Paraguay

Víte něco o Paraguayi? Někoho z Paraguaye? Někoho, kdo tam byl? Velikost, hlavní město, důležitost? Možná barvy na vlajce z vybraných MS ve fotbale? Dovedu si to představit a musel jsem si dohledat, abych věděl víc než to. Popravdě jsme se rozhodli zajet si do Paraguaye jen proto, že to vlastně nebyla zajížďka, jestliže jsme stejnak jeli navštívit Iguazú a Itaipú. Plán byl vstoupit poblíž Itaipú na východě, podívat se trochu na jih a na Asunción. Podívat se na „nic“, ale podívat se, jak tahle země se skoro žádnou pověstí vypadá. Dopředu jsme si načetli, že je chudá, je tam vedro a život plyne velmi v klídečku (až tak, že ztratit trpělivost v něčí společnosti je považováno za vyloženě neslušné).

Hranici jsme překročili v nejvýchodnějším cípu země, kde leží Cuidad del Este. Město není nikterak chudé (ačkoliv s mnoha chudými), ani horké (zrovna) a rozhodně není bezstarostné. Je to město nakupování, z následujících důvodů. Hned za hranicí jsou sice kouty Brazílie a Argentiny nikterak přeplněné, bohaté, ale mají tam vodopády Iguazú a to mění vše. V tomto konkrétím rohu daných zemí. Vodopády tam tahnou nekonečné zástupy turistů, z nichž mnoho chce vidět vodopády a následně tam strávit dovolenou a nakupovat. Peníze si tam cestu určitě najdou. Všechny tři města mají mezinárodní letiště v zájmu přísunu více turistů. Cuidad del Este sice nemá Iguazú, jen Itaipú, ale za to má levnější zboží. V Argentině mají nekřesťanská cla, stejně jako v Uruguayi a v Brazílii to také není žádná sláva. Naproti tomu v Paraguayi jsou dost nízká. Dále tam jsou nízké platy a další související náklady, benevolentní legislativa a ještě k tomu tohle město je něco jako bezcelní nebo dutyfree zóna. Plus, laciné kopie nebo rovnou přímo nelegální zboží je naprosto všudypřítomné a vláda nemá zájem s tím něco dělat. Ještě jedna výhoda tam je, všechny tři země jsou součástí společenství Mercosur (i když paraguayské členství je relativně nejasné poslední roky) a to umožňuje občanům těchto zemí cestovat uvnitř Mercosuru velmi snadno jen s občankou a bez zbytečné buzerace jako vně tohoto útvaru. Něco jako Evropa bez Schengenu. Čili kdykoliv jste v oblasti a chcete si nakoupit něco víc, než snídani, nerozpakujete se pro to přejet řeku. Řeku Paraná, zrovna vytékající z velkého Itaipú.

Cuidad del Este vás probudí fackou hned na prvních metrech z celnice, kde už vlastně začíná centrum. Výškové budovy, nehorázné zácpy od rána do večera, vše osvětleno křiklavými neony, otevřeno a připraveno se postarat o vaše přebytečné úsory. Vážně cvrkot. Nekonečné krámy s velmi širokou paletou velikostí, upraveností, hodnotou, kvalitou a typem zboží, nevyjímaje Apple stores a nejlacinější možná trička a náramky. Obchody jsou i na ulicích, některé chodníky prochází krz jedním obchodem lacinějším než druhým, kde prodavači nebo majitelé za vámi přijdou na max půl metru a začnou vás okamžitě přesvědčovat, že jejich materiál potřebujete, a celkem nevybíravě. Rozhodně nevybíravěji, než ve zbytku Jižního kónu, zbytek této země nevyjímaje. V moři obchodů tu a tam vykoukne casino, 5hvězdičkové (no, bůhví jak to je) hotely, snobské bytovky atd. Je to jedno z nejpřeplněnějších, nejšpinavějších (duševně i fyzicky) a asi nejošklivější město, jaké jsme kdy potkali. Šli jsme si do národní banky vybrat tvrdou měnu, poněvadž to měla být jediná banka, která za tuto malinkou službu nekasíruje cizince o lichvu. Nekonečné fronty, těžce ozbrojený bezpečák na způsob Schwarzenegera, v zeleném, žádné srandičky, bylo nám zde řečeno, že máme smůlu, a poslali nás do nějaké další lépe vypadající banky, kde nám vydali peníze, dokonce i USD, poprvé vůbec, a náležitě nás za to oholili.

Jakmile jsme se dostali zpět k autu, nějaký na vysloužilého piráta vypadající sešlý chlápek přistoupil k autu u řidičovy strany a zůstal stát čelem ke mně, nic dál nedělal. Tak jsem po chvíli začal vyjíždět a spatřil jeho výraz – jen pár zbývajících zubů, jedno oko falešné, hodil naštvaný výraz a začal napřahovat k ráně. Zabralo mu to celou věčnost, vážně jsem musel čekat 5s, než se dostal k úderu. Nejdřív mu ruka vystřelila relativně svižně, ale druhá půlka tohoto pohybu už byla zpět ve zpomaleném filmu a tak se moje okno jen trochu zavlnilo (ano, je tam hodně na plandavo) a nic se nestalo. Ale bylo to tak divné a znepokojivě divné, že nás to nenechalo dvakrát v klidu. Když pán viděl, že by mu utekla i želva, okamžitě vytahl telefon a začal mrzutě volat někomu. Samozřejmě místo zmizení jsme po pár blocích hrozně zkysli v zácpě, ale nic se dál nedělo.

Klidně mohl jen chtít dýško jakožto námi ne moc pochopený zvyk, který je na tomto kontinentu dost rozšířen – po očku hlídat vaše zaparkované vozidlo, jakož i vám ukázat, kde je místo v dané ulici, případně ukazovat při parkování. A to i když o to nejsou žádáni. Dobrým zvykem ale také bývá, že při takové polopráci máte aspoň nějaký rozlišovák, takže máte šanci zhodnotit situaci a raději zaparkovat v ulici, kde nikdo takový není.

Po celém městě jsme viděli hodně žebrajících, obvykle podél hlavních silnic a obvykle šlo o Indiány Guaraní. Bohužel klasickým obrázkem bylo několik žen s mnoha dětmi povalující se poblíž a jedno nebo pár dětí bylo “ve službě”. Po nějaké hodině, kdy jsme se pohnuli asi tak 2km, jsme byli uvolněni a vyrazili jsme navštívit přehradu Itaipú.

Itaipú bylo pro nás velkým zklamáním, no hlavně pro mě, jí to bylo fuk. Všechno vypadalo pořádně, z pucu, hodně peněz je tam cítit ve vzduchu, vše zdarma, narozdíl od Brazílie, kde nabízí aspoň 5 různých prohlídek, zde mají jen ě a slabounké. Technická prohlídka vás zavede dovnitř, ale je třeba zarezervovat aspoň 2 týdny předem a nalézt informace na webu je nadlidský úkol. Základní prohlídka vás naloží na bus, zastaví na jedné vyhlídce, projede se po vzdušní straně vedle strojovny a zpátky po koruně přehrady, bez jediné zastávky, bez ničeho. Na začátku vám promítnou 20min video v jejich vlastním kině, kde vám odpapouškují tvrdá data z Wikipedie a zahustí to notnou dávkou propagandy, žádné negativní dopady nebo alternativní pohledy neexistují. Je vám řečeno, jak elektřina z přehrady pohání poslední žárovku a vozidlo, zatímco za 10min vás nakládá vyhlídkový autobus s 40 let starým dieslovým motorem. Dalším zklamáním byla také masa odtékající vody, i přes těžké deště před naší návštěvou byl průtok celkem slabý a vytvářel dojem hrozné nudy a nevelkoleposti. Zřejmě je vážně třeba počkat si na období dešťů, řekl bych v zimě. Jak to tak často bývá, samotná přehrada klasicky vypadala hůř, než na fotkách. Docela dost.

Po té jsme zamířili na jihozápad. Plus mínus placka, zelená a červená – dost jako zapadákov v Argentině, ale s převládající červenou půdou více typickou pro Brazílii. Nic moc k nalezení krom krámků s potravinami a garáží s řadovými automechaniky. Nemáte auto, jdete pěšky, nebo jedete na vozíku s koněm nebo jiným zvířetem. Každý druhý prodává podél cesty, co zahrada dala, nicméně co nás překvapilo, byly ceny a výběr. Předem jsme si načetli, že jídlo v Paraguayi je hodně levné a bohaté. Ani jedno. Obyčejné potraviny stály jako u nás a výběr žalostný. Minimální nabídka místní produkce. Na ulicích a silnicích na druhou stranu jen místní produkce, někdy o dost levnější, někdy ani ne (asi gringo přiřážka). No a výběr – hodně smutný. Vodní meloun, jeden dva další melouny, ananasy, banány, tu a tam rajčata, salát jablka.. Většina z nich měla vodní meloun a jednu dvě další věci. Vodní meloun úplně všude. Asi byla sezóna, o čtvrt roku později bych zase čekal záplavu manga, protože jejich stromy jsme viděli všude.

Paraguay je plná pastvin s dobytkem a čekal bych, že výchozí produkty se najdou všude podél ulic – skoro vůbec. Proč? Asi díky místní společenské nevyrovnanosti, která se za zemí tahne už pěkně dlouho. 95% zemědělské půdy, což je většina veškeré půdy, je ve vlastnictví dost malého okruhu rančerů. A rančeři jen tak nelení a nekochají se tím, co jim štěstěna přiklepla, ale aktivně korumpují vládu směrem, kterým je jejich pozice upevňována a rozšiřována. Pročež všechny výrobky této produkce jdou do velkovýroby a z těch miniodřezků půdy, co zbývá nižší třídě, si sotva dokážou vyprodukovat lidi pro svou vlastní obživu, natož aby ještě měli co prodávat.

IMG_20191220_082955_6

Místní kuchyně vypadá dost jednoduše, ne špatně, ale není to něco, co po příjezdu domů musíte zavést do jídelníčku. Jedna specialita mi v paměti utkvěla (ale předchozí zde platí stejně tak), paraguayský sýr. Takový měkký, bělavý, vypadá a chutná někde mezi taveným, cihlou a dalšími sýry. Byl vyvinut víc jak století zpátky po té ničivé válce, která posunula zemi z nejbohatší a nejrozvinutější v nejchudší a nejméně rozvinutou na kontinentu. Sýr byl vyvinut tak, aby byl co nesnadnější (nejlevnější) a nejvýživnější s co nejvíc bílkovinou, jak jen to šlo, aby lidé nepošli hlady. Zpravidla se přidává na hlavní pokrmy a na obložené chleby. Je docela fajn, zajímavá novinka pro nás, žádný zázrak samozřemě. Ne že by v zemích Jižního Kónu nějaký sýrový zázrak vůbec k nalezení byl.

Místní jsou popisováni jako velmi zvědaví ohledně cizinců a cestovatelů, jelikož jich tam zas tolik není, a často se k vám přiblíží přátelsky zpovídat vaše cesty a vaši vlastní zemi. To jsme si vskutku potvrdili, víc než jinde, nic přehnaného ale. Přehnaná je spíš kultura tereré. Asi jako maté v Uruguayi. Oni jsou na to tak pyšní a rivalita s maté kulturou je pořádná.  Ve skutečnosti je to přitom úplně to samé, jediný rozdíl je v teplotě vody, maté je z horké vody, tereré ze studené. Tak nějak by mi dávalo větší smysl pít maté v zimě a tereré v létě, než jedno v jedné zemi a jedno v druhé, ale proti gustu.. Každopádně na obojí se používá totožná výbava, včetně termosek.

Většina silnic je nezpevněných, nebo zpevněných tak nějak po paraguaysku. Kámen(nebo kammená dlažba chcete-li) vypadající sopečného původu, nicméně neopracovaný do žádných rozumných kostek, prostě ostré kusy kamene bez pravých úhlů nebo rovných stran. Jeden by řekl, že to jsou předválečné cesty, ale ejhle, oni tím dláždí silnice dnes a denně. Přijde mi to jako hodně ruční práce, ale tak co ta tam stojí, že. Jízda po této “dlažbě” není žádný med. Jako to, skoro vše vypadá tak nějak.. halabala, neupraveně. Na jihu je pár německých městeček (jedno se jmenuje bez obalu Hohenau J). Ta vypadají o něco lépe a jako bonus byla vánočně vyzdobena (teda aspoň tam, kde se lidi shromažďují). Netuším, jak to vypadá jindy a jinde, ale zde a tyto vánoce byly oslaveny výzdobou z odpadu, především z plastových lahví. To byla hodně příjemná změna, tam, kde odpadové hospodářství je doslova 100 let za opicemi. I když je třeba přiznat, že to nebylo tak hrozné, jako třeba v Argentině. Většina špíny kolem bylo bláto a prach – což je fajn, ale svobodné odpadky jsou přesto problémem též.

Byli jsme varováni, že v Paraguayi nás bude očekávat nesmyslné vlhké vedro, docela jsme měli nahnáno, jak přímo z toho, tak z komárů a dalšího sajrajtu. Teprve v Cuidad del Este jsme dokázali sehnat síť na komáry. Ve výsledku jsme si v Paraguayi užili tepla dost, ale žádné nesmysly, žádné úpaly ani hmyzí obležení se nekonalo. Překvapivě jsme snáz než jinde nacházeli veřejné wifi v městečkách na venkově. Ne zrovna často, ani ne v perfektní kondici, ale pořád to bylo zlepšení.

V jednom z nich jsme vyhledali automechanika kvůli 3 problémům. Jeden nám opravil, s dalším nás poslal o pár domů dál a s posledním nás poslal do Encarnaciónu, většího města na jihu, na naší trase. Dále mě zkontaktoval s nějakým „amigo“ z Encarnaciónu, který měl umět anglicky (wow) a který by nám mohl pomoct. Vybavení této první garáže (relativně velké s několika mechaniky) bylo hodně základní a chování chlapů velmi fajn. Obojí asi jako obvykle. V Encarnaciónu jsme navštívili škálu různých mechaniků, mj. protože to, co nám opravil ten první mechanik, řidičovo okno, opět spadlo, a ještě jsme k tomu přidali problém s propanem v kuchyni. Jeden mechanik nechtěl, další nemohl, další neměl čas, další neuměl, další neexistovali (jakože nám byli doporučeni), celkově to byla pakárna. Naštěstí jsme se mohli opřít o přátelské ceny. Když jsme nakonec pořešili, co jsme mohli, vyrazili jsme za “amigem” a cestou nám auto přestalo startovat. Tak jsme k němu došli pěšky a on nám zajistil svého mechanika. Přijel, viděl, zhodnotil, ale byla sobota večer a museli jsme počkat na pondělí ráno. V pondělí jsme konečně měli auto v richtigu na nějakou chvíli.

Encarnación je město na nejjižnější paraguayské hranici. Na břehu Parané, vlastně nádrže na ní. Na druhém břehu je argentinské město Posadas. Encarnación, Cuidad del Este a Asunción jsou jediná větší města v zemi. Každé se tak musí něčím lišit, tohle je označováno jako nejhezčí. No, některé části jsou celkem fajn, nic extra. Pročež jsme si udělali obrázek, jak musí asi vypadat Asunción. Mohlo by to být lepší! Na pobřeží poblíž centra je umělá pláž, ačkoliv vypadá celkem původně. Voda je hodně teplá a docela i čistá. A oblíbená, no jistě, žádné moře ani nic podobného v zemi asi nenajdete. Hodně mladých a takových těch uspokojivě si žijících lidí tam chodí relaxovat.

Na kraji města jsme se setkali s “amigem”, kupodivu to nebyl místní, byl to vysloužilý švédskoamerický psychiatr a mechanik nebyl jeho kámoš, spíš švagr. Mechanik a jeho sestra byli dohromady sotva tak staří, jako gringo. Ten se přestěhoval do Paraguaye z rodinných důvodů, ale chystali se to vyměnit za Švédsko.

Jeho pohledy na místní politiku byly dost negativní. Jeho pohledy se někdy s našimi rozcházely, ale tady bych mu to z většiny věřil. Paraguay se stala zemí nejvíc pozadu už 150 let zpět. Nicméně v 70. a 80. letech, kdy se většina kontinentu pohroužila do diktatur, ta místní utvrdila zemi také jako nejzkorumpovanější a nejvíc zpátečnickou. Tak nějak do dnes. V takovém prostředí je pro velkostatkáře a další kvítka celkem hračka si hýčkat svoje pozice. Jako příklad si můžeme uvést již zmíněnou nádrž. Tak když se tam plánovalo přehradit Paranou, drželo se to v tajnosti tak dlouho, dokud si bohatí zaháčkovaní k odpovědným úředníkům nestačili skoupit nemovitosti v horním “příříčním” pásmu. Samozřejmě jim bylo sděleno, až po kam se to zaplaví. Celé to pásmo bylo obydleno vyloženě chudými rybáři a chatrče těch nějvýše položených se začly nenápadně skupovat. Za haléře samozřejmě. Když přehrada dostala život, chatrče šly k zemi a vyrostly tam snobské letní vilky apod., které se pronajímaly a prodávaly za řádově jiné chechtáky. Rybáři pod hranicí zátopy na druhou stranu – nedostali ani vindru, dostali nějaké náhradní ubytování, které se rovná slumu. Tam nakonec skončili stejně jako ti, kteří svoje prodali za těch pár haléřů.

Co se původních Guaraní týče, Paraguay se rádo prezentuje jako velký ochránce původních obyvatel, guaraní se dostalo stejné pocty jako španělštině, totiž oficiální jazyk, měna se jmenuje Guaraní a papaláši se bijí do prsou jak si na tom dávají záležet. Tím to tak asi končí. Naši hostitelé se dost věnovali neziskovým aktivitám podporujícím život původních obyvatel. Vláda nehodlá vůbec spolupracovat. Jako nejlepší příklad si pamatuju, že jednou byli navštívit nějaký vládní sklad určený na distribuci pomoci potřebným. Sklad praskal ve švech trvanlivými potravinami, ale nic se nikdy nedistribuovalo. Na otázky proč přišly odpovědi ve smyslu “Tak přeci jim jen tak nebudem rozdávat jídlo ne? Dostanou jednou a budou chtít znova!”. A tak tam ten sklad stál a hnil společně s jídlem a Indiáni dál dokola bezprizorně žebrali. Netroufám si tvrdit, že v okolních zemích se původním lidem dostává nějak nezanedbatelně lepšího jednání, jen zmiňuji jako příklad.

V Encarnaciónu jsme dospěli k rozhodnutí, že Asunción vidět nemusíme, zbytečná zajížďka. Celý jihovýchod země zřejmě vypadá stejně, odlišně vypadá severozápad, nicméně ten je hodně daleko a internet nás nepřesvědčil, abychom si tam zajeli. Žije tam hodně málo lidí, jsou tam široké a placaté pláně, pastivny, mokřady, křoviska, jakož i suchá pampa. Země jako celek tak trochu smutná, tak trochu šťastná. Hodně lidí žije celkem normálně jako pracující nebo malí živnostníci a nijak si nestěžují, stačí jim žít v míru a pokoji, střechu nad hlavou a jídlo na talíři. Nízká kriminalita, skoro žádné přírodní katastrofy. Nic moc k vidění. Zkusili jsme také navštívit vyhlášené pozústatky klášterů jezuitských misionářů, ty nám tep rovněž nezvedly. Je mi zatěžko si udělat na tu zemi názor. Řekl bych, že Hanně se spíš nelíbila, mně se nelíbila o nic míň než Uruguay nebo placatý venkov Argentiny či Brazílie. Docela dovedu pochopit, proč spousta Evropanů, co chtěla zmizet před zákonem, nebo evropským životem, zmizla zrovna do poklidné Para

Video zde

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s