Argentina

Mimo Buenos Aires jsme se do země poprvé dostali z Chile, odkud jsme překročili hory okolo Aconcaguy a projeli jsme celou šířku země do oblasti Paraná a do Urugaye. Bez větru by každý jeden km byl pekelně horký. S větrem nebo nadmořskou výškou přes 2km to docela šlo. Na suchém západě jsme měli 35+, na vlhkém východě 30+ a tropické noci. Krásně jsme si projeli pozvolnou změnou z přeschlé země u And k velmi vlhké a dusné krajině kolem Parané. Na východ od Córdoby projíždíte věhlasnými dobytčími pastvinami kam oko dohlédne, na západ vyhlášenou pampou. Asi jsem si představoval pampu víc travnatou, tam je ale výhradně křovinatá. Křoviska si drží odstup mezi sebou, často dosahují třeba 3m výšky, čili rančeři a farmáři žijící podél silnice mají plné soukromí a neodhadli byste, zda jsou od cesty 100m nebo 20km. Křoví je občas menší a vzdálenější od sebe tam, kde je vody ještě větší nedostatek. To je taková polopoušť už. Jednou jsme v takovéhle polopoušti strávili noc a to byla naproti očekávání chladné pouštní noci ta nejteplejší noc, co jsme kdy zažili. Zároveň to byla pro nás ta nejhmyzatější noc. Sice bez komárů, ale potkali jsme hotovou přehlídku nejrůznější většinou obrovské a hodně otravné havěti, která nám vůbec nedala spát. Těžko říct, co v takovém suchu a vedru pohledávají, ale rozhodně dokážou být noční můrou. Tam v pampě lidé chovají hlavně kozy a ovce, dále koně a osly. Výstražně značky podél cest jsou ale vždy s dobytkem, ať už na východě, nebo na západě, kde dobytek sotva kdy potkáte.

Ostrovem v moři nekonečných plání jsou hory uprostřed země, poblíž Córdoby. Dle vegetace to vypadá opět jako pampa, ale najdete tam o dost hustší osídlení, zřejmě dle přísunu vody. V této oblasti jsme potkali nejvíc prodejců domácích nebo místních produktů podél cest. Jak to tak u hor bývá. Největší hit byl olivový olej, který se prodával už od 2USD/l, a med už od 1USD/kg. Jsem vážně rád, že jsme si všechny tyhle věci nakoupili poblíž Mendozy za dvojnásobné, turistické ceny.

Těšili jsme se na nějaké stopaře podél naší dlouhé cesty z And, ale nikoho jsme nepotkali až k těmto horám. Tam jsme nabrali jednu paní s myšlenkou, jaká to není výjimka, a do půl hodiny jsme potkali půltucet dalších. Vyklubala se z ní Couchsurferka a pozvala nás k sobě domů na přesnoc, nicméně jsme se dost potýkali se španělštinou a vyrazili jsme spát do kopců s lepšími výhledy. Poté jsme jsme našli dalšího fajn Couchsurfera ve městě jménem San Francisco. Vypadalo jako větší vesnice, přito tam žije 75k lidí a mají tam univerzitu. Náš hostitel na ní docházel – doslova, 5 min z domu. Univerzita vypadá spíš jako školka na kraji města, jen bez hraček a výstavy dětských maleb. Každopádně příjemná zastávka.

IMG_20191118_191621_0

Po překročení velké řeky Paraná, která je tak špinavá jak velká, jsme navštívili náš první autoservis, překročili jsme velkou řeku Uruguay tvořící hranici s Uruguayí. Tam po překročení mostu na uruguayské straně mají Argentinci rafinovaně zašitou mýtnou bránu, které se tam už nedá nijak uniknout a která vás oholí o desetinásobek obvyklého mýta. S takovu jsme se podruhé loučili s Argentinou.

Po Uruguayi a Brazílii jsme zajeli do nejseverovýchodnějšího cípu Argentiny, severního konce provincie Misiones. Jméno si zasloužila díky bohaté historii Jezuitských misií ze 17. a 18. st. a dá se tam navštívit x různých pozůstatků jejich klášterů, stejně jako nedaleko od hranic v Brazílii nebo Paraguayi. My jsme to jen projeli podél brazilské hranice, což obnášelo průjezd NP Iguazú, na jehož západním konci se nachází slavné vodopády. Tato hlavní silnice byla doposud nejlepší silnicí, kterou jsme okusili, k branám NP – průjezd parkem byl naopak doposud nejhorší “silnicí”. V parku jsme neviděli nic kromě jednotvárné džungle, nicméně se kolem nás prohnala bouřka s nejintenzivnějším slejvákem, co jsme si vůbec dokázali představit.

Slavné vodopády Iguazú byly jedním ze 3 hlavních důvodů, proč jsme se trmáceli do této části kontinentu. Jsou opravdu úžasné, nicméně celkový zážitek nám přišel dost přeceňovaný. Hodně lidí vám poradí, že tomu musíte věnovat několik dní. To tedy vůbec, je to možná nejskvělejší vodopád světa, ale pořád je to jen vodopád, nebo chcete-li partička vodopádů, a pokochat se jimi ze dvou různých úhlů je práce na půl dne. Jde o atrakci masového turismu se vší parádou. Můžete si koupit základní vstupné, ale take různé exkurze, jízdu na katamaránu, který vás zaveze rovnou pod vodopád, můžete si najmout vrtulník atp. Samozřejmě nesmí chybět plejáda krámků se suvenýry a dalšími blbostmi. Nás tam zaujala tak akorát první veřejná wifi, která fungovala dobře, a exotická zvěř, která byla vidět kolem.

Nelze tam přehlédnout výmluvné cedule a texty o tom, jak je celý komplex eko a všechny tržby jdou do ochrany tamní přírody, zatímco vás tam veze turistický vláček (aby turisti nemuseli šlapat 3km k vrchní vyhlídce) poháněný naftovým motorem, nikde nopotkáte třídění odpadu, odpadky poletují všude kolem a místní lemuři a opice si s tím vesele hrají. Ty nekonečné tržby ze vstupného se využívají k 1. Další rozšiřování a zpřístupňování komplexu více turistům a více idiotům bez špetky respektu k dané přírodě, pohodlněji, pod to spadají např. mezinárodní letiště na obou stranách řeky/hranice. 2. Bůhví k čemu, pravděpodobně k udržení energetických pracek pryč, které by jinak okamžitě postavily kousek po proudu přehradu a utopily celé vodopády a přilehlý NP přesně tak, jak to udělali s Itaipú. Překvapivě se nachází dostatek prostředků na instalaci nových stezek (tj. ocelové a betonové lávky k okraji vodopádů), ale už nezbývá vůbec nic na odstranění starých rozbitých konstrukcí nebo jejich trosek, takže se procházíte nad řečištěm a dole koukáte na rezavé trámy, výztuže, kusy betonových sloupů apod. Suma sumárum, vodopády samy o sobě jsou div světa, ale nikdy více bychom je nechtěli navštívit za stávajících podmínek, ani jsme necítili potřebu se trmácet ještě na brazilskou stranu.

Na vjezdu do přilehlého města Puerto Iguazú nás stavěla policejní hlídka, která stavěla kde koho, ačkoliv kupodivu jen kde koho, nikoliv zdaleka všechny. Po odstavení si nás přebrala paní v civilu a vybírala něco jako lázeňskou daň, naprosto nenormálně. Nikde žádná značka, nikde žádná zmínka, ať už tam, nebo na internetu, nikde jinde v zemi tohle není normální. Paní mluvila anglicky, platbu kartou nenabídla, nabídla platbu hotově ve třech měnách, ačkoliv v brazilské to bylo se 40% přiřážkou a v dolarech se 140% přirážkou, přitom skoro kdokoliv v této zemi prahne po USD a klidně vám za ně dá víc místních pesos, než je reálný kurz. Jakmile jsem tyto praktiky začal slušně rozebírat, schopnost paní mluvit anglicky záhadně zmizela a bylo mi nabídnuto, že pokud mám nějaký problém, páni policisté mi ho rádi vyřeší důkladnou prohlídkou. K podtržení vstřícnosti a pohostinnosti argentinských Misiones mě jeden pumpař natáhl o 4% za platbu kartou, opět, praktika, která se nikde jinde v zemi nenosí a řečeno mi to samozřejmě bylo až když nebylo úniku.

O týden později, kolem Vánoc vlastně, jsme se dostali do země znovu, tentokrát z Paraguaye, přes Paranou do města Posadas. Rychle jsme našli jedinou použitelnou pláž, spláchli jsme to všudypřítomné vedro a vyrazili do centra. Potřeboval jsem si sehnat další sim kartu a hotovost. Dokonce i mezinárodní telekomunikační korporace mají své oficiální filiálky zavřené počas siesty. Tentokrát to bylo 4,5h. Je zajímavé, že jen pár km přes hranici v nejteplejší zemi kontinentu žádnou siestu nepotřebují, ale v Argentině a Uruguayi je 4-5h prostě náboženství. Musím uznat, že výhodou jsou na druhou stranu otevřené obchody a služby večer, což nám v Paraguayi malinko scházelo, jelikož jsme si na to za měsíc a půl předtím stihli zvyknout. Tak jsem si počkal a dostal jsem bez problémů sim kartu, aplikaci atd, jen jedno, účet se v oficiální filiálce nenabíjel. Místo toho jsem musel jít se svou kartou do dost nedůvěryhodných trafik.

S lepší jsem se potázal při shánění hotových pesos. Modrý dolar měl být dávno minulostí, ale nebyl. Našel jsem oficiální směnárnu, kde nabízeli 10% víc pesos za USD oproti reálnému kurzu. Ale protože měli zavřeno, dostal jsem se do neoficiální směnárny, tzn. pár chlápků, dost možná ranařů, obyčejná kalkulačka, židle, stolek a krabice s papírovkama, no jak vystřižené z mafiánských filmů. Dostal jsem ne 10, ale 20% navrch a za euro 12% navrch, bez jakýchkoliv řečí nebo pokusů ošulit naprosto zjevného gringa, který by byl rád i jen za reálných kurz po všech těch lichvářích v bankách a na letištích. Do Argentiny si vážně chcete přivést dolary, nebo aspoň eura, jinak budete muset vybírat z bankomatů s poplatky přes 10% pro bankomat a 2% a víc pro vaši banku, namísto žádných poplatků a plusového kurzu.

Odtud jsme se rozjeli k asi 400km vzdálené Ohňové zemi. Prvních 1000 bylo zkrz vlhký zemědělský severovýchod mezi řekami Paraná a Uruguay, kde se zdá, že se pěstují skoro všechny pomeranče pro většinu země. Nic moc k vidění, hodně policejních konrol, všechny do jedné nás stavěly a zpovídaly, jednou dokonce dvě na jednom kilometru. Ani jednou nás nijak nešikanovali, neřešili drobnosti, neprohledávali víc než bylo nutné k utvoření zběžného obrázku typických turistů. Několikrát jsme potkali značky “Malvinas son (nebo siempre) Argentinas”, znamenající “Falklandy jsou (nebo navždy) argentinské”. Důležité dopravní značky můžou často chybět, ale tyto nikdy! To jsme viděli přesně na Vánoce. Asi jsme si na ně nemohli vybrat trapnější a nudnější část cesty, ale tak to zkrátka přišlo. Po té, co jsme se přiblížili k hlavnímu městu, jsme se začli vzdalovat po dalších 500km směrem JZ. To zdaleka nevypadalo jako předešlé subtropy, spíš jsme do nekonečna koukali na pastviny, městečka a nic. Na obří placku. Potom jsme zahli přímo na jih a vstoupili do Patagonie (viz předchozí článek).

Po Patagonii jsme vjeli do země stejnou cestou, jako prvně ze Santiaga, kolem Aconcaguy. Tentokrát byl konec února, královna hor byla o malinko méně bílá, okolní hory vyschlé na prach jako předtím. Hned za argentinskou celnicí jsme narazili na parádní místo. Jmenuje se Most Inků, ačkoliv je přírodního původu (viz fotky). Zajímavý není jen jeho přírodní původ, tvary a neuvěřitelné barvy, ale take horké prameny, kolem kterých místní klasicky postavili minilázně, totiž zděnou boudu s tůňkou, kam se jde člověk namočit a ohřát.  Je to hned vedle hlavní, jak jsme to mohli prvně minout? Odtud jsme se vydali směr sever, prozkoumat SZ země, kde jsou vysoké a širé Andy.

No a to byl teda úlet! Jestli se naše nejvyšší očekávání nevyplnila v Patagonii, tak to dohnala v Andách severní Argentiny (a tak trochu Chile též). To je neskutečné přírodní divadlo, kde učínkují v hlavní roli skalní útvary, sekudnují jim sopky, solná jezera, mraky a bouřky, nejjasnější Mléčná dráha, řeky (obvykle prázdné) a jejich kaňony, bizárně kouzelné účasti lam – vikuň a plameňáků a dalších. Někdy očekávaně, dost často neočekávaně prostě vjedete nebo vejdete mezi skály, údolí, které by minimálně u nás v Evropě byly totální bombou napěchovanou turisty.

Rozdíl mezi Andami této části a třeba Alpami je, že Alpy jsou celkem přímočaře vyvrásněné kraje tektonických desk, které šly (jdou) proti sobě a ty hory jsou jen tím, ničím víc, plus mínus. Andy tímto pouze začínají. V jižní nebo střední Patagonii to ještě celkem převládá, ale na severu to komplet přebijí sopky a jejich práce všude kolem, především na argentinské straně navíc nekonečné vrstvy usazenin z mořského dna, které vyzdvihly střetávající se desky pod tím. Dohromady vytvářejí nekonečné variance tvarů, textur, úhlů, barev. Díky extrémné suchému podnebí a milionům let, kdy tomu nebylo jinak, nenaleznete tam žádný významnější pokryv vegetace nebo bývalé vegetace. Vrstev usazenin je opravdu hodně a jejich eroze, ke které jsou hodně náchylné, odhalila neuvěřitelné skalní útvary, a to ve velkém, jakož i jejich rozmanitost a život to nedokázal nijak významně pohřbít nebo zničit.

Možná až na člověka občas, kterého tam vzhledem k nedostatku vody a úrodné půdy až tak moc není, nicméně tam objevil spoustu nerostného bohatství, obvykle kovových rud. Možná jste slyšeli o věhlasných měděných, stříbrných nebo zlatých dolech v severním Chile, Bolívii nebo Peru. No, Argentina stojí poněkud v jejich stínu, ale ne zas tak moc. Někde se těží i sůl rovnou ze solných jezer.

_DSC0658

Nejlepší neočekávanou podívanou jsme našli v údolí, kterým vede silnice RN60 z Fiambalá k sedlu Paso San Francisco a do Chile. My jsme se tudy jeli podívat jen do Chile na náhorní plošinu a hory kolem, ale ta cesta samotná nám vyrazila dech. Bůhví, proč tomu chybí věhlas, to nám však určitě nevadilo. Nejlepší očekávanou podívanou jsme našli v údolí Quebrada de las Conchas. Tomu věhlas nechybí a zaslouží si ho na 100%. Těžko se nám rozhodovalo, jakou trasu zvolit z Cafayate na sever, protože jedna cesta se větví ve dvě, tímto údolím a dalším údolím po cestě RN40, které je také hodně vychvalováno. Mezi nimi je jedna spojka krz NP Los Cardones, jmenovaném podle všudypřítomného kaktusu “cardon”.

Zvolili jsme trasu 40, tou jsme nemohli projet do vysokých hor, pročež jsme zvolili zmíněnou spojku a místo pokračování na sever jsme jeli zpět ke Cafayate a zpět, jen abychom viděli Quebradu de las Conchas. Je to blbost, ale líp to nešlo. Tedy, šlo. Příště bych vynechal všechno ostatní a jen projel toto údolí. Zbytek byl také úžasný, ale ne tolik, často ty výhledy, co stály za to, byly daleko od sebe a ty cesty byly hrozná tragédie. Nakonec zázrak č.1 byl, že se auto z těch cest nesesypalo. Silnice 60 přímo spojující Cafayate a Saltu byla naproti tomu ve výborné kondici a ty neskutečné skalní útvary jsou jeden vedle druhého.

Kolem Cafayate jsme viděli největší hustotu zavínění v zemi. Všude vinice. Všechny těží z velmi horkého a suchého podnebí, jakož i nadmořské výšky (1500-3000m, ta nejvyšší je snad nejvýše položená na světě), a tedy především červená a plná, těžší vína zde určují tempo. Stáčí se tam ale i některá vynikající bílá vína. Rozhodli jsme se, že návštěva vinice je na pořadu dne, bohužel byla neděle a narozdíl od všech ostatních odvětví pohostinství nebo turistiky, vinice si držely evropské otvírací hodiny. Skončili jsme tak v možná i jediné otevřené vinici Colomé, ačkoliv byla trošku dražší. Nejstarší vinice v zemi, jedna z nejmodernějších, bohužel, jakékoliv vnější známky tradice zmizely před 15 lety, kdy jeden švýcarský bohatý umělec a pondikatel tuto vinici koupil a proměnil ji ve velkou a docela snobskou investici. Ale fajn, odnesli jsme si odsud o místním vinařství více, než kdybychom nebyli nikde.

Nedaleko Salty nám bylo doporučeno navštívit místní vodní nádrž, celkem velkou, která “je úžasná, autentická, musíte vyzkoušet místní rybu, která není nikde jinde”, a tak. No, nic pěkného ani autentického tam není pláže jsou zabrané moderními snobskými letními sídly, voda odporná, městečko u toho byla nejhorší beznadějná díra, kterou jsme potkali za hodně dlouho, no a konečně místní ryba nebyla k sehnání. Později jsme na ni narazili v Saltě a zjistili, že jde jen o další průměrnou sladkovodní rybu.

V Saltě jsme také navštívili doktora, který nás naštěstí vzal ten samý den, a centrum. Salta má pověst historického města a vskutku, v měřítku celé země a jejích sousedů, bylo celkem na co koukat. Salta je ale trhák i pro svou ideální polohu uprostřed té nejzajímavější krajiny v zemi. Vedle historických budov jsme také navštívili pouliční trhy a tam jsme našli jen obyčejný bezcenný brak, který se dá na ulici sehnat kdekoliv jinde.

V této oblasti mě zaujalo, jak rychle se mění podnebí v místě. Pás And je nejširší v Bolívii (až 500km) a k tomu se postupně, vytrvale vypracovává z dost úzkého pruhu poblíž Santiaga a Mendozy. Narozdíl od Bolívie ale v Argentině nejde převážně o náhorní plošinu a velkou část tvoří předhůří. Totiž, předhůří. Z velké části osamocené hřbety, desítky km dlouhé a často 4-5km vysoké. Na východě jejich východní svahy pokrývají husté lesy (deštné řekl bych) a jsou sytě zelené, kdežto západní svahy jsou dost často pokryté jen křovím, nebo dokonce polopouští. Salta je na zelené straně, čili jsme chytili povinný slejvák, ale hodinku cestou na západ jsme už našli typické vyschlé řeky a prašnou pampu.

A to jsme tam byli v období dešťů. To se táhne někde od půlky prosince do konce března či dubna. My měli začátek března a jediné stopy po deštích byly jednak mraky a bouřky tančící věčně někde vysoko v horách, k nám dolů se nikdy nesnižující (dolů tj. tak 1,5-2,5kmnm), a druhak suché řeky a vyplaveniny, které ruinují místní obvykle nezpevněné cesty. Nahoře v horách nám bylo řečeno, že byly cesty nesjízdné, dovedu si to živě představit. Nicméně když jsme se vyškrábali na náhorní planiny, nezpevněnky kolem vypadaly úplně v pohodě.. Ale člověk nikdy neví, co ho potká už za 200m, vážně. Tímto jsme museli oželet spoustu oblíbených tras, ale také jsme ušetřili spoustu času a peněz, jakož i další hřebíčky do rakve našeho auta a nakonec jsme minuli i ty nejhorší návaly turistů v ostatních ročních obdobích.

V poslední štaci, provincii Jujuy, jsme navštívili další velmi oblíbené údolí, Quabrada de Humahuaca. Nám přišlo o dost slabší, než naznačila jeho pověst, ale cesta aspoň byla dobrá. Humahuaca je pěkné malé městečko, i když ano, turisticky zprofanované. Hlavním tahákem je pravděpodobně nejbombastičtější horský masiv různých barev v zemi, Hornocal. K němu se dostanete právě odsud. Přístupová cesta je očistec a hrozivé mraky na obzoru se chystaly k trestu božímu, pročež jsme nad tím mávli rukou. Ani jsem se nechtěl zklamat z další atrakce ze seznamu “úplná bomba, tu nesmíš vynechat”. Z obrázků na internetu bych to označil jako souhrn toho nejlepšího z barevných hor nebo skal, co jsme už v Argentině viděli. Ten nejlepší, ale kousek po kousku jsme to už v podstatě znali.

Další parádní barevné hory jsme našli kolem malé hezké vesnice Purmamarca, hned kousek z tohoto údolí. Hodně turistů, hodně toho k vidění. Rozhodli jsme se využít poslední příležitosti vyzkoušet nějaké to vyhlášené místní opékané maso. Hlavně proto, že jsme všude kolem viděli se potulovat kozy a vicuně v malých skupinkách, předpokládali jsme místní domorodce, že jsou zásobiteli. Z nepřeberného množství restaurací a podobných zařízení jsme zúžili výběr na ty, které stihly otevřít do 8 večer (ano, klasika, otevírá se a začíná se vařit kolem osmé a špička začíná po desáté), a ty, které nabízely naše přání a nepřestřelily cenovky. Takto jsme našli jeden takový útulný hostinec, objednali jsme si opejkačku a cazuelu, typický místní eintopf. Očekávání byla maximální a stejně taková byla zklamání. Vsadím se, že jsme měli prostě smůlu, ale vyžrat jsme si ji museli. Maso bylo tuhé, o nic lepší než kdybych ho já opekl na táboráku (a to vážně nejsem expert), maso tří barev mělo jednu, maximálně dvě, cazuelu jsem si objednal kozí, dostal jsem prý skopovou, ale ve skutečnosti byla vepřová. No, po dlouhé době jsme si vyzkoušeli maso a stačilo nám to zas na dlouhou, zřejmě ještě delší dobu dopředu. Po výborných zkušenostech z Brazílie tak nadále čekáme na nějaké skvělé kulinářské zážitky.

Cestou pryč ze země, navždy, jsme se vyšplhali na náhorní planinu a brázdili cestu přes Paso de la Jama do Chile, San Pedra de Atacama. Tahle cesta je hodně oblíbená a vysoce hodnocená, nicméně nás zdaleka nebavila tolik, jako Paso San Francissco. Na argentinské straně ani ne půl hodiny za Purmamarcou začala ohromná nuda, kterou přerušilo jen solné jezero Salina Grande, které sice není hezké samo o sobě, ani svým okolím (špinavé, sůl se tam těží, žádné ptactvo, nudné kopce kolem), nicméně co mě uchvátilo, bylo využití vytěžené soli jako stavebního materiálu. Bločky soli vyřízlé z jezera jako cihly, sůl rozmíchaná s vodou jako malta, tímto si tam vystavěli celé chatky, domy, stoly, lavičky, dokonce i pomníky kaktusu a lamy. Tyto cihly krásně zobrazují texturu vrstev, jak se časem usazovaly, tu čistá sůl, tu s hodně blátem. Bomba.

Poslední bomba v této zemi nás ale ještě čekala. 300m od hranic v osadě La Jama. Nedávno tam uvedli do provozu novou a řádnou pumpu pod značkou největšího pumpaře Argentiny. Dost jsme se tam zdržovali, poněvadž jsme museli spořádat dost čerstvého jídla před překročením do Chile. Všechny standardní pumpy v Argentině nabízejí dva typy nafty a dva benzínu. Normální (u benzínu 95) a nějaký lepší (u benzínu 98). Tato pumpa jako jediná ze standardních pump nabízela dohromady jen tři paliva, vynechávajíc 95. Je pozoruhodné, že jediná pumpa bez obvyklého benzínu 95 ale s benzínem 98 se nacházela v nadmořské výšce 4,1km, kde stovky km všude kolem vedou cesty v rozmezí 4-5kmnm, přičemž je obecným známým faktem, že čím výš, tím si motor nežádá více oktanů. Právě naopak, motor si jich žádá méně a v některých zemích na některých místech se vyrábí nízkooktanový benzín výhradně jen pro ta místa ve vysokých nadmořských výškách. Ale Argentina, země, kde je logika sprostým slovem, si startosti s jitím proti proudu rozhodně nedělá. Vtipné je, že když zahnete více na sever a přejedete do Bolívie, kde třetina země leží v 3,7kmnm a výš, nenajdete tam ani 95, možná ani 91, čili si můžete solidně otestovat váš vůz, jak mu chutnají opravdu různé oktany.

Jak jsme si tak seděli na té pumpě, připojení na wifi, která by byla extrémně pomalá i v devadesátých, po asi půl hodině se mi načetl Facebook pro změnu a první viditelný příspěvek, asi 5min starý, byl článek hlásající okamžité zavření argentinských hranic. Okamžité. Jak moc okamžité? Na otevření a načtení toho článku jsem si vsadit rozhodně nemohl, musel jsem tak jednat na základě nadpisu, který klidně mohl být bulvárním clickbaitem. Bylo 9 večer v neděli, dalo by se snadno předpokládat, že tím okamžitě se myslí v pondělí ráno, ale – Argentina, na dedukci dvakrát nesázet. Vyloženě jsem vystřelil do auta a svižně jsme najeli k celnici, doufajíc, že ji ještě nezavřeli (buď že karanténa už dorazila, nebo že to prostě příslušníci na odpolední zabalili dřív). Před uniformami jsem se hodně moc snažil nevypadat tak zadýchaný (to si zkuste, když vyjedete na 4km, dostanete šok a přidáte k tomu jakkoliv krátký běh), protože jedním z nejvíce udávaných příznaků covidu 19 tam byla dýchavičnost. A sebemenší náznak příznaku mohl být špatně vyložen. Nakonec jsme ale v klidu prošli, naštěstí tam měli obě celnice najednou, ne 150km od sebe jako jinde, a zmizeli z Argentiny tak trošku na poslední chvíli. Následující dny a týdny ukázaly, že zapykat se v Chile byla mnohem šťastnější volba, než v Argentině. Jejich vláda vydala spoustu paniku vyvolávajících nařízení a spousta gringo cestovatelů se ocitla v situacích policejní buzerace, vyhrožování vězením, vyhazování z obchodů, ubytování i celých měst, zatímco naprostá většina Chile zůstala nohama na zemi. No a navíc jsme tam ještě měli pár neprobádaných míst.

Na SZ země jsme našli spoustu místních produktů v obchudcích nebo podél cest u někoho doma, většinou šlo o rostlinnou produkci včetně vína samozřejmě, často jsme viděli vejce a pro velkou změnu také často kozí sýr. Tyto potraviny byly obvykle dobré a levné. Překvapivě jsme nikde nepotkali místní olivy nebo olivový olej. Mimoto jsme si tenhle kraj užili prozatím ze všech nejvíc a to především díky úžasné přírodní scenerii. Úplně na severu jsme viděli v obyvatelstvu velké zastoupení Indiánů, nebo jejich úplných či částečných potomků. Čímž se oblast výrazně liší od zbytku země. Obyvatelé se mi tam zdáli mnohem konzervativnější, na venkově žijící dost primitivně a jak nám bylo řečeno, stejně jako všichni ostatní Indiáni si prožili v minulosti hodně krušné časy s Evropany, až do hlubin 20.st., pročež si i dodnes drží určitou odměřenost a nedůvěru k bledým tvářím. Ve městech mi toto ale vůbec nepřišlo. Zřejmě jsou tam lidé dost promíchaní, a když už ne geneticky, tak aspoň kulturně.

Argentina je ohromně rozmanitá země. Tedy, aspoň co se přírody týče. Kromě toho z ní máme smíšené pocity. Lidé jsou rozhodně přátelští, otevření, k zábavě vážně nemají daleko, až příliš často mi ale nedávají smysl. Přišlo mi to v tomto smyslu o něco horší, než v Paraguayi, Uruguayi nebo Chile. Myslím, že by to v tomto smyslu neklapalo, kdybych tam měl žít. Ta země má obrovský potenciál a dokládá to sto let stará historie, kdy patřila mezi 10 nejbohatších a nejrozvinutějších zemí světa. Od té doby jen stagnovala a dostagnovala se zpět do rozvojové země (to se jen tak nevidí vypracovat se z rozvinuté do rozvojové), která stále neumí využít svůj nezměrný potenciál (přírodní zdroje, nekonečné prostory, oceán, počasí, pozůstatky vyspělé infrastruktury, vysoký stupeň vzdělání). Jak jsem již zmínil, logika je něco, co tam chybí. Argentina je velmi špinavá země, co se týče volně vyložených nebo vyhozených odpadků, o něco víc než sousedi. Skoro všude lze těžce vidět evropský (španělský a italský) vliv, nicméně ta bohatá španělská či italská kultura, kuchyně a architektura tam moc nedorazila. Tedy, po této zkušenosti se nemůžeme dočkat andských a tropičtějších a snad take exotičtějších zemí. I přesto to byla parádní jízda, parádní zážitek a nikdy by mě nenapadlo zajít tak daleko, abych nedoporučil návštěvu této země (za normálních okolností). Možná, že je zkrátka jen přeceňovaná a naše očekávání byla jednoduše moc vysoko.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s