amounts of tourists, many of them want to see the falls and then spend their holiday and also shop. There is money for sure. All three cities have international airports to allow more tourists. Cuidad del Este does not have Iguazu, only Itaipu, but it has much cheaper goods. In Argentina the import tax on goods is insane, just like in Uruguay and in Brazil it isn’t a dream either. Whereas in Paraguay it is very low. Add up there are lower wages, lower regulation and costs related to it and also add the fact this city is duty free. Plus, fake goods or completely illegal goods are absolutely available there and the government doesn’t intend to stop it. One more benefit is that all three countries are members of Mercosur (although Paraguayan membership is questionable in the last years) and that allows their citizens to travel within very easily with just the ID card and no stupid hassle like outside of Mercosur. Something like Europe without Schengen. So whenever you’re in the area and want to buy more than a breakfast, you will pay an extra visit just across the river. River Parana, just discharged from the great dam Itaipu.

Cuidad del Este hits you right from the first meters after the customs, which is basically downtown. Tall buildings, major congestion easily 16h/day, everything sharply and colourfully lighted, open and willing to accommodate your money. Super busy. Endless shops of great variety of size, appearance, value, quality and type of goods including Apple stores or cheapest possible T-shirts or bracelets. Shops are even on the street, some pavements are just through a line of cheap shops and the owners or staff would approach you and try to sell you their stuff in quite an intimidating way. Much more than in the rest of the Southern Cone including the rest of this country. Between the ocean of shops there are some casinos, 5*(probably questionably) hotels, poshy apartments etc. It is one of the most crowded, one of the dirtiest (both mentally and physically) and probably the ugliest city we have seen in our lives. We went to the national bank to withdraw money, because it was supposed to be the only one charging foreigners nothing. Long queues, Schwarzeneger-like armed security guy in green, no messing about, they told us there that foreigners can’t withdraw at all and directed us to another better looking bank and it was the first ATM that allowed us to withdraw USD too.

Once we got back to the car to take off, some old crooked guy came to the car near the driver’s seat and kept standing there, did not approach us at all. So I started pulling out and then saw his face – only few teeth left and one eye fake, gave an upset face and started backing his arm and fist in order to hit me – well, the car. It took ages, literally he took at least 5s to do that motion and then punched, first the stroke was reasonably fast but the next half of the stroke went so slow that the window just did a little bounce (yes, very loose window it is) and nothing happened. However it was so weird and weirdly scary and we didn’t know what to think about it. Because after that when he saw that even a turtle would run away from him, he pulled out a phone and started calling someone. Then we got stuck in the traffic jam right away of course but the story wasn’t about to continue. Might have wanted some tip as is quite a weird custom in the continent that folks in the streets “look after” your car parked and also show you where and how to park and expect a tip. Even if their service is not welcome. But good customs are to have a hi-vis vest. Within the city you can see many many beggars, usually along the roads and usually of Guarani descend. Sadly typical picture is a few women with a lot of kids sitting nearby and one or few of the kids doing the begging job. After an hour to move barely 2km we went out to visit the Itapu dam.

Itaipu was a major disappointment, well, for me, she didn’t care. Everything looked real neat, so much money smells all over the place, everything for free, but unlike in Brazil offering at least 5 different tours, Paraguay offers only two and poor. Technical tour taking you inside of the dam must be booked at least 2 weeks ahead and the information is near to impossible to get online, basic tour just takes you in a bus, stops at one viewpoint, drives at the lower level of the dam and then crown of the dam, no stops, nothing. At the beginning you watch a 20min video about it in a cinema they have there and you are only told the stats available on Wikipedia and a bit of propaganda, no negative or alternative views whatsoever. You are told how everything around is powered by the power produced there, electrocars in the complex etc. and then the tour bus runs on a 40year old diesel. On top of that, even though the recent rains, the water flow was pretty small and boring, probably need to wait for the rainy (winter) season. As it often goes, the dam itself looks worse than online. Quite a lot.

After that we hit the countryside direction southwest. More or less flat, green and red – it looks like some parts of less developed Argentinian countryside but with red soil more typical for Brazil. Nothing much but small food shops and car mechanics. If you don’t have a car, you need to walk or ride a horse or other animal carriage. Loads of people would sell their own or someone’s produce along the road, but what we did not expect and were disappointed by was the selection and sometimes prices. We read food in Paraguay is very cheap and rich. Neither. Standard groceries in shops cost the same like in the western world and the selection is usually very poor. Very few items of local produce. On street markets or along the road you find the local produce and sometimes it’s considerably cheaper, sometimes not so much (maybe gringo price). And the selection still – poor, poor. Watermelons, one or two types of melons, pineapples, bananas, sometimes tomatoes, lettuce, apples.. Most of them would sell only watermelon and one two more things. Literally everyone would have watermelons. As for the season probably. Later season I would expect a lot of mangos as mango trees were everywhere.

Paraguay is heavily occupied by cattle pastures and you would expect its produce to be sold on the street – very rare. Reason? Probably because of the social inequality hanging as a heavy local baggage for long time. 95% of the agricultural land, which is most of the land there, is in hands of a very small number of ranchers. And the ranchers don’t just innocently let their life’s luck to do its own, they tend to corrupt the politics to keep or even expand their position. So all the cattle and related produce goes rather to mass production and from the very little land poor people have, they can’t produce more than for their own humble use.

IMG_20191220_082955_6

Cousine looks very basic and isn’t bad but you wouldn’t come home and said something like “this Paraguayan stuff, we have to cook/get it”. One thing kind of special for the country would be Paraguayan cheese. It is a pretty soft whitish in colour cheese that looks and tastes like a mix of cream, yellow and other cheese. It was developed over a century ago after the devastating war that put the country from the richest and most developed into the poorest and least developed on the continent. The cheese was developed to be as easy and as nutritious and full of extra protein as possible to feed the people. It tends to be put on meals or sandwiches. It’s quite nice, interesting, nothing special though, not that there would be any special or excellent cheeses anywhere in the Southern Cone at all.

The people are told to be very curious about foreigners as there aren’t many and sometimes approach you to ask about your travels or your country. Indeed this we experienced more than in the other countries, nothing crazy though. What is crazy is the terere culture. Just like mate in Uruguay. They are so proud of their terere culture and rival with the others doing mate and vice versa. Eventually it is the same, only mate is with hot water, terere with cold water. Kind of would have made sense to me drink terere in summer, mate in winter, but suit yourself. Both use exactly the same gear including thermo mugs.

Most roads are unpaved or paved in a way I haven’t seen before. Stone/cobble pavement from stones that look like of a volcanic origin and are rather sharp and nowhere near square or rectangular. Just edged stones and they keep paving more and more roads brand new with these stones. It seems it takes a lot of man work to set it but what does man work cost there, right. Driving on it isn’t any pleasure. Nothing looks super nice, maintained, punctuality nowhere. There are a few little German towns in the south (one is named HohenauJ). They looked a little better plus they were Christmas decorated, at least where events would gather. No idea how is it usually but there and this year most of the decorations were made out of waste, mainly bottles, mainly plastic. That was very cute, especially somewhere where otherwise waste management is extremely underdeveloped. Nevertheless we saw less litter than for example in Argentina. Most of the dirt around was the dust and mud – which is fine, but litter is still a problem too.

We were warned very much that the country is ridiculously hot plus humid and we were quite worried about both heat and mosquitos and other bugs. Only in Cuidad del Este we managed to get a mosquito net. At the end it was warm or hot but actually we were pretty lucky and no heatstroke and no bug invasion took place. Surprisingly easier than other countries before we were able to find public wifi in the towns and villages. Not often, not perfect, but still better.

In one town we had to seek a car mechanic for 3 issues. One mechanic fixed one, sent us with the second further down the road and with the last one sent us to Encarnacion, a city on our way in the south. He also connected me with an “amigo” from Encarnacion that actually speaks English (wow) and can help us. The equipment of his garage (big and with a few workers) was so basic and the guys were so nice. Both pretty usual. In Encarnacion we checked a bunch of mechanics because the first fix – side window mechanism broke again and also we had a gas issue and else. One mechanic didn’t want, one couldn’t, one didn’t have time, some were non existent (as for recommendations) and it was a lot of hassle generally. Fortunately the prices were friendly indeed. Without any ease, we fixed our stuff, even the gas issue, that the previous owners of the car left with us again. After we agreed with the English speaking “amigo” to meet up, we wanted to drive there. But the car quit starting at all. So we walked there and he helped us with his mechanic. It was Saturday and it could have been done on Monday. So we waited two nights and finally after a week and many mechanics, we were good for a while.

 

Encarnacion is a city on the southernmost border of Paraguay. On the shore of Parana, actually a reservoir made up there. Across is the Argentinian city Posadas. Encarnacion alongside of Cuidad del Este and Asuncion are the only cities in the country. Each therefore must be special in some way. This one is told to be the prettiest. Some parts were eventually kind of nice, nothing more. So we had some idea how does Asuncion look like. Not the best! There is an artificial beach (although looks natural) on the shore of the reservoir. It is really warm and fairly clean. And popular, well, of course, there is no sea. Lot’s of young and well doing people go to chill there.

In the city we met up with the “amigo” that turned out to be a half Swedish half American old former psychiatrist that was a brother in law of that mechanic. The mechanic and his sister, the shrink’s wife, were about half his age. He moved to live there as a family but they planned to move to Sweden.

His views on the government were very poor. His views were different from ours in some ways but I would believe the very most of his views on the local politics. Paraguay went the poorest and least developed almost 150 years ago. But in the 70’s and 80’ of the last century when most of the continent turned into a dictatorship, the Paraguayan one made the country the most corrupted and backwards. And that is valid ever since. So under these circumstances it is fairly easy for the big ranchers and oligarchs to keep the customs current. As for an example let me mention the reservoir near Encarnacion. When they planned to build the dam over Parana and flood the shores of Encarnacion, the government kept the information for themselves as long as the rich people linked to the officials could learn it and take an advantage of that. All the shore was inhabited by local poor fishermen mostly and their houses were in very poor condition. The rich people started buying out their houses of the upper part of the shore. For pennies of course. Only the upper part because they knew where exactly will the water reach so they bought out all of the properties above this line to make it into poshy summer houses or to sell it with enormous profit. The people beneath this line – weren’t left even with pennies. They were relocated to the outskirts into pretty much slum conditions and left alone. As for the Guarani, Paraguay presents itself as an enormous protector of the indigenous people, Guarani is with Spanish the official language of the whole country and the currency is called Guarani. Behind that though is zero support to the community. Our host participates in some non profit activity helping them out and one of his stories was how they went to one of the government Guarani support centres and asked about food charities. They had a big warehouse full of food support for the Guarani but they never released it. When they were asked, why, the answer was “how can we give them food? We give it to them and they will want more!” And with that the food kept rotting in the warehouse without a use. I would not dare to say the indigenous people are treated any much better in the other countries around though. Just for an example.

In Encarnacion we decided to skip the way to Asuncion as an unnecessary detour. All southeast of the country looks probably similar, the northwest is different but it was too far and too little to offer for us to drive there. There is very few people and just wide plains of swamps, pastures, bushes and semideserts. Somewhat sad, somewhat happy country. Lot’s of people that live normal live as workers or (work)shop owners don’t seem to complain and live in peace. Low crime rate, low natural disaster rate. Nothing much to see. We also tried some famous Jesuit missions’ ruins and didn’t ring the bell either. Hard to make an opinion. I believe Hanna didn’t like it much, I didn’t like it less than Uruguay or flat lowlands of Argentina or Brazil. I sort of understand why Europeans that wanted to disappear, either from the law or from the European life, went to Paraguay.

 

South Brazil

We only visited the smallest part of Brazil, the south and not even all of it. Because Brazil is as large, as populated and as diverse as the rest of SA, it was still like we visited a whole another big country. We entered in the southernmost border crossing of the country, in Chui from Uruguay.

It looked dodgy already a few meters across the border. The people, the shops.. In a shop you’d be asked to leave the backpack at the entrance but not in a locker, just on the ground by the counter. Sounds so risk free. Later on I heard Hanna telling me a story how someone stole a bag like that and the staff at the counter haven’t bothered or noticed whatsoever. No thanks.

We started driving over 500km directly to Porto Alegre because we decided there is nothing interesting enough for us until then. I researched extensively how to avoid the omnipresent toll stations on the highways. There is a law in Brazil claiming the right for everyone to have an alternative route around the tolls free of charge and also if you don’t have the money on you to get a ticket instead and pay it later. So I first found some small roads around them on the map, ready to take them. Right at the first attempt it was such a disaster that I gave up on it for the rest of the country, especially in the state Santa Catarina, where the tolls are rare and cheap. My first attempt started with going on a small country road, the way around the toll. Even empty tractors went slower and cautious on this dirt road probably bombarded in the war and never been repaired again. Which was more or less the only vehicles using it regularly. It essentially was just an access road for agricultural vehicles unlike the map claimed. The last section, which would get me behind the toll suddenly ended in the middle of it. Simply there was a fence across and just a private field behind. Thank you maps! Thank you laws! So I went back the shortest access “road” towards the highway and got there but had to go kms back in order to get on the right side of the highway because a lot of junctions were just one way and you could only turn around on a “return” point. A return point is highly popular in SA and all country junctions are not an intersections but just a turn in the middle of the road, you just indicate left, use an extra piece of road in the middle and give way to the oncoming traffic. Safety first! I have seen it in Baltics as well and it is safer than it sounds but extra caution must be taken anyways. After that I tried hard not to pay the toll and get the mentioned ticket instead. Instead though, they sent me back to the nearest bank to get cash or to get lost. The nearest bank was 50km far and certainly closed for the day. That much about law justice in Brazil. The idea of the tolls was to contribute for the costs of high quality high speed highways. Meaning in reality sometimes an old single lane broken road where driving above 80km/h isn’t safe.

In Porto Alegre we were hosted by another great guy, this time actually a local. He was pretty alternative and pretty likeminded, but because he was a software developer he shared with us a fully working pretty fast wifi. It was the first fast and non-malfunctioning internet connection we experienced on the continent within 5 weeks. We had to park our car 2km away because in that neighbourhood night car vandalism is a trendy hobby. Apart of that and dense crowds downtown full of people approaching you really close without any hesitation (probably absolutely normal there) we had really no concerns about safety at all. However our hosts told us some absolutely insane stories from Rio/Sao Paolo and some pretty tough ones too from much safer cities such as Porto Alegre. We indeed saw how any business handling larger amount of cash for example paid extra security services. Cash couriers wouldn’t be two guys with hidden never used pistols like in central Europe but 4 or more guys with machine guns and heavily armored truck. And there should still be gangs that do like open bank robberies and stuff. Again, these things you had to notice, watch, talk about and realize with some effort, the feelings from the streets were so positive. Compared to Chile, Argentina or Uruguay we found the streets of the city a bit more interesting, more colonial and also the groceries and food generally richer, more diverse and some local (meaning Brazilian meaning it could be from 5000km away) products of much higher quality for the same or lower price. That is what we enjoyed for sure. Only we were advised not to buy local wine because the local wineries have no idea what they are doing. Walking down the streets in the evening you would see literally every pub, bar, club, restaurant, fastfood, barber etc. no difference – screens with football matches, and I mean like 5 screens with the same match. Other things – no chance.

Problematic for us was money. I exchanged my surplus of Uruguayan pesos on the border but wasted it much faster than expected. Withdrawals were either expensive or even not possible, for some mystic reasons. Card payments were available very widely but way too often did not want to work. Mostly the transaction went through on the 3rd, 4th or 5th attempt or never. I was not the only one. They always asked if the card is debit or credit, for a reason that we still don’t understand. After some time we discovered that debit means in Brazil credit and credit means debit. Isn’t that logical? So with that knowledge we started having a problem with card payments in 50% cases instead of 90%. They also usually have to go pull out from the back or from some premium till a special extra golden card terminal that would work with foreign cards. And later on I found in Spanish it’s the same but the payment would usually go through anyways. Not in Brazil!

For everything to be much funnier, there is the language issue. I have no idea what’s it like in Portugal but in Brazil, no one speaks English, no one speaks Spanish, if they claim that they do a bit, they don’t, if they claim that they don’t at all, they do a bit. Written language seems pretty similar to Spanish so you can figure out but spoken sounds nothing like Spanish. It sounds like a mix of completely different languages and you understand as much as you can understand for example Hungarian. Auto, credito, diesel, internet, nothing more. Obviously spoken in an insane speed and probably dialects too.

After Porto Alegre we started slowly exploring the hilly area going north, relatively near the ocean. It is probably the most interesting area (beside the coast) where hilly countryside brakes the edge down to the coastal lowlands creating a fantastic scenery. It also is the greenest part of the land because Atlantic winds blow into it and drop a lot of their water. I think it goes beyond Rio but we only drove up to Santa Catarina and its capital Florianopolis. First 200km after Porto Alegre we stayed mainly on a route called Ruta Romantica. Its name comes from the flowers along the way and we found it highly overvalued and the name a joke, nevertheless we did enjoy it. The country is really hilly and roads are very curvy. Lots of villages or towns are greatly German influence since the 19th century and are sometimes funny to watch for that. There are two towns which are levels above that all, they are full of Alp style shops, restaurants, hotels etc. and are absolutely crowded in the season. We found nothing interesting there though, except one wonderful waterfall just next to one of them. Much more can it offer just a bit further north where you can find some absolutely stunning canyons, that also have waterfalls and really cool wild forests to walk around. There are a number of roads climbing from the coastal area up the hills and they are a sure challenge to drive (or not get sick from). Half of the roads are not paved and when a road isn’t paved it means horrific! It’s nothing like in Uruguay where the dirt roads are usually well drivable, here it’s for tanks. That we certainly did not enjoy and one more bad habit on the Brazilian roads is the slowing humps. They are in the other countries too and way too often and way too harsh for the purpose but in Brazil they took it further, they have them everywhere and extreme.

Meanwhile up the hills subtropical pastures (by the way, the cows look often so different from ours) are quite prevalent, down by the cast we saw more close to tropic fields full of bananas, rice and other stuff. Bananas were grown by the road and kind of like a wild forest you wouldn’t guess who’s that, what field do they belong to. But the main thing is the coast and the beaches, Santa Catarina has got so much great to offer. Beaches always sandy, long, wide, not even crowded considering it was already hot in the air and warm in the sea. Even the famous island of Florianopolis had the beaches quite far from crowded, even though they are just amazing. It is fairly easy to camp near or park near, you can get delicious and rather cheap food or drinks. Because it is not as flat as in Uruguay, there are random hills between the beaches, you also have some wonderful views every now and then. Also, the cities and the coast seemed to us very cosmopolitan, much more than Santiago, Argentina or Uruguay.

_DSC0515

If something was crowded, it was the city of Florianopolis. Just like Porto Alegre. Very much. Navigating was pretty stressful,.it was somewhat more difficult than the other countries so far, mainly because the drivers are reckless, not many rules are followed, signs are rubbish (out of the city often just missing), you never know how many lanes does the road have and the locals seem to know as much as you,. but the stronger wins, right. And also, the so popular one way system in SA gets into another level in Brazil, where it doesn’t rotate logically (left,right,left,right), but very randomly (for example left, left, left, left, left, right, right, left…). We had an assignment in the city, to get our third rabies vaccine and it was fun to handle it once again. First we got a contact via a friend of a friend from the hospital where they give it. The contact only asked us why do we need it and never got back to us. So we went to the hospital and after an hour and half of trying to communicate with hands and feet, we got to see a very young doctor that actually spoke English. We learned that we need to register with the hospital and then we get the vaccine for a special request. They usually do not give such vaccines of low urgency because simply there isn’t enough of them in the country. At the end though, the shot was for free.

Then we turned to the west and cut through the countryside towards Iguazu and Paraguay. Nothing much about that, it’s nice, all the way hilly to Argentina. We went into Argentina to see Iguazu and crossed the border at another point than is usual for tourists. The crossing went over the river and the customs were on each side of the bridge. Because these countries are within Mercosur and the border controls are pretty lax and often they don’t bother with exit stamps, only enter stamps,. we considered the empty Brazilian side as a sign that it is the Friday night and who would work if not necessary. At the Argentinian side though we were sent back. The Brazilian customs were not in the original and logical building on the way but somewhere back deep in the town where no one passes and no one would expect it and where no signs lead at all. Classic logic. When we found the building we struggled to find anyone or how to get in. Inside it was just one officer and us. He gave us a stamp with the wrong year and two TIP (temporary import permit for vehicles) instead of one. When we discovered, Hanna convinced me we need to get back to get the year fixed. The guy took out his stamp and hit it right on top of the ‘wrong’ one. Hanna was confused and asked, if it’s okay that way and he was like “ah, I don’t care. If they care in Argentina, come back”. Thank you officer! Nobody cared though and so we only wasted absolutely unnecessary 2h to cross there. Later we also crossed into and out of Foz do Iguazu on 2 different points and the customs were at the right place because these are busy routes, but they managed to mess it up again. You always need to check in the people with passports and then the vehicle with customs. Sometimes you struggle to find where to check the passports, you need to ask some guy that sends you somewhere and there they send you somewhere and finally you find a guy either standing on the road or in an abandon part of the building that takes you somewhere else and fills the papers with you virtually on the knee. And the layout is always different and always makes no sense.

Our just over a week in Brazil was eventually fun, we really enjoyed the landscape and food, there is no doubt. People are friendly and open and without the language barrier it could be a lot more fun. There are also a lot of downsides that I really didn’t like but the conclusion was the country has got a lot to offer. and what we heard is the rest of the country is nowhere less interesting than the south and is very diverse. so the whole Brazil could be worth another half a year trip. Anything but boring!

Video here

Lõuna-Basiilia

Me külastasime ainult väga väikest osa Brasiiliast, lõunat, ja sedagi vaid põgusalt. Kuna Brasiilia on suuruse, rahvastiku ja mitmekülgsuse poolest sama suur kui ülejäänud Lõuna-Ameerika, siis oli tunne ikka nagu oleks täiesti erineva kohaga. Me sisenesime riiki selle kõige lõunapoolsemast piiripunktist, Chuis.

See nägi juba kahtlane välja paar meetrit pärast piiri. Inimesed, poed. Poodi oma kotiga minnes palutakse sul kott jätta kassa kõrvale põrandale, mitte hoiukappi. Kõlab turvaliselt. Hiljem Hanna rääkis, kuidas ta kuulis, et kellelgi oli just selliselt kott ära varastatud ja poemüüjad ei teinud teist nägugi. Ei aitäh!

Ma alustasime kohe oma 500km pikkuse sõiduga Porto Alegre poole, sest me otsustasime, et enne seda pole väga midagi vaadata nii kui nii. Brasiilias on seadus, mis näeb ette, et iga kiirtee tolli juures peab olema ka võimalus valida tasuta tee ümber selle. Samuti kehtib võimalus maksta oma liiklustrahvide eest hiljem, juhul kui sul sularaha kaasas ei ole. Ma leidsin väiksed teed, mis vältisid esimest kiirtee tolli, oma kaardilt ja olin juba valmis kurssi vahetama.  Kõige esimene kruusatee oli nii halvas seisus, et isegi traktorid liikusid aeglaselt ja ettevaatlikult. Kuigi mu kaart väitis midagi muud, oli ilmselgelt tegemist vaid põllutööde jaoks vajalike teedega. Viimane teelõik, mis pidavat meid täpselt tolli taha viima, oli blokeeritud aiaga. Aitäh kaardid! Aitäh seadused! Kuna kohe alguses oli tegemist õudukaga, loobusin ma sellest ideest ülejäänud seal viibitud ajal. Eriti Santa Catarina maakonnas, kus tolle on vähe ja need on üsna odavad. Niisiis, pidime me minema terve tee tagasi esimese tolli juurde, sest paljud kiirteega ühinemise kohad olid ühesuunalised, ning ümber saab pöörata vaid teatud punktides- lisa rada keset kiirteed, kus võib ümber pöörata. Ohutus eelkõige! Kuna meil kohalikku valuutat veel ei olnud, lootsime, et on võimalik tolli eest maksta hiljem nii öelda trahvi näol. Selle asemel nad saatsid meid 50km kaugusele linna panka sularaha järele, mis ilmselgelt sellel kellaajal oli juba kinni. Nii palju siis Brasiilia õigustest ja seadustest. Ja kuigi tollid on mõeldud selleks, et tagada ja hooldada kiirteid ja nende korrasolu, siis mõned teelõigud olid vaid üherealised, millel kiiremini kui 80km/h sõita pole ohutu.

Porto Alegres majutas meid järjekordselt hea inimene. Ja seekord oli tegemist kohalikuga! Tegemist oli väga alternatiivse ja meiesarnase mõtlemisviisiga inimesega, kes tänu oma IT taustale jagas lahkelt ka oma töötavat ja kiiret wifit. See oli esimene kiire ja viperusteta töötav interneti ühendus selle esimese 5 nädala jooksul. Me pidime auto jätma 2km kaugusele, sest öine autode sissemurdmine on populaarne hobi. Kui see ja suured rahvamassid kesklinnas välja jätta, siis polnud meil ühtegi ohutusega seotud muret. Meie majutaja aga rääkis meile hullumeelseid lugusid Riost, Sao Paolost ja Porto Alegrest. Me olime tunnistajaks, et iga äri, kust käis läbi suuremaid summasid sularaha, oli endale palganud lisa turvamehed. Sularaha transportijad ei olnud mitte 2 meest, ära peidetud ja ilmselt kasutamata püstolitega, vaid 4 automaatidega meest hästi relvastatud veokis. Ja kuuldavasti on seal ikka veel gänge, kes üritavaid neid veokeid röövida. Kuid sellisteks tähelepanekuteks pidi vaeva nägema, sest üldjoones jätsid tänavad väga hea mulje. Võrreldes Tšiili ja Argentiina või Uruguaiga leidsime me, et tänavad on palju huvitavamad, rohkem kolooniatest mõjutatud ja puu- ja juurviljad mitmekülgsemad ja suurema valikuga. Mõned kogunisti kohalikud (kohalik Brasiilias tähendab 5000km eemal) ja parema kvaliteedi ning soodsama hinnaga. Miski, mida me kohe kindlasti nautisime. Ainuke asi, mis meid hoiatati mitte osta, oli vein, sest kohalikel veinitootjatel pole õrna aimugi, mida nad teevad.

Meie jaoks suureks probleemiks oli raha. Ma vahetasin kõik oma Uruguai peesod piiri ületades, kuid raiskasin need palju kiiremini, kui ma olin arvestanud. Raha välja võtmine oli kulukas ja vahel isegi võimatu (mingil kummalisel põhjusel). Kaardimaksed olid saadaval peaaegu igal pool, kuid väga tihti ei tahtnud see töötada. Tavaliselt läks makse läbi 4ndal või 5ndal korral. Vahel ei läinud üldse. Ja ma ei olnud ainus. Nad küsisid alati, kas kaart on deebet või krediit. Miks, seda ei tea me siiani. Pärast mõnda aega poest poodi käies avastasime me, et deebet tähendab Brasiilias krediit ja vastupidi. Kas pole mitte loogiline? Selle teadmisega vähenes kaardimaksete probleemid 50% võrra. Ja tavaliselt pidi kassapidaja kusagilt tagant välja otsima mingi erilise kaardimakse aparaadi, mis töötab välismaisete pangakaartidega. Ja hiljem sain ma teada, et sama kehtib hispaania keele kohta, kuid tavaliselt töötasid mõlemad.

Et kõik veel naljakam oleks, pidime me hakkama saama ka keele probleemidega. Ma ei tea, kuidas asi Portugalis on, aga Brasiilias ei räägi mitte keegi inglise keelt. Keegi isegi ei räägi hispaania keelt. Isegi kui nad tunnistavad, et nad räägivad natuke hispaania keelt, siis tegelikult nad ei räägi, ja kui nad ütlevad, et nad ei räägi üldse, siis tavaliselt räägivad nad vähemalt natuke. Kirjapildis näevad need kaks keelt väga sarnased välja, mis aitab vähemalt midagigi aru saada. Kõnes ei saa sa aga mitte midagi aru, sest need sõnad kohe pole üldse sarnased. See kõlab nagu segu erinevatest keeltest ja sa saad umbes sama palju aru kui Ungari keelest (kui sa just sealt pärit ei ole). Auto, credito, internet, ja kõik. Ja muidugi räägivad nad helikiirusel ja murrakutega.

Pärast Porto Alegret hakkasime me vaikselt avastama mägiseid piirkondi, suundudes põhja poole, ja jäädes üsna ookeani lähedale. Ilmselt on see üks kõige huvitavamaid piikondi (peale ranniku). See on ühtlasi ka üks rohelisemaid piirkondi Atlandi tuulte pärast. Ma arvan, et selline maastik jätkub isegi pärast Riot, kuid me sõitsime ainult Santa Catarina ja selle piirkonna pealinna Florianopoliseni. 200km pärast Porto Alegret sõitsime me peamiselt mööda teed, mida kohalikud kutsuvad Ruta Romanticaks. Selle nimi tuleb lilledest, mis ääristavad seda teed. Me leidsime, et see oli väga ülehinnatud ja nimi pigem naljakas, kuid sellest hoolimata oli sõit tore. Maapiirkond on väga mägine ja teed äärmiselt kurvilised. Paljud külad ja linnad on Saksa mõjutustega 19 sajandist. Kaks nendest jäid meile silma, sest nad olid täis Alpi stiilis poode, restorane, hotelle jne. Ja ilmselgelt olid nad enne jõule üle rahvastatud. Peale ühe ilusa kose ei leidnud me seal väga midagi huvitavat. Palju rohkem on aga pakkuda kanjonitel, natuke maad põhja poole, oma koskede ja metsikute metsadega. Mitmed erinevad teed viivad sinna üles, kuid kõik nad on ühed parajad väljakutsed sõidukitele. Pooled teed on kruusateed. Mitte nagu Uruguais, kus ka kruusateel saab normaalselt sõita. Siin on need teed pigem tankidele. Seda me kohe kindlasti ei nautinud. Ja teine halb harjumus Brasiilia liikluses on lamavad politseinikud. Neid on liiga tihedalt ja nad on liiga järsud.

Kuigi mägedes on tüüpilised subtroopilised karjamaad, siis all pigem banaani, riisi ja muud põllud. Banaanid kasvasid kohe tee kõrval nagu mets. Kuigi Santa Catarinal on palju pakkuda, siis peamine on ikkagi rannad, mis on alati liivased, pikad, laiad, peaaegu tühjad. Isegi kuulus Florianopolise rannad olid kaugel üle rahvastatusest. Telkida ja parkida ranna lähedal on üsna lihtne ning lisaks on lähedal palju odavaid söögi ja joogikohti. Erinevalt Uruguais, võib randade vahel näha väikseid mägesid ja üllatavaid vaateid. Linnad on palju mitmekülgsemad kui näiteks Tšiilis, Argentiinas või Uruguais.

_DSC0515

Kuigi midagi üldse üle rahvastatud oli, siis Florianopolise linn. Just nagu Porto Alegre. Navigeerimine oli üsna stressirohke. Isegi keerulisem kui teistes riikides siiani. Peamiselt sellepärast, et autojuhid on hullud, paljusid reegleid ei järgita ja liiklusmärgid on eksitavad. Sa kunagi ei tea, mitu rada on, ja kohalikud teavad umbes sama vähe kui sina. Kangem võidab, eks. Ja millegipärast armastavad nad siin neid ühesuunalisi teid, brasiillased eriti. Süsteem ei toimi loogiliselt (parem, vasak, parem, vasak), vaid täiesti suvaliselt (vasak, vasak, vasak, vasak, parem, parem, vasak). Meil oli eesmärk leida linnast haigla, kus teha oma kolmas marutõvevastane vaktsiin. Tore jälle kõik see läbi teha. Me saime ühelt oma sõbralt kontakti ja haigla, kus see on võimalik. Kontakt ise küsis telefoni teel ainult, et miks meil vaja on, ja rohkem ei vastanud. Otsustasime siis ise haiglasse kohale minna. Pärast 1.5 tundi käte ja jalgadega seletamist saime me konsultatsioonile arstiga, kes nägi väga noor välja, kuid rääkis inglise keelt. Me saime teada, et selleks, et vaktsiini teha, peame me haiglasse ennast registreerima. Tavaliselt nad seda vaktsiini tavakodanikele ei anna, kui sa just ei ole riski rühmas oma töö või muude asjaolude tõttu. Lõpuks saime me selle siiski tehtud, ja tasuta.

Pärast seda suundusime me läände Iguazu ja Paraguai poole. Midagi erilist seal ei olnud. Me otsustasime Iguazut külastada Argentiina poolel ning ületasime piiri jällegi turistirohkes kohas. Piir oli jõgi, ning mõlemad piiripunktid emmal kummal pool jõge. Kuna mõlemad riigid kuuluvad Mercosur ühendusse, siis on piiriületamine üsna lihtne ja riigist väljumist tõendava templi pärast muret tunda pole vaja. Tühi Brasiilia piiripunkt jättis mulje, et tegemist on reede õhtuga ja kui pole vaja, siis ei tööta. Argentiina poolel aga saadeti meid tagasi, sest tuli välja, et Brasiilia piiripunkt on nüüd hoopis teises kohas. Kohas, kuhu mitte ühtegi märk ega viide ei näita. Loogika. Lõpuks siiski leidsime õige maja, kuid olime hädas ukse avamisega. Sees istus ainult üks ametnik, kes andis meile vajalikud templid, kuid vale aastaarvuga. Kui me selle autos avastasime, veenis Hanna mind, et me peame minema tagasi ja õige templi saama. Ametnik võttis oma templi jälle välja ja vajutas vanale otsa. Hanna küsis, kas nii tohib, kaks üksteise otsa, ja ametnik vastas: „Ahh, mul üks kõik. Kui Argentiina poolel ei sobi, eks tulge tagasi!“ Aitäh, ametnik! Kedagi ei huvitanud ja me raiskasime asjatult 2 tundi, et edasi-tagasi sõtkuda. Hiljem ületasime me piiri 2 korda Foz do Iguazus, kus piiripunktid olid õiges kohas, kuid nad suutsid samuti kõik nässu kerata. Piiri ületades tuleb alati esimesena minna passikontrolli ja siis sõidukeid kontrollivasse punkti. Vahel on keeruline leida õiget kohta, kus oma passi näidata ja sa pead kelleltki juhtnööre küsima. Sa võid kogunisti läbi käia mitu ametnikku, enne kui leida selle õige, kes siis lõpuks kusagil nurga taga, põlve otsas su paberid ära täidab.

Meie natuke üle nädalane puhkus Brasiilias oli mõnus ja me nautisime seda täiega! Maastikut ja toitu eriti. Inimesed on sõbralikud ja avatud ja ilmselt ilma keele barjäärita oleks veel ägedam olnud. Kuigi selles riigi on ka palju asju, mis mulle ei meeldinud, siis kokkuvõtteks on sellel riigil väga palju pakkuda. Ja teistelt kuuldu põhjal on ülejäänud riik sama huvitav kui lõuna. Brasiilia on kindlasti koht, mis on väärt külastamist vähemalt pooleks aastaks. Kõike muud kui igav!

Video leiad siit

South Brazil – photo

Porto Alegre:

IMG_20191205_110551_0IMG_20191205_111535_7IMG_20191205_111655_5IMG_20191205_113311_9IMG_20191205_120734_2IMG_20191205_130152_7IMG_20191205_133532_1IMG_20191205_140549_6IMG_20191205_144117_4IMG_20191205_144259_6IMG_20191205_173612_6

A community garden in the middle of the city:

Veřejné sdílené záhonku uprostřed města:

Aiamaad keset linna:

_DSC0321

Why can’t it work like this in Europe too?/:

Proč to nemůže takhle fungovat i u nás?:

Miks Euroopas ei võiks see selliselt töötada?

IMG_20191205_131603_7

Vegan burger (Porto Alegre has got an extensive alternative scene):

Veganský burgr (Porto Alegre hostí celkem pokročilou alternativní scénu):

Vegan burger (Porto Alegrel on lai alternatiivne valik):

IMG_20191206_111555_5

Hilly countryside with great German descent and influence, 2-3 weeks before Christmas. We found it funny especially how lame can Christmas trees and other decorations get:

Vysočina s pořádnými německými kořeny, 2-3 týdny před Vánocema. Specielně jsme se nasmáli nad místními vánočními stromky a dalšími ozdobami:

Mägine maakoht Saksa mõjutustega, 2-3 nädalat enne jõule. Me leidsime, et see on naljakas, eriti arvestades kui magedad võivad jõulupuud ja dekoratsioonid olla:

IMG_20191206_152314_6IMG_20191206_152333_7IMG_20191206_152452_8IMG_20191206_153637_4IMG_20191206_172553_0IMG_20191206_182005_7IMG_20191207_111538_3IMG_20191207_122154_4

Ruta romantica – a popular route going through this region. The name romantic is related to a lot of flowers along the road. Funny is that there is no single other flower but this one in 2 or 3 colours:

Ruta romantica – oblíbená trasa klikatící se tímto krajem. Jméno romantická se velmi vztahuje k všudypřítomným kytkám podél cesty. Sranda je, že nepotkáte jedinou jinou kytku, než tuhle ve 2-3 barvách:

Ruta romantica – väga populaarne tee selles piirkonnas. Nimi ‘romantiline’ tuleneb lilledest selle teelõigu ääres. Naljakas on see, et seal pole ühtegi teist lille. Ainult see lill 2 või 3 eri värvis:

IMG_20191206_162359_3

The German descend and influence literally erupts in the middle of the Ruta romantica in two neighbouring towns making it a tourist magnet. We were not impressed at all but for locals it seems like real little Alps. To be fair, it might be the only area in the whole of Brazil where snow appears once in a long while:

Německé tradice se třeskutě nahromadily uprostřed této cesty a oblasti, ve dvou sousedních městech, ze kterých je turistická Mekka. Na nás to vážně nezapůsobilo, ale pro místní to dost možná budou opravdu malé Alpy. Je fakt, že to je možná jediná oblast v celé Brazílii, kde se jednou za čas objeví i sníh:

Saksa mõjutused lausa voolavad kahes külas keset Ruta Romanticat, tehes sellest korraliku turistide magneti. Me ei olnud väga vaimutuses, kuid kohalike arvates nägid need välja kui ehtsad Alpid. Kui asu olla, siis see võib olla üks piirkondadest kogu Brasiilias, kus lumi üldse maha tuleb:

IMG_20191206_182027_2IMG_20191207_084958_6

One place did impress us there although the crowds were quite annoying:

Jedno místo se nám tam ale vážně líbilo, ačkoliv nekonečný dav turistů nám nedal vydechnout:

Üks koht avaldas meile muljet, kuigi rahvasummad seal ajasid meid närvi:

IMG_20191207_094712_0_DSC0350_DSC0355

Wonderful canyons and mountains of Santa Catarina:

Prvotřídní kaňony a kopce Santa Catariny:

Imelised Santa Catarina kanjonid ja mäed:

_DSC0367_DSC0393 18.41.35IMG_20191208_094249_2IMG_20191208_100535_3IMG_20191208_111930_0IMG_20191208_120214_6IMG_20191208_153654_0IMG_20191208_165656_5IMG_20191208_170140_0IMG_20191208_171550_8IMG_20191209_053724_0_DSC0462IMG_20191209_161646_7IMG_20191209_162713_0_DSC0485IMG_20191210_091104_9IMG_20191210_091411_1IMG_20191210_103616_6IMG_20191210_104723_0IMG_20191210_105306_4IMG_20191210_110246_5IMG_20191210_112042_3

And wonderful beaches and coast of Santa Catarina:

A prvotřídní pláže a pobřeží Santa Catariny:

Ja imelised Santa Catarina rannad ja kallas:

_DSC0515IMG_20191210_135655_8IMG_20191209_121334_7IMG_20191210_163521_7IMG_20191210_163816_8_DSC0542IMG_20191211_120837_7IMG_20191212_115723_8

Flora of Rio Grande do Sul and Santa Catarina:

Flóra v Rio Grande do Sul a Santa Catarině:

Rio Grande do Sul ja Santa Catarina taimestik:

IMG_20191207_100233_4IMG_20191207_100844_9IMG_20191207_101546_8IMG_20191208_145151_5IMG_20191208_145543_1IMG_20191208_165844_0IMG_20191211_122916_0IMG_20191212_104440_2IMG_20191212_170449_4IMG_20191212_170622_6IMG_20191212_170756_1

Around Itaipu:

Kolem Itaipú:

Itaipu ümbrus:

IMG_20191216_163218_0

Let’s spend remaining Brazilian change on some typical food. Ok, what do you have? For this money? Manioc fries and fried (both deep) banana empanada. Try not to get thirsty after that:

Pojďme se zbavit posledních brazilských drobných za nějaké typické jídlo. Tak co máte? Za tolik peněz? Maniokové “krokety” a banánová empanada, obojí z friťáku. Kdo nedostane po tomhle žízeň, má u mě pivo:

Raiskame oma viimase Brasiilia valuuta kohaliku toidu peale. Olgu, mis meil siin on? Selle raha eest? Maniokki friikad ja praetud banaani empanada. Ürita mitte janu kustutada pärast seda sööki:

IMG_20191214_171115_0

IMG_20191214_073224_8Although modern cars and trucks are very common too, you can also find museum not only within the countryside but on international routes too:

Moderní osobní ani nákladní auta tady vůbec nejsou výjimkou, ale prastaré vykopávky se dají potkat nejen u strýce na poli, ale i na mezinárodní dopravě:

Olgugi, et moodsad autod ja veokid on tavalised, võib siin ka leida muuseume nii maal kui linnas:

IMG_20191216_082604_8

Video here