Jižní Brazílie

Navštívili jsme jen tu nejmenší část Brazílie, jih, a ani ne celý. Protože ta země tvoří rozlohou, pouplací i rozmanitostí půlku JA, jako bychom viděli celou další celkem velkou zemi. Vetřeli jsme se tam nejjižnějším hraničním přechodem země, v Chui z Uruguaye.

Zdálo se nám tam trochu nevěrohodně hned metry od čáry. Lidi, obchody, cesty… V sámošce mě požádali, abych si nechal pingl ve vchodu, nikoliv v uzamykatelných skříňkách, ale jen tak na zemi u kasy. Tak určitě. Později mi Hanna řekla historku z toho města, jak někdo takovýhle pingl chňapl a utek a pokladní se ani neotočil. Díky, nechci.

Namířili jsme si to rovnou 500km do Porto Alegre, usoudili jsme, že mezitím nic zajímavého neuvidíme. Důkladně jsem si předem študoval, jak se vyhnout všudypřítomným mýtům. Mají tam zákon, dle kterého mají všichni právo na náhradní trasu bez poplatků a dále, pokud nemají při sobě peníze, mají právo projet s obdrženou složenkou splatnou posléze. Nejdřív jsem si našel náhradní trasy a vyzkoušel jsem hned tu první a hned ta první nás tak vyškolila, že jsem se o to už nikdy nepokusil. První pokus začal malou zadní venkovskou silnicí. Tj. stále 3. třída, dle mapy. Ani prázdné traktory si tam v reálu nedovolí pelášit po takové polňačce ještě neopravené z války. Kromě traktorů a kombajnů jsme tam taky nic jiného nepotkali, zřejmě se využívá jen jako přístupovka na pole. Poslední úsek, který byl nezbytně nutný k objetí mýta, byl uprostřed najednou přehrazen plotem a za ním bylo jen čiré, soukromé pole. Děkujeme, mapy! Děkujeme, zákony! Vrátili jsme se na rychlostku co nejkratší polnicí, tam jsme nejdřív museli jet opačným směrem, pak se otočit na typické JA dálniční otočce. Velmi populární, mimo města tam nestaví sjezdy, podjezdy, nadjezdy, prostě uprostřed dálnice (no, spíš běžnější dvouproudovky obvykle) fiknou otočku mezi oběma směry a je to. Dobrým zvykem, nikoliv pravidlem, je takovou otočku obdařit kratinkým odbočovacím a připojovacím pruhem (tedy zleva). Dalším dobrým zvykem, nikoliv pravidlem, je vyhodit blinkr a pak dát přednost. Bezpečnost především! Já jsem tohle už viděl v Pobaltí a není to tak nebezpečné, jak by se mohlo zdát, ale extra opatrností zde neplýtvat. Poté jsem se těžce snažil projet mýtem jen na složenku, že nemám hotovost, že mi nejde karta a tak. Namísto složenky jsem byl poslán zpět k nejbližší bance si vybrat hotovost, nebo se prostě ztratit. Nejbližší banka byla 50km a tou dobou určitě už zavřená. Toliko k právnímu státu Brazílie. Myšlenkou k ospravedlnění těchto mýt, jak už to tak bývá, je přispívat na kvalitní a rychlé dálnice. Zde to občas znamená rozbitou “starou” jednoproudovku, kde jet rychleji jak 80km/h je vážně risk, a dálnice v nedohlednu.

V Porto Alegre jsme byli hoštěni dalším supr chlápkem, tentokrát konečně místním. Celkem alternativní a podobně naladěný člověk, nicméně softwarový developer a díky tomu jsme si po 5 týdnech užili poprvé plně funkční a rychlou wifi. Auto jsme museli posunout 2km jinam, protože naše čtvrť oplývala nadšením z nočního vandalismu na autech. Kromě toho a hustých davů v centru, plných lidí, kteří se nerozpakovali narušovat naši komfortní zónu a hlasitě na nás něco vyzvídat (resp. snažit se něco střelit nejspíš) (což se zdá býti v Brazílii naprostou normou), jsme se vůbec necítili mimo bezpečí, komfort nebo vesměs přátelskou náladu. Nicméně náš domorodec nám vyprávěl historky z úplně jiného soudku, samozřejmě o Riu a Sao Paolu, ale v menší míře i o dalších městech včetně Porta Alegre. Pro nás nepředstavitelné. Taky jsme např. viděli kurýry převážející hotovost z bohatších podniků. U nás by to vypadalo asi jako novější dodávka s tmavými skly a dva chlapi s decentě usazenými pistolemi. Zde se to neobejde bez obrněných transportérů a min. 4 po zuby ozbrojených drsoňů, významně mávajících velkými samopali, nebo brokovnicemi, jak to dělají taky policisté. Bylo nám řečeno, že ozbrojená bankovní přepadení, jak je známe z Hollywoodu, jsou ještě stále realitou. Těchto negativních momentů si člověk ale musí schválně všímat a bavit se o nich, jinak je to jen radost procházet se ulicemi. Vzhledem ke zbytku Jižního Kónu (Chile, Argentina, Uruguay, Paraguay) nám přišly ulice a budovy zajímavější, koloniálnější, potraviny a jídlo obecně bohatší, roztodivnější a některé domácí (to ovšem může znamenat taky 5000km) produkty mnohem kvalitnější za stejnou nebo nižší cenu. To jsme si rozhodně užívali. Jen jsme byli upozorněni, ať nekupujem místní víno, prý to vůbec neumí. Procházka večerními ulicemi prozradila, že v každém baru, hospodě, klubu, restauraci, občerstvení, holičství, atd., bez rozdílu – je několik obrazovek s živým fotbalovým přenosem, a sice všech 5 stejný zápas. Události, jiné sporty, jiná utkání atp. – smůla.

Zapeklitostí pro nás byly peníze. Nějakou hotovost jsem získal za zbylé Uruguayské peso na hranici, ale to roztálo neočekávaně rychle. Výběry buď předražené, nebo nemožné, ze záhadných důvodů. Platby kartou velmi široce podporované, ale zpravidla to s mou kartou moc nešlo. Většinou se zadařilo na 3., 4., 5. pokus, nebo vůbec. Nebyl jsem sám (z cizinců). Pořád se mě ptali, jestli je debetní nebo kreditní, bůvhí proč. Po nějaké době jsme přišli na to, že debetní v Brazílii znamená kreditní a kreditní znamená debetní. Dá rozum, že. Tímto trikem jsme snížili procento problematických plateb z 90 asi tak na 50%. Zpravidla taky museli vytahnout někde zezadu nějaký spešl platinový terminál, který by si potykal se zahraničními kartami. Nakonec jsme zjistili, že ve španělštině to s tím debit a credit mají stejně, ale problémy to v těch zemích nevytvářelo (někdy v Argentině).

Aby to všechno byla mnohem lepší zábava, máme tu na to jazykovou bariéru. Nevím, jak mluví v Portugalsku, v Brazílii nikdo nemluví anglicky, nikdo španělsky, když řeknou, že umí trochu, neumí vůbec, když řeknou, že neumí vůbec, umí trochu. Psané písmo vypadá dost příbuzně španělštině, to se dá sesmolit, ale mluvená řeč je horor, který nemá se španělštinou společného vůbec nic. Zní to jako guláš z jiných a navzájem cizích jazyků, rozuměli jsme asi tolik jako v Maďarsku. Auto, credito, diesel, internet, tečka. Samozřejmě jim to z pusy lítá jako z kulometu a nejspíš ještě v nářečích.

Z Porto Alegre jsme se pomalinku vydali brouzdat vrchovinu na sever, relativně poblíž oceánu. Nejspíš nejzajímavější oblast (ještě pobřeží), kde rozlehlá vrchovina, držící si nějakou plus mínus úroveň, najedou ostře padá do členitých kaňonů směrem k úzoučké přímořské nížině a vztváří dechberoucí panoramata. Je to zároveň nejzelenější oblast. Vítr zpravidla fouká od moře a nese hodně vody, které hodně spadne právě na této hraně. Myslím, že to pokračuje až k Riu, ale stihli jsme pouze části ve státě Santa Catarina. Prvních 200km z Porto Alegre jsme se drželi cesty zvané Ruta Romantica. Jméno si vysloužila květinami kvetoucími podél značné její části. Nám se to zdálo jako vtip, ale stejně jsme si to celkem užili. Pahorkatina je hodně kopečkovitá a cesta zakroucená. Spousta obcí podědila hodně německých a dalších genů a zvyků z 19. st. a může to být pro nás celkem sranda. Dvě města na půli cesty to ale vzala na úplně jinou úroveň. Takový horší alpský skanzen masového turismu. A v sezoně je opravdu masový. Nás to nezaujalo a jen jsme projeli, s výjimkou blízkého vodopádu, který má světové parametry. I návštěvnost.

O hodně víc k vidění bylo jen kousek dál na sever od Ruty Romanticy. Již zmíněné kaňony strhávající pahorkatinu dolů k pobřeží zformovaly to nejlepší právě tam. Skvělé pralesy a vodopády samozřejmě rovněž nechybí. Tyto příkré hory, skály, kaňony a uzoučká sedla není snadné překonat, ale vede tam x silnic. Některé s asfaltem, některé bez, všechny neskutečně křivolaké a s parádními výhledy. Veškeré nezpevněné silnice jsou hotový off-road oproti např. uruguayským nezpevněnkám. To jsme si rozhodně neužili a aby nám místní cesty naložily ještě navrch, pocukrovaly to svými retardéry. I v sousedních státech jsou obrovskou módou a jsou nehorázně velké/ostré, ale zde jsou zkrátka všude a ještě ostřejší. Naprostý nesmysl. Taky nám pár drobností opadalo z auta (mj. světlo).

Zatímco pahorkatina většinou hostí klasické subtropické pastviny (mimochodem, místní krávy jsou zvětšiny hodně odlišné od těch našich), dole u pobřeží se najdou spíš už tropičtější pole, často vyloženě políčka banánovníků, rýže atp. Banánovníky rostly všude podél cesty a jakoby nazdařbůh, planě, že by vás ani nenapadlo, že to určitě bude něčí pole (nebo sad?) a čí, resp. ke kterému stavení byste to přiřadili. Hlavním tahákem je ovšem přímo pobřeží a pláže. Santa Catarina má vážně co nabídnout. Pláže vždy krásně písečné, dlouhé, široké, vůbec ne zaplněné vzhledem k tomu, že už bylo vedro a v moři teplo. Dokonce i provařený ostrov Florianopolis s hlavním skoro milionovým plus turistickým stejnojmenným městem Florianopolis měl své pláže daleko od přeplněných, přitom jsou úplně bomba. Poblíž pláží se docela dobře dá kempit ať už s autem nebo bez, poblíž se vždy najde něco dobrého a celkem levného k osvěžení. Narozdíl od Uruguaye jsou všude vidět nějaké kopce a občas rostou přímo z pláže a vytváří luxusní scenerie. Jak pobřeží, tak velká města nám přišla mnohem kosmopolitnější, než v zemích směrem na jihozápad.

_DSC0515

Jestli bylo něco narvané lidmi, tak určitě Florianopolis. Stejně tak Porto Alegre. Hodně. Motat se krz město bylo plné napětí, o něco náročnější než v jiných větších městech doposud. Především díky ostatním řidičům, kteří to zkrátka prasí, pravidla se moc nedodržují, snačky jsou bordel, někdy prostě nejsou vůbec, nikdy není jasné, kolikže pruhů ta cesta (hlavně jednosměrky) vlastně má, přičemž místní se nezdají v tomto chytřejší, ale což, silnější pes bere kost, že. Další lahůdkou jsou neuvěřitelně neuvěřitelně populární systémy jednosměrek v JA. V Brazílii si to vylepšili a zásadně je tam nemají logicky (zleva, zprava, zleva, zprava), ale úplně náhodně (např. zleva, zleva, zleva, zleva, zleva, zprava, zprava, zleva…). Ve městě jsme měli úkol, nechat se potřetí očkovat proti vzteklině a opět to nebylo jen tak. Nejdřív jsmě dostali kontakt na kámošku kámošky z nemocnice, kde očkují. Tak kámoška kámošky se nás jen začala vyptávat, na co to chceme a dál už se na nás vybodla. Tak jsme se do tý nemocnice vydali přes vrátnici, po hodině a půl dialogů rukou a nohou jsme se dostli k velmi mladé doktorce, která celkem i uměla anglicky. Řekla nám, že se musíme zaregistrovat v dané nemocnici a pak na extra žádost nás teda očkují. Obyčejně pro málo ohrožené lidi tohle očkování jen tak nevydávají, jednoduše prostě nejsou. Aby bylo logice učiněno za dost, tak zrovna tady to bylo zcela zdarma.

Poté jsme to ohnuli na západ a proletěli jsme širým kopcovatým venkovem směrem k Iguazú a Paraguayi. Nic extra, je to tam fajn, to je tak vše. Zapadli jsme do Argentiny a jeli jsme na Iguazú z této strany. Překročili jsme tedy jinde, než turisti obvykle dělají. Čárou je řeka a celnice jsou na koncích mostu. Protože jde o vnitřní hranici Mercosuru a konroly uvnitř jsou relativně laxní a často vám ani nedaj výstupní razítko a jistí to jen vstupní, prázdnou brazilskou celnici jsme považovali jako známku, že je pátek večer a to se přece nepracuje, Argentinci to zmáknou. Tam nás poslali zpátky, že jasněže potřebujeme výstupní razítka. Brazilská celnice ale nefungovala v brazilské celnici, nýbrž někde na druhém konci města uprostřed zapadlé obytné čtvrti, kde by ji nikdo nikdy nehledal. Logicky, že. Budovu jsme nalezli, ale nenalezli jsme, jak do ní vlézt. Tak jsme si tam hráli na blbce 15min, než se to vyjasnilo. Tam seděl jeden jediný celník nebo pasovák nebo obojí, který nám věnoval štempl s nesprávným rokem a dvě lejstra k autu místo jednoho. Jak jsme na to přišli, Hanna nás donutila se otočit a jít si pro správný štempl. Tak to opravil a mlaskl to rovnou přes ten vadný, takže se to těžko dalo číst. Tak jsme se ho přetali a prý “mně to nevadí, jestli jim to vadí v Argentině, tak se vraťte”. Děkujeme, orgáne. Naštěstí to prošlo a zabili jsme tak pouhé 2 hodiny naprosto zbytečného času. Později jsme ještě vstoupili a vystoupili ze země ve Foz do Iguazú na 2 různých přechodech a celnice byly tam, kde mají, jelikož se jedná o dost vytížené přechody, ale tam to zmotali také. Vždycky se musí nejdřív pro štempl k pasovákům a následně se začít vyptávat někoho, kdo vás pošle někam, kde vás pošlou za chlápkem, co stojí někde bůhví kde nazdařbůh venku nebo v nějaké opuštěné části celnice, ten vás vezme zase jinam, tam vyplní papíry na koleni a je to. Ani jedna celnice nikdy nevypadá stejně a vždy je to nová hra o tom, jak zapomenout na logiku.

Náš vlastně jen týden a kus v Brazílii byl nakonec pěkně zábavný, hodně jsme si užili přirodu, jídlo, o tom žádná. Lidi jsou přátelští, otevření a bez jazykové bariéry by to mohlo být ještě o dost víc zábavy. Hodně negativ mně docela leželo v žaludku, ale celkově to bylo fajn, ta země má hrozně moc co nabídnout a co jsme tak slyšeli, zbytek země není o nic slabší, než jih a je hodně rozmanitý. Celá Brazílie je asi tak další výlet aspoň na půl roku. A všechno jen ne nuda!

Video zde

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s