Argentina

Mimo Buenos Aires jsme se do země poprvé dostali z Chile, odkud jsme překročili hory okolo Aconcaguy a projeli jsme celou šířku země do oblasti Paraná a do Urugaye. Bez větru by každý jeden km byl pekelně horký. S větrem nebo nadmořskou výškou přes 2km to docela šlo. Na suchém západě jsme měli 35+, na vlhkém východě 30+ a tropické noci. Krásně jsme si projeli pozvolnou změnou z přeschlé země u And k velmi vlhké a dusné krajině kolem Parané. Na východ od Córdoby projíždíte věhlasnými dobytčími pastvinami kam oko dohlédne, na západ vyhlášenou pampou. Asi jsem si představoval pampu víc travnatou, tam je ale výhradně křovinatá. Křoviska si drží odstup mezi sebou, často dosahují třeba 3m výšky, čili rančeři a farmáři žijící podél silnice mají plné soukromí a neodhadli byste, zda jsou od cesty 100m nebo 20km. Křoví je občas menší a vzdálenější od sebe tam, kde je vody ještě větší nedostatek. To je taková polopoušť už. Jednou jsme v takovéhle polopoušti strávili noc a to byla naproti očekávání chladné pouštní noci ta nejteplejší noc, co jsme kdy zažili. Zároveň to byla pro nás ta nejhmyzatější noc. Sice bez komárů, ale potkali jsme hotovou přehlídku nejrůznější většinou obrovské a hodně otravné havěti, která nám vůbec nedala spát. Těžko říct, co v takovém suchu a vedru pohledávají, ale rozhodně dokážou být noční můrou. Tam v pampě lidé chovají hlavně kozy a ovce, dále koně a osly. Výstražně značky podél cest jsou ale vždy s dobytkem, ať už na východě, nebo na západě, kde dobytek sotva kdy potkáte.

Ostrovem v moři nekonečných plání jsou hory uprostřed země, poblíž Córdoby. Dle vegetace to vypadá opět jako pampa, ale najdete tam o dost hustší osídlení, zřejmě dle přísunu vody. V této oblasti jsme potkali nejvíc prodejců domácích nebo místních produktů podél cest. Jak to tak u hor bývá. Největší hit byl olivový olej, který se prodával už od 2USD/l, a med už od 1USD/kg. Jsem vážně rád, že jsme si všechny tyhle věci nakoupili poblíž Mendozy za dvojnásobné, turistické ceny.

Těšili jsme se na nějaké stopaře podél naší dlouhé cesty z And, ale nikoho jsme nepotkali až k těmto horám. Tam jsme nabrali jednu paní s myšlenkou, jaká to není výjimka, a do půl hodiny jsme potkali půltucet dalších. Vyklubala se z ní Couchsurferka a pozvala nás k sobě domů na přesnoc, nicméně jsme se dost potýkali se španělštinou a vyrazili jsme spát do kopců s lepšími výhledy. Poté jsme jsme našli dalšího fajn Couchsurfera ve městě jménem San Francisco. Vypadalo jako větší vesnice, přito tam žije 75k lidí a mají tam univerzitu. Náš hostitel na ní docházel – doslova, 5 min z domu. Univerzita vypadá spíš jako školka na kraji města, jen bez hraček a výstavy dětských maleb. Každopádně příjemná zastávka.

IMG_20191118_191621_0

Po překročení velké řeky Paraná, která je tak špinavá jak velká, jsme navštívili náš první autoservis, překročili jsme velkou řeku Uruguay tvořící hranici s Uruguayí. Tam po překročení mostu na uruguayské straně mají Argentinci rafinovaně zašitou mýtnou bránu, které se tam už nedá nijak uniknout a která vás oholí o desetinásobek obvyklého mýta. S takovu jsme se podruhé loučili s Argentinou.

Po Uruguayi a Brazílii jsme zajeli do nejseverovýchodnějšího cípu Argentiny, severního konce provincie Misiones. Jméno si zasloužila díky bohaté historii Jezuitských misií ze 17. a 18. st. a dá se tam navštívit x různých pozůstatků jejich klášterů, stejně jako nedaleko od hranic v Brazílii nebo Paraguayi. My jsme to jen projeli podél brazilské hranice, což obnášelo průjezd NP Iguazú, na jehož západním konci se nachází slavné vodopády. Tato hlavní silnice byla doposud nejlepší silnicí, kterou jsme okusili, k branám NP – průjezd parkem byl naopak doposud nejhorší “silnicí”. V parku jsme neviděli nic kromě jednotvárné džungle, nicméně se kolem nás prohnala bouřka s nejintenzivnějším slejvákem, co jsme si vůbec dokázali představit.

Slavné vodopády Iguazú byly jedním ze 3 hlavních důvodů, proč jsme se trmáceli do této části kontinentu. Jsou opravdu úžasné, nicméně celkový zážitek nám přišel dost přeceňovaný. Hodně lidí vám poradí, že tomu musíte věnovat několik dní. To tedy vůbec, je to možná nejskvělejší vodopád světa, ale pořád je to jen vodopád, nebo chcete-li partička vodopádů, a pokochat se jimi ze dvou různých úhlů je práce na půl dne. Jde o atrakci masového turismu se vší parádou. Můžete si koupit základní vstupné, ale take různé exkurze, jízdu na katamaránu, který vás zaveze rovnou pod vodopád, můžete si najmout vrtulník atp. Samozřejmě nesmí chybět plejáda krámků se suvenýry a dalšími blbostmi. Nás tam zaujala tak akorát první veřejná wifi, která fungovala dobře, a exotická zvěř, která byla vidět kolem.

Nelze tam přehlédnout výmluvné cedule a texty o tom, jak je celý komplex eko a všechny tržby jdou do ochrany tamní přírody, zatímco vás tam veze turistický vláček (aby turisti nemuseli šlapat 3km k vrchní vyhlídce) poháněný naftovým motorem, nikde nopotkáte třídění odpadu, odpadky poletují všude kolem a místní lemuři a opice si s tím vesele hrají. Ty nekonečné tržby ze vstupného se využívají k 1. Další rozšiřování a zpřístupňování komplexu více turistům a více idiotům bez špetky respektu k dané přírodě, pohodlněji, pod to spadají např. mezinárodní letiště na obou stranách řeky/hranice. 2. Bůhví k čemu, pravděpodobně k udržení energetických pracek pryč, které by jinak okamžitě postavily kousek po proudu přehradu a utopily celé vodopády a přilehlý NP přesně tak, jak to udělali s Itaipú. Překvapivě se nachází dostatek prostředků na instalaci nových stezek (tj. ocelové a betonové lávky k okraji vodopádů), ale už nezbývá vůbec nic na odstranění starých rozbitých konstrukcí nebo jejich trosek, takže se procházíte nad řečištěm a dole koukáte na rezavé trámy, výztuže, kusy betonových sloupů apod. Suma sumárum, vodopády samy o sobě jsou div světa, ale nikdy více bychom je nechtěli navštívit za stávajících podmínek, ani jsme necítili potřebu se trmácet ještě na brazilskou stranu.

Na vjezdu do přilehlého města Puerto Iguazú nás stavěla policejní hlídka, která stavěla kde koho, ačkoliv kupodivu jen kde koho, nikoliv zdaleka všechny. Po odstavení si nás přebrala paní v civilu a vybírala něco jako lázeňskou daň, naprosto nenormálně. Nikde žádná značka, nikde žádná zmínka, ať už tam, nebo na internetu, nikde jinde v zemi tohle není normální. Paní mluvila anglicky, platbu kartou nenabídla, nabídla platbu hotově ve třech měnách, ačkoliv v brazilské to bylo se 40% přiřážkou a v dolarech se 140% přirážkou, přitom skoro kdokoliv v této zemi prahne po USD a klidně vám za ně dá víc místních pesos, než je reálný kurz. Jakmile jsem tyto praktiky začal slušně rozebírat, schopnost paní mluvit anglicky záhadně zmizela a bylo mi nabídnuto, že pokud mám nějaký problém, páni policisté mi ho rádi vyřeší důkladnou prohlídkou. K podtržení vstřícnosti a pohostinnosti argentinských Misiones mě jeden pumpař natáhl o 4% za platbu kartou, opět, praktika, která se nikde jinde v zemi nenosí a řečeno mi to samozřejmě bylo až když nebylo úniku.

O týden později, kolem Vánoc vlastně, jsme se dostali do země znovu, tentokrát z Paraguaye, přes Paranou do města Posadas. Rychle jsme našli jedinou použitelnou pláž, spláchli jsme to všudypřítomné vedro a vyrazili do centra. Potřeboval jsem si sehnat další sim kartu a hotovost. Dokonce i mezinárodní telekomunikační korporace mají své oficiální filiálky zavřené počas siesty. Tentokrát to bylo 4,5h. Je zajímavé, že jen pár km přes hranici v nejteplejší zemi kontinentu žádnou siestu nepotřebují, ale v Argentině a Uruguayi je 4-5h prostě náboženství. Musím uznat, že výhodou jsou na druhou stranu otevřené obchody a služby večer, což nám v Paraguayi malinko scházelo, jelikož jsme si na to za měsíc a půl předtím stihli zvyknout. Tak jsem si počkal a dostal jsem bez problémů sim kartu, aplikaci atd, jen jedno, účet se v oficiální filiálce nenabíjel. Místo toho jsem musel jít se svou kartou do dost nedůvěryhodných trafik.

S lepší jsem se potázal při shánění hotových pesos. Modrý dolar měl být dávno minulostí, ale nebyl. Našel jsem oficiální směnárnu, kde nabízeli 10% víc pesos za USD oproti reálnému kurzu. Ale protože měli zavřeno, dostal jsem se do neoficiální směnárny, tzn. pár chlápků, dost možná ranařů, obyčejná kalkulačka, židle, stolek a krabice s papírovkama, no jak vystřižené z mafiánských filmů. Dostal jsem ne 10, ale 20% navrch a za euro 12% navrch, bez jakýchkoliv řečí nebo pokusů ošulit naprosto zjevného gringa, který by byl rád i jen za reálných kurz po všech těch lichvářích v bankách a na letištích. Do Argentiny si vážně chcete přivést dolary, nebo aspoň eura, jinak budete muset vybírat z bankomatů s poplatky přes 10% pro bankomat a 2% a víc pro vaši banku, namísto žádných poplatků a plusového kurzu.

Odtud jsme se rozjeli k asi 400km vzdálené Ohňové zemi. Prvních 1000 bylo zkrz vlhký zemědělský severovýchod mezi řekami Paraná a Uruguay, kde se zdá, že se pěstují skoro všechny pomeranče pro většinu země. Nic moc k vidění, hodně policejních konrol, všechny do jedné nás stavěly a zpovídaly, jednou dokonce dvě na jednom kilometru. Ani jednou nás nijak nešikanovali, neřešili drobnosti, neprohledávali víc než bylo nutné k utvoření zběžného obrázku typických turistů. Několikrát jsme potkali značky “Malvinas son (nebo siempre) Argentinas”, znamenající “Falklandy jsou (nebo navždy) argentinské”. Důležité dopravní značky můžou často chybět, ale tyto nikdy! To jsme viděli přesně na Vánoce. Asi jsme si na ně nemohli vybrat trapnější a nudnější část cesty, ale tak to zkrátka přišlo. Po té, co jsme se přiblížili k hlavnímu městu, jsme se začli vzdalovat po dalších 500km směrem JZ. To zdaleka nevypadalo jako předešlé subtropy, spíš jsme do nekonečna koukali na pastviny, městečka a nic. Na obří placku. Potom jsme zahli přímo na jih a vstoupili do Patagonie (viz předchozí článek).

Po Patagonii jsme vjeli do země stejnou cestou, jako prvně ze Santiaga, kolem Aconcaguy. Tentokrát byl konec února, královna hor byla o malinko méně bílá, okolní hory vyschlé na prach jako předtím. Hned za argentinskou celnicí jsme narazili na parádní místo. Jmenuje se Most Inků, ačkoliv je přírodního původu (viz fotky). Zajímavý není jen jeho přírodní původ, tvary a neuvěřitelné barvy, ale take horké prameny, kolem kterých místní klasicky postavili minilázně, totiž zděnou boudu s tůňkou, kam se jde člověk namočit a ohřát.  Je to hned vedle hlavní, jak jsme to mohli prvně minout? Odtud jsme se vydali směr sever, prozkoumat SZ země, kde jsou vysoké a širé Andy.

No a to byl teda úlet! Jestli se naše nejvyšší očekávání nevyplnila v Patagonii, tak to dohnala v Andách severní Argentiny (a tak trochu Chile též). To je neskutečné přírodní divadlo, kde učínkují v hlavní roli skalní útvary, sekudnují jim sopky, solná jezera, mraky a bouřky, nejjasnější Mléčná dráha, řeky (obvykle prázdné) a jejich kaňony, bizárně kouzelné účasti lam – vikuň a plameňáků a dalších. Někdy očekávaně, dost často neočekávaně prostě vjedete nebo vejdete mezi skály, údolí, které by minimálně u nás v Evropě byly totální bombou napěchovanou turisty.

Rozdíl mezi Andami této části a třeba Alpami je, že Alpy jsou celkem přímočaře vyvrásněné kraje tektonických desk, které šly (jdou) proti sobě a ty hory jsou jen tím, ničím víc, plus mínus. Andy tímto pouze začínají. V jižní nebo střední Patagonii to ještě celkem převládá, ale na severu to komplet přebijí sopky a jejich práce všude kolem, především na argentinské straně navíc nekonečné vrstvy usazenin z mořského dna, které vyzdvihly střetávající se desky pod tím. Dohromady vytvářejí nekonečné variance tvarů, textur, úhlů, barev. Díky extrémné suchému podnebí a milionům let, kdy tomu nebylo jinak, nenaleznete tam žádný významnější pokryv vegetace nebo bývalé vegetace. Vrstev usazenin je opravdu hodně a jejich eroze, ke které jsou hodně náchylné, odhalila neuvěřitelné skalní útvary, a to ve velkém, jakož i jejich rozmanitost a život to nedokázal nijak významně pohřbít nebo zničit.

Možná až na člověka občas, kterého tam vzhledem k nedostatku vody a úrodné půdy až tak moc není, nicméně tam objevil spoustu nerostného bohatství, obvykle kovových rud. Možná jste slyšeli o věhlasných měděných, stříbrných nebo zlatých dolech v severním Chile, Bolívii nebo Peru. No, Argentina stojí poněkud v jejich stínu, ale ne zas tak moc. Někde se těží i sůl rovnou ze solných jezer.

_DSC0658

Nejlepší neočekávanou podívanou jsme našli v údolí, kterým vede silnice RN60 z Fiambalá k sedlu Paso San Francisco a do Chile. My jsme se tudy jeli podívat jen do Chile na náhorní plošinu a hory kolem, ale ta cesta samotná nám vyrazila dech. Bůhví, proč tomu chybí věhlas, to nám však určitě nevadilo. Nejlepší očekávanou podívanou jsme našli v údolí Quebrada de las Conchas. Tomu věhlas nechybí a zaslouží si ho na 100%. Těžko se nám rozhodovalo, jakou trasu zvolit z Cafayate na sever, protože jedna cesta se větví ve dvě, tímto údolím a dalším údolím po cestě RN40, které je také hodně vychvalováno. Mezi nimi je jedna spojka krz NP Los Cardones, jmenovaném podle všudypřítomného kaktusu “cardon”.

Zvolili jsme trasu 40, tou jsme nemohli projet do vysokých hor, pročež jsme zvolili zmíněnou spojku a místo pokračování na sever jsme jeli zpět ke Cafayate a zpět, jen abychom viděli Quebradu de las Conchas. Je to blbost, ale líp to nešlo. Tedy, šlo. Příště bych vynechal všechno ostatní a jen projel toto údolí. Zbytek byl také úžasný, ale ne tolik, často ty výhledy, co stály za to, byly daleko od sebe a ty cesty byly hrozná tragédie. Nakonec zázrak č.1 byl, že se auto z těch cest nesesypalo. Silnice 60 přímo spojující Cafayate a Saltu byla naproti tomu ve výborné kondici a ty neskutečné skalní útvary jsou jeden vedle druhého.

Kolem Cafayate jsme viděli největší hustotu zavínění v zemi. Všude vinice. Všechny těží z velmi horkého a suchého podnebí, jakož i nadmořské výšky (1500-3000m, ta nejvyšší je snad nejvýše položená na světě), a tedy především červená a plná, těžší vína zde určují tempo. Stáčí se tam ale i některá vynikající bílá vína. Rozhodli jsme se, že návštěva vinice je na pořadu dne, bohužel byla neděle a narozdíl od všech ostatních odvětví pohostinství nebo turistiky, vinice si držely evropské otvírací hodiny. Skončili jsme tak v možná i jediné otevřené vinici Colomé, ačkoliv byla trošku dražší. Nejstarší vinice v zemi, jedna z nejmodernějších, bohužel, jakékoliv vnější známky tradice zmizely před 15 lety, kdy jeden švýcarský bohatý umělec a pondikatel tuto vinici koupil a proměnil ji ve velkou a docela snobskou investici. Ale fajn, odnesli jsme si odsud o místním vinařství více, než kdybychom nebyli nikde.

Nedaleko Salty nám bylo doporučeno navštívit místní vodní nádrž, celkem velkou, která “je úžasná, autentická, musíte vyzkoušet místní rybu, která není nikde jinde”, a tak. No, nic pěkného ani autentického tam není pláže jsou zabrané moderními snobskými letními sídly, voda odporná, městečko u toho byla nejhorší beznadějná díra, kterou jsme potkali za hodně dlouho, no a konečně místní ryba nebyla k sehnání. Později jsme na ni narazili v Saltě a zjistili, že jde jen o další průměrnou sladkovodní rybu.

V Saltě jsme také navštívili doktora, který nás naštěstí vzal ten samý den, a centrum. Salta má pověst historického města a vskutku, v měřítku celé země a jejích sousedů, bylo celkem na co koukat. Salta je ale trhák i pro svou ideální polohu uprostřed té nejzajímavější krajiny v zemi. Vedle historických budov jsme také navštívili pouliční trhy a tam jsme našli jen obyčejný bezcenný brak, který se dá na ulici sehnat kdekoliv jinde.

V této oblasti mě zaujalo, jak rychle se mění podnebí v místě. Pás And je nejširší v Bolívii (až 500km) a k tomu se postupně, vytrvale vypracovává z dost úzkého pruhu poblíž Santiaga a Mendozy. Narozdíl od Bolívie ale v Argentině nejde převážně o náhorní plošinu a velkou část tvoří předhůří. Totiž, předhůří. Z velké části osamocené hřbety, desítky km dlouhé a často 4-5km vysoké. Na východě jejich východní svahy pokrývají husté lesy (deštné řekl bych) a jsou sytě zelené, kdežto západní svahy jsou dost často pokryté jen křovím, nebo dokonce polopouští. Salta je na zelené straně, čili jsme chytili povinný slejvák, ale hodinku cestou na západ jsme už našli typické vyschlé řeky a prašnou pampu.

A to jsme tam byli v období dešťů. To se táhne někde od půlky prosince do konce března či dubna. My měli začátek března a jediné stopy po deštích byly jednak mraky a bouřky tančící věčně někde vysoko v horách, k nám dolů se nikdy nesnižující (dolů tj. tak 1,5-2,5kmnm), a druhak suché řeky a vyplaveniny, které ruinují místní obvykle nezpevněné cesty. Nahoře v horách nám bylo řečeno, že byly cesty nesjízdné, dovedu si to živě představit. Nicméně když jsme se vyškrábali na náhorní planiny, nezpevněnky kolem vypadaly úplně v pohodě.. Ale člověk nikdy neví, co ho potká už za 200m, vážně. Tímto jsme museli oželet spoustu oblíbených tras, ale také jsme ušetřili spoustu času a peněz, jakož i další hřebíčky do rakve našeho auta a nakonec jsme minuli i ty nejhorší návaly turistů v ostatních ročních obdobích.

V poslední štaci, provincii Jujuy, jsme navštívili další velmi oblíbené údolí, Quabrada de Humahuaca. Nám přišlo o dost slabší, než naznačila jeho pověst, ale cesta aspoň byla dobrá. Humahuaca je pěkné malé městečko, i když ano, turisticky zprofanované. Hlavním tahákem je pravděpodobně nejbombastičtější horský masiv různých barev v zemi, Hornocal. K němu se dostanete právě odsud. Přístupová cesta je očistec a hrozivé mraky na obzoru se chystaly k trestu božímu, pročež jsme nad tím mávli rukou. Ani jsem se nechtěl zklamat z další atrakce ze seznamu “úplná bomba, tu nesmíš vynechat”. Z obrázků na internetu bych to označil jako souhrn toho nejlepšího z barevných hor nebo skal, co jsme už v Argentině viděli. Ten nejlepší, ale kousek po kousku jsme to už v podstatě znali.

Další parádní barevné hory jsme našli kolem malé hezké vesnice Purmamarca, hned kousek z tohoto údolí. Hodně turistů, hodně toho k vidění. Rozhodli jsme se využít poslední příležitosti vyzkoušet nějaké to vyhlášené místní opékané maso. Hlavně proto, že jsme všude kolem viděli se potulovat kozy a vicuně v malých skupinkách, předpokládali jsme místní domorodce, že jsou zásobiteli. Z nepřeberného množství restaurací a podobných zařízení jsme zúžili výběr na ty, které stihly otevřít do 8 večer (ano, klasika, otevírá se a začíná se vařit kolem osmé a špička začíná po desáté), a ty, které nabízely naše přání a nepřestřelily cenovky. Takto jsme našli jeden takový útulný hostinec, objednali jsme si opejkačku a cazuelu, typický místní eintopf. Očekávání byla maximální a stejně taková byla zklamání. Vsadím se, že jsme měli prostě smůlu, ale vyžrat jsme si ji museli. Maso bylo tuhé, o nic lepší než kdybych ho já opekl na táboráku (a to vážně nejsem expert), maso tří barev mělo jednu, maximálně dvě, cazuelu jsem si objednal kozí, dostal jsem prý skopovou, ale ve skutečnosti byla vepřová. No, po dlouhé době jsme si vyzkoušeli maso a stačilo nám to zas na dlouhou, zřejmě ještě delší dobu dopředu. Po výborných zkušenostech z Brazílie tak nadále čekáme na nějaké skvělé kulinářské zážitky.

Cestou pryč ze země, navždy, jsme se vyšplhali na náhorní planinu a brázdili cestu přes Paso de la Jama do Chile, San Pedra de Atacama. Tahle cesta je hodně oblíbená a vysoce hodnocená, nicméně nás zdaleka nebavila tolik, jako Paso San Francissco. Na argentinské straně ani ne půl hodiny za Purmamarcou začala ohromná nuda, kterou přerušilo jen solné jezero Salina Grande, které sice není hezké samo o sobě, ani svým okolím (špinavé, sůl se tam těží, žádné ptactvo, nudné kopce kolem), nicméně co mě uchvátilo, bylo využití vytěžené soli jako stavebního materiálu. Bločky soli vyřízlé z jezera jako cihly, sůl rozmíchaná s vodou jako malta, tímto si tam vystavěli celé chatky, domy, stoly, lavičky, dokonce i pomníky kaktusu a lamy. Tyto cihly krásně zobrazují texturu vrstev, jak se časem usazovaly, tu čistá sůl, tu s hodně blátem. Bomba.

Poslední bomba v této zemi nás ale ještě čekala. 300m od hranic v osadě La Jama. Nedávno tam uvedli do provozu novou a řádnou pumpu pod značkou největšího pumpaře Argentiny. Dost jsme se tam zdržovali, poněvadž jsme museli spořádat dost čerstvého jídla před překročením do Chile. Všechny standardní pumpy v Argentině nabízejí dva typy nafty a dva benzínu. Normální (u benzínu 95) a nějaký lepší (u benzínu 98). Tato pumpa jako jediná ze standardních pump nabízela dohromady jen tři paliva, vynechávajíc 95. Je pozoruhodné, že jediná pumpa bez obvyklého benzínu 95 ale s benzínem 98 se nacházela v nadmořské výšce 4,1km, kde stovky km všude kolem vedou cesty v rozmezí 4-5kmnm, přičemž je obecným známým faktem, že čím výš, tím si motor nežádá více oktanů. Právě naopak, motor si jich žádá méně a v některých zemích na některých místech se vyrábí nízkooktanový benzín výhradně jen pro ta místa ve vysokých nadmořských výškách. Ale Argentina, země, kde je logika sprostým slovem, si startosti s jitím proti proudu rozhodně nedělá. Vtipné je, že když zahnete více na sever a přejedete do Bolívie, kde třetina země leží v 3,7kmnm a výš, nenajdete tam ani 95, možná ani 91, čili si můžete solidně otestovat váš vůz, jak mu chutnají opravdu různé oktany.

Jak jsme si tak seděli na té pumpě, připojení na wifi, která by byla extrémně pomalá i v devadesátých, po asi půl hodině se mi načetl Facebook pro změnu a první viditelný příspěvek, asi 5min starý, byl článek hlásající okamžité zavření argentinských hranic. Okamžité. Jak moc okamžité? Na otevření a načtení toho článku jsem si vsadit rozhodně nemohl, musel jsem tak jednat na základě nadpisu, který klidně mohl být bulvárním clickbaitem. Bylo 9 večer v neděli, dalo by se snadno předpokládat, že tím okamžitě se myslí v pondělí ráno, ale – Argentina, na dedukci dvakrát nesázet. Vyloženě jsem vystřelil do auta a svižně jsme najeli k celnici, doufajíc, že ji ještě nezavřeli (buď že karanténa už dorazila, nebo že to prostě příslušníci na odpolední zabalili dřív). Před uniformami jsem se hodně moc snažil nevypadat tak zadýchaný (to si zkuste, když vyjedete na 4km, dostanete šok a přidáte k tomu jakkoliv krátký běh), protože jedním z nejvíce udávaných příznaků covidu 19 tam byla dýchavičnost. A sebemenší náznak příznaku mohl být špatně vyložen. Nakonec jsme ale v klidu prošli, naštěstí tam měli obě celnice najednou, ne 150km od sebe jako jinde, a zmizeli z Argentiny tak trošku na poslední chvíli. Následující dny a týdny ukázaly, že zapykat se v Chile byla mnohem šťastnější volba, než v Argentině. Jejich vláda vydala spoustu paniku vyvolávajících nařízení a spousta gringo cestovatelů se ocitla v situacích policejní buzerace, vyhrožování vězením, vyhazování z obchodů, ubytování i celých měst, zatímco naprostá většina Chile zůstala nohama na zemi. No a navíc jsme tam ještě měli pár neprobádaných míst.

Na SZ země jsme našli spoustu místních produktů v obchudcích nebo podél cest u někoho doma, většinou šlo o rostlinnou produkci včetně vína samozřejmě, často jsme viděli vejce a pro velkou změnu také často kozí sýr. Tyto potraviny byly obvykle dobré a levné. Překvapivě jsme nikde nepotkali místní olivy nebo olivový olej. Mimoto jsme si tenhle kraj užili prozatím ze všech nejvíc a to především díky úžasné přírodní scenerii. Úplně na severu jsme viděli v obyvatelstvu velké zastoupení Indiánů, nebo jejich úplných či částečných potomků. Čímž se oblast výrazně liší od zbytku země. Obyvatelé se mi tam zdáli mnohem konzervativnější, na venkově žijící dost primitivně a jak nám bylo řečeno, stejně jako všichni ostatní Indiáni si prožili v minulosti hodně krušné časy s Evropany, až do hlubin 20.st., pročež si i dodnes drží určitou odměřenost a nedůvěru k bledým tvářím. Ve městech mi toto ale vůbec nepřišlo. Zřejmě jsou tam lidé dost promíchaní, a když už ne geneticky, tak aspoň kulturně.

Argentina je ohromně rozmanitá země. Tedy, aspoň co se přírody týče. Kromě toho z ní máme smíšené pocity. Lidé jsou rozhodně přátelští, otevření, k zábavě vážně nemají daleko, až příliš často mi ale nedávají smysl. Přišlo mi to v tomto smyslu o něco horší, než v Paraguayi, Uruguayi nebo Chile. Myslím, že by to v tomto smyslu neklapalo, kdybych tam měl žít. Ta země má obrovský potenciál a dokládá to sto let stará historie, kdy patřila mezi 10 nejbohatších a nejrozvinutějších zemí světa. Od té doby jen stagnovala a dostagnovala se zpět do rozvojové země (to se jen tak nevidí vypracovat se z rozvinuté do rozvojové), která stále neumí využít svůj nezměrný potenciál (přírodní zdroje, nekonečné prostory, oceán, počasí, pozůstatky vyspělé infrastruktury, vysoký stupeň vzdělání). Jak jsem již zmínil, logika je něco, co tam chybí. Argentina je velmi špinavá země, co se týče volně vyložených nebo vyhozených odpadků, o něco víc než sousedi. Skoro všude lze těžce vidět evropský (španělský a italský) vliv, nicméně ta bohatá španělská či italská kultura, kuchyně a architektura tam moc nedorazila. Tedy, po této zkušenosti se nemůžeme dočkat andských a tropičtějších a snad take exotičtějších zemí. I přesto to byla parádní jízda, parádní zážitek a nikdy by mě nenapadlo zajít tak daleko, abych nedoporučil návštěvu této země (za normálních okolností). Možná, že je zkrátka jen přeceňovaná a naše očekávání byla jednoduše moc vysoko.

Argentina

Out of Buenos Aires, first we drove from Aconcagua across the full width of the country to Parana and Uruguay. Without the wind, every single km would be very hot for us. With the wind, above 2km above the sea it was ok warm or even a bit chilly. Otherwise, in the dry west 35+, in the wet east 30+ and tropic nights. You could amazingly see how the climate gets gradually from bone dry by the Ands to fully humid around Parana. East of Cordoba you could see the famous cattle pastures all over the place, west of Cordoba you could see the famous pampa. Somehow we imagined pampa much more grassy, but it was bushy instead. The bush (distanced from each other) is often up to 3m high and so farmers living off the road are completely hidden from public no matter if it’s 20km (which is nothing over there) or 100m off the road. The bush is sometimes denser, sometimes less where even less water occurs. That looks like a semi desert. We spent a night in a place like that and unlike in desert the night was freaking hot and also we met the biggest amount and variety of insects to bother us. Not sure what do they want in such a hostile environment but they are a real pain in the ass. In between the bushes it seems that farmers mostly keep goats and sheep and after that horses and donkeys. Warning signs cattle on the road are everywhere though, no matter if in the cattle dominated east or sheep and goats dominated west.

There is an exception / mountains in the middle of the country, just SW of Cordoba. They seem like pampa too although a lot more people seem to live around there, probably because of more water supply. Very popular in this area was selling usually homemade stuff along the road. Just like in many mountains. Most notably olive oil for as low as 2USD/l and honey as low as 1USD/kg. I am so glad we bought all that closer to Mendoza for double prices designed for tourists.

We wanted to take some hitchhikers along the road already from the Ands but we saw no one until those mountains. So we grabbed that single woman for about an hour ride thinking what an exception was that (and within 10min we saw half a dozen other ones?? Aamn no?). She turned out to be a Couchsurfer and invited us to stay with her however we had to try hard our humble Spanish. We then found another Couchsurfer to be cool in a town called San Francisco. It seemed like a bigger village on the map but turned out to be a 75k city having even own university which our host attended. It was just 5min off his house and it looked like a nursery just with lack of toys and paintings outside. Nonetheless it was a great stop.

IMG_20191118_191621_0

After that we crossed the great river Parana, which is great indeed as well as dirty, had our first car mechanic visit, crossed the great river Uruguay on the border with Uruguay, where Argentinians have a hidden toll gate on the Uruguayan side of the bridge, where is no chance to escape it and charge you ten times higher toll than inland, and left the country.

Back in Argentina we happened to be in the far northeast in the province Misiones. It is called so because that region was heavily colonized and developed by Jesuits’ missions in 17th and 18th century and you can find some ruins from those times in Argentina as well as Brazil and Paraguay. We just crossed the northernmost tip of it to see the NP Iguazu and its famous waterfalls. The road we took was the best road we have driven until then on the continent except inside of the NP which was the worst road we have done yet. There we also saw a couple of storms with the most intense rain we have experienced in our lives.

Iguazu falls were one of the 3 main reasons to visit this part of the continent. They are marvellous indeed, however the overall experience is in our opinion overrated. A lot of people say it’s worth numerous days of visit. It is not, it’s still just a waterfall or if you want a bunch of them and so seeing them all from two different angles is not more than a half day of a visit. It is a subject of mass tourism all inclusive. You can buy a basic entry ticket but you can also buy different excursions, you can get a catamaran ride that drives you right in the falls (bottom), you can hire a helicopter etc. Obviously there is a bunch of crap souvenir shops. We found there the first properly working public wifi in the continent so far, after a month and half.

There are signs and claims how eco-friendly and funded from the collected fees the natural site preservation is, meanwhile the site including the tourist train (so mass tourist wouldn’t have to walk 3km to the upper viewpoint) is diesel powered, there is no trash separation, trash flies around the trails and the local lemurs and monkeys play with it and the massive revenues are used for 1. Further development to allow more mass and idiotic people to come comfortably, that includes for example international airports on each side just for one set of falls! 2. God knows where, but probably to keep the energy corporations’ hands off this valley otherwise they wanted to build a huge dam across the end of the river Iguazu, submerging the waterfalls and most of the national park just like they did with Itaipu. Interestingly there is enough of funds to build new paths (meaning steel and concrete bridges over parts of the falls) but there is not enough of funds to even clean up and remove the remains of the old ones so you walk over the falls and see underneath old rusty beams and concrete pillars. All in all, the falls are amazing but will never want to go there again under the current condition, nor we have the urge to see the Brazilian side either.

Entering the town Puerto Iguazu there was a cop road check point where they were pulling over some (only some, interestingly) cars and a non-cop person was collecting a city tax, in a completely dodgy way. There were no signs, nowhere is that mentioned, nowhere else in the country is this normal. She spoke English, had no option to pay with a card, the options were to pay cash in local, Brazilian or US currency, although the rates in BRL were 40% more and in USD 140% more, even though literally everyone in the country desperately wants USD and will give you even more Argentinian pesos than the real rate is. When I started questioning these practices, she was unable to speak English anymore and just explained me that if I have a problem the police will give me a thorough check. To complete the hospitality of Argentinian Misiones, at one filling station the guy charged me 4% on top for paying with a card, again, nowhere near to normal in the country.

Later around the Christmas time we entered Argentina again, over the river Parana into the city Posadas. We ran into the only and small beach to splash of the heat and went to the town to acquire a sim card and pesos in cash. Even an international big corporation’s big official stores keep their siesta time. 4.5 hours was at this place. It is interesting how just across the border at even hotter conditions they don’t need it but in Argentina and Uruguay a good 4-5h siesta is a must. I must admit the positive thing about it is that they’re open in the evening instead, which we missed a bit in Paraguay after getting used to it. They provided me a card and everything but charging it was unavailable at their store. So instead you need to go to the dodgy kiosks selling newspaper, cigs, lottery and phone covers.

Good times I experienced with getting cash. Even though the blue dollar times are supposed to be over and it shouldn’t be over a few percent in the favour of selling dollars, I have found an official exchange office offering over 10% more pesos for USD than the rate was. And because they were closed I ran into an unofficial office, meaning a room with few random blokes, a school calculator, a chair, a table and a box of cash like in the mafia movies, and they gave me 20% more on USD and 12% more on EUR, without even trying to rip of an obviously unaware gringo. I would have been happy with the actual rate after all those rip-ofs elsewhere. In Argentina you really want to have USD cash with. Without it you will have to withdraw pesos from the ATM and loose at least 2% on the rate and over 10% on the ATM local fees instead of gaining  on the rate and paying no fees.

From there we drove about 4000km towards Tierra del Fuego. The first 1000 was through the humid agricultural northeast between rivers Parana and Uruguay where they seem to grow oranges for most of the country. Nothing much to see there, lots of police checkpoints, every one of them stopped and questioned us, once there were even two literally 1km from each other and both checked us. Nobody was mean, did not make a scene about some of my tiny traffic offenses, nobody searched us more than comfortable. Funny was that once in a while there were signs saying “Malvinas son (or siempre) Argentinas” meaning “Falklands are (or always) Argentinian”. Important signs might be missing but this will not! This was exactly at Christmas time so we could not spend the time any lamer than driving through boring countryside but it came that way. Next 500km was from near Buenos Aires towards the SW. That looks much less subtropical and you see rather sort of pastures, towns and nothing, very flat. After that we entered the legendary Patagonia (see the previous post for that).

After Patagonia we went to the country the same way we did from Santiago before, around Aconcagua. This time it was late February. The queen of the mountains here was a bit less white this time, surroundings as bone dry as before. Just after the customs we found an amazing site. Its name is Inca’s bridge, but the bridge is of natural origin (see in photos). The bridge is not special only by its origin, nice shape and unbelievable colours, but also by thermal springs right there so humans just built a little tiny spa hut right there, as is very common. It is just next to the road, how did we miss it the last time? We then drove towards the north to explore the NW of the country where the high Andes are.

Wow, if the highest expectations Patagonia did not deliver, the Andes in northern Argentina (and Chile kind of too) did instead. It is a theatre of natural sights staring in the main role rock formations, side roles taken by volcanos, salt lakes, clouds and storms, clearest milky way, rivers (usually dry) and their canyons, the picturesque appearance of lamas – vicunas and flamingos and others. Sometimes expectedly, very often unexpectedly you just drive or walk into some rocks or valleys that would be top top attractions in Europe at least.

The difference between the Andes there and say the Alps is that Alps are simply lifted edges of two tectonic desks and the rocks are more or less just the edges of the desks. While the Andes just start with that, in southern or central Patagonia it is still the predominant feature. In north Argentina or Chile it is overwhelmed by volcanos and their by-products but also, especially on the Argentinian side, by endless sedimental layers from the ancient sea. They all create countless variations of shapes, textures, angles, colours. Because the climate is so dry and it has been so since millions years ago there is no continuous vegetation cover. And because there are so many sediments on the top, the erosion uncovered unbelievable rock formations on a very large scale but variety too and organisms are not covering it or wiping it out.

Except for human sometimes, the population is rather scarce as for lack of water and fertile land, but the Andes there are extremely rich for natural resources, usually metal ores. You may have heard of famous copper, silver or gold mines in northern Chile, Bolivia or Peru. Well, Argentina stands somewhat behind them, but not left out completely for sure. Sometimes they harvest salt from the salt lakes up the altiplano too.

_DSC0658

The best unexpected valley for us was the road RN60 from Fiambala towards Paso San Francisco and Chile, we went there just for the Chilean side but on the way we were stunned what got left behind the fame. The top. The best expected valley for us was Quebrada de las Conchas. That one is famous indeed and it deserves the credit 100%. We had a struggle to decide our route from Cafayate towards north because from there leads the most famous road RN40 also north but a bit more west and there is another valley most recommended to see. Between this fork of two amazing valleys is a great route through the NP Los Cardones, named after the dominant cactus “cardon”.

So we took the route 40, could not continue it up the altiplano, crossed over the NP Los Cardones route and then drove Quebrada de las Conchas south and back north again as there was no convenient way to do them all. All three routes offered some amazing, mindblowing views however if I knew it, I would have skipped RN40 and Los Cardones too, because the sights were far from each other and the roads were absolutely horrific, after all the wonder n.1 was the car did not break down. Quebrada de las Conchas offered the best and the most dense sights and also more or less excellent road that pleased the car, the driver and the passenger(s) too.

Around Cafayate we saw the highest density of vineyards so far. They are all taking advantage of the very hot and dry climate and also high altitude (1500-3000, the latter has the highest vineyard in the world) and so rather red and full body wines thrive in there. However they manage to produce some amazing white wine too. We decide to take a part in some local wine tour but it was Sunday and unlike all other service and shops, the vineyards were all closed and open over rather European business hours. So we ended up in a fancy, highest rated vineyard there was, a bit pricier, in Colome, but the only one opened. Well, authenticity of traditional local vineries was gone for over 15years since a Swiss overly rich artist and entrepreneur took over and turn it into a rather poshy investment. But ok, we learned more than nothing from the area.

Closer to Salta we were highly advised to visit a local reservoir of relatively large scale, which “is so nice, authentic and you must experience the local fish, not found elsewhere”. Well, there was nothing nice or authentic, the bays were occupied by poshy modern summerhouses, water was disgusting, the nearby town was the worst useless hole we remember for long time, and finally the local fish was not to be found anywhere. Later we found they serve it in Salta at least and it’s just another average white fish.

In Salta we visited a doctor that booked us for later the same day, luckily, and the downtown. Salta is rather famous for its historical architecture, making it somewhat more attractive from other similar cities, aside of its great location. I must admit, for what we have seen so far on the continent, one of the most historical and sensible architectures. Street markets though were selling typical useless crap you can find anywhere.

What is remarkable in this part of the country, the change of the climate from a place to a place. The Andes are the widest in Bolivia and it steadily builds up from a relatively narrow strip near Santiago and Mendoza into a 500km wide mountains in Bolivia. In NW Argentina this isn’t mainly altiplano as in Bolivia, rather a narrow altiplano and many pre-ridges on the eastern side, going usually north-south. Some of the “pre-ridges” are over 4 or 5km tall so don’t be too mistaken! The easternmost ridges are so much greener than the rest and it changes sometimes very rapidly. Sometimes you can have a more or less rain forest climate on the east and semidesert on the west of the mountain. Salta is already on the wet side and so we finally caught some freshening rain, which is otherwise so scarce an hour drive to the west.

Even though we were there in the wet season. The rain season goes from around mid December until the end of March or beginning of April. We had the beginning of March and the only traces of rain season were first, clouds and storms always running around the high mountains, never reaching us down there (1.5-2.5km above the sea), and second, dry rivers and wash offs that heavily damage all the dirt roads that are predominant. Up in the mountains we were told is more or less not drivable and we could imagine why. However, when we reached the altiplano, the dirt roads taking off the main road looked so fine… But you never know what awaits you in 200m, really. For this reason we had to let go some high rated dirt roads, on the other hand we let go to some additional cost, car damage and also tourist crowds from other seasons.

At the end, in the province Jujuy, we visited Quebrada de Humahuaca, another famous valley. We found it much less interesting than the hype, but the road was good. Humahuaca is a nice little town, yes, rather crowded with tourists though. The main attraction and probably the most amazing coloured mountains in the whole country, the Hornocal, is accessible from there. Well, the access is pain in the ass and the dark clouds were about to bring hell or at least bad visibility, so we passed on that. I did not want to get disappointed from the very top attractions once again. From the internet pictures, I would call it the summary of all colourful or rainbow mountains or rock variations we already saw in Argentina. The best one of them, but bits by bits we saw it already anyways.

One great colourful mountain view was in a small cute village Purmamarca, just off this valley. Very touristy, very nice. We decided to take the last chance to try some local famous barbecue meat, especially because you could see goats and vicunas running all over the hills, assuming local produce. Out of so many places in the village we narrowed the list into those that weren’t still closed at 8PM (yes, very typical, you open and start cooking around 8PM and peak hours start at 10), that had the dishes we wanted and weren’t overpriced. So we found this one cozy looking place, ordered a BBQ and a typical one dish pot cazuela, with the highest hopes – and got majorly disappointed. I believe this was just bad luck, but we had to suck it up. Meat was stiff, nothing better than if I did it over a campfire and I don’t master it, the meat of 3 types was instead just 1, maximum 2 types, the cazuela I ordered from goat meat, they brought me what they called lamb but in reality it was freaking pork. Trying out meat after a long time, we had enough to wait for another, probably even longer time. After the great cuisine in Brazil, we still kept waiting for the next amazing experience.

On the way out of the country for the last time, we climbed up the altiplano and drove the road over Paso de la Jama into Chile, San Pedro de Atacama. This route is very popular and high rated however we found it so much weaker than Paso San Francisco. On the Argentinian side, after Purmamarca, the only interesting place was Salina Grande, a salt lake that itself is nothing near to pretty or interesting,. It’s dirty, being harvested, surrounded by bold hills, containing no birds, but we were surprised how they build huts, tables, benches and even statues out of pure salt. They just cut out the salt as bricks from the lake, so you could see the layers of sediments and salt, and mortared them together with mortar made of salt and water. I personally was amazed.

I was amazed one more time in the country, just 300m from the border in the tiny village La Jama. There is a new proper filling station and so we stayed there to eat our fresh food before entering Chile. All proper filling stations in Argentina hold two types of diesel and two types of petrol. Regular (petrol 95) and some extra (petrol 98). This was the only proper filling station that only offered 3 – missing one of the regulars, petrol 95. It is striking that the only station missing regular petrol and offering high octane petrol is the one at 4.1km above the sea, where hundreds of kms around you drive 4-5km above the sea, while it is a common knowledge that high altitude does not favour high octane fuel. The exact opposite, you rather need lower octane fuels and so in some countries they issue low octane fuel only exclusively for the high altitude places. However, in Argentina, in the country where logic is not welcome, they don’t mind going the other way. Funny is that if you cross into Bolivia you will never find even 95, maybe even 91, so your vehicle can get a proper test of contrast.

While sitting in the gas station and using their wifi that would be considered extremely slow even in the 90’s, after half an hour it loaded my facebook page for a change and the first post, 5min old, was an article saying the borders of Argentina are closing now. Now. When now? I could never hope to actually load the article so I had to work with the possibly clickbait headline. It was Sunday 9PM so I could easily assume they would close it from Monday morning but, Argentina, you never know. I literally ran into the car, drove directly to the border, hoping they weren’t closed for either reason (lockdown or just early end of the shift). In front of the officers I was very much occupied by trying to calm my deep breath and fast heartbeat (and try that when you drive up to 4km, get in a shock and run), because amid the covid19 panic anyone with breathing problems is taken suspicious. We after all passed, fortunately both customs in one building, and escaped Argentina at kind of the last minute. Next days and weeks showed that favouring Chile over Argentina regarding staying under the lockdown was very lucky for us. Argentinian government released panic creating measures and lot of gringo travellers found themselves in situations of police abuse, locals kicking them out of accommodations, camps, shops, towns, while in Chile things stayed relatively calm. Plus, we had some places to see ahead of us.

In the NW we found a lot of local produce in the small shops or on the road by peoples’ houses, usually plant produce including wine of course, we often saw eggs and goat cheese too, for a change. The local produce was usually good and cheap. Surprisingly we couldn’t find local olives or olive oil. Apart of that, we generally enjoyed this part the most through our whole trip so far and it is mainly because of the amazing deserted nature. In the very north we saw many many people looking of Indian descend rather than the European like in the rest of the country. They seemed to me a lot more conservative, in the countryside living in very primitive ways, and as we were told, like all other Indians, they had really hard time in the past with the Europeans and stay reserved, suspicious or even not welcoming towards them up until today. However, in the towns I had the feeling they are somewhat mixed and I could not see anyone making a difference or a separation.

Argentina is a hell of a diverse country. Well, naturally at least. Apart of that, we have mixed feelings. The people are surely friendly, openhearted, fun, however they often don’t make sense to me. Kind of more than in Paraguay, Uruguay or Chile. I would not probably understand the mentality if I was to live there. The country has got a great potential and it was obvious a century ago when they were top10 developed and rich country in the world and since then they just stagnated into a developing (very rare to get from developed to developing) country that cannot make a use of their great potential (natural resources, land, sea, weather, remains of old infrastructure, high rate of education). As I mentioned before, logic is what I was lacking way too often. We found the country to be super dirty regarding “free-range” garbage. You can see how much European (Spanish, Italian) it is everywhere, however the rich culture, cuisine or architecture of Spain or Italy we were unable to find over there. Therefore we are very much looking forward the Andean and more tropic countries. Nonetheless it was an amazing experience and I would never suggest to avoid it (under normal conditions). Maybe it is partly just overhyped and we expected too much.

Argentiina

Väljaspool Buenos Airest sõitsime mee esimesena Aconcaguast üle terve riigi Paranasse ja Uruguaisse. Ilma tuuleta oleks iga km meie jaoks liiga palav. Tuulega ja kahe km kõrgusel merepinnast oli ilm soe või isegi külmavõitu. Muidu on kuivas läänes +35 ja niiskes idas +30 ja troopilised ööd. Seal võib näha, kuidas kliima järkjärgult ülikuivast Andidest täielikult niiskeks Paranaks muutub. Cordobast idas võib igal pool näha kuulsaid veisefarme, läänes aga kuulsat pampat. Millegipärast kujutasime me pampat ette palju rohusemana, kuid tegelikult oli seal rohkem põõsaid, mis võivad ulatuta kolme meetri kõrguseni ja peita kohalike farmerite majad, isegi kui need on saja meetri kaugusel. See näeb välja nagu poolkõrb. Me veetsime seal ühe öö ja erinevalt kõrbest oli öösel täiega palav ja me nägime hunnikute viisi erinevaid putukaid. Ma pole päris kindel, mida nad sellises kohas otsivad, aga nad on üks tõeline nuhtlus.

Ainuke erand asub keset riiki, Cordobast edelas, kus maastik näeb välja nagu pampa, aga seal elab palju rohkem inimesi. Selles piirkonnas on väga populaarne müüa tee ääres isetehtud asju. Just nagu mujal mägedes. Kõige rohkem müüakse oliivi õli, 2USD/l, ja mett, 1USD/kg. Jumal tänatud, et me ostsime kõik Mendoza lähedalt topelt hinnaga, nagu turistidele kohane.

Me tahtsime peale võtta hääletajaid, aga me ei näinud kedagi kuni mägedeni. Siis võtsime me peale ühe naise ja viisime ta poole tunni tee kaugusele. Tuli välja, et tal on kasutaja Couchsurfingus, ja ta kutsus meid enda juurde, olgugi, et ta rääkis ainult hispaania keelt. Pärast seda leidsime me veel ühe Couchsurferi linnas nimega San Fransicso. Esialgu tundus, et tegemist on suurema külaga, kuid kaardi järgi saime me teada, et tegemist on hoopis 75k linnaga, millel on isegi oma ülikool. Meie majutaja elas ülikoolist 5min kaugusel ja see hoone nägi välja nagu lasteaed. Sellegipoolest oli meil seal tore.

IMG_20191118_191621_0

Pärast seda ületasime me Parana jõe, mis on küll suur, kuid must. Me käisime esimest korda autoga mehhaaniku juures ja siis ületasime Uruguai jõe Uruguai ja Argentiina piiril.

Tagasi Argentiinasse läksime me kõige kirdest Misione provintsist. Seda piirkonda kutsutakse selliselt, sest 17. ja 18. sajandil migreerus sinna hulgaliselt Jesuiite. Me tulime seda kaudu, sest me tahtsime minna Iguazu rahvusparki. Tee sinna oli üks parimaid, kuni rahvuspargini, siis muutus tee üheks halvimaks. Seal nägime me ka ühtesid oma elu hullemaid torme.

Iguazu kosed olid üks kolmest peamisest põhjusest, miks me tahtsime seda kontinenti üldse külastada. Olgugi, et kosed ise on imelised, siis üleüldine kogemus on minu arvates ülehinnatud. Mõned inimiesed väidavad, et see koht on lausa väärt mitmepäevast külastamist, aga see ei ole. See on lihtsalt üks kosk, ja kõigi vaatenurkade kogemine võtab aega maksimum pool päeva. See on ehitatud massiturismi jaoks. Sa võid osta tavapileti või ekskursiooni, kus sind viiakse kose alla või helikopteri sõidule. Muidugi on pargis sees ka suveniiripoed, mis müüvad tavalist sodi. Me leidsime seal ühe paremini töötava avaliku wifi.

Väljas on sildid ja nad ise väidavad, et tegemist on keskkonnasõbraliku kohaga ja piletitulu läheb looduse säilitamiseks, olgugi, et turiste transporditakse rongiga, mis töötab diislil, prügi ei sorteerite ja prügi lendab ringi terves pargis. Peamiselt läheb piletitulu uusarendusele, et rohkem turiste meelitada. See tähendab ka rahvusvaheliste lennujaamade rajamist mõlemale poole koske. Lisaks kulub raha ka energiat tootvatele korporatsioonidele, kes tahavad sinna tammi ehitata ja keda püütakse sellest orust sellepärast eemale hoida. Kummalisel kombel on neil raha, et uusi teid ja sildasid ehitada, kuid mitte raha, et vana konstruktsioone ära viia. Niisiis kõnnid sa üle kose ja all on näha vanu roostetanud konstruktsioone. Üldiselt on need kosed ägedad, kuid ma ei läheks sinna enam kunagi tagasi.

Kui me Puerto Iguazu linnale läenesime, oli seal tee peal üks politsei kontrollpunkt, kus nad suvalisi autosid (ainult mõnesid, huvitaval kombel) peatuda palusid ja linnamaksu küsisid. Kogu see süsteem nägi väga veider välja. Seal ei olnud ei ühtegi märki üleval, ega kusagil seda ei mainitud. Ta rääkis alguses inglese keelt, ütles, et kaardimakse vairianti pole ja ainukesed variandid olid maksta kohalikus sulas, Brasiilia või USA sulas, olgugi, et teises valuutas makstes pidid sa umbes 40%-140% rohkem maksma. Kui ma hakkasin tema töös kahtlema, siis järsku ta enam inglese keelt ei rääkinud ja ütles lihtsalt, et kui mul on problem, siis politsei teeb meile põhjaliku ülevaatuse. Ja sellele lisaks, ühes bensukas küsiti mult 4% peale, sest ma tahtsin kaardiga maksta.

Hiljem umbes jõulude ajal tulime me jälle Argentiinasse tagasi, üle Parana jõe, Posada linna. Me leidsime ainukese väikese ranna, kus ennast jahutada, et siis linnast sim kaarti ja sularaha minna tooma. Isegi suured rahvusvahelised firmad peavad oma siestadest kinni. 4 ja pool tundi pole problem. Nalkal kombel teisel pool piiri, kus on veel kuumem, nad siestasid ei vaja, aga siin küll. Ainuke positiivne asi selle juures on, et siis nad on õhtul kauem lahti. Nad andsid mulle sim kaardi ja puha, aga ametlikus poes raha sinna peale panna polnud võmalik. Selle asemel pidin ma minema kummalisse kisokisse, mis müüs ajalehti, sigarette ja lotot.

Õnn jõudis lõpuks minuni, kui ma sularaha tahtsin minna võtma. Kuigi dollari aeg peaks möödas olema, siis ma leidsin ametliku vahetuspunkti, mis pakkus 10% rohkem kui vahetuskurss. Aga kahjuks olid nad kinni, nii et ma pidin minema mitteametlikku vahetuspunkti, ehk 1 ruum, kus istusid suvalised kutid, kasutati taskuarvutit ja kus keset lauda oli karp sularaha, just nagu mafia filmides. Nad pakkusid mulle 20% rohkem dollareid ja 12% rohkem eurosid kui kurss. Ma oleks juba õige kursiga ka rahul olnud.

Sealt edasi sõotsime me umbes 4000km Tierra del Fuego poole. Esimesed 1000km olid niisked põllumaad, kus and peamiselt apelsine kasvatavad. Pole just palju vaatamist väärt, kuid palju politsei kontrollpunkte, kes kõik meie auto peatasid ja meilt küsimusi küsisid. Keegi neist ei olnud õel, ei teinud suurt numbrit väikestest rikkumistest ja keegi ei otsinud meid läbi põhjalikumalt kui meile mugav oli. Nalajaks oli nöha märke “Falklandi saared on alati Argentiinlaste jagu”. Väga olulised märgid võivad teinekord puududa, aga see mitte. Buenos Airesest umbes 500km kagu suunas on rohkem subtroopiline, kuid see on sama lame. Ja sealt edasi juba algas Patagoonia (vaata mu eelmist postitust).

Pärast Patagooniat läksime me tagasi Argentiinas nii nagu eelminegi kord, läbi Anconcagua. Nüüd oli juba hiline Veebruar ja mäed ei olnud nii lumised. Kohe pärast piiri ületamist leidsime me imelise vaatamisväärsuse. Selle nimi oli Inkade sild, kuid see oli looduslikult kujunenud (vaata pilte). See sild pole ainulaadne mitte ainult oma päritolu poolest, ägeda kuju ja imeliste värvide, vaid ka kuumaveeallikate poolest, mis olid rajatud kohe selle kõrvale. See on kohe tee kõrval, nii et meil pole õrna aimugi, kuidas meil see eelmine kord märkamatuks jäi. Siit edasi sõitsime me ainult Põhja poole.

Jah, meie suured ootused Patagooniale jäid natuke liiga suureks reaalsusele, kuid Põhja-Argentiina ja Andid Põhjas kohe kindlasti mitte. See on uskumatu vaatepilt- vulkaanid, soolajärved, pilved ja tormid, selge tähistaevas, kanjonid, flamingod ja laamad. Vahel justkui komistasime vaatamisväärsuste otsa, mis Euroopas oleksid kohe kindlasti turistide seas väga populaarsed. Andide mäed on nii mitmekesised, oma erinevate kujude, tekstuuride, värvide ja nurkadega. Kuna kliima on nii kuiv, siis taimestikku pole seal juba miljoneid aastaid. Populatsioon on üldjuhul väike, sest vet ja viljakat maad on samuti vähe, kuid Andid on rikkad oma metallide poolest. Sa võib olla oled isegi kuulnud kuulsatest vase, hõbeda või kullakaevandustest Põhja-Tšiilis, Boliivias ja Peruus. Argentiina on neist küll tagapool, aga neid kohe kindlasti leidub seal. Vahel kaevandavad nad hoopis soola.

_DSC0658

Kõige parem ja ootamatum üllatus oli meie jaoks Fiambalast Paso San Francisconi, teel number 60. Me läksime vaid Tšiilini ja tagsi, kuid vaated sinna teel olid uskumatud. Kõige paremini aga vastas meie ootustele org Quebrada de las Conchas, mis on kuulus oma vadtee poolest. Me küll nägime vaeva oma teekonna paika panemisega, sest kõik kohad, mida me näha tahtsime, ei jääud samale teele. Niisiis otsustasime me sõita edasi-tagasi, et kõik kohad ära näha. Me nägime nii kuulsat teed number 40, Kaktuste Rahvusparki, Quebrada de las Conchase orgu. Ja olgugi, et kohati olid teed kohutavad, siis oli sõit seda väärt.

Cafayate lähedal nägime me ka kõige kõrgemal asuvat viinamarjaistandust. Kuum ja kuiv kliima ning kõrge altituut on ideaalsed veini valmistamiseks. Eriti punase (Malbec). Niisiis otsustasime me ühte istandust k vaatama minna ja kuna oli Pühapäev ja enamus kohad olid kinni, siis otsustasime me ühe vähe uhkema koha kasuks Colomes. Meie suureks pettumuseks oli koht 15 aastat tagasi müüdud šveitslastele ja seega selle koha autentsus natuke juba kadunud.

Saltale lähemale sõites, soovitati meil külastada ühte reservuaari, et imetleda uhkeid vaateid veekogule ja maitsta kohalikku kala, mida mitte kusagil mujal saada pole. Ei olnud seal ka midagi autentset. Uhked suvilad, must vesi ja kala, mis maitses nagu iga teine valge kala. Saltas käisime me arsti juures, kus õnneks saime aja samale päevale. Salta on kuulus oma arhitektuuri poolest, mis teeb ta teist sarnase suurusega linnadest vähe ilusamaks ja huvitavamaks.  Arvestades kõiki teisi linnu, mis me seni näinud oleme, siis peab tunnistama, et see oli tõesti vähe parem. Tänavaturud, aga selle eest sama mõttetud.

Äge on see, et kliima Andide ümber varieerub meeletult. Idas on rohelisem ja seal võib isegi vihmametsu näha, mis siis järsku läänes poolkõrbeks muutuvad. Kuigi me olime seal niiöelda vihmasel hooajal, mis tavaliselt algab Detsembris ja kestab Märtsi või Aprillini. Ainuke vihje vihmahooajast olid aga tormipilved mägede kohal ja kuivad jõed, mis näitasid, kui laostav vihmavesi seal olla võib, uhtudes ära terved teelõigud. Meile öeldi, et sellel aasatajal on mägesed autoga sõitmine peaaegu, et võimatu. Olgugi, et me nägime ainult häid teid, siis ei või kunagi teada, mis sind 200 meetri pärast ees ootab. Sellepärast otsustasime me ka mõned asjad vahele jätta, et mitte autot lõhkuda ja raha raisata.

Päris läpus, Jujuy provinstsis, käisime me Quebrada de Humahuaca orgu vaatamas, mis on järjekordne kuulus org. Meie arvates ei olnud kogu see reklaam seda väärt. Humahuaca on küll mõnus väike linnake, kuid hirmsasti turiste täis. Peamine atraktsioon seal värvilised mäed, Hornocal. Sinna saamine on üks suur nuhtlus ja me juba nägime vihmapilveid tulemas, mis kohe kindlasti nägevust halvendaks. Ehk siis me otsustasime jälle mitte minna. Ma ei tahtnud juba sellepärast minna, et mitte endale pettumust valmistada. Interneti piltide järgi tundus, et see on kõkkuvõte kõikidest mägedest, mida me juba näinud olime.

Üks ilus värviline magi ootas aga meid vee lees külas Purmamarca. Väga turistilik, jällegi, kuid väga ilus väike küla. Me otsustasime kasutada oma viimast võimalust kohalikku kala maitsta, eriti kuna me nägime kitsi ja laamasid ringi jooksmas igal pool. Kõikidest toidukohtadest selles külas, valisime me välja ainukese, mis oli kell 8 avatud, mis reklaamis meile huvi pakkuvaid roogi, ja mis ei olnud üle hinnatud. Mõnus väike hubane koht. Me tellisime grilliha ja siis ühe kohaliku roa, cazuela. Meie ootused olid jälle kõrgel ja reaalsus lõi meid vastu maad oimetuks. Ma arvan, et see oli ainult halb õnn, aga me pidime oma toidu ära sööma. Liha oli nätske, 3 sordi asemel ainult 2, ja cazuela, mis ma tellisin kitselihaga, oli tegelikult sealihaga. Pärast häid kogemusi Brasiilias, ootasime me vist liiga palju.

Riigist väljusime me Paso de Jama kaudu, San Pedro de Atacama ja Tšiili suunas. See tee on väga populaarne ja kõrgelt hinnatud, olgugi, et see ei olnud pooltki nii hea kui Paso San Francisco. Ainuke huvitav koht pärast Purmamarcat oli Salina Grande, soolajärv, mis juba ise on huvitav. See oli küll must ja kaevandamise tõttu polnud seal ühtegi lindu, kuid me olime üllatunud, et kõik kohalikud majakesed, toolid, lauad ja isegi kujud olid tehtud soolast. Nad lõikasid välja soolakamakad, millelt võis näha soola ja muda kihte. Ma olin isiklikult lummatud.

La Jama külas, 300 meetrit piirist on üks korralik uus bensukas, kuhu me jäime oma toidujääke küpsetama ja sööma. Kõik normaalsed bensukad Argentiinas pakuvad 2 sorti bensiini, tavalist (95) ja extrat (98). See oli ainuke bensukas, mille ümber on teed 4-5 kilomeetri kõrgusel merepinnast. On teada, et kõrgus ja kõrge kontsentraadiga kütus ei käi kokku. Boliivias ei leia sa vist kusagilt 95 või 91, aga Argentiina loogika on omamoodi.

Kui me bensukas istusime ja wifit kasutasime nägin ma 5 mintutit tagasi välja tulnud artiklit pealkirjaga “Argentina sulgeb oma piirid”. Kohe? Nagu nüüd kohe? Ma isegi ei üritanud hakata ootama, kuni internet lõpusk piisavalt töötas, et seda artiklit avada. Oli Pühapäeva õhtu ja oli üsna tõenäoline, et nad sulgevad piirid Esmaspäeva hommikul. Ma jooksin autosse ja me sõitsime kohe piiripunkti, lootes, et nad ei ole veel jõudnud kinni panna. Meil vedas ja me saime ilma viperusteta ilusti Tšiili. Järgmised päevad ja nädalad näitasid, et Tšiili üle minemine oli õige valik. Paljud reisijad leidsid ennast olukorrast, kus and ei saanud koju, kuid kohalikud ei olnud just külalislahked. Kõik hostelid, telklad, poed pandi kinni. Sel ajal aga Tšiilis oli asi rahulik ja meil oli kohti, mida vaadata nii kui nii.

Loode-Argentiinas on palju poode ja turge, kus müüakse kohalikku kraami- veini, mune, kitsejuutsu. Kraam oli tavaliselt hea ja odav. Imelikult kombel aga ei näinud me palju olive või oliiviõli. Kohalikud näevad välja rohkem pärismaalaste moodi ja mitten ii Euroopalikuid kui mujal. Nad tunduvad rohkem konservatiivsed ja tagasihodilikud. Kuna neil olid palju raskuseid eurooplastega  minevikus, siis hoiavad nad distantsi ja ei ole väga külalislahked ka tänapäeval. Suuremates linnades on näha rohkem segunemist ja mitten nii suuri erinevusi.

Argentiin on väga mitmekülgne riik. Juba looduse poolest. Sellegipoolest on mul vastakad tunded. Inimesed on tavaliselt sõbralikud, avatud jalõbusad, kuid ma ei saa neist tihti aru. Rohkem kui Paraguais, Uruguai ja Tšiilis. Ma ilmselt ei saaks nende mentaliteedist aru ka siis, kui ma siin elaksin. Sellel riigil on nii palju potentsiaali, kuid millegi pärast ei oska nad oma võlusid ja tugevusi ära kasutada (looduslikud materjalid, maa, meri, ilm, vana infrastruktuur, kõrge harituse tase). Nagu ma enne mainisin, siis loogikast jääb tihti vajaka. Minu arvates on riik üsna räpane. On näha, kui palju Euroopa (Hispaania ja Itaalia) mõjutusi on igal pool, kuid nende rikas  kultuur, köök ja arhitektuur ei jäänud püsima. Sellepärast ma juba ootan järgmisini troopilisi riike. Sellegipoolest oli see üks äge kogemus ja ma ei soovitaks mingi hinna eest seda vältida. Võib olla kohati on see liiga ülehinnatud ja me ootasime liiga palju.

Argentina – photo

Buenos Aires

_DSC0024_DSC0027IMG_20191030_201203_6IMG_20191031_154944_5IMG_20191031_164228_9IMG_20191031_171454_4IMG_20191031_172628_1IMG_20191031_180302_2IMG_20191031_180454_3IMG_20191031_184434_3IMG_20191031_183720_0

Household garbage bins in South America:

Jihoamerické domovní popelnice:

Majade prügikastid Lõuna-Ameerikas:

IMG_20191030_221327_1

Getting ahead of so much competition needs some higher creativity:

Vymyslet konkurenční výhody v tak zahlceném tržním prostředí chce fištrón:

Et konkurentsis ellu jääda on vaja rohkem loovust:

IMG_20191031_190159_2

Hereford and handwritten papers? Are we in some lost Welsh village?:

Hereford a ručně napsané etikety? To jsme na konci světa v nějaké velšské osadě?:

Hereford ja käsitsi kirjutatud kirjad? Kas me oleme mingisse Walesi külla ära eksinud?:

IMG_20191031_192507_0

Wow. This is wow in here:

Wow. Toto se tu jen tak nevidí:

Ossa. See on ‚ossa‘ siin:

IMG_20191101_122553_6

Boca:

IMG_20191031_133340_4IMG_20191031_133921_1IMG_20191031_134803_3IMG_20191031_135642_0_DSC0007IMG_20191031_135906_2IMG_20191031_140020_0

Plastic waste upcycling:

Trocha kreativity s plastovým odpadem:

Plastiku töötlemine:

_DSC0011

Iguazú:

_DSC0567_DSC0587_DSC0585IMG_20191215_131400_4IMG_20191215_141544_2IMG_20191215_141507_3_DSC0674_DSC0602IMG_20191215_123128_5IMG_20191215_123019_5IMG_20191215_133801_2IMG_20191215_111530_0_DSC0603_DSC0623_DSC0633IMG_20191215_125840_0IMG_20191215_131124_3IMG_20191215_124603_4IMG_20191215_123709_2IMG_20191215_111853_8IMG_20191215_104804_3IMG_20191215_111807_5_DSC0672IMG_20191215_130747_1

The river and the city Paraná:

Řeka a město Paraná:

Parana jõgi ja linn:

IMG_20191118_171441_4

The bridges over Paraná:

Mosty přes Paranou:

Sillad üle Parana jõe:

IMG_20191225_110351_4IMG_20191225_112028_3

Northeast/severovýchod/Kirre:

IMG_20191118_191621_0IMG_20191119_171516_4IMG_20191224_115307_7

Central parts/vnitrozemí/sisemaa:

IMG_20191116_122732_8IMG_20191116_123246_5IMG_20191116_201647_4IMG_20191117_084005_5IMG_20191117_123933_5IMG_20191117_135954_3IMG_20191118_102236_6IMG_20191118_103336_1

All the green ones are not only just oregano but also just from one brand:

Všechny ty zelené sáčky jsou nejen pouze dobromysl, ale ještě k tomu jen od jednoho výrobce:

Kõik roheline mitte ei ole ainult oregano, vaid ka sama tootja:

IMG_20191118_104251_2

Aconcagua:

IMG_20191113_113154_4

Puente del Inca:

IMG_20200226_152224_7_DSC0593IMG_20200226_153105_0

Paso de los Libertadores:

IMG_20191113_112234_4IMG_20191113_112048_3IMG_20191113_123609_7IMG_20191113_131656_8IMG_20191113_133950_8IMG_20191113_172527_2IMG_20191113_182303_0

Some very strange but common habit of surrounding the crosses along the road with waterful plastic bottles instead of flowers:

Podivný, ale oblíbený zvyk pokládat ke křížkům podél cest petky plné vody namísto kytek:

Veider aga väga tüüpiline komme on viia veepudeleid teeäärsetele hauamärgistele:

IMG_20191113_174922_4

Mendoza:

IMG_20191114_152521_9IMG_20191114_193326_5IMG_20191115_150801_6IMG_20191115_152431_3IMG_20191115_164925_2IMG_20191116_064515_5

This is how street lanes are obeyed in Argentina:

Takhle se musíte držet svého dopravního pruhu v Argentině:

Nii järgitakse teemärgiseid Argentiinas:

IMG_20191115_130547_2

Around Medoza/kolem Mendozy/Mendoza ümbruses:

IMG_20191115_100151_3

Western/západní/Lääne- Argentina:

_DSC0600IMG_20200227_131717_6IMG_20200227_143924_7IMG_20200227_145147_1IMG_20200227_145230_7IMG_20200227_150555_0IMG_20200227_154204_9IMG_20200227_164424_9IMG_20200227_165440_6IMG_20200227_170307_4IMG_20200227_170654_2IMG_20200227_170751_2IMG_20200227_170820_8IMG_20200227_171308_4IMG_20200227_172138_5IMG_20200227_182710_2IMG_20200228_144239_8IMG_20200228_152339_8IMG_20200228_153329_0IMG_20200228_164933_8IMG_20200228_165851_5IMG_20200229_122919_7IMG_20200306_093316_4IMG_20200306_102953_7IMG_20200306_131010_6IMG_20200307_095417_4

Main national roads:

Hlavní vnitrostátní silnice:

Peamised riigi-sisesed teed:

IMG_20200229_160005_9IMG_20200229_172505_4

Standard:

IMG_20200228_134611_7IMG_20200228_164021_8IMG_20200306_112546_5

Towards/směrem k/ Paso San Francisco suunas:

_DSC0684IMG_20200301_124759_2IMG_20200301_131141_7IMG_20200301_132001_6IMG_20200301_163437_6_DSC0818_DSC0826_DSC0832IMG_20200304_133500_4IMG_20200305_103110_5IMG_20200305_104953_6IMG_20200305_120550_0IMG_20200305_122035_1

Someone build himself a hut in the middle of nowhere and nature over 4km above the sea. Of course, plastic, TV satellite and rubbish around could not miss:

Někdo si postavil chatku uprostřed ničeho a přírody nad 4kmnm. Samozřejmě, plasty, TV satelit a odpadky kolem nesmí chybět:

Keegi ehitas endale väikese maja pärapõrgusse, 4km üle merepinna. Muidugi plastikut, satelliit TVd ja prügi ei saa mitte märgata:

IMG_20200304_143935_7IMG_20200304_143952_7IMG_20200304_144040_6IMG_20200304_144314_9

Hot springs in front of Volcan Incahuasi – 6.7km:

Horké prameny poblíž Volcánu Incahuasi – 6.7km:

Kuumavee allikad Incahuasi vulkaani ees – 6.7km:

IMG_20200305_074229_1

Sand dunes in the mountains:

Písečné duny v horách:

Liivaluited mägedes:

_DSC0675

Wine country/vinařská oblast/veinimaa:

_DSC0847_DSC0852IMG_20200308_101021_9IMG_20200308_151400_8IMG_20200308_152144_8IMG_20200308_152618_6

And dried pepper country:

A sušených paprik oblast:

Ja kuivavatud paprika maa:

IMG_20200308_104951_2

Quebrada de Calchaquí:

IMG_20200307_184939_5IMG_20200307_185316_0IMG_20200307_190919_7IMG_20200308_093756_3_DSC0855_DSC0871IMG_20200309_130822_2IMG_20200309_141254_2IMG_20200309_141613_1IMG_20200309_142451_8IMG_20200309_150511_9IMG_20200309_153636_7IMG_20200309_153834_2IMG_20200309_163837_1

That is a cave/toto je jeskyně/see on koobas:

IMG_20200309_141642_9

NP Los Cardones:

IMG_20200309_185857_4IMG_20200309_190522_3IMG_20200309_190640_8IMG_20200309_192031_0IMG_20200309_192936_9IMG_20200310_093821_2IMG_20200310_101143_0

A pile of bay leaves, an apple and a pack of cheap cookies? Welcome to a mountain chaple:

Hromádka bobkového listu, jablko a pytlík laciných sušenek? Vítejte v horské kapličce:

Hunnik loorberilehti, üks õun ja pakk odavaid küpsiseid? Tere tulemast kabelisse mägedes:

IMG_20200310_095813_5

Quebrada de las Conchas:

IMG_20200311_085009_7IMG_20200311_095401_7IMG_20200310_170035_2IMG_20200310_181725_8IMG_20200310_183146_7IMG_20200311_103106_4IMG_20200311_105140_8IMG_20200311_105148_0IMG_20200311_113556_8IMG_20200311_113906_0IMG_20200311_113911_0IMG_20200311_120307_6IMG_20200311_122457_5IMG_20200311_122608_1IMG_20200311_124455_4IMG_20200311_125301_1IMG_20200311_155039_1IMG_20200311_163359_3_DSC0963_DSC0966_DSC1022

The surroundings and the city of Salta:

Okolí a město Salta:

Salta linn ja selle ümbrus:

IMG_20200310_105558_8IMG_20200310_142452_0_DSC1028IMG_20200312_130008_7IMG_20200312_130513_4IMG_20200312_132503_2IMG_20200312_132933_0IMG_20200312_134417_3IMG_20200312_151359_0IMG_20200312_190856_7

The settlement Alemania (Germany):

Osada Alemania (Německo):

Alemania (Saksamaa) asustus:

IMG_20200311_170657_6IMG_20200311_170504_9

Jujuy:

IMG_20200313_095638_8IMG_20200313_115831_5IMG_20200313_120048_3IMG_20200313_133927_2IMG_20200313_134926_0

Purmamarca:

IMG_20200313_173741_5IMG_20200313_175028_1IMG_20200313_180717_5IMG_20200313_185739_3IMG_20200313_202157_4IMG_20200314_085739_8IMG_20200314_115056_9IMG_20200314_173020_8IMG_20200315_101105_7

Cactuses serve as plentiful construction material as well:

Kaktus také slouží jako hojný stavební materiál:

Kaktuseid kasutatakse ka ehitusmaterjalina:

IMG_20200313_182701_7

Humahuaca:

IMG_20200314_124906_3IMG_20200314_124911_3IMG_20200314_142714_2IMG_20200314_144651_2IMG_20200314_145259_4IMG_20200314_145316_4IMG_20200314_145714_3IMG_20200314_150135_9IMG_20200314_150536_5

This is something extremely common in vegie shops/departments, I guess cut yourself a piece or yourself or whatever:

Toto je skoro povinný obrázek v zeleninách nebo odděleních zeleniny, asi si prostě ukrojte kousek, nebo se ukrojte nebo jak chcete:

See on väga levinud juurviljapoodides/lettides, lõika endale tükk või endast tüll või ükskõik:

IMG_20200314_145325_3

Salina Grande:

IMG_20200315_105435_3IMG_20200315_105537_0IMG_20200315_105659_5IMG_20200315_111008_5IMG_20200315_111203_4

Traditional globed outdoor woodstoves:

Tradiční kopulovité venkovní pece:

Traditsioonilised välisköögid:

IMG_20200315_111145_8

These cactuses remarkably change their appearance along with the climate. Up in the mountains they like to put on this white fur-like coat that is not spikey at all – comes only with the upper part or half of the body:

Tyhle kaktusy pozoruhodně mění svou vizáž úměrně k podnebí. Nahoře v horách se rádi oblékají do takovéto bílé jakoby srsti, která vůbec není pichlavá – ovšem jen na vrchní části nebo půlce těla:

Kaktuste välimus muutub päris palju kliimaga. Üleval mägedes meeldib neil ennast katta valge kihiga, mis ei torgi – aga ainult pool kehast.

IMG_20200315_122202_1

Football pitches above 4km look like this:

Fotbalová hřiště nad 4km vypadají nějak tak:

Jalgpalliväljakud 4km kõrgusel näevad välja sellised:

IMG_20200315_121734_1

Did we just spot seaguls in a semidesert 4km above the sea?:

Nejsou to náhodou racci takhle v polopoušti 4kmnm?:

Kas me just nägime kajakaid 4km kõrgusel merepinnast?:

IMG_20200315_160921_2

Patagonia – photo

The competition of the worst Christmas tree spans here too:

Soutěž o nejhorší vánoční stromek sahá i sem:

Konkurss k]ige halvemale jõulupuule on siia ka levinud:

IMG_20191226_143019_1

East/Východní/Ida Patagonia:

IMG_20191226_114321_4IMG_20191226_163231_3IMG_20191228_190239_1IMG_20191229_114508_0IMG_20191229_145010_4IMG_20191229_150540_3IMG_20191229_162004_3IMG_20191229_212133_7IMG_20191230_083110_5

Few minutes on a few meters of a beach:

Pár minut na pár metrech pláže:

Mõned minutid rannas:

IMG_20191228_170525_0

Unprotected sea lion beach:

Nekrytá lachtaní pláž:

Kaitsmata merilõvide rand:

IMG_20191228_182309_5

Then you turn around and see an oil well just across the street:

Jen se otočíte a koukáte se na ropnou studnu kousek přes ulici:

Siis pöörad  ringi ja näed nafta puurkaevusid üle tee:

IMG_20191228_182340_8

And then you turn around back and see stupid locals – sings are to be ignored at all times:

A pak se otočíte zpátky a koukáte na místní idioty – cedule přímo u nosu nikoho nezajímají:

Ja siis pöörad veel ja näed rumalaid kohalikke – märke tuleb iga hinna eest ignoreerida:

IMG_20191228_183022_5

This little bastard can swim 50km of the shore on daily basis and dive 80m deep – just to obtain food:

Tenhle malý zmetek umí plavat i 50km z pobřeží denně a potápět se až 80m – jen kvůli jídlu:

See väikemees võib iga päev ujuda 50km rannajoonest ja sukelduda 80m sügavusele– lihtsalt, et süüa saada:

IMG_20191229_134820_5

Other, rather protected bays occupied by sea lions or penguins:

Další, spíš chráněné zátoky zabrané lachtany nebo tučňáky:

Teine, rohkem kaitstud rand, mis on merilõvide ja pingviinide poolt okupeeritud:

IMG_20191229_135201_3IMG_20191229_135811_5IMG_20191229_145941_3IMG_20191229_151525_1

Tierra del Fuego:

IMG_20191230_220751_0IMG_20191230_220854_4IMG_20200102_150810_2IMG_20200102_151956_0_DSC0850IMG_20200102_153309_7IMG_20200102_164654_6IMG_20200102_165552_0IMG_20200102_192740_8IMG_20200103_165725_8IMG_20200103_195150_2IMG_20200103_205356_7

Nearest palms are to be found about 3000km far or more. Just like with cattle signs where is other livestock but no cattle, we don’t waste money on road sign designers, okay:

Nejlbižší palmy najdeme 3000km daleko nebo ještě víc. Stejně jako s dobytkem na značkách, kde jsou všechna ostatní hospodářská zvířate kromě dobytka, na návrháře dopravních značek rozpočtem neplýtváme, jasné:

Kõige lähimad palmid on umbes 3000km kaugusel. Just nagu märkidega lehmadele, raha just märkide kujundamisele ei raisata:

IMG_20200103_122445_4

Puerto Almanzo, a popular fishermen village. This is just about the best you can see there:

Puerto Almanzo, oblíbená rybářská vesnice. Toto je asi tak to nejlepší, co v ní uvidíte:

Puerto Almanzo, populaarne kaluriküla. See on parim, mis siin saada on:

_DSC0849

Ushuaia:

_DSC0736IMG_20191231_111730_7IMG_20191231_082715_0_DSC0761IMG_20200101_121422_6IMG_20200101_122801_4IMG_20191231_173852_8IMG_20191231_171947_1IMG_20191231_154748_5IMG_20191231_180159_6_DSC0780_DSC0776IMG_20200101_155455_1IMG_20200101_135150_0IMG_20200101_160910_8

Hitchhiking dirt roads is a lot about on which side do you stand:

Stop na nezpevněných silnicích je hodně o tom, na které straně stojíte:

Hääletamine kruusateedel oleneb suuresti, kummal pool teed sa seisad:

_DSC0812

Aaaand Falkland Island’s propaganda cannot miss, Ushuaia is not just a capital of the region it lies in, it is also a capital of 600km distanced islands that have their own capital and also belong to another country!:

Aaaa propaganda ohledně Falklandů nesmí chybět, Ushuaia není jen hlavním městem svého regionu, je take hlavním městem 600km vzdálených ostrovů, které mají vlastní hlavní město a take patří jiné zemi!:

Jaaaaa Falklandi saarte propaganda ei saa maha magada, Ushuaia ei ole vaid oma piirkonna pealinn, vaid ka 600km kaugusel olevate saarte, millel on küll oma pealinn ja kuulub teise riigi valdusesse:

IMG_20200101_171305_3

Laguna Esmeralda:

IMG_20200101_180809_2IMG_20200101_190336_6IMG_20200101_191957_8IMG_20200101_194837_9

Along white man the beaver invaded this end of the world too and brought his own infrastructure:

Kromě bílého muže i bobr kolonizoval tento konec světa a přinesl si svou vlastní infrastrukturu:

Koos valge mehega tuli kobras, kes võttis üle maa-alad maailmalõpus ja tõi kaasa ka oma infrastruktuuri:

IMG_20200101_181806_3

Back in mainland, Chile. Sheep congestions, that are proposed as a joke in Wales, Ireland or Scotland, here take often place in real:

Zpět na pevnině, Chile. Ovčí zácpy, kterými se vtipkuje ve Walesu, Irsku nebo Skotsku, zde jsou běžnou realitou:

Tagasi mandril, Tšiilis. Lamba ummikud, mis Walesis, Iirimaal ja  Šotimaal on rohkem anekdoodid, siin aga reaalsus:

IMG_20200104_115731_6

The only two pictures worth the effort in Punta Arenas:

Jediné dva obrázky stojící za fotku v Punta Arenas:

Ainukesed kaks pilti Punta Arenast, mis olid väärt pingutust:

IMG_20200104_192929_0IMG_20200106_121549_0

Towards/Směrem k Torres del Paine /Poole:

_DSC0863IMG_20200107_200211_1IMG_20200107_200215_4IMG_20200107_175703_2IMG_20200108_110159_0IMG_20200108_124705_5_DSC0896IMG_20200108_133745_4

Argentina – when reading your nationality from your passport is too much hassle, just put “other”:

Argentina – když nalezení vaší národnosti v pasu je moc práce, fouknete tam “jiné”:

Argentiina – kui oma rahvuse passilt lugemine on liig, pane lihtsalt “teine”:

IMG_20200108_165710_1

The only snowfall we had was down in the semi deserted lowlands:

Jediné sněhové srážky nás chytly v polopouštní nížině:

Ainuke lumesadu, mis me nägime, oli poolkõrbes:

IMG_20200108_200635_2

Across the lakes (100km long) from the biggest glaciars:

Naproti největším ledovcům přes jezera (100km dlouhá):

Üle järvede (100km pikk) suurimast jääväljast:

IMG_20200108_211907_0IMG_20200109_173404_2IMG_20200109_184307_0

Chaltén:

IMG_20200109_192018_0_DSC0927IMG_20200109_194106_1_DSC0935IMG_20200109_222208_4IMG_20200111_093958_7IMG_20200109_194119_9_DSC0946_DSC0007_DSC0940_DSC0943IMG_20200111_112004_3IMG_20200111_121753_1IMG_20200111_124308_9IMG_20200112_102846_6IMG_20200112_114708_8IMG_20200112_115007_1IMG_20200112_121510_4IMG_20200112_133212_7IMG_20200112_135634_3IMG_20200112_135838_2IMG_20200112_152109_5IMG_20200112_153123_1IMG_20200112_153126_5IMG_20200113_093743_8_DSC0022_DSC0021IMG_20200113_132237_4IMG_20200113_135648_4IMG_20200113_154257_6_DSC0122_DSC0114_DSC0049IMG_20200113_161827_7_DSC0069IMG_20200114_084337_0IMG_20200114_095610_9IMG_20200114_100040_2IMG_20200114_110856_5IMG_20200114_131946_7IMG_20200114_140810_2IMG_20200113_154412_6

That river was pretty strong and just melted off the glacier few km above:

Tahle řeka měla docela spád a rozhodně tála rovnou z ledovce pár km výš:

Jõgi oli üsna kiire vooluga ja otse jääväljalt sulanud, mõni kilomeeter eemal:

IMG_20200112_102846_6

Official and not cheap camping in Chalten:

Regulérní a ne levný kemp přímo v Chalténu:

Ametlik ja mitte väga odav laagriplats Chaltenis:

IMG_20200114_183452_2

A highway in Argentina (it is not just a building site, it is just another 100km stretch of the really main road):

Opravdu hlavní silnice v Argentině (a to není jakože rozestavěná, prostě takhle vypadá dalších 100km západní páteřní silnice):

Argentiina kiirtee (see pole vaid ehitusplats, vaid 100km peateed):

IMG_20200115_115340_7

Health and safety and accuracy first – a bloke is sharpening my saw:

Zdraví a bezpečnost a přesnost především – týpek mi brousí pilu:

Tervis ja ohutus ja täpsus eelkõige – mees teritab mu saagi:

IMG_20200116_124721_8

When you go desperate from the poor fresh products found in Patagonia, don’t make the mistake and buy tropical fruit:

Když už si zoufáte z chudinké patagonské nabídky čerstvých potravin, nedělejte tu chybu si kupovat tropické ovoce:

Kui sa oled meeleheitel vähese värske toidu pärast Patagoonia, ära tee seda viga, et ostad troopilisi puuvilju:

IMG_20200116_140627_3

Looks like sea, is still just a lake – some 150km long:

Vypadá to jak moře, ale je to pořád jezero – nějakých 150km dlouhé:

Näeb välja nagu meri, kuid on vaid järv – mõni 150km pikk:

IMG_20200116_145633_5

Los Antiguos – never make a detour to visit it – and some more Falkland Islands’ propaganda on the square:

Los Antiguos – nikdy sem nedělejte extra zajížďku – a něco navíc falklandské propagandy na náměstí (totiž, návsi):

Los Antiguos – ära kunagi sõida ringiga, et seda külastada. Ja veel Falklandi saarte propagndat:

IMG_20200117_132825_1

It is the cherry capital:

Hlavní město třeštní:

See on kirsi pealinn:

IMG_20200117_171219_4

Considerable Slavic language skills! Considering how they mess up English on so many official signs, it is not so much surprising:

Parádní znalost slovanských jazyků! Vzhledem k tomu, jak zde prasí angličtinu i na oficiálních tabulích, není až tak divu:

Märkimisväärsed slaavi keelte oskused! Arvestades, kuidas nad inglese keelt kogu aeg sassi ajavad, isegi ametlikel märkidel, siis ei ole see just üllatuseks:

IMG_20200117_170712_4

Friendly stray locals in Chile – stray dogs or cats in SA are just like the people. Hesitation of approaching strangers is zero:

Kamarádští potulní místní v Chile – potulní psi nebo kočky v JA jsou jako místní lidé. Náhodný kontakt s cizími lidmi je naprostou přirozeností:

Sõbralikud hulkuvad koerad Tšiilis – hulkuvad koerad või kassid Lõuna-Ameerikas on nagu inimesed. Nad ei karda absoluutselt võõrastele läheneda:

IMG_20200118_102043_6

Expecting very wet Chilean side, but behind the border it is sometimes still arid Argentina:

Kdo očekával hodně vlhké Chile, měl smůlu. Na hranici je to stále suchá Argentina:

Ootasime väga niisket Tšiilit, pärast piiri ületamist jätkus aga kuiv Argentiina:

IMG_20200118_121751_5

Doesn’t that look like Croatia? Still the same lake:

Nepřipomíná to trošku Chorvatsko? Pořád stejné jezero:

Ei näe välja nagu Horvaatia? Ikka veel see sama järv:

IMG_20200118_141057_7

As soon as we hit the famous Carretera Austral, another backbone highway, we managed to get stuck right on the road:

Hned jak jsme najeli na populární Carreteru Austral, další páteřní hlavní silnici, podařilo se nám uvíznout přímo na ní:

Nii kui me jõudsime kuulsasse Carretera Australi, jäime me keset teed kinni:

IMG_20200118_190458_7

Marble caves/mramorové jeskyně/marmorkoopad:

_DSC0176_DSC0226_DSC0228_DSC0268_DSC0271_DSC0476

For this view they charge you 6e. Because it is a private land. You have money, you can even buy a piece of a glacier in Chile:

Tak za tuto vyhlídku se kasíruje 6e. Je to soukromý pozemek. Kdo má peníze, může si v Chile koupit klidně kus ledovce:

Selle vaate eest küsitakse 6 euri, sest see on eramaa. Kui sul raha on, void Tšiilis isegi jäävälju osta:

IMG_20200120_122618_7

And you cannot see the view without these traces of human ignorancy:

A vyhlídka se neobejde bez pozůstatků po lidské ignorance:

Ja sa ei saa vaadet natutida ilma inimrassi ignorantsuse jälgedeta:

IMG_20200120_122621_6

Dead forest in a natural-made lake that is as old as man-made lakes. One avalanche with rockslide and it’s done:

Mrtvý les v přírodním jezeře starém jako jsou umělá jezera. Stačí jedna lavina strhávající kamennou lavinu a je vymalováno:

Surnud mets looduslikus järves, mis on sama vana kui tehisjärv. Üks laviin ja sellest piisab:

IMG_20200120_140344_9IMG_20200120_143007_5

Carretera Austral:

IMG_20200118_150407_9IMG_20200118_192330_2IMG_20200120_131548_3_DSC0147IMG_20200120_191934_8IMG_20200121_173831_8IMG_20200121_190454_9IMG_20200122_150125_1IMG_20200122_184901_1IMG_20200126_133318_7IMG_20200127_110112_6

Money buys everything here. You can even obtain square hectars:

Peníze jsou vše. Můžete si tu za ně koupit klidně i čtvereční hektary:

Raha eest saab siin kõike. Sa void isaegi osta ruuthektareid:

IMG_20200124_113039_6

Random waterfalls everywhere, wonders in most of the world, nothing in here:

Náhodné vodopády všude kolem, zázraky ve většině světa, zde skoro bez povšimnutí:

Suvalised kosed igal pool. Vaatamisväärsused pea igal pool maailmas, siin ei midagi:

IMG_20200123_173701_4IMG_20200123_172743_8IMG_20200123_173657_1

One of the very few differences between the fjords here and in Norway:

Jedna z velmi mála rozlišností mezi zdejšími fjordy a fjordy v Norsku:

Üks väheseid erinevusi fjordide vahel siin ja Norras:

IMG_20200124_124638_0

One of the very few differences from anywhere else – the world’s only temperate rainforest (it is really very humid):

Jedna z velmi mála odlišností od zbytku planet – jediný deštný prales na světe v mírném pásmu (fakt hodně, hodně vlhký):

Üks väheseid erinevusi ükskõik mis kohaga maailmas – maailma ainuke parasvöötme vihmamets (ja see on päriselt ka niiske):

IMG_20200123_161953_5IMG_20200123_162011_7IMG_20200123_170041_6IMG_20200125_150952_9IMG_20200125_151725_0IMG_20200125_155335_1IMG_20200125_155943_9IMG_20200125_172610_6

Volcan Chaiten that blew 12 years ago and splashed half of the town underneath it surrounded by NP Pumalin:

Sopka Chaitén, která to odpálila před 12 lety a spláchla půlku města dole, uprostřed NP Pumalín:

Vulkaan Chaiten, mis purskas 2 aastat tagasi ja hävitas pool linna enda all, mis on ümbritsetud Pumalini rahvuspargiga:

IMG_20200125_170834_0IMG_20200126_130836_2IMG_20200126_130840_4_DSC0354IMG_20200126_130907_2_DSC0359IMG_20200126_132919_2

3 completely different lakes within 1km:

3 úplně různá jezera na 1km:

3 täiesti erinevat järve 1 kilomeetri raadiuses:

IMG_20200126_130918_5

This is the main but inactive volcano, 2.5km above us:

Hlavní ačkoliv neaktivní sopka, 2.5km nade vším:

See on peamine, kuid inaktiivne vulkaan, meist 2.5km kõrgusel:

_DSC0361

Bariloche:

IMG_20200130_152051_1

7 lake route:

Cesta 7 jezer:

7 järve tee:

IMG_20200131_131033_4IMG_20200131_134200_8IMG_20200131_135058_2

The Chilean Lake District – I would rather call it Volcano District:

Chilská Jezerní oblast – radši bych to nazval Sopečná oblast:

Tšiili järvede piirkond – ma kutsuks seda pigem vulkaanide piirkonnaks:

IMG_20200131_200034_3IMG_20200201_111252_5IMG_20200202_151538_0_DSC0477_DSC0470_DSC0472_DSC0498_DSC0508

Cochamo valley – some call it the Chilean Yosemite. Hope the original one offers more:

Údolí Cochamo – někteří mu říkají Chilské Yosemite. Snad je originál předčí:

Cochamo org – mõni kutsub seda Tšiili Yosemite. Loodetavasti originaal on parem:

IMG_20200205_103328_2IMG_20200205_125427_7IMG_20200205_133011_4IMG_20200205_131236_2

When the sleeping bag had been a bad boy:

Když spacák zlobil:

Kui magamiskott oli paha poiss:

IMG_20200205_133235_2

Northernmost fjords stocked with salmon and mussel farms:

Nejsevernější fjordy zaplácané lososími a škeblími farmami:

Kõige pähjapoolsem fjord, täis lõhe ja karpide farme:

IMG_20200206_110011_7IMG_20200206_211559_2_DSC0501

This is how some people maintain their gardens:

Zahrady některých lidí vypadají takto:

Nii hooldavad mõned oma aeda:

IMG_20200206_110121_5

Felicia tuning!!!:

IMG_20200208_212501_0

Puerto Montt – really, this is as much worth to see as it gets:

Puerto Montt – vážně, to je tak vše k vidění:

Puerto Montt – tõesti, see on kõik, mis seal vaadata on:

IMG_20200209_142605_4

Araucanian forests/Lesy Araucanie/metsad:

IMG_20200211_144522_0IMG_20200211_145136_8

 

Video1, video2, video3, video4

Patagoonia

Patagoonia, üks meie reisi kõrghetki. Kõik räägivad sellest paigast ülivõrdes ja me olime rohkem kui põnevil. Aega olime me planeerinud umbes 1.5 kuud.

Me alustasime enne aastalõppu Atlandi ookeani lähedalt. Peamine tee, number 3 (tavaliselt üsna heas korras), viis meid järjepidevate Patagoonia tuulteni. Esimene kuu kuni Põhja Tšiili Patagooniani vähemalt nii see oli. Vahel oli tuul isegi talutav, kuid enamjaolt siiski päris tugev. Rannikust natuke eemal oli tuul alati Läänest, nagu Patagooniale omane, kuid rannikul vaheldus see pidevalt, kuid mitte kunagi polnud ilm tuulevaikne. Teed on pikad ja sirged. Midagi, mida kindlasti Euroopas ei näe. Maastik vaheldub samuti ainult natukene, kuid on peamiselt pampa. Väiksed põõsakesed kuival liival/kruusal/mullal ja nii kaugele kui silm ulatub. Vahel oli see lõputu ja tühi maa nigela aiaga piiratud ning aia taga võis näha lambaid. Mida Lõuna poole, seda rohkem nägi me metsikuid laamasid (guanakosid). Alles Rio Gallegosest muutus maastik nii kuivaks, et seal peaaegu ei kasvanud midagi. Lõunas on ka palju naftat ja gaasi, seega on seal inimesi ja raha, olgugi, et linnad näevad sama halvad välja.  Vahel muudavad maastiku ilusaks jõed ja orud või vaatepilt, kus platoo järsult kaljuna lõppeb. Kuna Patagoonia maastik on mõned sajad meetrid merepinnast kõrgemal ja kohe Atlandi ookeani kõrval, siis võib seal näha miljonite aastate vanuseid sedimentide kihte.

Seal on ka mõned ilusad rannad, kuid ookeani vesi kohe kindlasti soe ei ole. Mõned nendest randadest on hõivanud pingviinid ja merilõvid. Pingviinid pole ujedad ja võivad isegi täiesti sinu juurde tulla. Enne olid nad ainult väikestel saartel ranniku lähedal, sest mandril on nende suurteks vaenlasteks rebased ja puumad. Aga siis tuli valge mees, kes küttis terve saare päeva või kahega, viies terve koloonia peaaegu et väljasuremiseni. Sama juhtus ka merilõvidega. Mõned, kes suutsid mandril ennast ära peita, pääsesid. Ja ainult sellepärast, et valge mees küttis ka puumasid ja muid loomi, õnnestus neil oma uues peidupaigas vast pidada kuni nende kaitsmine võeti seaduseks.

Kui ma üldse ühtegi linna sellel teel mäletan, siis see on Trelew, millel on tugev Wales’ist pärinev kultuur. Ühes provintsis on lausa Welsh teine ametlik keel. Tänapäeval kasutavad nad seda ära turistide meelitamiseks ja me ei pannud pahaks. Me sõitsime sinna koos ühe hääletajaga- kohaliku politseinikuga, ja otsisime meeleheitlikult mehhaanikut, sest autoga olid jälle probleemid. See osutus aga keerulisemaks kui me arvasime, sest see päev oli üks palavamaid, mida me kogenud oleme. Oli küll tuuline, kuid liiga palav ja niiske, et sellest oleks kasu olnud. Ei tea, mida need inimesed Walesist seal teevad. Muidu pole linnas väga midagi vaadata. Kui, siis paleontoloogiat, sest sellest piirkonnast on rohkesti leitud dinosauruste fossiile.

Pärast kahte päeva võtsime me peale järgmised hääletajad- abielupaari Tšehhist, kes hääletasid juba läbi poole kontinendi. Nad olid äärmiselt toredad ja head reisikaaslased. Nad olid esimesed inimesed Tšehhist, keda me oma teel kohtasime, kuigi teised väitsid, et nad on kohanud paljusid. Me ütlesime neile head aega Tierra del Fuego lähedal, kuhu me oma auto jätsime, et siis edasi samuti hääletada. 450km Ushuaiani ja tagasi, kuna see oli ainuke tee, mis sinna viis. Kuis sa just ei eelista mägesid jala ületada või kõrget hinda praami eest maksta. Tavaliselt öeldakse, et hääletamine Patagoonias on üks lihtsamaid ja turvalisemaid. Kindlasti ei olnud see saladus, sest me nägime rohkem hääletajaid seal kui Euroopas. Vahel pidime me lausa järjekorras seisma. Aega võttis, aga asja sai. Me jõudsime Ushuaiasse sama päeval hilisõhtul.

IMG_20191229_162004_3

Ushuaias läksime me lõpuks matkavarustuse ostlemistuurile, mis ei osutunud just edukaks. Hanna kaamera objektiiv läks katki ja meil õnnestus leida kasutatud objektiiv, kuid millel ei ole suumi ega automaatset fokusseerimist. Siis me tegime väikese matka, et vaadet nautida ning jäime aastavahetuseks hostelisse. Me eeldasime, et me kohtame seal palju teisi reisijaid ja veedame lõbusalt nendega aega. Meie hostel isegi nägi selline välja ning oli üllatavalt odav (mitte just Ushuaia suve hinnad). Kahjuks aga olid enamus hosteli külalised hispaania keelt kõnelevad, ei ühtegi gringot, ja me olime nii väsinud, et me magasime ikkagi aastavahetuse maha. Ilutulestikud on keelatud ja rahvamasse just tänavatel ei olnud. Ainult laev, mis sättis ennast valmis Antarktikasse sõiduks, lasi lõputult oma pasunat. Omamoodi tore oli aastat vastu võtta maailma kõige lõunapoolseimas linnas. Kui õues oleks olnud umbes 5 kraadi külmem, siis oleks täiesti tundunud, nagu oleks Euroopa talves, sest see paik on kohe kindlasti külm. Ja isegi kui mägedes on piisavalt palju vihma, siis metsa tulekahjude risk on väga kõrge igal pool. Ja peamiseks ohuks on see tuul. Ushuaiast natuke Põhja poole on näha väga palju surnud metsi, mis on sambla ja samblikega kaetud. Üks kohalik väitis, et see sama samblik on puude suremise põhjus, kuid kas see ka tõsi on, me ei tea. Me tegime mõned väiksed jalutuskäigud ja matkad, kuid kahjuks enamus kohti on kas liiga kaugel, et see ring ennast ära tasuks, või maksustatud.

Me käisime ka ühe kalurikülas, mis oli kohe kindlasti ülehinnatud. Seal oli tõsiselt ainult mõned katkised majad, ei mingit vaadet ja ainuke restoran, mis kohalikku kala pakkus, oli kallis. Ja meie roog, 7 kohalikku kala, oli hoopis 2 kohalikku kala ja ülejäänud oli tuuna, mis ei erinenud kuidagi tuunast mujal pool maailmas. Olgugi, et nad on ise nii uhked oma rikkalike kalatoitude üle ei olnud saadaval ei krabisid, karpe, ega midagi muud.

Teel tagasi jäime me lootuselt kinni ühte koledasse, kuid rikkasse (nafta) linna Rio Grande. See ei tule just üllatusena, et see oli Argentiina poolel, mitte Tšiili, kuid siiski šokeeris meid. Me jõudsime linna lähedale umbes kell 9 õhtul ja saime auto peale järgmisel päeval kell 6 õhtul. Kõige viimases kohas olime me jõudnud seista juba mitu tundi, kui sinna tuli teine hääletajate paar. Nad seisid meist vaid natukene maad edasi, nii et ükski auto ei saaks meie vahel peatuda, varastades nii meie küüdi ja sõites minema umbes poole tunniga, kui meie pidime seal veel seisma umbes 4. Õnneks jõudsime me ime ja inimeste heatahtlikkuse abil siiski samal õhtul oma auto juurde.

Tierra del Fuego on suur ja seetõttu jäi meil ka suur osa sellest vaatamata. Peamiselt on see piirkond väheasustatud. Ushuaia lähedal on palju niiskem ja mägisem, mis teeb vaated imeilusaks, kuid ei midagi, mida me varem näinud ei ole. Natuke nagu väike Norra.

Mandril jätkasime me Punta Arena suunal, et poes käia ja rannikut näha. See linna on ühtlasi tuntud ka kui „zona franca“ ehk siis odavate hindade poolest. See tsoon on aga ainult mõned tänavad äärelinnas ja mitte kesklinnas, olgugi, et hinnad olid samad igal pool. Sellest hoolimata leidsime me sealt nii mõndagi, sest see oli esimene linn kust me leidsime mõistlike hindadega matkavarustust ja elektroonikat. Me soovitame siiski kõik asjad enne tulemist koduriigis ära osta. Rannik linna lähedal aga ei olnud midagi erilist. Kui siis võib seal näha delfiine (me nägime) ja vaalu (me ei näinud).

Sealt liikusime me edasi kuulsasse rahvusparki Torres del Paine. Enamus inimesi räägivad sellest äärmiselt kõrgelt. Me arutasime sinna minemise üle päris pikalt, kuid otsustasime siiski mitte minna. Me käisime vaid ümber mägede, väljaspool rahvusparki, kuna see jäi tee peale. Me tunneme, et see oli parim kompromiss, sest vaated juba teelt olid imelised. Me nägime selle idakülge, kaasaarvatud ühte koske ja paari järve. Matkamine rahvuspargis aga ei oleks ennast ära tasunud. Sa võid ainult ettenähtud kohtades oma telgi üles panna, sa pead nende eest maksma, ja sa pead oma koha ette registreerima (suviti päris pikalt). Siis pead sa veel maksma sissepääsutasu, mis kehtib vaid 3 päeva. Olgugi, et kõige kuulsamad matkarajad võtavad oluliselt rohkem aega. Järve ületamiseks pead sa ette registreerima ja maksma praamisõidu ja matkaradade valik on üsna piiratud (nagu igal pool mujal Patagoonias). Tavaliselt on ainult üks rada, mida mööda käia ja seegi läheb vaid sinna ja tagasi. Harva võib matkates piiri ületada ja sellelgi puhul on tegemist äärmiselt pikkade radadega. Sissepääsu tasu, regulatsioonid ja seadused on karmid ning eriti TdP on väga kallis. Selles piirkonnas niisama tulekahjusid ei ole, on vaid inimtekkelised tulekahjud. Väga kuivad ja tuulised ilmastiku olud ei aita just kaasa ning aeglaselt kasvavad metsad võivad vajad kogunisti 200 aastat, et taastuda. Viimasel ajal aga leidub tihti neid rumalaid turiste (üks nendest oli tšehh, muidugi), kelle hoolimatusest tekivad metsatulekahjud TdP lähedal, mistõttu on reeglid muutnud üha karmimaks.

Pärast liustiku Perio Moreno vahele jätmist umbes sama põhjuse pärast läksime me El Chalteni, kus me tegime 4päevase, väheste reeglitega, ainult registreerimisega, tasuta matka. Kuna see matk on täpselt Fitzroy kõrval, siis me olime äärmiselt põnevil. Matk ise oli päris raske ja enamjaolt isegi mitte kogu seda vaeva väärt, kui välja arvata 1. kõige suurem jääväli väljaspool Antarktikat ja Gröönimaad, 2. järv, kuhu ulatub üks jääväli ning kus võib näha sadu ja sadu jäätükke vees, 3. jõgede, mis on külmad ja kiired, ületamine kas trosslaskudes või jala. Kuna üks jõgi ei olnud jala ületatav küsisime me teistelt matkajatelt varustust ning proovime ära ka trosslaskumise. Parim vaade mägedele aga oli Chaltenis ühes selgel õhtul. Fitzroy tavaliselt on üsna häbelik ja peidab ennast pilvedesse.

Meid hoiatati enne matkale minemist, et inimesed jäävad seal hätta ja et kõigest paar päeva enne üks välismaalane murdis oma jala keset matka ning teda mindi päästma. Teel Chaltenist välja võtsime me peale ühe hääletaja Austraaliast, kes oli selle sama matka just paar päeva enne meid teinud ja ta oli koos tüdrukuga, kes oma jala oli murdnud. Nad tahtsid esialgu ta ise alla tuua, kuid see osutus äärmiselt keeruliseks. Vabatahtlik päästemeeskond, kes neile appi tuli koosnes 28 inimesest. Kuna nad olid aga vabatahtlikud, ei esitatud neile mingeid arveid. Me veetsime selle Austraalia tüübiga umbes 1.5 päeva ja ta oli väga tore. Poolel teel võtsime me peale ka ühe Inglise naise, kes rändas ringi peamiselt kruiisilaevadel, kuid pidi hääletama, sest ta oli kogu oma sularaha ära kaotanud. Oli näha, et ta oli väga tänulik. Siis võtsime me veel peale ühe vanema paari, kelle auto oli keset ristmikku katki läinud, ning sõidutasime nad esimesse linna. Calafate ja Chalteni vahel võtsime me peale väga palju hääletajaid. Rohkemgi kui kõik need aastad enne seda kokku. Ja nad kõik olid toredad.

Ühes väikeses linnas leidsin ma lõpuks kellegi, kes u matšete ära teritaks. Kummalisel kombel oli äärmiselt keeruline leida kedagi, kes sellega tegeleks. See nuga ei olnud mitte nüri, väid täiesti omadega läbi. Eelmised omanikud vist kaevasid maad sellega. Ma küsisin selle kohta ühest võtmepoest, mille omanik helistas kellelegi. Tüüp tuli kohale, võttis mind peale ja sõidutas oma koju. Oma väikses garaažis, kus ta grillahjusid valmistas, teritas ta matšete mõlemad poole, hambad kui terase, ära. Ta kasutas väikest rullakat, ei pannud nuga isegi kuhugi vahele kinni, lihtsalt hoidis ühe käega. Olgugi, et töö ei olnud ülivõrdes, siis mulle sellest piisas. Teel tagasi läks jutt sujuvalt üle, mis liha nad grillivad.

Enne Tšiili tagasi minemist peatusime me väikses külas nimega La Angostura. Küla jätab mulje, et sealt käib läbi väga palju turiste, et osta kohalikku kraami, peamiselt kirsse. Nad on nii uhked oma kirsside üle, et seal on isegi kirsi skulptuur. Mingil põhjusel aga ei suutnud me kirsse leida, ja ainuke asi, mis me leidsime, oli kirsimoos. Moos nagu moos ikka. Peamiselt tunned suhkru maitset, sest ilmselt see oli üks peamisi koostisosasid. Kahjuks on see Argentiinale üsna omane. Nad jätavad mulje, nagu tegemist oleks erilise kohaga, kuid tegelikult pole seal midagi nii erilist. Ja kõik „kohalik“ või „käsitöö“ on äärmiselt valikuline ja ülehinnatud.  Me ei suutnud ka leida kohta, kus oma gaasiballooni täita. Probleem gaasiballooni täitmisega on, et tavaliselt nad mitte ei täida seda, vaid annavad sulle täis ballooni vastu. Ja seda ainult 10kg või suuremate balloonidega. Meie 5kg ei huvitanud kedagi. Kuna me olime sisenemas väga vähe asustatud osast Tšiilis, kartsime me, et me jääme täitsa ilma gaasita. Seega otsustasime me osta uue 10kg täis ballooni. Nii et nüüd tassime me kaasas 3 gaasiballooni nagu idioodid.

Tšiilis on samuti kuulus teelõik, Carretera Austral. Jällegi ainult ülivõrdes räägitakse sellest. Meie aga olime äärmiselt pettunud. Pool teest on täiesti kohutavas seisundis. Lihtsalt sellele mõeldes, hakkab meie auto vappuma. Tolm oli igal pool- Nõudel, riietel. Isegi kõige niiskemas piirkonnas oli osa teest täiesti kuiv a seega tolmune. Lõputud mäed, millele enamjaolt ligipääsu ei ole, ja kui on, siis ikka maksustatud. Ja vahel mitte millegi eest. Lihtsalt mäed, ei midagi erilist. Sa võid neid näha nii Kanadas, Uus-Meremaal, Alpides, Skandinaavias. Olgugi, et vaated on sarnased, siis teed on hullemad.

Midagi, mida sa aga ei näe mujal maailmas on parasvöötme vihmamets. Kui sulle metsad meeldivad, siis see on sinu jaoks. See on tõeline ime. Hea vaheldus oli ka Chaiten, kus on vulkaanid. Ühte nendest saab täiesti tasuta külastada. See vulkaan, mis 12 aastat tagasi purskas ja hävitas pool linna selle all. Tervet seda ala kutsutakse Pumalini rahvuspargiks ja see kõik on imeline ja tasuta. Seal võtsime me peale ka ühe vanimatest hääletajatest, kohaliku vanaisa, kes oli teel järgmisesse linna. Ilmselt ei viitsinud ta bussi oodata, sest ta nägi umbes 85 välja. Terve Carretera Austral oli hääletajaid täis, peamiselt noori seljakotiga rändajaid. Mõnel teelõigul oli rohkem hääletajaid kui autosid.

_DSC0361

Argentiina järvede piirkond on ilus, kuid üldiselt ei midagi uut meie jaoks. Mäed, metsad, järved, jõed nagu me neid juba näinud ei ole. Puud võib olla olid uued. Eriline puu selles piirkonnas on allerce, mis kasvab hiiglaslikuks, kuid väga aeglaselt (3000 aastat).

Nagu igal pool mujal kuivas piirkonnas, nägime me ka seal ohtralt laamasid ja lambaid. Vahel lambakari sulges terve sõidutee, nii et me pidime keset teed ootama. Me eeldasime, et kohalikud poed on täis kohalikku kraami, kuid ei. Ei midagi! Kõik tooted laamalihast olid pigem luksuslikud ja lambaliha oli väga vähe saada. Ikka looma- ja kanaliha, olgugi, et neid polnud üldse näha. Ja kõik juustud olid samuti lehmapiimast.

Tšiili järvede piirkonnas nägime me palju ägedaid vulkaane (Osorno eriti) ja pursete poolt  tapetud metsi. Me tahtsime minna tagasi kõige kaugemasse Carretera Australi piirkonda Hornopireni, kuid meie auto andis otsad. Generaator läks läbi keset väikest kaluriküla ja keegi polnud võimeline seda kohapeal parandama. Nii et me veetsime järgmised poolteist päeva, et sõita 50km tagasi esimesse suurde linna, Puerto Montti, ja see ära parandada. Peamiselt sest auto käivitamine krokodillidega oli tõus vaid esimesed 4km. 2 korda küsisime me kohalike abi ja palusime akut laadida kellegi kodus. Üks kord lakkas aku töötamast just enne praamile minemist, nii et me pidime ootama järgmist. Nii kui me praamilt maha saime, hakkasime me uurima, kus jälle akut laadida, sest juba hakkas pimedaks minema. Ühed kohalikud helistasid järgmisse külasse ja küsisid, kas nad saaksid aidata. See oli neist väga lahke, kuid see tähendas, et me pidime õhtul pimedas ilma tuledeta kurvilisel teel sõitma. See polnud väga lõbus. Seal läksime me ühte poodi, et küsida, kus täpselt mehhaanik asub. Ta isegi väitis, et jah see on siin, me saime kõne eelmisest külast, kuid ta ei saanud aru, mida me temalt tahame. Õnneks oli seal veel kohalikku rahvast (kell 10 õhtul), kes tahtsid aidata. Ma tõesti proovisin seletada 5 korda, et me tahame akut laadida, mitte krokodillidega käivitada, kuid sellest hoolimata hakkasid nad autot krokodillidega käivitama. Ma isegi ütlesin, et see võib terve tunni võtta ja neid see ei kõigutanud. Lõpuks kui nad aru said, et lihtsalt käivitamine ei aita, otsustasid nad auto käivitada, et 1km tagasi sõita kellegi koju, kellel oli laadija. Selle asemel, et lasta mul sõita, panid nad rooli mingi noore kuti. Ma arvasin, et ta on mingi asjatundja, kuid tundus, et ta pigem harjutas, sest tal võttis nii kaua aega, et tee kõrval välja pöörata ja muidugi oli tal tulesid vaja, nii et auto ei pidanud isegi seda 1km vastu. Me lükkasime auto bussipeatusesse ja magasime seal. Kutid tassisid aku viimased paarsada meetrid käes. Naljakas lugu küll. Nemad said minust aru, aga mina neist mitte, sest nende aktsent oli midagi erilist. Ja nad isegi ei proovinud aeglasemalt väi selgemalt rääkida. Natuke veider tundus, eriti pimedas, aga nad kõik lihtsalt tahtsid aidata.

Olgugi, et tegemist oli kalastamise piirkonnaga, siis me ei saanud kordagi kohalikku kala maitsta. Tundus nagu ainuke kala, mida kasvatati, oli lõhe. Õnneks nägime me veel paari delfiini. Puerto Monttis veetsime me lõpuks 4 päeva. Me saabusime reede hommikul ning umbes paari tunniga leidsime me koha, kus generaator ära parandada. Osad töökojad olid liiga hõivatud, osad ei osanud parandada (miks?). Toyota ametlikus töökojas pakuti meile 120 eurot hinnaks. Ei, mitte parandamise, vaid diagnoosi panemiseks. Õnneks leidsime me koha, mis tundus piisavalt asjalik ja nad väitsid, et saavad selle parandatud samal päeval. Tööpäeva lõpus aga öeldi meile, et neil on liiga palju tööd, et teeme homme hommikul. Me magasime autos garaaži ees ja keset ööd tuli mehhaanik ja koputas meie aknale. Ta oli ilmselgelt purjus jas küsis meilt raha, 2000 (natuke üle 2 euri). Kuna ma ei näinud, et tal oleksid halvad kavatsused, andsin ma talle 20k, et tast lihtsalt lahti saada ja tagasi magama minna. Lõppude lõpuks sõltume me temast, kas meie auto saab homme parandatud või mitte ning kas hea või mitte nii hea hinnaga. Järmgisel päeval ei ilmunud ta üldse tööle ja omanik oskas vaid öelda „Ma ei tea, mis toimub või kus ta on“. Nii siis ootasime esmaspäeva hommikuni ja mehhaanik oli tagasi, kaine, parandas generaatori ära, üsna kallilt (kuid siiski odavam kui Toyota esinduse diagnoosimine) ja kui ma lõpuks oma 20k tagasi küsisin, siis ei mäletanud ta midagi. Omanik väitis, et ta on vaid 2 nädalat seal töötanud (ma arvasin, et 20 aastat) ja ta n juba enne klientidelt ja talt endalt raha küsinud. Omanik oli nõus tegema 10k allahindlust. Selline on Ladina-Ameerika, nagu meile on öeldud.

Hiljem pojas jätsime me vahele üsna palju asju just auto probleemide tõttu. Lõunas olid olud halvad, aga siin oli veel hullem leida kohta, kus öösel parkida. Kogu maa on eramaa ja aiaga piiratud. Sellegipoolest jäime me Tšiili poolele, sest Argentiina poolel ei pakkunud meile miski väga huvi. Sealt üles kuni Kolumbiani on kogu Vaikse ookeani pool äärmiselt kuiv ja palav. Ookeani vesi aga külm, nii et pole veel kordagi sisse hüpanud. Fjordides on vesi soojem, ja täitsa tehtav.

Me ei nautinud Patagooniat pooltki nii palju kui me arvasime, kuid sellegi poolest oli see üks suur seiklus. Meil vedas ilmaga ja me saime tunda vaid väga vähest vihma ja tuult. Olgugi, et terve tee Argentiina pampas oli tuuline. Ainult üks kord sadas lund ja seda ka kohas, kus me seda ei oodanud- kuivas ja soojas Argentiina orus, kus tavaliselt üldse ei saja. Meil ei vedanud paari asjaga siin ja seal. Vahel sa mõtled, et kes küll nende teede eest vastutab. Maksustatud kiirteed lähevad järsult üle tunnipikkuseks kruusateeks. Või näiteks kruusatee on järsku asfalteeritud paar kilomeetrit j siis jälle mitte. Kõige hullem asi kruusateede juures oli see, et see oli täis väikseid muhkusid. Siin ja seal on näha imelisi kohti, mida sa varem näinud ei ole, kuid nende kohtade vahele jääb sadu ja sadu kilomeetreid. Vahel pole tunde mitte midagi vaadata ja see on täitsa sage. Inimesed Patagooniast on tavaliselt rikkamad kui ülejäänud riigis, eriti Lõunas (Punta Arenas, Tierra del Fuegos, Rio Gallegos). Peamiseks põhjuseks ikka nafta (Argentiinas), vesi (Tšiilis) ja asjaolu, et paljude kohalike esivanemad pärinevad Kesk- ja Põhja-Euroopast. Sellegipoolest on nad omaks võtnud pikad siestad. Isegi Ushuaias, kus kõige kuumem suvepäev on 20 kraadi. Me ootame põnevusega Põhja, sest see kohe kindlasti on Euroopast erinev.

Video siin, siin, siin ja siin.

Patagonia

Patagonia, one of the two main peaks of our trip. Everyone talks about it in superlatives only and we were more than excited. Our time budget was about a month and a half, non binding.

We entered before the end of the year, near the Atlantic ocean. The main road n.3 (in unusually good condition) lead us into constant Patagonian winds. At least for the first month, until norther Chilean Patagonia. Sometimes the wind was average, quite often it was quite fierce. A bit off the shore it was usually from the west as nearly always in Patagonia, by the coast it was changing, but never to nothing. The roads are long and straight so much (so long not so precisely, don’t worry) you hardly imagine in Europe. The landscape changes only slightly and basically is pampa again, just a bit different. Smaller bush than further north and sometimes grass instead – again, usually no turf as we know it, just separated bunches and between them bone dry sand/gravel/dirt mix and as far as you can see. Sometimes this land of nothing was fenced (poorly) for tens of kms and you could see there sheep, rarely. The southern the more we also saw wild lamas – guanacos. Sometimes you could see a corpse of a guanaco but much less than closer to the mountains. Only in the south near Rio Gallegos the landscape got even drier so you could barely see some vegetation. The south though has got a lot of oil and gas so there is people and there is money, not that they would make the towns look better. Quite ugly but from time to time the landscape gets interesting due to a river and its valley or when the flat landscape suddenly drops down and makes nice slopes or even cliffs. A lot of Patagonian plains are some hundreds meters above the sea and near the Atlantic or right at it they drop down quickly and you can watch all the millions years old sea sediment layers. Interesting and nice but can’t compete the Andean layers at all.

There are a few great beaches on the coast but the ocean isn’t very warm. Some beaches are occupied with penguins or sea lions or sea elephants, we saw colonies of sea lions and penguins – those small and not so nice ones but it was still amazing. They really have no shame and could come to you. The penguins used to camp only on islands near the shore, not mainland. On mainland they would be hunted down by pumas or foxes. But when white man came, he hunted the whole island down within a day or few and ran them near to extinction. Just like the sea lions or elephants. Some survived only because they hid on the beaches of the mainland, which were much longer and often well hidden. Only because white man also hunted down most of the pumas and quite most bigger animals, they could survive until their protection was enforced. Sea lion colonies often accommodate colonies of some birds. They always camp at a respectful distance above them and keep intruding for leftovers I guess.. The shore indeed offers a variety of interesting and sometimes even scenic bays, cliffs, peninsulas etc.

If I remember one town from this stretch it would be Trelew. It is an area of significant Welsh descent, in this province Welsh is even declared as the second official tongue. They do try to seduce tourists on that heavily but we were certainly not bothered. Instead we drove there with a hitchhiker – local cop – and looked for two mechanics as our car was striking. It was fairly difficult task because that day was the hottest day we experienced ever. Not in the north, here. The wind was strong but it was so hot that it didn’t help at all, nor the low humidity. Like, what the hell do the Welsh do there? Otherwise there is nothing to see, except for paleontology, as the area (and not only there) is super rich for dinosaurs and other fossil finds. We weren’t in.

For about two days we picked up a Czech couple hitchhiking half of the continent. It was a nice company. It was the only Czechs we have met on the road for months although others claimed to meet many. We said good bye near Tiera del Fuego where we left the car and hitchhiked ourselves too. 450km to Ushuaia and more or less back as there is no other way except crossing wild mountains on foot or taking long and expensive ferries. Hitchhiking Patagonia generally is told to be the easiest and also the safest. Seems like it is no secret as we saw more hitchhikers on the road than in Europe in our (adult) lives. Sometimes you really need to stand in lines for a spot. It took a while but starting after lunch with a ferry we did get to Ushuaia the same day.

IMG_20191229_162004_3

There we went shopping for outdoor gear and had little success. Hanna broke her camera lens and only managed to get a second hand one for her camera without any zoom or auto-focus. Then we did some hike for great views over the area and stayed in a hostel for the New Year’s Eve. Expectations were that we meet so many other travellers whom pile up over there around the time and have fun with interesting people. Our hostel looked like it and was pretty cool and surprisingly cheap (not expected in Ushuaia in summer!). Sadly almost everyone there was a Spanish speaker, no gringos and also we were so tired that we slept in anyways. As fireworks are banned and no crowds really went into the streets, only the ship getting ready for Antarctica cruise honked representatively at midnight and that was it. Nice to experience the New Year’s Eve in the world’s southernmost town. It doesn’t feel like it at all. Only after 11PM actual darkness occurs and people just carry on with their daily lives really. If it was 5dgr colder, I could mix it up with one of the recent European winters easily. This place is sure cold. Even though around the big mountains in southwest of the island there is plenty rain, the wildfire risk is eminent everywhere. The wind is the main thread I guess. A bit north and east from Ushuaia you can see a lot of forests half dead and massively covered with lichens. Some local told us the lichens are the deadly reason, whether it’s true or not we don’t know. We did a bit of hikes and rides off the way but not too much as plenty places are either too remote to be worth the detour or typically paid.

We went to one fishermen village which’s reputation exceeds it a lot. It is literally a few broken houses with no extra views and the only place with their famous seafood wasn’t closed in the season, was pretty expensive and our dish of 7 local fish was basically 2 local fish and the rest of the meat was tuna, which was nothing different from tuna anywhere in the world. Although they are so proud over there for good and rich seafood, no crabs, no shells, no nothing was available either.

On the way back we got majorly stuck in the middle of the way by the ugly but rich (oil) city Rio Grande. It is no surprise it was in Argentina, not Chile, but still a surprise considering all circumstances. We arrived around 9PM and took off only the next day around 6PM. The last spot we tried after few hours standing there another couple came to do the same thing. They stood just a little behind us so no car could pull in between us, stole our ride and took off in half an hour while we had to wait some 4 hours more. Bummer! Fortunately we managed to get back on mainland to the car the same night especially because after that ride we were in Chile.

Tiera del Fuego is very big and we couldn’t see a big part of it mostly as it’s very remote, nonetheless big parts of it in the north and east are just semiarid plains or bold pastures that offer nothing. Coast might be interesting though. Around Ushuaia it is much wetter and far more mountainous, it is wonderful but nothing new to us. Kind of a small Norway.

On the mainland we went to Punta Arenas, to shop and see the shore. Punta Arenas is aside of else known for “zona franca” so for cheap shopping. The zona franca is just a couple of blocks at the outskirts whilst in the town there is no duty free zone, nonetheless as it use to be, the prices were equal. But indeed Punta Arenas was good for shopping for us, it was the first place in two months we found actual reasonable outdoor or electronic gear and sometimes even for reasonable prices. Unimaginable elsewhere! Seriously, stock up in your continent before coming! The shore beneath the city is nothing special but you may observe dolphins (we did) or whales (we didn’t) or perhaps other stuff.

Then we went to the famous Torres del Paine. Most people are so all over it. We were deciding a lot whether to go or not but finally we didn’t. I mean, we did, but just drove by the entrance as it was not a big detour and then left. Our feeling is we did the best compromise. The views from the road were stunning, we saw the eastern half of it including an unexpected waterfall and some lakes. Hiking in was not worth the hassle for us. You need to stick to designated camp sites, you need to pay for them and you need to book them in advance (a lot in summer). Then you need to pay the entrance fee but it’s valid only for 3 days and the 2 most famous hikes are longer. Renewing the 3day entrance cost more than the first 3day entrance. Then you need to pay and book a boat to get over a lake. And the hike selection is just so limited. Just like anywhere in Patagonia. It is so limited that each hiking path is told to be “a hike” so while in Europe you simply “go hiking” in Patagonia you “go do a hike” – wrong, you actually “go do that Hike”, they are so scarce that you usually call the particular one. There is no network of trails cruising the mountains, there is just very few (or just 1) paths that lead there and back or if you’re lucky, round trip. Exceptions might be some very long trails through Patagonia ending up often in the other country, meanwhile no alternative detours or shortcuts appear and nothing at all is to be met on the way. The entrance fees, rules, registration are extensive and particularly TdP is very expensive. Some part of the bureaucracy is however needed due to the extreme risk of wildfires. Wildfires in this region are naturally almost non-existent, the humans cause them. The dry and extremely windy conditions can make them devastating and the slow growing forests with no minimal natural resistance to wildfire environment can easily take 2 centuries to recover. Recently each decade though some bloody tourist (one of them Czech, of course) lights up a wildfire around TdP so a few years ago they made this park extremely strict.

After skipping the glacier Perito Moreno for similar reasons we went to El Chalten and did a 4 day round hike for free with not much of restrictions, just a sign in. Expectation and excitement was in place as it is just under the amazing Mt. Fitzroy and his buddies. The hike was pretty exhausting and mostly not worth it, except: 1. The view over the biggest land glacier outside of Antartica and Greenland, you wouldn’t see it all by no means, only as you see it to get lost on the horizon with occasional white mountains peaking in the middle of it. 2. One of its tails ends up in one of the great lakes down there and we could sleep at the bay where all the blue floes (sometimes 20m or more large above the water) float and gather by the beach, from time to time brake into smaller ones. This part absolutely worth it! And 3. Crossing 2 rivers so deep, cold and fierce that crossing it by foot was almost (one of them) or completely (the other) impossible. So once we crossed it on a zipline as other hikers kindly shared their harnesses. The best mountain view though we saw directly in Chalten as we got lucky to have a clear evening. Fitzroy otherwise is quite shy and hides in clouds around him.

We were warned before the hike that people do get in trouble and just a few days earlier some foreigner broke her leg in the middle of the hike and they had to go rescue her. On the way out of Chalten we picked up an Australian hitchhiker who did the hike a few days earlier and he was with the girl who broke the leg up there. They wanted to carry her but it was too difficult and the rescue team was all volunteers, they came in 28 people and did it all on foot. As they were volutneers, they didn’t want to charge anything. We spend about a day and half with this fella as he was really nice. In the middle of the way we picked up an English woman who roamed the world mostly on cruise ships and hitchhiked only because she lost all her money on the way (cash). So she took our lift as a greater help than it was for us. We also picked up a local older couple who’s car (so much newer and more expensive) broke down and our wreck was still working enough to drive them into town. Especially from Calafate and Chalten up to mid Chile we picked up many more hitchhikers than before in all years. They were all nice.

In some very sleepy hollow I managed to find someone that would sharpen my machete. It was really hard to find a business that would sharpen tools and this time it was again some guy in his garage. The machete wasn’t just a bit dull, it was so blunt the previous guys must have been digging with it, a piece of the blade was missing and on the other side were saw like teeth, super blunt too. I asked in a local key copy and hardware store and he called a guy and the guy picked me up and drove us home. In his tiny garage full of metal crap, from which he was making his life love, BBQ stands, he thinned the blade, sharpened it and even sharpened the teeth. All that he did with a basic small angle grinder, even the teeth, he didn’t even put it in any stands to be solid, not even on a table, he just held the machete with one hand and the grinder in the other one J I must admit him some sort of skill with that but obviously it wasn’t any marvellous job. Good enough for me though. Then he started to show me how to slice BBQ with the machete and while driving me back, the topic was what meat goes on BBQ in his area.

Before switching to Chile again we stopped at the border in the village La Angostura. The village draws an impression it is a high value tourist stop with this, that, craft goods and craft produce, mainly cherries. They are so proud of their cherries they even have cherry statues and the village hall has walls from cherry looking like bricks. Eventually it was even hard for us to get some cherries – in the season – and we only got a local cherry jam. The jam just like other jams we had in Argentina could have been cherry, strawberry or beetroot, we wouldn’t notice. You could only taste sugar as that is what it essentially was. We had better luck in Chile. Sadly, that is a typical Argentinian picture. They draw a stunning picture of this village as of the capital of cherries. They do it with other stuff too. Eventually there is nothing amazing about it, maybe only that it looks like the only place in the whole country where you can get local cherries. The local produce seems so selective and also overrated.

We also had a big problem to get some gas for cooking. Nowhere were we able to refill our Argentinian bottle. Because they don’t usually refill them, they just swap them for a full one. And that is only in 10l or a big one. Our 5l was just left out. As we were approaching a remote part of Chile where we could end up with no gas too, we rather bought an extra 10l full bottle and since then we didn’t know where to sell off the smaller one. So now we carry 3 bottles like complete idiots.

In Chile there was the very famous stretch of it spined with the road Carretera Austral. Only superlatives are told about it. We were majorly disappointed. Half of the road is a dirt road in a horrible state, our car still shakes looking back. The dust really can come into anywhere. Dishes, clothes.. Even though the wettest non-tropical part of the continent, somehow a big chunk of the road was constantly bone dry. Endless mountains are mostly inaccessible and if not, the trails are almost always paid. And sometimes for nothing. Just mountains, nothing really special, if you’ve seen Canada, New Zealand, Alps, Scandinavia.. Views similar or worse, trails much much less giving. The views from the road are amazing but not out of this world as we would have expected.

What is something you won’t see anywhere else is their temperate rainforest. Literally the only temperate rainforest in the world. If you’re into forests you’ll be amazed. It is a wonder. It goes from there north to the Chilean Lake District and a bit beyond. Love it. A huge part of it, although not indigenous, is bamboo. From here on to the north any wet and wild habitat is flooded by bamboo. A nice change for us was around Chaiten, where for a change (from the south, it starts here and goes north) are some volcanos. One of them is accessible by a free hike and it is the one which blew up 12 years ago and flooded half of the town underneath. The whole surrounding is a NP Pumalin, it’s all free and it’s all great. We picked there up the eldest hitchhiker I have seen, a local grandpa going to the next town. Was probably too inpatient to wait for the bus, looked like 85. All Carretera Austral was flooded by hitchhikers, like young backpackers, some stretches had literally less cars than hitchhikers.

_DSC0361

The Argentinian Lake District is very beautiful but overall nothing new for us. Mountains, forests, lakes, rivers as we know it. Couldn’t tell the difference from each other. Perhaps the trees, all the time trees that we don’t know. A speciality is a kind of redwood-look-alike trees that have leaves (allerces) and that grow huge and slow (up to 3000years).

As anywhere else in the dryer (Argentinian more or less) parts of Patagonia we saw a lot of lamas – guanacos and sheep. Sometimes the sheep herds flooded the roads so you had to wait. We expected so much local produce to be sold on the road or in small shops. Nothing! Really nothing. There was some guanaco exception as a poshy product and later we saw sheep meat in Argentinian butcheries here and there but always chicken and beef, even though you never see any. In Chile in the mountains you would expect sheep all the time, but no, rather cows. And never any other cheese but from cow milk. Beef simply dominates the whole Southern Cone without exceptions it seems.

In the Chilean Lake District we saw some nice volcanos (Osorno namely) and also a lot of dead forest killed by the volcanos’ eruptions. We wanted to go back to the last part of Carretera Austral, Hornopiren, but our car failed us this time. Our alternator died in the middle of a few fishermen houses and nobody could repair it for sure. So we spent half a day and a morning to get over 50km and one short ferry to Puerto Montt to get it fixed. Because jumping the dead battery was good for about 4km of a ride. Twice we had to ask locals to charge it at home. Once it died when we tried to board the ferry so we had to wait for the next one. After we successfully offboarded we started searching for someone to charge our battery for the second time, overnight, as it was getting dark. Some initiative locals were so kind to call some friend in another village that could charge it. It was very nice of them however they set up the meeting for the evening so we had to drive there in the dark, without lights on a hell of a bendy road. Wasn’t funny. There we went to a store which might have been our contact, I asked her if she’d got the call about it and she said yes but then she did not understand what the hell do I want. So some other locals standing in the store (10pm, classic) started asking what’s the problem and then a bunch of guys waved us that they help us. I really explained it 5 times that we need to charge the battery, not jump the car, yet they started jumping it. I said it could take an hour, they said ok. They gave it like 2 minutes and tried to jump it. Finally when they realized jumping it does not help, they jumped it the last time to drive it 1km to another guy that has got a charger, finally. Instead of me, they let the by far youngest of them to drive the car and we walked. I thought he would be an expert but maybe they only wanted him to practice because he was super clumsy, took ages to turn around and obviously had to turn the lights on so the car did not drive even the bloody 1km and we had to push it on a bus stop where we slept and carried the battery the last few hundred meters. Funny business with these guys, they did understand me but I could not understand them as they had the worst accent ever and would not even attempt to slow down or clear down at all. I wasn’t sure what’s up like that in the dark but everyone just wanted to help us at the end of the day.

In this fishing region we did not get any nice local fish as it seemed like all they do there is salmon farms. At least we saw a few more dolphins. In Puerto Mont we spent 4 days. We came Friday morning and it took us a couple of hours to find a place to fix it. Some were busy, most couldn’t do it (why?). At the official Toyota dealer they offered a quote 120e. For diagnosis, not the fix! Finally we found a place and they looked skilled and serious. They claimed they can do it the same day, good. At the end of the day they said they are so busy, let’s do it Saturday morning. We slept in the car in front of the garage and in the middle of the night the main mechanic knocked on the car, drunk, and asked me to loan him some cash. He asked 2000 (a bit over 2e) so I spot out no bad intentions but I only had 20k bills so I ended up giving him 20k just to get rid of him, to get back to sleep and to be a friend with someone at who’s mercy I am to whether he can fix it the next day, whether he can do it good and not overpriced. Next day he didn’t come at all and the owner was like “I don’t know what’s up with this man, where is he..” So we waited until Monday, the mechanic was back, in shape, fixed it easily, quite expensive (still less than the official dealer diagnosis only quote) and at the end when I asked back the 20k he didn’t know what I’m talking about. So the owner said that he is there 2 weeks (I though 2 decades, ok) and he already asked customers for money for himself instead of the shop and ended up giving me a discount 10k. This is Latin America as we were told J.

Later on the way north we kept skipping a lot of places and kept having issues with the car, but we managed. In the south it was bad but here it was even a lot worse to find a place to stay overnight. All country is private and everybody has its own fenced, it was sometimes pretty desperate. Yet we stayed on the Chilean side as the other one did not attract us by anything. From here until Colombia all the Pacific coast is desperately dry, and hot. But the sea is really cold so we haven’t even tried it once. Probably better chances are even in the fjords when the sun heats the closed bays up, they were kinda doable.

We did not enjoy Patagonia by far as expected, still it was a great adventure. We were rather lucky for weather, just a few rains, no major winds or long rains although it was windy all the time and driving through the wide planes of southern Argentina could be challenging. We only once experienced snowing and somewhere you wouldn’t expected, dry and warm Argentinian valley where is almost no precipitation all year round. We were somewhat unlucky for little annoying things here and there. Sometimes it makes you think who governs the roads. Paved highway suddenly turns into a dirtroad for an hour and then back. Or an unpaved road suddenly gets pavement for a few km (or even meters) and then ends again. The unpaved roads were really pain in the ass as they were so bumpy and dusty. Here and there you can see amazing places you couldn’t see before but the distance between each other can be hundreds of kms and between is either landscape nice but familiar or simply nothing. Pure nothingness for hours, that is a common thing. Patagonian people are generally richer than in the rest of the countries, especially south (Punta Arenas, Tiera del Fuego, Rio Gallegos). Reasons certainly oil, mainly Argentina, possibly water in Chile, and possibly dense descent of more organized people from central or northern Europe. Yet they have their long siestas! Even in Ushuaia where the hottest summery days are like 20dgr. Overall we are looking forward the north where things simply cannot be the same as we know from Europe.

Video here, here, here and here.

Patagonie

Patagonie, jeden ze dvou vrcholů naší cesty. Všichni o ni mluví v superlativech a nemohli jsme se na ni těšit víc. Časový rozpočet jsme měli měsíc a půl, nezávazně.

Vstoupili jsme koncem roku, poblíž Atlantiku. Hlavní silnice č.3 (v neobvykle dobré kondici) nás nahnala do nekonečných patagonských větrů. Nejméně měsíc, než jsme dojeli do severní chilské Patagonie, bez přestávky. Občas byl vítr průměrný, často byl dost silný. Už kousek od pobřeží vál skoro vždy a všude od západu, u moře se to často mlelo, ale nikdy neustalo. Silnice jsou tak dlouhé a rovné (tak daleko, ne tak strojově, to zas ne), že si to v Evropě těžko představíme. Krajina se proměňuje velmi málo a v podstatě jde o nekonečnou pampu, jen trochu odlišnou od severu. Křoviska jsou o dost zakrslejší a občas je střídá zakrslá tráva – opět ne, jak ji známe, ale většinou jen osamělé trsy v jinak přeschlém prachu/písku/šotolině. Kam až oko dohlédne. Občas je tato země nikoho přecijen někoho a je obehnána starým, vetchým a nepřesvědčivým plotem, za nímž tu a tam potkáte skupinky ovcí. Čím jižněji, tím častěji také tu a tam potkáte skupinky lam – guanaco, pro které ale plot nic neznamená, jsou vyšší a nemají pána. Občas jsme viděli u cesty mrtvou lamu, ale ne tak často, jako na západě u hor. Až dole na jihu u Río Gallegos se pampa občas změní v skoro poušť nebo polopoušť. Nicméně se tam najde dost lidí a dost peněž, protože tam je ropa, popř. plyn. Ne že by toto bohatsví měnilo krajinu nebo města v něco byť vzdáleně hezkého. To vůbec. I tak je ale občas na co koukat, když se placka najednou propadne dolů do údolí, k řece, moři, nebo bůhví kam, a vytvoří dojem stolových hor, nebo zajímavé útesy. Většina patagonské pláně je několik set metrů nad mořem a teprve poblíž Atlantiku najednou padá k nule a krásně se tam dají pozorovat miliony let staré vrstvy ze dna tehdejšího moře. Zajímavé, byť na cirkus usazeninových (a jiných) vrstev v Andách se to nechytá.

Na tisících km východního pobřeží se dá najít pár pěkných pláží, ale voda není žádné kafe. Některé pláže hostí místo lidí lachtany, tučňáky, možná i další potvory. My viděli lachtany a tučňáky – takové ty mrňavé a ne moc pohledné, nicméně i tak je to zážitek. Stud je jim opravdu cizí a klidně by se vám přišli vytentovat na nohy. Tučňáci a do jisté míry i lachtani po věky sídlili jen na ostrovech, protože na pevnině je chodily žrát pumy, lišky apod. Když tam ale dorazila bledá tvář, zmasakrovala klidně celý ostrov za den nebo pár dní a neměla daleko k jejich vyhubení. Někteří ovšem přežili tím, že se uchýlili na pevninské pobřeží, které je mnohem rozsáhlejší a někdy dobře ukryté. A dostali tam šanci přežít, protože hloub ve vnitrozemí na druhou stranu bledá tvář málem vyhubila také ty pumy, lišky a kde co, takže je neměl, kdo žrát. Tam dokázali přežít do doby, než je vláda začla chránit. Kolonie lachtanů se zpravidla neobejdou bez kolonie ptáků, kteří se vyvalují nad nimi, a počítám, že se živí na lachtaních zbytcích, co nedojedou. I bez nich pobřeží nabízí občas pěkné scenérie, útesy, poloostrůvky atd.

Jestli si mám pamatovat jedno město na tomto úseku, řeknu Trelew. Je to oblast s významným velšským osídlením, dokonce v této provincii je velština druhým oficiálním jazykem. Hodně na jejich kulturu lákají turisty, nás to rozhodně nechalo chladnými. Dojeli jsme do města se stopařem, místním policistou, a začli jsme hledat dva autoservisy, když už auto nechtělo poslouchat. Docela to byla fuška, protože krom toho, že zrovna bylo po obědě a začla dlouhá siesta, ten den bylo největší vedro, co jsme kdy zažili. Nikoliv někde na severu, tady. Silný vítr kupodivu vůbec nepomáhal, ani nízká vlhkost. Co zrovna tam pohledávají Velšani? Každopádně krom toho tam není nic k vidění, snad pro příznivce paleontologie. Celá ta oblast kolem a nejenom ta v Patagonii, je rájem pro paleontology. Nechali jsme si to ujít.

Nějaké dva dny jsme vezli jeden český páreček stopařů na jejich cestě po půlce kontinentu. Dobrá to společnost. To byli jediní Češi, co jsme potkali na cestě po x měsíců, ačkoliv ostatní gringos prý potkali o dost víc. Rozloučili jsme se na dohled od Ohňové země, kde jsme nechali auto a jali jsme se stopovat i my. 450km do Ushuaii a plus mínus stejnou cestou zpět, poněvadž alternativou je jedině náročný přechod divokých hor po svých, nebo drahé trajekty. Stop v Patagonii obecně se říká, že je nejjednodušší a nejbezpečnější. Nebude to žádné tajemství, po cestě jsme potkali víc stopařů, než v Evropě za celý život. Občas si fakt postojíte frontu. Chvíli jsme si postávali, ale i tak jsme po vystoupení z přívozu po obědě dosáhli cíle v Ushuaie ještě ten večer.

IMG_20191229_162004_3

Tam jsme šli nakupovat vybavení do přírody a moc nám to nešlo. Hanna si v Paraguayi rozbila objektiv a zde sehnala na svou kameru jen jetý, který neumí zoom ani automatické ostření. Podobně jsme nepochodili i s dalšími věcmi. Po té jsme vylezli na jednu z nejbližších hor, která nabídla perfektní výhled na město, okolní hory, Beaglův průliv a ostrovy naproti, na večer, totiž na Silvestra, jsme se ubytovali v hostelu. Plán byl najít hostel nabitý cizinci, kteří se tam sjíždí dost hojně touto dobou, a zažít a oslavit zajímavý večer s lidmi z půlky světa. Náš hostel na to vskutku vypadal, byl fajn a překvapivě stál málo (rozhodně málo na Ushuaiu v létě). Bohužel ale jsme pak zjistili, že všichni ciyinci mluví španělsky, vlastně žádní gringos tam ani nebyli, navíc jsme byli dost utahaní nýčko jsme to akorát zaspali. Ohňostroje tam zakázali, o půlnoci nás tak probudila jen lodní siréna z lodi chystající se na Antarktidu. I tak nebylo od věci si zažít Silvestra v nejjižnějším městě světa. Vůbec nám to nepřišlo. Setmělo se až po 11. večer a lidi v podstatě moc nevybočují z každodenní rutiny. Kdyby bylo 5st chladněji, klidně by mi počasí nenapovědělo, že nejsem doma. Podnebí mají pěkně studené. Ačkoliv v této jihozápadní oblasti Ohňové země je spousta hor, které stahují hodně srážek, hrozba lesních požárů je pořád za dveřmi. Hádám, že díky větru. Kousek na východ nebo sever jsme viděli hodně lesů napůl mrtvých, pokrytých hodně bujnými lišejníky. Jeden místní řidič nám řekl, že ty lišejníky jsou příčinou těch umírajících lesů, ale jak to je doopravdy, jsem nedohledal. Trochu jsme si zajeli nebo zašli sem nebo tam, ale ne moc, vzdálenější místa jsou zpravdila až moc vzdálená a případně ještě placená.

Navštívili jsme jednu typickou rybářskou osadu, jejíž věhlas o hodně předčí realitu. Zkrátka pár ušmoulaných domků na spadnutí, žádné výhledy a jediné místo s místní vyhlášenou mořskou, které v hlavní sezoně nebylo zavřené, bylo docela drahé a naše ryby “7 místních druhů” byly v podstatě 2 kousky nějakých místních ryb a zbytek byl tuňák, který mohl pocházet odkudkoliv. Jak jsou pyšní na to, co tam mají v moři za poklad a jak to umí připravit, tak žádné další ryby neměli, jakož ani kraby, mušle, prostě nic.

Cestou zpět jsme se hrozně zasekali někde na půl cesty na pokraji největšího a nejropnějšího města tohoto konce světa, Río Grande. Není zas takovým překvapením, že nás to potkalo v Argentině a ne v Chile, ale i tak by to tam nikdo nečekal. Vyklopeni jsme tam byli v 9 večer a odjeli jsme teprve v 6 večer další den. Poslední flek, co jsme stáli, tam někdy po obědě přišel další páreček na stop. Po nějaké chvíli si stoupli za nás ale hned kousek za nás a hle, za 15min stavělo auto a protože jelo rychle, tak zastavilo až u nich a oni do něj naskákali a zmizli jakoby nic. Potom jsme tam trčeli ještě další 4 hodiny! Naštěstí jsme se dostali k autu na pevninu ještě ten večer, možná proto, že po této vysvobozující jízdě jsme byli v přívětivějším Chile.

Ohňová země je vážně velká a většinu jsme neviděli, hlavně protože tam nic není. Většina severu a východu jsou klasické patagonské pláně, kde nic moc není. Ještě tak na pobřeží by mohlo býti něco k vidění. Kolem Ushuaii je mnohem vlhčeji a hornatěji, vlastně úplně jinak. Paráda, ale pro nás nic moc nového, takový odvar z Norska.

Na pevnině jsme zamířili k Punta Arenas, nakupovat a podívat se na pobřeží. Krom jiného je tam známa “zona franca”, oblíbena k levnému nakupování. Je to vlastně jen pár bloků na předměstí, zbytek města bezcelní není. Jak to tak bývá, ceny byly úplně srovnatelné. Ale je třeba uznat, přišli jsme si na své. První místo za dva měsíce, kde jsme našli vybavení do přírody nebo elektroniku, která za něco stála a občas to ani nebylo předražené! Šok. Vážně, pokud se chystáte do JA, nakupte si předem na svém kontinentu. Pak jsme se vydali ještě kousek na jih podél pobřeží, kde nic moc není, ale když máte aspoň trochu štěstí, můžete vidět delfíny (to se nám povedlo), nebo velryby (ty jsme neviděli), a další.

Dále jsme pokračovali na sever k vyhlášenému Torres del Paine. Většina lidí je z toho paf. My jsme se rozhodovali tak dlouho, až jsme se to zavrhli. No, jeli jsme tam, ale jen jsme zajeli na kraj, k bráně, protože to nebylo nějak extrémně z ruky, a zase jsme jeli. Zdá se nám, že jsme to vychytali. Výhledy z cesty jsou úžasné, v podstatě jsme viděli celou východní půlku panoramat včetně nečekaného vodopádu a pár jezer. Jít tam na túru je hrozná pakárna. Musíte se držet vyhrazených stanovišť, všecky zacvakat a navíc dost předem zarezervovat, dále zaplatit vlezné do NP, ale ono platí jen 3dny a ty 2 nejznámější okruhy jsou delší, čili to musíte prodloužit a to se to vlezné vyhoupne ne na méně jak dvojnásobek, ale více jak dvojnásobek. Ještě je potřeba zarezervovat a zaplatit přívoz na západní straně. Nakonec za to všechno máte jen ty dva okruhy přísně vymezené a žádné zacházky, nic. Asi jako všude v Patagonii. Mají to tam tak omezené, že každá stezka je Stezka a zatímco v Evropě jdete “chodit po horách”, v Patagonii jdete “na Stezku”, totiž jednu konkrétní pěšinu. Žádná nekonečná ani konečná síť pěšin krz naskrz vašimi horami neexistuje, je tam jen několik (nebo jen 1) stezka, která většinou vede tam a zpět, když jde o okruh, je to váš šťastný den. Výjimkou budiž nekteré dalekosáhlé stezky přes celé hory z jedné oblasti do druhé, často do druhé země, kde není vůbec nic a alternovat výlet moc nejde. Vstupní poplatky, pravidla, registrace, to vše je všudypřítomné a TdP je v tom na špici. Něco z této buzerace se ale dá pochopit. Lesní požáry se tam přirozeně skoro nevyskytují, ale když se vyskytnou, je to síla. A oni se vyskytují, zpravidla ale vinou člověka. Z neviného ohínku v chladné a často mokré krajině dokáže vítr nadělat katastrofu, která se pak hojí neuvěřitelně pomalu, protože tamní lesy se obnovují hlemýždím tempem. Klidně to zabere 2 století. Mezitím právě v oblasti TdP se v moderní době nějakému vylízanému turistovi povede založit požár každou dekádu (jedním z posledních byl Čech), pročež to tam zkrátka museli hodně zpřísnit. Na západní návětrné straně Patagonie ale tento důvod chybí.

V Argentině po vynechání i slavného ledovce Perito Moreno z podobných důvodů jsme jeli prozkoumat El Chaltén a dali jsme si tam 4denní výšlap, bez přehnaných obštrukcí. Čekali jsme od toho poměrně hodně, jde o krásnou oblast kolem neuvěřitelného Mt. Fitzroye. Tedy ten výšlap byl z většiny vyčerpávající a ani by za to vůbec nestál, nebýt 1. Výhledu na největší suchozemský ledovec mimo Antarktidu a Grónsko, ne že by byl vidět celý, stačilo vidět, jak se ztrácí v horizontu bez známky konce, jen tu a tam z něj čněly bělostné hory. 2. Jeden z jeho jazyků ústí do jednoho z těch obřích ledovcových jezer a spali jsme v zátoce, kam všechny ty odlomené kry připlouvají (některé měly i 20m a více, tedy nad vodou) a cachtají se tam dokud neroztají, tu a tam se nerozlomí a nezašplouchají zlověstně hladinou. Největší paráda! A 3. Nebýt dvou brodů, kde je řeka tak hluboká, silná a ledová, že se přebrodit skoro nedá (poprvé) a nebo nedá vůbec (podruhé). Jednou jsme si tak vyzkoušeli přechod po zip-line, když už se tam našli další turisti, co nám popůjčovali sedáky. Nejlepší výhledy na hory jsme ale viděli přímo v Chalténu, naštěstí se nám uprostřed neobvykle špatného léta párkrát mraky nad Fitzroyem rozestoupily, což se nemuselo podařit jak je týden dlouhý.

Varovali nás před tou túrou, že to není sranda a že se tam lidi občas dostanou do problémů a zrovna pár dní předem tam zachraňovali nějakou cizinku, co si uprostřed túry zlomila nohu. Cestou pryč jsme nabrali jednoho australského stopaře, který ten výšlap šel pár dní před námi a ta holka se zlomenou nohou patřila do jeho skupiny. Nejdřív ji chtěli nést, ale bylo to příliš náročné a příliš daleko. Záchranáři byli všichni dobrovolníci, přišlo jich 28 a pěšky si ji zase odnesli. Nechtěli slyšet o žádném vyrovnání, ani jako dárek. S tímto stopařem jsme se vezli asi den a půl, uprostřed toho jsme nabrali ještě nějakou Angličanku kolem 40ti, která se courala světem, většinou po moři, a stopovala snad prvně v životě a to proto, že si pro jistotu vybrala všechny peníze z účtu, protože hotovost je král, kterého komplet ztratila, nebo jí byl ukraden. Tak to brala jako ohromnou pomoc od nás, ovšem my jen brali dalšího stopaře v řadě. Také jsme vzali místní starší páreček, jehož nesrovnale novější, dražší a bytelnější auto prostě nejelo, tak se svezli s naším vrakem do nejbližšího městečka (klasicky aspoň hodinka). Specielně od Calafate až někam do půlky Chile jsme potkávali a brali jedny stopaře za druhými.

V jedné otřesné díře po cestě se mi kupodivu podařilo sehnat někoho, kdo by mi konečně nabrousil mačetu. Nebyla to sranda někde najít nějakého brusiče nebo kohooliv, kdo by brousil nářadí. Tady to taky nebyl zavedený živnostník, prostě chlápek, co má flexu a používá jí. Macheta nebyla jenom trošku tupá, byla tupá jak tupá sekera a ještě jí chyběl kus ostří, asi jí používali spíš jako lopatu. Na hřbetu měla pilu, která na tom byla podobně. Tak chlápek mě nabral v železářství a odvez k sobě domů, kde měl malou garáž plnou ocelového harampádí, ze kterého se možná někdy bude něco kutit. Především grily, což byl jeho smysl života. Mačetu si vzal do jedné ruky, obyčejnou flexu do druhé, zúžil čepel, nabrousil, stejným stylem nabrousil i zuby, do žádných svorek si nic nedával, všechno v ruce. No, šlo mu to, všechna čest, na moje potřeby to bohatě postačilo, ale mohl tomu dát víc, že. Posléze mi ukazoval techniky, jak s ní odkrajovat maso z rožně, téma vydrželo i cestou zpět, co mě opět vezl.

Před přechodem do Chile jsme zastavili u hranic v La Angostuře. Vesnička se prezentuje jako ohromný turistický trhák, který může nabídnout to, tamto, nějaké domácí výrobky a především třešně. Na ty svoje třešně jsou tak pyšní, že tam mají i třešní pomníky a obecní úřad má fasádu jako kdyby z třešní. Realita byla, že jsme v sezóně ani žádné nesehnali, nakonec jsme odjeli s třešňovou marmeládou. Stejně jako jiné marmelády v Argentině, težko říct, jestli to bylo z třešní, jahod, řepy, kdo ví. Každopádně tam byl cukr, umění muselo být dostat bůhví kolik kg cukru do tak malé sklenice. V Chile to teda bylo lepší. Bohužel, takhle na mě Argentina zapůsobila opakovaně. Oni vykreslí neuvěřitelný obrázek o kouzelné třešňové vesnici, přitom na tom nic kouzelného není, prostě se tam trošku daří průměrným třešním a tím to končí. Jestli na tom je něco jedinečného, pak možná to, že skoro nikdy jinde jsme nesehnali z třešní vůbec nic. Takhle to ale chodí v případě mnoha věcí, které se za vzácné rozhodně považovat nedají. Lokální produkce mi celkově přišla velmi jednostranná a přeceňovaná.

Také jsme se v té vesnici potýkali s plynovou bombou. Nikde v západní argentinské Patagonii nám ji nedoplnili. Zkrátka se nedoplňuje, pouze vyměňuje za plnou. Ale jenom 10l a nebo velké, naše 5l měla smůlu. Protože jsme se blížili odlehlému zapadákovu v Chile a chilskou bombu jsme měli taky prázdnou, radši jsme si koupili plnou a předraženou 10l a od té doby jsme se táhli až na úplný sever Argentiny s tou malou, kterou jsme nemohli prodat. Tak odsud se 3 bombami, jak největší blbci.

V Chile jsme najeli na světoznámou páteřní cestu Carreteru Austral. Mluví se o ní jen v superlativech. Na to konto nás pořádně zklamala. Polovina této naprosto hlavní silnice je nezpevněná a strašná, naše auto se dodnes klepe při pomyšlení na to. Prach se nám zatoulal naprosto všude. Do nádobí, oblečení, všude. Ačkoliv to má být nejvlhčí část kontinentu mimo tropy, velká část této vnitrozemské oblasti byla celkem vyschlá a silnice na kost. Nekonečné hory kolem jsou zpravidla nepřístupné, když už jsou, stezky jsou skoro vždy placené. Často za nic. Jen hory, nic navíc, kdo byl v Kanadě, na Zélandu, v Alpách, Skandinávii.. Výhledy podobné, nebo slabší, stezky nepoměrně trapnější. Výhledy ze silnice jsou určitě super, ale nic z říše snů, jak by možná jeden naivně čekal.

Co ale neuvidíte nikde jinde, je tamní deštný prales. Jediný deštný prales mírného pásu na světě. Pokud vám lesy něco říkají, příjdete si tam na své. Špička. Někde odsud až za Jezerní oblast v Chile, je docela rozsáhlý. Kdekoliv se nachází vlhčí a divočejší vegetace, dominuje podrostu bambus, ten se prosadil ze všech nejvíc. Nejlepší jsou ale stromy a to, co všechno roste na nich. Příjemná změna pro nás byla v okolí Chaiténu, kde narozdíl od zbytku Patagonie směrem na jih jsou také sopky. Na jednu z nich se dá krásně vyšlápnout, je to zrovna ta, která vybuchla 12 let dozadu a spláchla půlku zmíněného městečka pod ním. Celé její okolí spadá pod NP Pumalín, který se nám dost líbil a je volně přístupný. Tam jsme také nabrali jednoznačně nejstaršího stopaře zatím, asi 85letého dědu, kterého nebavilo čekat na bus. Celá Carretera Austral byla přecpaná stopaři, klasicky mladými baťůžkáři, v některých úsecích ovšem k jejich smůle bylo méně aut, než jich samotných.

_DSC0361

Argentinská Jezerní oblast je opravdu krásná, ale nám neřekla skoro nic. Jen další hory, lesy, jezera, řeky, k nerozeznání od jiných. Jedině ty jejich stromy, pořád jsem potkával stromy, které neznám. Nejlepší samozřejmě byly jejich největší a nejstarší (až 3000 let) stromy (allerces), jejichž kmeny připomínají sekvoje, ale jde o listnáče.

Jako kdekoliv jinde v sušších oblastech (+- Argentina) Patagonie jsme potkávali hromadu lam – guanac, jakož i ovcí. Občas jsme na silnici chvíli trčeli v “ovčích zácpách”. Očekávali jsme úplně všude místní produkci nabízenou podél silnic, v malých krámcích a na trzích. Ani ň! Vůbec. Jako absolutní výjimku jsme někde viděli nějaké uzené z guanaca, nestydatě předražené, a severněji v Argentině jsme tu a tam potkávali skopové v malých řeznictvích, ale jinak neustále v mořích ovcí a lam se prodávalo pořád do kola kuře a hovězí, ačkoliv je nikde nevidíte. Mléčné produkty stejná pohádka. V chilských horách jsem očekával ovčí dominanci, ale ne, spíš mají radši krávy. A nikdy žádný sýr z něčeho jiného, než krávy. Prostě dobytek je v této části alfa a omega, tečka.

V chilské Jezerní oblasti jsme viděli x pěkných sopek (např. Osorno) a spolu s nimi spoustu mrtvých lesů, které nepřežily nedávnou sopečnou činnost. Vyrazili jsme prozkoumat poslední, nejsevernější část Carretery Austral, kde leží Hornopirén, nicméně nás tam nepustilo naše auto. Odešel alternátor, na konci světa mezi rybářskými domky, kde nám nikdo nebyl schopen pomoci. Trvalo nám to půl dne a ráno dostat se něco přes 50km a jeden přívoz do civilizace, do Puerta Montt, kde by nám to dali do kupy. Startování přes kabely pomohlo na asi 4km jízdu, po které baterka opět zdechla. Dvakrát jsme museli dobíjet baterku u někoho ve stodole. Nestartovalo nám to např. při naloďování na přívoz, načež jsme si museli počkat na další. Poté ve vesnici za soumraku jsme se vyptávali na někoho, kdo by měl nabíječku, tak nás někdo poslal o vesnici dál, všechno nám dohodl. Jenže byla už tma a my měli dohodnuto, že tam dojedeme ještě ten večer. No, jízda klikatou horskou silničkou mezi domy, v noci, bez světla, se mi vážně nezamlouvala, ale dojeli jsme. Našel jsem krámek, který mohl a nemusel být ten, kam jsem byl poslán. Paní souhlasila, že o mě ví, že obdržela telefonát, ale už nechápala, co po ní chci. Mezitím místní, co v krámu postávali a čekali (10 večer, klasika), se do toho vložili a začli zjišťovat, jak mi mohou pomoci. Vysvětloval jsem jim 5x, že natočení přes kabely nepomůže, a když, tak třeba hodinu dobíjení, ale stejně to jen natočili a divili se, že to nejede. Nakonec jim to docvaklo, tak mě ujistili, že mají plán. Ne že by mi ukazovali, kam zajet, posadili jednoho z nich za volant, klasicky jako když to bude lepší, než když nějaký vylízaný turista, co neví o autech, co by se za nehet vešlo, má řídit rozbité auto. Ten řidič byl tak 17 let starý a trvalo mu několik minut, než se rozjel. Samozřejmě přes opakované rady si musel zapnout světla, pročež nedojel ani ten 1km a museli jsme to pak dotlačit na busovou zastávku, kde jsme nakonec nocovali. Zbylých 400m jsme pak museli baterku nést, donesli jsme ji k nějakému pantátovi, který mi ji za pár drobných přes noc laskavě nabil. Těžko se domluvit s těmito chlapíky, oni mi celkem rozuměli, ale já jim nerozuměl lautr nic. Jejich neschopnost zpomalit, nebo aspoň trochu přistoupit na obecnou španělštinu, nebo byť jen na obecnou chilskou španělštinu (docela rozdíl), byla velmi neoblomná. To mě přivedlo k relativní nejistotě ze začátku, protože uprostřed noci někde na mě kulomentně krákalo 5 chlápků a já netušil, co melou. Ale jako obvykle, jen mi chtěli pomoct a nakonec pomohli.

V tomto rybářském zapadákově jsme si k místním rybám ani nečuchli (teda obrazně, doslovně se tam nic jiného čuchat nedá), protože to tam celé vypadalo postavené na lososích a mušlích farmách. Tak aspoň jsme se podívali na další delfíny. Na konci fjordů je hlavní město oblasti Puerto Montt, kde jsme strávili 4 dny. Ne že by tam bylo co vidět ani na 4 hodiny. Dorazili jsme v pátek ráno, strávili jsme pár hodin hledáním správného autoservisu, některé měly moc práce, většina to neuměla (včetně elektrikářů). V originální Toyotě nám to nacenili na 120e. Pozor, jen diagnostiku, nikoliv opravu! Nakonec jsme našli to správné místo a dohodli se, že to bude ten den, maximálně v sobotu ráno. Odpoledne teda že ráno. Tedy jsme tam přespali na ulici, přičemž v noci v 1 nám hlavní mechanik, zjevně ovíněn, klepal na auto, jeslti mu nepůjčíme 2000 peso (67Kč tehdy). Připadalo mi to upřímné, ale měl jsem jenom 20000 bankovky, nakonec jsme mu jednu v té chvíli prostě dal (půjčil), jednak abych se mohl vrátit ke spaní, jednak abych si nepopudil mechanika, v jehož dobrovůli to opravit brzo, levně a dobře jsme byli uvrženi. Ráno ten člověk vůbec nepřišel, majitel se dušoval, že neví, co s tím chlapem je, co se děje. Počkali jsme si do pondělí, mistr přišel s úsměvem, ve formě, okamžitě dal alternátor do kupy, nebylo to zrovna levné (ačkoliv pořád levnější, než diagnostika v Toyotě) a o 20 tisících samozřejmě vůbec nic nevěděl. Majitel povídal, že tam dělá teprve 2 týdny (mně přišlo, že tak 2 dekády) a že už si několikrát dovolil kasírovat zákazníky přímkou do kapsy, nakonec jsme skončili u toho, že nám majitel slevil 10k, fifty fifty, a jeli jsme pryč. Takhle jsem si představoval latinskou Ameriku J.

Později směrem na sever jsme vynechali spoustu dalších placených a jinak omezených míst a nevynechala nás spousta dalších nesnází s autem, ale to jsme zvládli. Na jihu to nebyla hračka, ale ve středním Chile bylo ještě obtížnější denně najít místo na noc. Skoro veškerý extravilán je soukromým pozemkem obehnaný plotem, občas to bylo zoufalé. Přesto jsme raději zůstali v Chile, protože druhá strana nám nic moc nenabídla. Odsud až někam ke Kolumbii je celé přímoří Pacifiku težce suché, místy až poušť, a horké. Moře je ale studené, ani jsme se k němu nepodívali. Teplejší už možná budou i některé zátoky severních fjordů, když je v létě hezky. Kupodivu se to tam jakžtakž dalo.

Patagonii jsme si rozhodně neužili tak, jak jsme si to vysnili, i tak to byl velký zážitek. Docela jsme si vybrali dobré počasí, jen párkrát pršelo, vítr foukal, ale nechytli jsme vyložené vichřice nebo delší deště. Vítr ale dával pocítit skoro pořád, i při řízení širokými pláněmi Argentiny, to mi dávalo pěkně zabrat. Zasněžilo nám všehovšudy jednou a to v místech, kde by se to moc čekat nedalo, v teplé a suché argentinské nížině, kde moc srážek vůbec nepadá. Naproti počasí jsme měli spíš smůlu v různých otravných drobnostech. Občas vám to nedá se zamýšlet, kdo spravuje cesty. Na hodně hlavní silnici najednou skončí asfalt a další hodinku jedete po šotolině a pak zase začne asfalt nebo beton. Nebo to není na hodinku, ale třeba na několik km nebo i metrů, bez jakékoliv známky zjevné příčiny. Nezpevněné cesty se nám hodně znechutily, protože obvykle hrozně skáčou a jsou děravé (to není jak u nás, že mají 2km a jede se po nich 30, ale mají 100km a jede se po nich 100) a prašné. Tu a tam poktáte neuvěřitelné podívané, které jste ještě neviděli, ale mezi nimi jsou často stovky a stovky km obyčejné krajiny, nebo dokonce totálně nudné krajiny. Hodiny a hodiny naprostého nic, to je celkem normální obrázek. Lidé Patagonie si obecně vedou lépe, než ve zbyktu svých zemí, specielně úplně na jihu (Putna Arenas, Ohňová země, Río Gallegos). Důvodem bude určitě ropa, hlavně v Argentině, řekl bych voda v Chile, pravděpodobně také významný původ z evropských zemí podstatně severněji, než je jinak obligátní Španělsko či Itálie. Přesto si zde hýčkají svou dlouhou siestu! A to i třeba v Ushuaie, kde tropické léto znamená 20st. Celkově z toho máme pocity takové, že se nemůžeme dočkat na sever, kde už to snad vážně musí býti řádně neevropské.

Video zde, zde, zde a zde.

Paraguay

Víte něco o Paraguayi? Někoho z Paraguaye? Někoho, kdo tam byl? Velikost, hlavní město, důležitost? Možná barvy na vlajce z vybraných MS ve fotbale? Dovedu si to představit a musel jsem si dohledat, abych věděl víc než to. Popravdě jsme se rozhodli zajet si do Paraguaye jen proto, že to vlastně nebyla zajížďka, jestliže jsme stejnak jeli navštívit Iguazú a Itaipú. Plán byl vstoupit poblíž Itaipú na východě, podívat se trochu na jih a na Asunción. Podívat se na „nic“, ale podívat se, jak tahle země se skoro žádnou pověstí vypadá. Dopředu jsme si načetli, že je chudá, je tam vedro a život plyne velmi v klídečku (až tak, že ztratit trpělivost v něčí společnosti je považováno za vyloženě neslušné).

Hranici jsme překročili v nejvýchodnějším cípu země, kde leží Cuidad del Este. Město není nikterak chudé (ačkoliv s mnoha chudými), ani horké (zrovna) a rozhodně není bezstarostné. Je to město nakupování, z následujících důvodů. Hned za hranicí jsou sice kouty Brazílie a Argentiny nikterak přeplněné, bohaté, ale mají tam vodopády Iguazú a to mění vše. V tomto konkrétím rohu daných zemí. Vodopády tam tahnou nekonečné zástupy turistů, z nichž mnoho chce vidět vodopády a následně tam strávit dovolenou a nakupovat. Peníze si tam cestu určitě najdou. Všechny tři města mají mezinárodní letiště v zájmu přísunu více turistů. Cuidad del Este sice nemá Iguazú, jen Itaipú, ale za to má levnější zboží. V Argentině mají nekřesťanská cla, stejně jako v Uruguayi a v Brazílii to také není žádná sláva. Naproti tomu v Paraguayi jsou dost nízká. Dále tam jsou nízké platy a další související náklady, benevolentní legislativa a ještě k tomu tohle město je něco jako bezcelní nebo dutyfree zóna. Plus, laciné kopie nebo rovnou přímo nelegální zboží je naprosto všudypřítomné a vláda nemá zájem s tím něco dělat. Ještě jedna výhoda tam je, všechny tři země jsou součástí společenství Mercosur (i když paraguayské členství je relativně nejasné poslední roky) a to umožňuje občanům těchto zemí cestovat uvnitř Mercosuru velmi snadno jen s občankou a bez zbytečné buzerace jako vně tohoto útvaru. Něco jako Evropa bez Schengenu. Čili kdykoliv jste v oblasti a chcete si nakoupit něco víc, než snídani, nerozpakujete se pro to přejet řeku. Řeku Paraná, zrovna vytékající z velkého Itaipú.

Cuidad del Este vás probudí fackou hned na prvních metrech z celnice, kde už vlastně začíná centrum. Výškové budovy, nehorázné zácpy od rána do večera, vše osvětleno křiklavými neony, otevřeno a připraveno se postarat o vaše přebytečné úsory. Vážně cvrkot. Nekonečné krámy s velmi širokou paletou velikostí, upraveností, hodnotou, kvalitou a typem zboží, nevyjímaje Apple stores a nejlacinější možná trička a náramky. Obchody jsou i na ulicích, některé chodníky prochází krz jedním obchodem lacinějším než druhým, kde prodavači nebo majitelé za vámi přijdou na max půl metru a začnou vás okamžitě přesvědčovat, že jejich materiál potřebujete, a celkem nevybíravě. Rozhodně nevybíravěji, než ve zbytku Jižního kónu, zbytek této země nevyjímaje. V moři obchodů tu a tam vykoukne casino, 5hvězdičkové (no, bůhví jak to je) hotely, snobské bytovky atd. Je to jedno z nejpřeplněnějších, nejšpinavějších (duševně i fyzicky) a asi nejošklivější město, jaké jsme kdy potkali. Šli jsme si do národní banky vybrat tvrdou měnu, poněvadž to měla být jediná banka, která za tuto malinkou službu nekasíruje cizince o lichvu. Nekonečné fronty, těžce ozbrojený bezpečák na způsob Schwarzenegera, v zeleném, žádné srandičky, bylo nám zde řečeno, že máme smůlu, a poslali nás do nějaké další lépe vypadající banky, kde nám vydali peníze, dokonce i USD, poprvé vůbec, a náležitě nás za to oholili.

Jakmile jsme se dostali zpět k autu, nějaký na vysloužilého piráta vypadající sešlý chlápek přistoupil k autu u řidičovy strany a zůstal stát čelem ke mně, nic dál nedělal. Tak jsem po chvíli začal vyjíždět a spatřil jeho výraz – jen pár zbývajících zubů, jedno oko falešné, hodil naštvaný výraz a začal napřahovat k ráně. Zabralo mu to celou věčnost, vážně jsem musel čekat 5s, než se dostal k úderu. Nejdřív mu ruka vystřelila relativně svižně, ale druhá půlka tohoto pohybu už byla zpět ve zpomaleném filmu a tak se moje okno jen trochu zavlnilo (ano, je tam hodně na plandavo) a nic se nestalo. Ale bylo to tak divné a znepokojivě divné, že nás to nenechalo dvakrát v klidu. Když pán viděl, že by mu utekla i želva, okamžitě vytahl telefon a začal mrzutě volat někomu. Samozřejmě místo zmizení jsme po pár blocích hrozně zkysli v zácpě, ale nic se dál nedělo.

Klidně mohl jen chtít dýško jakožto námi ne moc pochopený zvyk, který je na tomto kontinentu dost rozšířen – po očku hlídat vaše zaparkované vozidlo, jakož i vám ukázat, kde je místo v dané ulici, případně ukazovat při parkování. A to i když o to nejsou žádáni. Dobrým zvykem ale také bývá, že při takové polopráci máte aspoň nějaký rozlišovák, takže máte šanci zhodnotit situaci a raději zaparkovat v ulici, kde nikdo takový není.

Po celém městě jsme viděli hodně žebrajících, obvykle podél hlavních silnic a obvykle šlo o Indiány Guaraní. Bohužel klasickým obrázkem bylo několik žen s mnoha dětmi povalující se poblíž a jedno nebo pár dětí bylo “ve službě”. Po nějaké hodině, kdy jsme se pohnuli asi tak 2km, jsme byli uvolněni a vyrazili jsme navštívit přehradu Itaipú.

Itaipú bylo pro nás velkým zklamáním, no hlavně pro mě, jí to bylo fuk. Všechno vypadalo pořádně, z pucu, hodně peněz je tam cítit ve vzduchu, vše zdarma, narozdíl od Brazílie, kde nabízí aspoň 5 různých prohlídek, zde mají jen ě a slabounké. Technická prohlídka vás zavede dovnitř, ale je třeba zarezervovat aspoň 2 týdny předem a nalézt informace na webu je nadlidský úkol. Základní prohlídka vás naloží na bus, zastaví na jedné vyhlídce, projede se po vzdušní straně vedle strojovny a zpátky po koruně přehrady, bez jediné zastávky, bez ničeho. Na začátku vám promítnou 20min video v jejich vlastním kině, kde vám odpapouškují tvrdá data z Wikipedie a zahustí to notnou dávkou propagandy, žádné negativní dopady nebo alternativní pohledy neexistují. Je vám řečeno, jak elektřina z přehrady pohání poslední žárovku a vozidlo, zatímco za 10min vás nakládá vyhlídkový autobus s 40 let starým dieslovým motorem. Dalším zklamáním byla také masa odtékající vody, i přes těžké deště před naší návštěvou byl průtok celkem slabý a vytvářel dojem hrozné nudy a nevelkoleposti. Zřejmě je vážně třeba počkat si na období dešťů, řekl bych v zimě. Jak to tak často bývá, samotná přehrada klasicky vypadala hůř, než na fotkách. Docela dost.

Po té jsme zamířili na jihozápad. Plus mínus placka, zelená a červená – dost jako zapadákov v Argentině, ale s převládající červenou půdou více typickou pro Brazílii. Nic moc k nalezení krom krámků s potravinami a garáží s řadovými automechaniky. Nemáte auto, jdete pěšky, nebo jedete na vozíku s koněm nebo jiným zvířetem. Každý druhý prodává podél cesty, co zahrada dala, nicméně co nás překvapilo, byly ceny a výběr. Předem jsme si načetli, že jídlo v Paraguayi je hodně levné a bohaté. Ani jedno. Obyčejné potraviny stály jako u nás a výběr žalostný. Minimální nabídka místní produkce. Na ulicích a silnicích na druhou stranu jen místní produkce, někdy o dost levnější, někdy ani ne (asi gringo přiřážka). No a výběr – hodně smutný. Vodní meloun, jeden dva další melouny, ananasy, banány, tu a tam rajčata, salát jablka.. Většina z nich měla vodní meloun a jednu dvě další věci. Vodní meloun úplně všude. Asi byla sezóna, o čtvrt roku později bych zase čekal záplavu manga, protože jejich stromy jsme viděli všude.

Paraguay je plná pastvin s dobytkem a čekal bych, že výchozí produkty se najdou všude podél ulic – skoro vůbec. Proč? Asi díky místní společenské nevyrovnanosti, která se za zemí tahne už pěkně dlouho. 95% zemědělské půdy, což je většina veškeré půdy, je ve vlastnictví dost malého okruhu rančerů. A rančeři jen tak nelení a nekochají se tím, co jim štěstěna přiklepla, ale aktivně korumpují vládu směrem, kterým je jejich pozice upevňována a rozšiřována. Pročež všechny výrobky této produkce jdou do velkovýroby a z těch miniodřezků půdy, co zbývá nižší třídě, si sotva dokážou vyprodukovat lidi pro svou vlastní obživu, natož aby ještě měli co prodávat.

IMG_20191220_082955_6

Místní kuchyně vypadá dost jednoduše, ne špatně, ale není to něco, co po příjezdu domů musíte zavést do jídelníčku. Jedna specialita mi v paměti utkvěla (ale předchozí zde platí stejně tak), paraguayský sýr. Takový měkký, bělavý, vypadá a chutná někde mezi taveným, cihlou a dalšími sýry. Byl vyvinut víc jak století zpátky po té ničivé válce, která posunula zemi z nejbohatší a nejrozvinutější v nejchudší a nejméně rozvinutou na kontinentu. Sýr byl vyvinut tak, aby byl co nesnadnější (nejlevnější) a nejvýživnější s co nejvíc bílkovinou, jak jen to šlo, aby lidé nepošli hlady. Zpravidla se přidává na hlavní pokrmy a na obložené chleby. Je docela fajn, zajímavá novinka pro nás, žádný zázrak samozřemě. Ne že by v zemích Jižního Kónu nějaký sýrový zázrak vůbec k nalezení byl.

Místní jsou popisováni jako velmi zvědaví ohledně cizinců a cestovatelů, jelikož jich tam zas tolik není, a často se k vám přiblíží přátelsky zpovídat vaše cesty a vaši vlastní zemi. To jsme si vskutku potvrdili, víc než jinde, nic přehnaného ale. Přehnaná je spíš kultura tereré. Asi jako maté v Uruguayi. Oni jsou na to tak pyšní a rivalita s maté kulturou je pořádná.  Ve skutečnosti je to přitom úplně to samé, jediný rozdíl je v teplotě vody, maté je z horké vody, tereré ze studené. Tak nějak by mi dávalo větší smysl pít maté v zimě a tereré v létě, než jedno v jedné zemi a jedno v druhé, ale proti gustu.. Každopádně na obojí se používá totožná výbava, včetně termosek.

Většina silnic je nezpevněných, nebo zpevněných tak nějak po paraguaysku. Kámen(nebo kammená dlažba chcete-li) vypadající sopečného původu, nicméně neopracovaný do žádných rozumných kostek, prostě ostré kusy kamene bez pravých úhlů nebo rovných stran. Jeden by řekl, že to jsou předválečné cesty, ale ejhle, oni tím dláždí silnice dnes a denně. Přijde mi to jako hodně ruční práce, ale tak co ta tam stojí, že. Jízda po této “dlažbě” není žádný med. Jako to, skoro vše vypadá tak nějak.. halabala, neupraveně. Na jihu je pár německých městeček (jedno se jmenuje bez obalu Hohenau J). Ta vypadají o něco lépe a jako bonus byla vánočně vyzdobena (teda aspoň tam, kde se lidi shromažďují). Netuším, jak to vypadá jindy a jinde, ale zde a tyto vánoce byly oslaveny výzdobou z odpadu, především z plastových lahví. To byla hodně příjemná změna, tam, kde odpadové hospodářství je doslova 100 let za opicemi. I když je třeba přiznat, že to nebylo tak hrozné, jako třeba v Argentině. Většina špíny kolem bylo bláto a prach – což je fajn, ale svobodné odpadky jsou přesto problémem též.

Byli jsme varováni, že v Paraguayi nás bude očekávat nesmyslné vlhké vedro, docela jsme měli nahnáno, jak přímo z toho, tak z komárů a dalšího sajrajtu. Teprve v Cuidad del Este jsme dokázali sehnat síť na komáry. Ve výsledku jsme si v Paraguayi užili tepla dost, ale žádné nesmysly, žádné úpaly ani hmyzí obležení se nekonalo. Překvapivě jsme snáz než jinde nacházeli veřejné wifi v městečkách na venkově. Ne zrovna často, ani ne v perfektní kondici, ale pořád to bylo zlepšení.

V jednom z nich jsme vyhledali automechanika kvůli 3 problémům. Jeden nám opravil, s dalším nás poslal o pár domů dál a s posledním nás poslal do Encarnaciónu, většího města na jihu, na naší trase. Dále mě zkontaktoval s nějakým „amigo“ z Encarnaciónu, který měl umět anglicky (wow) a který by nám mohl pomoct. Vybavení této první garáže (relativně velké s několika mechaniky) bylo hodně základní a chování chlapů velmi fajn. Obojí asi jako obvykle. V Encarnaciónu jsme navštívili škálu různých mechaniků, mj. protože to, co nám opravil ten první mechanik, řidičovo okno, opět spadlo, a ještě jsme k tomu přidali problém s propanem v kuchyni. Jeden mechanik nechtěl, další nemohl, další neměl čas, další neuměl, další neexistovali (jakože nám byli doporučeni), celkově to byla pakárna. Naštěstí jsme se mohli opřít o přátelské ceny. Když jsme nakonec pořešili, co jsme mohli, vyrazili jsme za “amigem” a cestou nám auto přestalo startovat. Tak jsme k němu došli pěšky a on nám zajistil svého mechanika. Přijel, viděl, zhodnotil, ale byla sobota večer a museli jsme počkat na pondělí ráno. V pondělí jsme konečně měli auto v richtigu na nějakou chvíli.

Encarnación je město na nejjižnější paraguayské hranici. Na břehu Parané, vlastně nádrže na ní. Na druhém břehu je argentinské město Posadas. Encarnación, Cuidad del Este a Asunción jsou jediná větší města v zemi. Každé se tak musí něčím lišit, tohle je označováno jako nejhezčí. No, některé části jsou celkem fajn, nic extra. Pročež jsme si udělali obrázek, jak musí asi vypadat Asunción. Mohlo by to být lepší! Na pobřeží poblíž centra je umělá pláž, ačkoliv vypadá celkem původně. Voda je hodně teplá a docela i čistá. A oblíbená, no jistě, žádné moře ani nic podobného v zemi asi nenajdete. Hodně mladých a takových těch uspokojivě si žijících lidí tam chodí relaxovat.

Na kraji města jsme se setkali s “amigem”, kupodivu to nebyl místní, byl to vysloužilý švédskoamerický psychiatr a mechanik nebyl jeho kámoš, spíš švagr. Mechanik a jeho sestra byli dohromady sotva tak staří, jako gringo. Ten se přestěhoval do Paraguaye z rodinných důvodů, ale chystali se to vyměnit za Švédsko.

Jeho pohledy na místní politiku byly dost negativní. Jeho pohledy se někdy s našimi rozcházely, ale tady bych mu to z většiny věřil. Paraguay se stala zemí nejvíc pozadu už 150 let zpět. Nicméně v 70. a 80. letech, kdy se většina kontinentu pohroužila do diktatur, ta místní utvrdila zemi také jako nejzkorumpovanější a nejvíc zpátečnickou. Tak nějak do dnes. V takovém prostředí je pro velkostatkáře a další kvítka celkem hračka si hýčkat svoje pozice. Jako příklad si můžeme uvést již zmíněnou nádrž. Tak když se tam plánovalo přehradit Paranou, drželo se to v tajnosti tak dlouho, dokud si bohatí zaháčkovaní k odpovědným úředníkům nestačili skoupit nemovitosti v horním “příříčním” pásmu. Samozřejmě jim bylo sděleno, až po kam se to zaplaví. Celé to pásmo bylo obydleno vyloženě chudými rybáři a chatrče těch nějvýše položených se začly nenápadně skupovat. Za haléře samozřejmě. Když přehrada dostala život, chatrče šly k zemi a vyrostly tam snobské letní vilky apod., které se pronajímaly a prodávaly za řádově jiné chechtáky. Rybáři pod hranicí zátopy na druhou stranu – nedostali ani vindru, dostali nějaké náhradní ubytování, které se rovná slumu. Tam nakonec skončili stejně jako ti, kteří svoje prodali za těch pár haléřů.

Co se původních Guaraní týče, Paraguay se rádo prezentuje jako velký ochránce původních obyvatel, guaraní se dostalo stejné pocty jako španělštině, totiž oficiální jazyk, měna se jmenuje Guaraní a papaláši se bijí do prsou jak si na tom dávají záležet. Tím to tak asi končí. Naši hostitelé se dost věnovali neziskovým aktivitám podporujícím život původních obyvatel. Vláda nehodlá vůbec spolupracovat. Jako nejlepší příklad si pamatuju, že jednou byli navštívit nějaký vládní sklad určený na distribuci pomoci potřebným. Sklad praskal ve švech trvanlivými potravinami, ale nic se nikdy nedistribuovalo. Na otázky proč přišly odpovědi ve smyslu “Tak přeci jim jen tak nebudem rozdávat jídlo ne? Dostanou jednou a budou chtít znova!”. A tak tam ten sklad stál a hnil společně s jídlem a Indiáni dál dokola bezprizorně žebrali. Netroufám si tvrdit, že v okolních zemích se původním lidem dostává nějak nezanedbatelně lepšího jednání, jen zmiňuji jako příklad.

V Encarnaciónu jsme dospěli k rozhodnutí, že Asunción vidět nemusíme, zbytečná zajížďka. Celý jihovýchod země zřejmě vypadá stejně, odlišně vypadá severozápad, nicméně ten je hodně daleko a internet nás nepřesvědčil, abychom si tam zajeli. Žije tam hodně málo lidí, jsou tam široké a placaté pláně, pastivny, mokřady, křoviska, jakož i suchá pampa. Země jako celek tak trochu smutná, tak trochu šťastná. Hodně lidí žije celkem normálně jako pracující nebo malí živnostníci a nijak si nestěžují, stačí jim žít v míru a pokoji, střechu nad hlavou a jídlo na talíři. Nízká kriminalita, skoro žádné přírodní katastrofy. Nic moc k vidění. Zkusili jsme také navštívit vyhlášené pozústatky klášterů jezuitských misionářů, ty nám tep rovněž nezvedly. Je mi zatěžko si udělat na tu zemi názor. Řekl bych, že Hanně se spíš nelíbila, mně se nelíbila o nic míň než Uruguay nebo placatý venkov Argentiny či Brazílie. Docela dovedu pochopit, proč spousta Evropanů, co chtěla zmizet před zákonem, nebo evropským životem, zmizla zrovna do poklidné Para

Video zde

Paraguai

Kas sa tead üldse midagi Paraguaist? Kedagi Paraguaist? Kedagi, kes on eal käinud? Suurust, pealinna, tähtsust? Võib olla lipuvärve mõnelt jalkavõistlustelt? Ma pidin järgi vaatama, et targem olla. Ainus põhjus, miks me Paraguaisse üldse läksime oli see, et see jäi tee peale pärast Iguazu ja Itaipu külastamist. Plaan oli riiki siseneda Itaipu lähedal idas ning siis sõita läbi lõuna ning lõpetada pealinnas Asuncionis. Ilmselt mitte midagi erilist külastada, kuid vähemalt näha, kuidas riik töötab. Enne minekut me juba kuulsime, et see riik on äärmiselt vaene, väga palav ja väga rahulik (nii rahulik, et endast välja minemine on ebaviisakas).

Esimene linn pärast piiri ületamist oli Ciudad del Este. See polnudki nii vaene (olgugi, et ka vaeseid piirkondi oli), nii palav (sel ajal kui meie seal olime) ja kohe kindlasti mitte rahulik. See linn on tuntud poodlemise poolest. Kohe üle piiri on Brasiilia ja Argentiina, mis ei oleks nii rahvast täis ja rikkad kui poleks Iguazut, mis tõmbab ligi turiste, kes soovivad peale kose külastamist ka niisama aega veeta ja ostlemas käia. On näha, et raha liigub. Kõik 3 linnal on rahvusvahelised lennujaamad, et ikka rohkem turiste ligi pääseks. Ciudad del Estel koske pole, kuid tal Itaipu tamm ja palju odavamad hinnad. Argentiinas on maksud kõigile imporditud asjadele ulmelised. Just nagu Uruguais ja Brasiilias. Paraguais, aga mitte. Lisaks on seal veel madalad palgad, vähem reguleeritust ja sellega seonduvaid kulutusi ning fakt, et see on duty free linn. Pluss võltsistud ja illegaalsed asjad on seal täiesti saadaval ning valitsus isegi ei püüa seda peatada. Ja veel üks kasulik asi on see, et kõik 3 riiki kuuluvad Mercosuri (kuigi Paraguai liikmelisus on viimasel aastal olnud kaheldav), mis lubab kohalikel lihtsalt edasi-tagasi reisida, kasutades kõigest ID kaarti. Just nagu Euroopas on Schengen.

Ciudad del Este linn algab põhimõtteliselt kohe pärast piiri ületamist. Äärmiselt rahvastatud, kõrgete hoontega, igapäevaselt värviliselt valgustatud ja ootamas sinu raha. Lõputus koguses erineva suuruse, kvaliteedi ja välimusega poode. Alustades Apple’ist ja lõpetades odavate t-särkide ja käepaeltega. Poed on isegi keset tänavat. Mõned jalakäijate teed on täisodavaid poode ja inimesi, kes sulle oma kraami äärmiselt ebameeldival moel üritavad peale suruda. Rohkem kui kusagil mujal Lõunas. Peale lõputute poodideon seal ka kasiinod, 5 tärni hotellid (või kas ikka on), luksuslikud korterid jne. See on üks kõige rohkem rahvastatuid, musti (nii psüühiliselt kui füüsiliselt) ja inetumaid linnud, mida me oma elus näinud oleme. Me läksime kohalikku panka, et raha välja võtta, sest see pidavat olema ainuke ilma igasuguste tasudeta välismaalastele. Pikad järjekorrad, Schwarzenegeri välimusega turvamees aga ütles meile, et välismaalased siit raha välja võtta ei saa ning juhatas meid natuke parema välimusega panka, mis oli esimene rahaautomaat, mis lasi meil välja võtta Ameerika dollareid.

Kui me lõpuks autosse tagasi jõudsime, tuli üks vanem meesterahvas juhi ukse juurde ja lihtsalt jõllitas. Ta ei öelnud midagi. Nii kui ma auto käima panin nägin ma tema nägu- paar hammast järel, 1 kunst silm, äärmiselt endast väljas ning oli valmis mulle vastu nägu virutama. Või noh, vastu autoakent. Aken liikuvas vaid natukene tema löögi peale ja kõik. Sellegipoolest oli see veider ja natuke hirmutav kogemus, sest me ei saanud aru, mis just juhtus. Kui me olime juba ära sõitmas, nägime me, et ta võttis taskust välja telefoni ja hakkas kellelegi helistama. Muidugi jäime me ummikusse kohe pärast seda, kuid õnneks niimoodi see lugu lõppeski. Me oleksime tahtnud väikest hoiatust, et kohalik traditsioon on, et sellised inimesed tänavatel „vaatavad su autot“ kuni see on pargitud või näitavad sulle kota, kuhu parkida. Selle eest aga ootavad nad väikest taskuraha. Isegi kui sa pole seda teenust palunud. Nad võiksid vähemalt liiklusveste kanda. Linnas on palju näha kerjuseid, peamiselt teede ääres ning peamiselt Guarani päritolu. Kahjuks on see tavapärane pilt, et paar naist hunnikus lastega istuvad tee ääres ning üks lastest kerjab mööduvaid autosid. Pärast tundi ummikus istumist läksime me Itaipu tammi vaatama.

Itaipu oli üks suur pettumus. Vähemalt minu jaoks. Hannal oli üks kõik. Kõik nägi välja korras, hästi hoolitsetud. Kõik oli tasuta, kui erinevalt Brasiilia poolest, kus sa saad valida 5 erineva tuuri vahel, on sul valikud vaid 2. Tehnilisel tuuril viakse sind tammi sisse, kuid sa pead vähemalt 2 nädalat ette registreerima ilma igasuguse infota internetis. Tavalisel tuuril viiakse sind ainult ühte vaatamiskohta ning sõidutatakse ümber tammi ilma ühegi teise pausi või stopita. Enne sõitu pead sa veel vaatama 20minutilise propaganda video wikipeedia faktidest ilma ühegi alternatiivse või negatiivse vaateta. Nad räägivad sulle, kuidas kõik ümberringi jookseb elektril, mis on siin tõdetud, elektrisõidukid nende kompleksis jne. Olgugi, et 40aastane tuuribuss sõidab vanal diislil. Pluss vee kogus tammis oli äärmiselt väike, mis tegi vaated igavaks. Ilmselt tuleb oodata vihma (talve) hooaega. Nagu ikka, tamm ise nägi välja hullem kui internetis. Palju hullem.

Pärast seda sõitsime me maakohtadesse edela suunas, mis oli äärmiselt lage, roheline ja punane- nagu vähem arenenud piirkonnad Argentiinas, kuid palju punasema mullaga, mis meenutab rohkem Brasiiliat. Peale väikeste poodide ja mehhaanikute polnud seal väga midagi. Kui sul autot ei ole, pead sa kõndima või hobusega sõitma. Paljud müüvad oma enda aia saadusi, mille valikus ja hinnas me olime natuke pettunud. Me olime lugenud, et toit Paraguais on äärmiselt odav ja külluslik. Ei olnud see kumbagi. Tavaline toidupood oli sama kallis kui läänes, kuid valik oluliselt väiksem. Väga vähe asju olid kohalikud. Turugudelt või tänavakauplustelt võid sa leida kohalikud ja odavamat kraami, kuid mitte oluliselt. Võib olla gringo hindade pärast. Ja valik endiselt kehv- arbuusid, paar erinevat sorti melonit, ananassid, banaanid, vahel tomatid, salatid, õunad. Enamus müüvad ainult arbuuse ja võib olla paari teist asja. Nad kõik müüvad arbuuse ja ilmselt hooaja pärast. Hiljem ilmselt võiks oodata mangosid, sest mango puud olid samuti igal pool. Paraguai on täis lehmafarme ja sa ootaksid, et erinevaid tooteid müüdaks ka tänaval, kui väga harva. Põhjus? Ilmselt, sest sotsiaalse ebavõrdsuse pärast ammustest aegadest. 95% põllumaast, mis on enamus kogu maast, on väikse arvu talunike käes. Ja need talunikud ei oota oma õnne, vaid on korrumpeerunud ning teevad koostööd poliitikutega, et oma positsiooni ja võimu hoida ning suurendada. Nii et enamus loomalihast ja piimasaadustest läheb masstoodanguks ning väga vähene maa, mis kuulub vaestele ei kanna rohkem kui neile endile kulub.

IMG_20191220_082955_6

Rahvustoidud näevad välja üsna tagasihoidlikud ja mitte halvad, kuid sa ei tuleks kunagi koju ja ütleks „see Paraguai toit, me peame seda ise tegema!“ Üks omanäoline asi paraguailastel on juust, mis on üsna pehme, valge ning maitseb nagu koore, kollase ja muu juustu segu. See juust sai alguse umbes 100 aastat tagasi pärast sõda, mis tegi ühest rikkamaist ja arenenumaist riigist ühe vaeseima ja vähem arenenuima sellel kontinendil. See juust tehti eesmärgiga, et kohalikel oleks midagi lihtsat, toiteaineterikast ja valgurikast süüa. Nad panevad seda on toitudesse ja võileivale. See on tegelikult päris hea, ei midagi erilist.

Räägitakse, et kohalikud on äärmiselt uudishimulikud välismaalasi nähes, sest neid pole just palju. Ja vahel nad tulevad ja küsivad sinu reiside ja sinu riigi kohta. Tõepoolest, selline oli ka meie kogemus, kui ei midagi enneolematut. Enneolematu on nende terere kultuur. Just nagu mate Uruguais. Nad on nii uhked oma terere kultuuri üle ja rivaalitsevad teiste sarnaste (mate) kultuuridega. Lõppude lõpuks on see üks ja sama, ainult et mate on kuum jook, terere külm. Minu arust sobiks matet näiteks juua talvel ja tereret suvel, aga kuidas soovid.

Enamus teid on kruusateed ning seisus, mida me pole varem näinud. Kiviteed, mis näevad välja vulkaanilise päritoluga, teravad ja kohe kindlasti mitte ruudu või ristküliku kujuga. Tundub nagu selliseks tööks on palju töömehi vaja, kuid mis on siinne tööjõud väärt? Sellel aga sõitmine ei ole nii tore. Siin-seal on näha üksikuid Saksa mõjutustega linnu (ühe nimi on Hohenau). Need linnad nägid natuke paremad välja, sest olid jõululikult kaunistatud. Ei tea kuidas muidu, aga see aasta olid kõik kaunistused prügist, peamiselt plastikpudelitest. Me märkasime ka üldiselt vähem prügi kui näiteks Argentiinas. Meid hoiatati enne minemist, et see riik on äärmiselt palav ja niiske, mis tegi meid eriti murelikuks sääskede ja muude putukate osas. Meil vedas, sest isegi kui oli palav ja niiske, siis kuumarabandust me ei saanud ja sääsed meid ei tülitanud. Üllataval kombel avaliku wifi leidmine oli hulka lihtsam kui varem, olgugi, et mitte alati ja mitte perfektselt töötav.

Ühes linnas oli meil 3 erinevat probleemi autoga. Üks mehhaanik parandas 1 nendest ja saatis meid järgmise juurde ning viimane saatis meid Encarnacioni. Ta andis meile ka oma sõbra kontakti, kes seal elab ja kes räägib inglise keelt ja seega võib olla saab meid aidata. Kuigi tema töökoda oli väga tagasihoidlik, olid kõik tema töölised sõbralikud. Encarnacionis käisime me mitme erineva mehhaaniku juures, sest esimene parandus ei pidanud vastu. Üks mehhaanik ei tahtnud aidata, teine ei osanud, kolmandal polnud aega. Õnneks olid hinnad sõbralikud. Läbi raskuste saime me oma auto korda, isegi gaasi probleemi, mille eelmine omanik nö kaas andis. Me tegime plaani selle inglise keelt kõneleva sõbraga ja sõitsime tema koju. Teel sinna lakkas auto töötamast. Täielikult. Me kõndisime viimase otsa tema koduni ja õnneks tema enda mehhaanik sai meid aidata. See oli laupäeval, nii et me pidime ootama esmaspäeva. Pärast nädalat ja hunnik erinevaid mehhaanikuid saime me lõpuks kõik korda.

Encarnacion on kõige lõunapoolsem linn Paraguais, Parana jõe kaldal. Üle jõe on Argentiina linn Posadas. Encarnacion on ka üks ainukesest kolmest tõelisest linnast riigis Ciudad del Este ja Asuncioni kõrval. Iga üks neist peab olema eriline mingil moel. See linn väidetavalt on neist kolmest kõige ilusam. Ja kui aus olla, siis mõneti see tõesti nii oli. Nüüd oli meil ka eelarvamus Asuncioni kohta- mitte just kõige parem. Linnas on kunstlik rand (olgugi, et see näeb välja nagu päris) ning jõevesi on soe ja üsnagi puhas. Muidugi mõista on see alati rahvast täis, sest merd neil ju pole.

See mehhaaniku sõber, kes meil aitas autot paranda, oli Rootsi-Ameeriklane, psühhiaater ning meie mehhaaniku õe abikaasa. Tema naine oli umbes poole noorem kui ta ise. Ta oli kolinud Paraguaisse oma naise pärast, kuid lootnu, et mingil hetkel saavad nad tagasi Rootsi kolida. Tema hinnang kohalikule poliitikale oli väga halb. Tema vaated just ei ühtinud alati meie omadega, kuid me uskusime tema lugusid kohalikust elust. Paraguaist sai üks vaene ja vähe arenenud riik umbes 150 aastat tagasi, kuid 70-80ndatel kui teised riigid sellel kontinendil võtsid omaks diktatuuri, siis Paraguai võttis omaks korruptsiooni. Ja nii on see siiani, mis teeb nendel vähestel talunikel ja oligarhidel elu äärmiselt lihtsaks. Näiteks kui alustati selle sama ranna ehitamisega, siis vaikis kohalik valitsus ideest jõekaldad üle ujutada. See aga andis eelise jällegi rikastele, kes said nii öelda siseinformatsiooni oma „sõpradelt“. Enne tammi ehitamist elasid jõe kaldal vaesed kalamehed. Kuuldes aga iseinformatsiooni, ostsid rikkad kokku kõik maa jõe kaldal. Ja seda muidugi äärmiselt väikese raha eest. Nad ostsid muidugi ainult selle maa, mis and teadsid jäävat jõe kaldale pärast üleujutusi, et siis sinna uhkeid suvilaid ehitada ja hunniku kasumi eest maha müüa. Eelmised elanikud aga saadeti elama ääremaale ning jäeti üksi. Olgugi, et Paraguai üritab ennast näidata kui ühe suure Guarani kogukonna kaitsjana. Guarani keel on koos hispaania keelega riigikeelteks ning guaraniks kutsutakse ka kohalikku valuutat. Peale selle pole aga mingit reaalselt toetust selle kogukonna taga. Meie Rootsi-Ameerika sõber oli ühinenud mittetulundus ühinguga, mis aitab neid kogukondi rahaliselt ja toiduga. Ta rääkis kuidas ta läks kohalikku valitsusse toidupankade kohta küsima. Tuli välja, et neil on lausa terve suur ladu täis kõike vajalikku, kuid midagi sealt välja ei anta. Miks? Sest mis siis saab, kui me anname neile ja nad tahavad veel? Nii see toit seal laos rikneb. Mitte, et pärismaalaseid teistes riikides paremini koheldakse.

Encarnacionis otsustasime me, et me ei lähe Asuncioni. Ilmselt näeb ülejäänud Kagu-Paraguai välja täpselt samasugune. Loode-Paraguai on küll erinev, kuid see oli liiga kaugel meie jaoks, et see pikk reis ennast ära tasuks. Vähe inimesi ja palju soid, põllumaad, põõsaid ja poolkõrbi. Mõningati õnnelik, mõningati õnnetu riik. Enamus tavakodanikke, kes töötavad või omavad poodi, oma elu üle ei kurda. Vähe kriminaalne ja loodusõnnetusi, kuid mitte just palju, mida vaadata. Keeruline järeldusi teha. Ma arvan, et Hannale väga ei meeldinud. Mulle meeldis vähem kui Uruguai või Argentiina ja Brasiilia madalmaad. Ma saan aru, miks eurooplased, kes tahavad kaduda kas siis õigusorganite või euroopaliku elu eest, lähevad Paraguaisse.

Video siin