Patagonie

Patagonie, jeden ze dvou vrcholů naší cesty. Všichni o ni mluví v superlativech a nemohli jsme se na ni těšit víc. Časový rozpočet jsme měli měsíc a půl, nezávazně.

Vstoupili jsme koncem roku, poblíž Atlantiku. Hlavní silnice č.3 (v neobvykle dobré kondici) nás nahnala do nekonečných patagonských větrů. Nejméně měsíc, než jsme dojeli do severní chilské Patagonie, bez přestávky. Občas byl vítr průměrný, často byl dost silný. Už kousek od pobřeží vál skoro vždy a všude od západu, u moře se to často mlelo, ale nikdy neustalo. Silnice jsou tak dlouhé a rovné (tak daleko, ne tak strojově, to zas ne), že si to v Evropě těžko představíme. Krajina se proměňuje velmi málo a v podstatě jde o nekonečnou pampu, jen trochu odlišnou od severu. Křoviska jsou o dost zakrslejší a občas je střídá zakrslá tráva – opět ne, jak ji známe, ale většinou jen osamělé trsy v jinak přeschlém prachu/písku/šotolině. Kam až oko dohlédne. Občas je tato země nikoho přecijen někoho a je obehnána starým, vetchým a nepřesvědčivým plotem, za nímž tu a tam potkáte skupinky ovcí. Čím jižněji, tím častěji také tu a tam potkáte skupinky lam – guanaco, pro které ale plot nic neznamená, jsou vyšší a nemají pána. Občas jsme viděli u cesty mrtvou lamu, ale ne tak často, jako na západě u hor. Až dole na jihu u Río Gallegos se pampa občas změní v skoro poušť nebo polopoušť. Nicméně se tam najde dost lidí a dost peněž, protože tam je ropa, popř. plyn. Ne že by toto bohatsví měnilo krajinu nebo města v něco byť vzdáleně hezkého. To vůbec. I tak je ale občas na co koukat, když se placka najednou propadne dolů do údolí, k řece, moři, nebo bůhví kam, a vytvoří dojem stolových hor, nebo zajímavé útesy. Většina patagonské pláně je několik set metrů nad mořem a teprve poblíž Atlantiku najednou padá k nule a krásně se tam dají pozorovat miliony let staré vrstvy ze dna tehdejšího moře. Zajímavé, byť na cirkus usazeninových (a jiných) vrstev v Andách se to nechytá.

Na tisících km východního pobřeží se dá najít pár pěkných pláží, ale voda není žádné kafe. Některé pláže hostí místo lidí lachtany, tučňáky, možná i další potvory. My viděli lachtany a tučňáky – takové ty mrňavé a ne moc pohledné, nicméně i tak je to zážitek. Stud je jim opravdu cizí a klidně by se vám přišli vytentovat na nohy. Tučňáci a do jisté míry i lachtani po věky sídlili jen na ostrovech, protože na pevnině je chodily žrát pumy, lišky apod. Když tam ale dorazila bledá tvář, zmasakrovala klidně celý ostrov za den nebo pár dní a neměla daleko k jejich vyhubení. Někteří ovšem přežili tím, že se uchýlili na pevninské pobřeží, které je mnohem rozsáhlejší a někdy dobře ukryté. A dostali tam šanci přežít, protože hloub ve vnitrozemí na druhou stranu bledá tvář málem vyhubila také ty pumy, lišky a kde co, takže je neměl, kdo žrát. Tam dokázali přežít do doby, než je vláda začla chránit. Kolonie lachtanů se zpravidla neobejdou bez kolonie ptáků, kteří se vyvalují nad nimi, a počítám, že se živí na lachtaních zbytcích, co nedojedou. I bez nich pobřeží nabízí občas pěkné scenérie, útesy, poloostrůvky atd.

Jestli si mám pamatovat jedno město na tomto úseku, řeknu Trelew. Je to oblast s významným velšským osídlením, dokonce v této provincii je velština druhým oficiálním jazykem. Hodně na jejich kulturu lákají turisty, nás to rozhodně nechalo chladnými. Dojeli jsme do města se stopařem, místním policistou, a začli jsme hledat dva autoservisy, když už auto nechtělo poslouchat. Docela to byla fuška, protože krom toho, že zrovna bylo po obědě a začla dlouhá siesta, ten den bylo největší vedro, co jsme kdy zažili. Nikoliv někde na severu, tady. Silný vítr kupodivu vůbec nepomáhal, ani nízká vlhkost. Co zrovna tam pohledávají Velšani? Každopádně krom toho tam není nic k vidění, snad pro příznivce paleontologie. Celá ta oblast kolem a nejenom ta v Patagonii, je rájem pro paleontology. Nechali jsme si to ujít.

Nějaké dva dny jsme vezli jeden český páreček stopařů na jejich cestě po půlce kontinentu. Dobrá to společnost. To byli jediní Češi, co jsme potkali na cestě po x měsíců, ačkoliv ostatní gringos prý potkali o dost víc. Rozloučili jsme se na dohled od Ohňové země, kde jsme nechali auto a jali jsme se stopovat i my. 450km do Ushuaii a plus mínus stejnou cestou zpět, poněvadž alternativou je jedině náročný přechod divokých hor po svých, nebo drahé trajekty. Stop v Patagonii obecně se říká, že je nejjednodušší a nejbezpečnější. Nebude to žádné tajemství, po cestě jsme potkali víc stopařů, než v Evropě za celý život. Občas si fakt postojíte frontu. Chvíli jsme si postávali, ale i tak jsme po vystoupení z přívozu po obědě dosáhli cíle v Ushuaie ještě ten večer.

IMG_20191229_162004_3

Tam jsme šli nakupovat vybavení do přírody a moc nám to nešlo. Hanna si v Paraguayi rozbila objektiv a zde sehnala na svou kameru jen jetý, který neumí zoom ani automatické ostření. Podobně jsme nepochodili i s dalšími věcmi. Po té jsme vylezli na jednu z nejbližších hor, která nabídla perfektní výhled na město, okolní hory, Beaglův průliv a ostrovy naproti, na večer, totiž na Silvestra, jsme se ubytovali v hostelu. Plán byl najít hostel nabitý cizinci, kteří se tam sjíždí dost hojně touto dobou, a zažít a oslavit zajímavý večer s lidmi z půlky světa. Náš hostel na to vskutku vypadal, byl fajn a překvapivě stál málo (rozhodně málo na Ushuaiu v létě). Bohužel ale jsme pak zjistili, že všichni ciyinci mluví španělsky, vlastně žádní gringos tam ani nebyli, navíc jsme byli dost utahaní nýčko jsme to akorát zaspali. Ohňostroje tam zakázali, o půlnoci nás tak probudila jen lodní siréna z lodi chystající se na Antarktidu. I tak nebylo od věci si zažít Silvestra v nejjižnějším městě světa. Vůbec nám to nepřišlo. Setmělo se až po 11. večer a lidi v podstatě moc nevybočují z každodenní rutiny. Kdyby bylo 5st chladněji, klidně by mi počasí nenapovědělo, že nejsem doma. Podnebí mají pěkně studené. Ačkoliv v této jihozápadní oblasti Ohňové země je spousta hor, které stahují hodně srážek, hrozba lesních požárů je pořád za dveřmi. Hádám, že díky větru. Kousek na východ nebo sever jsme viděli hodně lesů napůl mrtvých, pokrytých hodně bujnými lišejníky. Jeden místní řidič nám řekl, že ty lišejníky jsou příčinou těch umírajících lesů, ale jak to je doopravdy, jsem nedohledal. Trochu jsme si zajeli nebo zašli sem nebo tam, ale ne moc, vzdálenější místa jsou zpravdila až moc vzdálená a případně ještě placená.

Navštívili jsme jednu typickou rybářskou osadu, jejíž věhlas o hodně předčí realitu. Zkrátka pár ušmoulaných domků na spadnutí, žádné výhledy a jediné místo s místní vyhlášenou mořskou, které v hlavní sezoně nebylo zavřené, bylo docela drahé a naše ryby “7 místních druhů” byly v podstatě 2 kousky nějakých místních ryb a zbytek byl tuňák, který mohl pocházet odkudkoliv. Jak jsou pyšní na to, co tam mají v moři za poklad a jak to umí připravit, tak žádné další ryby neměli, jakož ani kraby, mušle, prostě nic.

Cestou zpět jsme se hrozně zasekali někde na půl cesty na pokraji největšího a nejropnějšího města tohoto konce světa, Río Grande. Není zas takovým překvapením, že nás to potkalo v Argentině a ne v Chile, ale i tak by to tam nikdo nečekal. Vyklopeni jsme tam byli v 9 večer a odjeli jsme teprve v 6 večer další den. Poslední flek, co jsme stáli, tam někdy po obědě přišel další páreček na stop. Po nějaké chvíli si stoupli za nás ale hned kousek za nás a hle, za 15min stavělo auto a protože jelo rychle, tak zastavilo až u nich a oni do něj naskákali a zmizli jakoby nic. Potom jsme tam trčeli ještě další 4 hodiny! Naštěstí jsme se dostali k autu na pevninu ještě ten večer, možná proto, že po této vysvobozující jízdě jsme byli v přívětivějším Chile.

Ohňová země je vážně velká a většinu jsme neviděli, hlavně protože tam nic není. Většina severu a východu jsou klasické patagonské pláně, kde nic moc není. Ještě tak na pobřeží by mohlo býti něco k vidění. Kolem Ushuaii je mnohem vlhčeji a hornatěji, vlastně úplně jinak. Paráda, ale pro nás nic moc nového, takový odvar z Norska.

Na pevnině jsme zamířili k Punta Arenas, nakupovat a podívat se na pobřeží. Krom jiného je tam známa “zona franca”, oblíbena k levnému nakupování. Je to vlastně jen pár bloků na předměstí, zbytek města bezcelní není. Jak to tak bývá, ceny byly úplně srovnatelné. Ale je třeba uznat, přišli jsme si na své. První místo za dva měsíce, kde jsme našli vybavení do přírody nebo elektroniku, která za něco stála a občas to ani nebylo předražené! Šok. Vážně, pokud se chystáte do JA, nakupte si předem na svém kontinentu. Pak jsme se vydali ještě kousek na jih podél pobřeží, kde nic moc není, ale když máte aspoň trochu štěstí, můžete vidět delfíny (to se nám povedlo), nebo velryby (ty jsme neviděli), a další.

Dále jsme pokračovali na sever k vyhlášenému Torres del Paine. Většina lidí je z toho paf. My jsme se rozhodovali tak dlouho, až jsme se to zavrhli. No, jeli jsme tam, ale jen jsme zajeli na kraj, k bráně, protože to nebylo nějak extrémně z ruky, a zase jsme jeli. Zdá se nám, že jsme to vychytali. Výhledy z cesty jsou úžasné, v podstatě jsme viděli celou východní půlku panoramat včetně nečekaného vodopádu a pár jezer. Jít tam na túru je hrozná pakárna. Musíte se držet vyhrazených stanovišť, všecky zacvakat a navíc dost předem zarezervovat, dále zaplatit vlezné do NP, ale ono platí jen 3dny a ty 2 nejznámější okruhy jsou delší, čili to musíte prodloužit a to se to vlezné vyhoupne ne na méně jak dvojnásobek, ale více jak dvojnásobek. Ještě je potřeba zarezervovat a zaplatit přívoz na západní straně. Nakonec za to všechno máte jen ty dva okruhy přísně vymezené a žádné zacházky, nic. Asi jako všude v Patagonii. Mají to tam tak omezené, že každá stezka je Stezka a zatímco v Evropě jdete “chodit po horách”, v Patagonii jdete “na Stezku”, totiž jednu konkrétní pěšinu. Žádná nekonečná ani konečná síť pěšin krz naskrz vašimi horami neexistuje, je tam jen několik (nebo jen 1) stezka, která většinou vede tam a zpět, když jde o okruh, je to váš šťastný den. Výjimkou budiž nekteré dalekosáhlé stezky přes celé hory z jedné oblasti do druhé, často do druhé země, kde není vůbec nic a alternovat výlet moc nejde. Vstupní poplatky, pravidla, registrace, to vše je všudypřítomné a TdP je v tom na špici. Něco z této buzerace se ale dá pochopit. Lesní požáry se tam přirozeně skoro nevyskytují, ale když se vyskytnou, je to síla. A oni se vyskytují, zpravidla ale vinou člověka. Z neviného ohínku v chladné a často mokré krajině dokáže vítr nadělat katastrofu, která se pak hojí neuvěřitelně pomalu, protože tamní lesy se obnovují hlemýždím tempem. Klidně to zabere 2 století. Mezitím právě v oblasti TdP se v moderní době nějakému vylízanému turistovi povede založit požár každou dekádu (jedním z posledních byl Čech), pročež to tam zkrátka museli hodně zpřísnit. Na západní návětrné straně Patagonie ale tento důvod chybí.

V Argentině po vynechání i slavného ledovce Perito Moreno z podobných důvodů jsme jeli prozkoumat El Chaltén a dali jsme si tam 4denní výšlap, bez přehnaných obštrukcí. Čekali jsme od toho poměrně hodně, jde o krásnou oblast kolem neuvěřitelného Mt. Fitzroye. Tedy ten výšlap byl z většiny vyčerpávající a ani by za to vůbec nestál, nebýt 1. Výhledu na největší suchozemský ledovec mimo Antarktidu a Grónsko, ne že by byl vidět celý, stačilo vidět, jak se ztrácí v horizontu bez známky konce, jen tu a tam z něj čněly bělostné hory. 2. Jeden z jeho jazyků ústí do jednoho z těch obřích ledovcových jezer a spali jsme v zátoce, kam všechny ty odlomené kry připlouvají (některé měly i 20m a více, tedy nad vodou) a cachtají se tam dokud neroztají, tu a tam se nerozlomí a nezašplouchají zlověstně hladinou. Největší paráda! A 3. Nebýt dvou brodů, kde je řeka tak hluboká, silná a ledová, že se přebrodit skoro nedá (poprvé) a nebo nedá vůbec (podruhé). Jednou jsme si tak vyzkoušeli přechod po zip-line, když už se tam našli další turisti, co nám popůjčovali sedáky. Nejlepší výhledy na hory jsme ale viděli přímo v Chalténu, naštěstí se nám uprostřed neobvykle špatného léta párkrát mraky nad Fitzroyem rozestoupily, což se nemuselo podařit jak je týden dlouhý.

Varovali nás před tou túrou, že to není sranda a že se tam lidi občas dostanou do problémů a zrovna pár dní předem tam zachraňovali nějakou cizinku, co si uprostřed túry zlomila nohu. Cestou pryč jsme nabrali jednoho australského stopaře, který ten výšlap šel pár dní před námi a ta holka se zlomenou nohou patřila do jeho skupiny. Nejdřív ji chtěli nést, ale bylo to příliš náročné a příliš daleko. Záchranáři byli všichni dobrovolníci, přišlo jich 28 a pěšky si ji zase odnesli. Nechtěli slyšet o žádném vyrovnání, ani jako dárek. S tímto stopařem jsme se vezli asi den a půl, uprostřed toho jsme nabrali ještě nějakou Angličanku kolem 40ti, která se courala světem, většinou po moři, a stopovala snad prvně v životě a to proto, že si pro jistotu vybrala všechny peníze z účtu, protože hotovost je král, kterého komplet ztratila, nebo jí byl ukraden. Tak to brala jako ohromnou pomoc od nás, ovšem my jen brali dalšího stopaře v řadě. Také jsme vzali místní starší páreček, jehož nesrovnale novější, dražší a bytelnější auto prostě nejelo, tak se svezli s naším vrakem do nejbližšího městečka (klasicky aspoň hodinka). Specielně od Calafate až někam do půlky Chile jsme potkávali a brali jedny stopaře za druhými.

V jedné otřesné díře po cestě se mi kupodivu podařilo sehnat někoho, kdo by mi konečně nabrousil mačetu. Nebyla to sranda někde najít nějakého brusiče nebo kohooliv, kdo by brousil nářadí. Tady to taky nebyl zavedený živnostník, prostě chlápek, co má flexu a používá jí. Macheta nebyla jenom trošku tupá, byla tupá jak tupá sekera a ještě jí chyběl kus ostří, asi jí používali spíš jako lopatu. Na hřbetu měla pilu, která na tom byla podobně. Tak chlápek mě nabral v železářství a odvez k sobě domů, kde měl malou garáž plnou ocelového harampádí, ze kterého se možná někdy bude něco kutit. Především grily, což byl jeho smysl života. Mačetu si vzal do jedné ruky, obyčejnou flexu do druhé, zúžil čepel, nabrousil, stejným stylem nabrousil i zuby, do žádných svorek si nic nedával, všechno v ruce. No, šlo mu to, všechna čest, na moje potřeby to bohatě postačilo, ale mohl tomu dát víc, že. Posléze mi ukazoval techniky, jak s ní odkrajovat maso z rožně, téma vydrželo i cestou zpět, co mě opět vezl.

Před přechodem do Chile jsme zastavili u hranic v La Angostuře. Vesnička se prezentuje jako ohromný turistický trhák, který může nabídnout to, tamto, nějaké domácí výrobky a především třešně. Na ty svoje třešně jsou tak pyšní, že tam mají i třešní pomníky a obecní úřad má fasádu jako kdyby z třešní. Realita byla, že jsme v sezóně ani žádné nesehnali, nakonec jsme odjeli s třešňovou marmeládou. Stejně jako jiné marmelády v Argentině, težko říct, jestli to bylo z třešní, jahod, řepy, kdo ví. Každopádně tam byl cukr, umění muselo být dostat bůhví kolik kg cukru do tak malé sklenice. V Chile to teda bylo lepší. Bohužel, takhle na mě Argentina zapůsobila opakovaně. Oni vykreslí neuvěřitelný obrázek o kouzelné třešňové vesnici, přitom na tom nic kouzelného není, prostě se tam trošku daří průměrným třešním a tím to končí. Jestli na tom je něco jedinečného, pak možná to, že skoro nikdy jinde jsme nesehnali z třešní vůbec nic. Takhle to ale chodí v případě mnoha věcí, které se za vzácné rozhodně považovat nedají. Lokální produkce mi celkově přišla velmi jednostranná a přeceňovaná.

Také jsme se v té vesnici potýkali s plynovou bombou. Nikde v západní argentinské Patagonii nám ji nedoplnili. Zkrátka se nedoplňuje, pouze vyměňuje za plnou. Ale jenom 10l a nebo velké, naše 5l měla smůlu. Protože jsme se blížili odlehlému zapadákovu v Chile a chilskou bombu jsme měli taky prázdnou, radši jsme si koupili plnou a předraženou 10l a od té doby jsme se táhli až na úplný sever Argentiny s tou malou, kterou jsme nemohli prodat. Tak odsud se 3 bombami, jak největší blbci.

V Chile jsme najeli na světoznámou páteřní cestu Carreteru Austral. Mluví se o ní jen v superlativech. Na to konto nás pořádně zklamala. Polovina této naprosto hlavní silnice je nezpevněná a strašná, naše auto se dodnes klepe při pomyšlení na to. Prach se nám zatoulal naprosto všude. Do nádobí, oblečení, všude. Ačkoliv to má být nejvlhčí část kontinentu mimo tropy, velká část této vnitrozemské oblasti byla celkem vyschlá a silnice na kost. Nekonečné hory kolem jsou zpravidla nepřístupné, když už jsou, stezky jsou skoro vždy placené. Často za nic. Jen hory, nic navíc, kdo byl v Kanadě, na Zélandu, v Alpách, Skandinávii.. Výhledy podobné, nebo slabší, stezky nepoměrně trapnější. Výhledy ze silnice jsou určitě super, ale nic z říše snů, jak by možná jeden naivně čekal.

Co ale neuvidíte nikde jinde, je tamní deštný prales. Jediný deštný prales mírného pásu na světě. Pokud vám lesy něco říkají, příjdete si tam na své. Špička. Někde odsud až za Jezerní oblast v Chile, je docela rozsáhlý. Kdekoliv se nachází vlhčí a divočejší vegetace, dominuje podrostu bambus, ten se prosadil ze všech nejvíc. Nejlepší jsou ale stromy a to, co všechno roste na nich. Příjemná změna pro nás byla v okolí Chaiténu, kde narozdíl od zbytku Patagonie směrem na jih jsou také sopky. Na jednu z nich se dá krásně vyšlápnout, je to zrovna ta, která vybuchla 12 let dozadu a spláchla půlku zmíněného městečka pod ním. Celé její okolí spadá pod NP Pumalín, který se nám dost líbil a je volně přístupný. Tam jsme také nabrali jednoznačně nejstaršího stopaře zatím, asi 85letého dědu, kterého nebavilo čekat na bus. Celá Carretera Austral byla přecpaná stopaři, klasicky mladými baťůžkáři, v některých úsecích ovšem k jejich smůle bylo méně aut, než jich samotných.

_DSC0361

Argentinská Jezerní oblast je opravdu krásná, ale nám neřekla skoro nic. Jen další hory, lesy, jezera, řeky, k nerozeznání od jiných. Jedině ty jejich stromy, pořád jsem potkával stromy, které neznám. Nejlepší samozřejmě byly jejich největší a nejstarší (až 3000 let) stromy (allerces), jejichž kmeny připomínají sekvoje, ale jde o listnáče.

Jako kdekoliv jinde v sušších oblastech (+- Argentina) Patagonie jsme potkávali hromadu lam – guanac, jakož i ovcí. Občas jsme na silnici chvíli trčeli v “ovčích zácpách”. Očekávali jsme úplně všude místní produkci nabízenou podél silnic, v malých krámcích a na trzích. Ani ň! Vůbec. Jako absolutní výjimku jsme někde viděli nějaké uzené z guanaca, nestydatě předražené, a severněji v Argentině jsme tu a tam potkávali skopové v malých řeznictvích, ale jinak neustále v mořích ovcí a lam se prodávalo pořád do kola kuře a hovězí, ačkoliv je nikde nevidíte. Mléčné produkty stejná pohádka. V chilských horách jsem očekával ovčí dominanci, ale ne, spíš mají radši krávy. A nikdy žádný sýr z něčeho jiného, než krávy. Prostě dobytek je v této části alfa a omega, tečka.

V chilské Jezerní oblasti jsme viděli x pěkných sopek (např. Osorno) a spolu s nimi spoustu mrtvých lesů, které nepřežily nedávnou sopečnou činnost. Vyrazili jsme prozkoumat poslední, nejsevernější část Carretery Austral, kde leží Hornopirén, nicméně nás tam nepustilo naše auto. Odešel alternátor, na konci světa mezi rybářskými domky, kde nám nikdo nebyl schopen pomoci. Trvalo nám to půl dne a ráno dostat se něco přes 50km a jeden přívoz do civilizace, do Puerta Montt, kde by nám to dali do kupy. Startování přes kabely pomohlo na asi 4km jízdu, po které baterka opět zdechla. Dvakrát jsme museli dobíjet baterku u někoho ve stodole. Nestartovalo nám to např. při naloďování na přívoz, načež jsme si museli počkat na další. Poté ve vesnici za soumraku jsme se vyptávali na někoho, kdo by měl nabíječku, tak nás někdo poslal o vesnici dál, všechno nám dohodl. Jenže byla už tma a my měli dohodnuto, že tam dojedeme ještě ten večer. No, jízda klikatou horskou silničkou mezi domy, v noci, bez světla, se mi vážně nezamlouvala, ale dojeli jsme. Našel jsem krámek, který mohl a nemusel být ten, kam jsem byl poslán. Paní souhlasila, že o mě ví, že obdržela telefonát, ale už nechápala, co po ní chci. Mezitím místní, co v krámu postávali a čekali (10 večer, klasika), se do toho vložili a začli zjišťovat, jak mi mohou pomoci. Vysvětloval jsem jim 5x, že natočení přes kabely nepomůže, a když, tak třeba hodinu dobíjení, ale stejně to jen natočili a divili se, že to nejede. Nakonec jim to docvaklo, tak mě ujistili, že mají plán. Ne že by mi ukazovali, kam zajet, posadili jednoho z nich za volant, klasicky jako když to bude lepší, než když nějaký vylízaný turista, co neví o autech, co by se za nehet vešlo, má řídit rozbité auto. Ten řidič byl tak 17 let starý a trvalo mu několik minut, než se rozjel. Samozřejmě přes opakované rady si musel zapnout světla, pročež nedojel ani ten 1km a museli jsme to pak dotlačit na busovou zastávku, kde jsme nakonec nocovali. Zbylých 400m jsme pak museli baterku nést, donesli jsme ji k nějakému pantátovi, který mi ji za pár drobných přes noc laskavě nabil. Těžko se domluvit s těmito chlapíky, oni mi celkem rozuměli, ale já jim nerozuměl lautr nic. Jejich neschopnost zpomalit, nebo aspoň trochu přistoupit na obecnou španělštinu, nebo byť jen na obecnou chilskou španělštinu (docela rozdíl), byla velmi neoblomná. To mě přivedlo k relativní nejistotě ze začátku, protože uprostřed noci někde na mě kulomentně krákalo 5 chlápků a já netušil, co melou. Ale jako obvykle, jen mi chtěli pomoct a nakonec pomohli.

V tomto rybářském zapadákově jsme si k místním rybám ani nečuchli (teda obrazně, doslovně se tam nic jiného čuchat nedá), protože to tam celé vypadalo postavené na lososích a mušlích farmách. Tak aspoň jsme se podívali na další delfíny. Na konci fjordů je hlavní město oblasti Puerto Montt, kde jsme strávili 4 dny. Ne že by tam bylo co vidět ani na 4 hodiny. Dorazili jsme v pátek ráno, strávili jsme pár hodin hledáním správného autoservisu, některé měly moc práce, většina to neuměla (včetně elektrikářů). V originální Toyotě nám to nacenili na 120e. Pozor, jen diagnostiku, nikoliv opravu! Nakonec jsme našli to správné místo a dohodli se, že to bude ten den, maximálně v sobotu ráno. Odpoledne teda že ráno. Tedy jsme tam přespali na ulici, přičemž v noci v 1 nám hlavní mechanik, zjevně ovíněn, klepal na auto, jeslti mu nepůjčíme 2000 peso (67Kč tehdy). Připadalo mi to upřímné, ale měl jsem jenom 20000 bankovky, nakonec jsme mu jednu v té chvíli prostě dal (půjčil), jednak abych se mohl vrátit ke spaní, jednak abych si nepopudil mechanika, v jehož dobrovůli to opravit brzo, levně a dobře jsme byli uvrženi. Ráno ten člověk vůbec nepřišel, majitel se dušoval, že neví, co s tím chlapem je, co se děje. Počkali jsme si do pondělí, mistr přišel s úsměvem, ve formě, okamžitě dal alternátor do kupy, nebylo to zrovna levné (ačkoliv pořád levnější, než diagnostika v Toyotě) a o 20 tisících samozřejmě vůbec nic nevěděl. Majitel povídal, že tam dělá teprve 2 týdny (mně přišlo, že tak 2 dekády) a že už si několikrát dovolil kasírovat zákazníky přímkou do kapsy, nakonec jsme skončili u toho, že nám majitel slevil 10k, fifty fifty, a jeli jsme pryč. Takhle jsem si představoval latinskou Ameriku J.

Později směrem na sever jsme vynechali spoustu dalších placených a jinak omezených míst a nevynechala nás spousta dalších nesnází s autem, ale to jsme zvládli. Na jihu to nebyla hračka, ale ve středním Chile bylo ještě obtížnější denně najít místo na noc. Skoro veškerý extravilán je soukromým pozemkem obehnaný plotem, občas to bylo zoufalé. Přesto jsme raději zůstali v Chile, protože druhá strana nám nic moc nenabídla. Odsud až někam ke Kolumbii je celé přímoří Pacifiku težce suché, místy až poušť, a horké. Moře je ale studené, ani jsme se k němu nepodívali. Teplejší už možná budou i některé zátoky severních fjordů, když je v létě hezky. Kupodivu se to tam jakžtakž dalo.

Patagonii jsme si rozhodně neužili tak, jak jsme si to vysnili, i tak to byl velký zážitek. Docela jsme si vybrali dobré počasí, jen párkrát pršelo, vítr foukal, ale nechytli jsme vyložené vichřice nebo delší deště. Vítr ale dával pocítit skoro pořád, i při řízení širokými pláněmi Argentiny, to mi dávalo pěkně zabrat. Zasněžilo nám všehovšudy jednou a to v místech, kde by se to moc čekat nedalo, v teplé a suché argentinské nížině, kde moc srážek vůbec nepadá. Naproti počasí jsme měli spíš smůlu v různých otravných drobnostech. Občas vám to nedá se zamýšlet, kdo spravuje cesty. Na hodně hlavní silnici najednou skončí asfalt a další hodinku jedete po šotolině a pak zase začne asfalt nebo beton. Nebo to není na hodinku, ale třeba na několik km nebo i metrů, bez jakékoliv známky zjevné příčiny. Nezpevněné cesty se nám hodně znechutily, protože obvykle hrozně skáčou a jsou děravé (to není jak u nás, že mají 2km a jede se po nich 30, ale mají 100km a jede se po nich 100) a prašné. Tu a tam poktáte neuvěřitelné podívané, které jste ještě neviděli, ale mezi nimi jsou často stovky a stovky km obyčejné krajiny, nebo dokonce totálně nudné krajiny. Hodiny a hodiny naprostého nic, to je celkem normální obrázek. Lidé Patagonie si obecně vedou lépe, než ve zbyktu svých zemí, specielně úplně na jihu (Putna Arenas, Ohňová země, Río Gallegos). Důvodem bude určitě ropa, hlavně v Argentině, řekl bych voda v Chile, pravděpodobně také významný původ z evropských zemí podstatně severněji, než je jinak obligátní Španělsko či Itálie. Přesto si zde hýčkají svou dlouhou siestu! A to i třeba v Ushuaie, kde tropické léto znamená 20st. Celkově z toho máme pocity takové, že se nemůžeme dočkat na sever, kde už to snad vážně musí býti řádně neevropské.

Video zde, zde, zde a zde.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s