Uruguay

Tato země měla být pro nás něco maličko jiného. Není tam nic moc k vidění, podnebí, příroda, lidi, standardy a rozvinutost na evropské úrovni, ale stejně jsme na to byli dost zvědaví. Jak se téhle malé zemi bez jakékoliv nezanedbatelné výhody oproti svým sousedům daří prospívat daleko lépe, ačkoliv si žijí svůj velice přátelský a neuspěchaný venkovský život. Chtěli jsme začít výpravu zde a vůbec to neuspěchat, zkusit si dobrovolnictví, dostat se pod kůži místního života, zlepšit se ve španělštině a aklimatizovat se na kontinent.

Ale místo toho jsme dali přednost úkolu získat auto a proto jsme se obrátili směrem do Chile, sehnali tam auto a odtamtud dojeli do Uruguaye. Překročili jsme řeku Uruguay, jež tvoří komplet východní západní čáru země a rozdíl od Argentiny jsme pocítili okamžitě. Lépe udržováno, vypadalo to více evropsky. Krajina, pole, no spíš pastviny, nám dost připomínaly Evropu nad Alpami, vyjma vedra a stromů. Je pravdou, že v Argentině to vypadá relativně podobně hned u hranice, mezi řekami Paraná a Uruguay, krom udržovanosti. Názvy obcí jsou úsměvné, např. Mercedes, Nuevo Berlin, Nueva Helvecia, na památku hromadné imigrace alpských národů z 19.st. Nicméně je to přecijen latinská Amerika. Setkáte se všude se siestou, která zabere klidně 5, někdy dokonce 6 hodin, posléze je většina obchodů otevřena do 8, ale také do 10,11 večer, včetně víkendu. Při jízdě po parádní silnici neusněte na vavřínech, dříve či později narazíte na klasický jihoamerický retardér nebo díru, které v Evropě nepotkáte, ani v Británii nebo na Ukrajině, a které vás pohodlně vykopnou ven do pole, potkáte hromadu silnic nezpevněných, sotva potkáte někoho se znalostí angličtiny, těžko se vám budou hledat ceny v obchodech (a na rozdíl od sousedních zemí dokonce i ceny paliva na pumpách), potkáte hromadu aut nedbajících předpisů v čele s omezenou rychlostí, aniž by to policii dvakrát zajímalo a aniž by jezdila vyloženě prasácky, jako v některých jiných zemích, na silnicích někdy nepotkáte zatáčku za 20km, na dálnicích (no, spíš rychlostkách) naopak potkáte chodce, cyklisty a dokonce i lidi obstarávající grilovačku, což je místní národní sport. Kdekoliv, kdykoliv. Uruguay je na kontinentu asi nejdál směrem k 21.st. a to zahrnuje např. legální sňatky stejného pohlaví, nebo konzumaci marihuany. Kupodivu by to ale člověk na ulicích vůbec nepoznal. Dostal mě jeden zvyk, se kterým jsem se ještě vážně nesetkal. Ve větších nebo serióznějších obchodech, které jsou zhruba našeho standardu, se vždy najdou bezpečáci (ano, množné číslo). To na kontinentu není překvapení, ale překvapení přichází v momentu, kdy po vstupu do uliček bez jakékoliv známky toho, že jste prošli skennerem, za vámi jeden z nich přijde a slušně vás upozorní, že ten nůž (případně zřemě jakákoliv jiná zbraň), co máte v batohu, v krámu povolen není a je třeba si ho odložit do skříňky u vchodu.

Většina turistů jede do Uruguaye navštívit pobřeží. Začíná se často v Colonii del Sacramento, naproti BA přes záliv La Plata, pak se pokračuje podél celého pobřeží až k Punta del Diablo, případně do Chuy na brazilské hranici. Protože kromě většiny lidí se tam najde taky většina zajímavostí, přijali jsme tento klasický plán s tím, že si ho rozšíříme o zajížďky do vnitrozemí, kteréhož jsme nakonec viděli trochu. Colonia je celkem proslulá z dvou důvodů, jednak je to nejrychlejší a nejlevnější cesta z BA do země, jednak pro svou starou koloniální architekturu. Z té jsme teda unešeni nebyli, rozhodně bych si tam kvůli ní neudělal extra výlet. Prostě fajn městečko, jen plnější cizinců, než by si zasloužilo. Je tam dost velká písečná pláž (dále již jen pláž, řekl bych, že bez písku by tomu místní ani neřekli pláž, maj z čeho si vybírat). Voda byla hotové kafe, relativně špinavá, tak jsme ji nechali být a počkali jsme si na východní pláže, nicméně ostatní se nerozpakovali. Zbytek jihozápadu snad ani nestojí za zmínku, ale toulat se tím venkovem se nám líbilo.

Montevideo není světoznámé svou architekturou, nebo historií, ale viděli jsme tam toho snad víc jak v BA a Santiagu dohromady. To jest pořád nic moc, ale fajn. Centrum je na takovém menším poloostrově, jehož západní břech zabírá přístáv a východní pláže zaplavené místními. Pláže jsou fajn, voda lepší, ale stále nic moc, pořád je to u delty druhé největší řeky kontinentu. Jako všude vesničani a maloměšťáci vám vždy řeknou, že to město je neuvěřitelný blázinec, nicméně je to blázinec jako každý jiný v této velikosti, možná i o kousek méně. Hostitele jsme tam nenašli a nechali jsme se tak hostit pláží. Měli jsme tam jeden úkol, nechat si píchnout očkování proti vzteklině a tyfu. Překvapivě to nebylo jen tak. V nemocnicích nejsou, tak jsme poptávali očkovací centra a ti nám taky nechtěli vyjít vstříc, jednou že nemají, jednou že potřebujeme předpis a tak dále. Bramboračka. Nakonec jsme se museli spokojit se vzteklinou, tyfus nebyl. Tak snad v Brazílii, tam mají tropy. Dále jsme nesehnali žádnou marijánku (když už je legální a když Hanka měla nějaké bolesti). Docela nám přišlo obtížné se vmísit mezi místní. Marijánka se pěstuje a distribuuje prostřednictvím státu, koupit se dá jedině v lékárně a jedině jako místní občan – cizinci mají smůlu. Osobní pěstitba je povolená rovněž a na vše jsou samozřejmě limity.

Z hlavního města jsme to otočili do vnitrozemí na venkov. Není tam moc co vidět, ale je tam hezky. Většinou vidíte pastviny, tu a tam pole a vždy oplocené, docela nám dávalo zabrat najít místo k nocování, nebo dokonce na oběd schovat se jen do stínu, aniž bychom se opírali o něčí bránu, u které tak maximálně se dal najít větší a širší strom. V jednom bohem zapomenutém městečku jsme v pátek večer skoro vběhli do bubenického průvodu místních nadšenců, kteří pochodovali krz naskrz náměstím a bubnovali docela zajímavé věci. U nás v Evropě bych něco takového očekával někdy ve dne, nicméně zde se bavíme o 10 večer. Doopravdy nás to zastihlo už s kartáčkem v puse a po večerníčku. Poté jsme se vydali na dva malé výšlapy na vybrané místní kopečky. Na prvním jsme se dokázali ztratit, na druhý nás nepustili, protože se tam pouští a pouští se jen do 3 odpoledne. Zároveň se tam také pouští jen s alespoň litrem vody na hlavu, seriózní obuví do terénu, alespoň jedním dospělým a žádným mladším 7 let, dále bez telefonu. 300m nad mořem hezky zaoblený kopeček, jinde ho má každý druhý doma na zahradě a děcka tam chodí samy bosy, tady ale nikoliv.

Nejvyhlášenější kout Uruguaye se zřejmě nachází na jihovýchodním cípu kolem Punta del Este. Je to takové souměstí a souvesničí o hodně jednotkách, které se roztahují především podél pobřeží. Je to plus minus mix stálých obyvatel a ubytování pro sezónní turisty (a v podstatě žádní jiní než sezónní tam nejsou). Nicméně přímo město Punta del Este uprostřed toho je jiná liga. Nikdy jsem neviděl takovou koncentraci a rozsah nových, 5,10,15patrových budov vypadajících jako lepší bytovky, lepší kanceláře, střediska korporací atd., přičemž to jsou všechny do jednoho ubytování pro dovolenkáře. 9 měsíců v roce skoro nikde ani noha, někdy i víc, když zrovna argentinská ekonomika jede z kopce, což se děje často a mj. i teď. Většina turistů je z BA nebo zbytku Argentiny, hromada se jich také sjíždí z Brazílie, teprve pak se dá početně mluvit o místních, nebo ostatních. Jedná se o kult. Prostě tam musíte na léto, a zároveň tam musíte taky všechny další léta, je to tradice. Možná to přikládá pod kotel vtípkům o tom, že je to předměstí BA (kořenící ve vtípcích o tom, proč vlastně existuje samostatná Uruguay a není jen další argentinskou provincií). Tradicí dále je pronajímat si každý rok to samé místo, takže si tam vytvoříte často dlouholeté kamarády, známé, které vidíte jedno léto ročně. Pokud počítáte peníze, ale chcete tam celý rok bydlet, nejlepší strategií je pronajmout si něco od března do prosince a na prázdniny, kdy se k nájmům běžně přidává další nula na konec, vypadnout a bydlet ve stanu, na pláži, v autě, nebo prostě někde jinde. Hromada lidí stále staví nové a nové domy do pronájmu, jen aby je pronajímali 2 měsíce v roce. Zajímavější než účast argentinských zákazníků je účast těch brazilských. Kdo viděl brazilské moře, nepochopí, co je táhne na toto horší, studenější, přecpanější a mnohem dražší místo. To se o Argentincích říct určitě nedá. Až sem jsme se potýkali s 35st vedry, na dalších 10 dní jsme to ale zmáčkli pod 20. 35 totiž v Uruguayi není normální na jaře, ale v létě. A oceán vám to dá rovněž pocítit. Dá se to až tak od půlky prosince.

IMG_20191124_135747_9

Na konci tohoto souměstí-letoviska jsme se zastavili u jedné fajn rodinky. Německo-moldavské. Jejich děti (4 a 2) hovořily, nebo alespoň plynně rozuměly 4 jazykům (německy, rusky, španělsky a anglicky) a ve věku 5 let by měly začít s portugalštinou ve škole. To byl pro nás zatím jeden z největších šoků na této cestě. Rodiče měli hodně co vyprávět, zažili opravdu hodně na stopu, s Couchsurfingem, chlápek se dokonce angažoval v zakládání a organizaci těchto komunit a webových stránek, dali nám hromadu tipů, včetně dvou typů, totiž dalších fajn lidiček po cestě na sever, u kterých jsme se taky zastavili a taky byli super.

Posléze jsme jeli přímo za jedním z nich. Tento chlápek si ovšem žije úplně jiným životem. Koupil si 8ha křoví a lesů úplně na konci světa, kudy brouzdá spousta potoků, ptáků, hadů, divočáků, dobytka, co uprchl místním gaučům (jihoamerický ekvivalent kovbojů chovajících dobytek nebo koně), a kde ho spojuje s civilizací pouze dlouhá a špatná bahnitá polňačka a mobil. Postavil si tam vlastníma neřemeslnickýma rukama domek z hlíny a dřeva a poustevničí si v křoví v míru a pokoji. My jsme náhodou měli zájem o dobrovolnictví někde v Uruguayi, na venkově, čím víc “ekolife”, tím líp, pročež jsme se dohodli, že tam u něj na pár dní zůstaneme a pomůžeme kolem, protože on takové pobyty občas nabízí tak jako tak. Moc jsme toho vskutku nenamakali, trošku jsme mu pomohli začít stavět malý zahradní věžový vodojem. Je to něco velice běžného v této části světa. Každý dům se zahradou, že by měl svůj. Prostě plastová nádrž na něčem, co vypadá jako trochu pevnější posed, většinou ze dřeva, často taky z cihlových sloupků. Roger je sice Němec, ale není technik a k LA technickým standardům se přizpůsobil rychle. Nad ničím se dvakrát nešpekulovalo a konstrukce se podle mě rozhodně ani nepředimenzovala. Zbytek času jsme strávili odpočinkem s přírodou, diskuzí o životě, přípravou primitivních jídel.

Ze země nikoho jsme se posunuli na poslední naší zastávku v zemi, do pobřežního Punta del Diablo. Je to protiklad k Punta del Este, je to mrňavé, klidné, venkovské, jen jedno či dvou patrové domky nebo chatky se zahrádkami, pláž sotva nějak organizovaná nebo značená, přesto do určité miry turistické – ačkoliv spíš pro baťůžkáře, alternativní, nebo aspoň rádoby alternativní lidi (něco jako my, akorát o něco bohatší). Na kraji této vesnice jsme si oficiálně vyzkoušeli dobrovolničení na takovém alternativnějším místě s chatkami pro turisty, které se snažilo o ekologičnost a udržitelnost. Chatky byly kruhového půdorysu a s kupolemi, většinou pro dva, všude okolo byl les, kousek za ním pláž, inženýrské sítě žádné. Měli jsme zde pomáhat a taky se naučit o zelenějším bydlení, místní kultuře atp. Dost jsme se na to těšili.

První den nám bylo řečeno se uvolnit, poznat místo a lidi a nic nedělat. Pantáta nám to tam zběžně ukázal a zavedl nás do jedné chatek (jediné látkové, nikoliv dřevěné), ve které jsme měli bydlet a zároveň ji dát do pucu a popřemýšlet, co na ní vylepšit. Večer jsme tam tedy šli spát, ale potkali jsme tam pár velkých mravenců, a protože nám hmyz moc nevoní, mravenci ne v neposlední řadě, šli jsme se vyspat do auta a nechali to na ráno. Ještě než jsme se k tomu ráno dostali, pantáta už už nás chtěl vyrazit, že prý si jen válíme šunky a nic neděláme. Přesně tak, jak nám den před tím řekl. Možná to bude ta marjána, kterou tam jako jedinou kytku pěstuje a kterou pálí jakoby místo cigaret. Tak jsme si to vyjasnili a šli jsme na tu chatku. Dal nám koště, hadr, kýbl a jed na hmyz, pro jistotu. Odkrytí zřejmě již nějakou dobu ustlané deky odhalilo nikoliv několik mravenců, ale několik celých hnízd oplývajících vajíčky a vším příslušenstvím. Šavle byla na krajíčku. Si představte tam nastoupit večer za tmy už s polozavřenými víčky, jenom naskočit do peřin. Mistr se však pouze zopakoval, “uklidit”. No já to vzdal, ale Hanna odhalila hroší kůži a šla do toho. Nakonec jsme ho přesvědčili, aby se na to alespoň mrkl. Jeho slova byla “Neuvěřitelné. Neeee. Neuvěřitelné! Představte si, že jsem sem poslal nějaké hosty spát, hahaha. Tak ju, pořádně to tady ukliďte.” Beze studu. Tou dobou ještě stále hýčkal myšlenku toho, že tam má ve mě stavebního inženýra. Chtěl po mě rady ohledně jeho dřevěných konstrukcí (tj. křivolaká prkýnka a staré bambusové tyčky sbité halabala hřebíky, aby to pár let silou vůle drželo pohromadě). Tedy pár rad nebo nápadů jsem mu poskytl, rozhodně jsem měl v merku ještě o dost víc, ale jemu se nelíbily, byl rozhodnutý o svých, od té doby jsem pouze ty prkýnka a bambusy natíral a holka uklízela. Po 5 dnech nudné a nic neříkající práce, nulové kulturní, technické či jazykové výměně, nikdo s náma nepromluvil slovo, ledaže bylo potřeba něco ve dvou větách probrat ohledně práce, jsme se naučili akorát to, jak neekologické a neudržitelné může takové ekologické a udržitelné místo být. Za 4h práce denně, pravda, galeje to rozhodně nebyly, ale byla to práce, jsme nedostali postel, jídlo, měli jsme k dispozici jen sociálky a prázdnou kuchyň, občas internet. Tak jsme se sebrali a jeli dál. Čistý nesmysl.

Pláž, u které jsme ten necelý týden byli, byla vážně dobrá, bohužel tou dobou nebylo 35, spíš tak 15 a větrno.  Bez neoprénu se málokdo odvážil do vody, která měla taky tak těch 15. Vedle byl les a během pár set metrů se proměnil v hotovou subtropickou džungli, nebo její vzorek, prohlášenou za národní park. Kontrast s okolními impotentními lesy, kde se sází pouze eucalyptus do strojových řádků, nebo nekonečnými pastvinami, je mimořádný. V této džungli jsme se během pár set metrů dokázali i ztratit. Ani jeden strom nebo keř jsme nepoznali, co je zač. Což ovšem v JA nebylo poprvé. Celkově ovšem národní park opět žádné bombastické vzrušení, jehož vrcholem bylo blízké setkání s volně žijící kapibarou. Byl to trošku šok, to jsme ale nevěděli, že 100km severně v Brazílii jich běhá po místních močálech tisíce a tisíce a potkáte je podél silnice.

Poslední zastávkou bylo městečko Chuy. Je to zřejmě duty free zóna, tak nějak. Čili se tam sjíždí lidi poměrně z daleka, aby si nakoupili dovozové zboří, natankovali atp. Město je dvounárodnostní a uprostřed vede taková široká třída, která je rovněž hranicí, a která je naprost přeplněná obchody a obchůdky rozličné kvality. Ceny v duty free uruguayské části se plus mínus blížily nesníženým cenám v brazilské části. Především ale, aspoň pro nás, jsme tam našli dost dobrých věcí, které jsme jinde potkat nedokázali. Pročemž jsme si tam nakoupili, např. cestovní ledničku (totiž s elektřinou, doposud jsme viděli pouze bez), poněvadž její předchůdkyně, kterou jsme zdědili s autem, nešla. Proč nešla? Předchozím majitelům nevonělo, že se musí její kabel strkat do 12V zapalovače, a protože to byli kluci šikovní, našli 220V kabel do zdi s podobnou koncovkou, jaká šla do ledničky, a nožem koncovku upravili do podoby stejné, pasující. Zlaté francouzské ručičky! Trocha zručnosti a na blbé kecy vašeho fyzikáře o nějakém napětí můžete v klidu zapomenout.

Takhle jsme tedy strávili dva tři týdny v Uruguayi, moc se nám nepodařilo vmísit se mezi místní, naši hostitelé byli z Evropy nebo Argentiny, moc jsme se nevmísili do místního života, rytmu, nakonec ani jazyka, nenarazili jsme ani na žádné divy, co by stály za řeč. Kromě poslední štace jsme si to ale celkem užili a dobře si dovedeme představit, že se tady dá fajn žít, aspoň pro někoho. Víc než kde jinde jsme si nevěděli rady, co kolik stojí. Někdy to bylo v místních pesos, někdy v USD, obojí stejný symbol a hádej. Někdy vůbec nic a nebo naopak v uruguayském Chuy byly cenovky i v brazilských realech, aby byl výběr pestřejší. Počasí může být pěkně horké v letních měsících a nemůže být moc mrazivé v zimě. Docela často může foukat nebo pršet, spíš v zimních měsících, u oceánu fouka skoro pořád. Hodně silnic je nezpevněných, ale většinou ve slušné kondici, vzhledem k malému provozu, skoro žádným zimám a kopcům mi to dává smysl. Rozhodně mnohem lepší než v částech Brazílie nebo Argentiny např. Argentinci jsou vyhlášení pitím čaje maté a opékačkami. Uruguayci jsou ovšem do obojího blázni ještě více. Maté výbava často vypadá lépe, zajímavěji a jde všude sebou. Je téměř pravidlem pro Uruguay stat ve stínu Argeniny a vůbec se jim to nelíbí. Tomu rozhodně rozumím. Nicméně ty podobnosti jsou nevyhnutelně velké.

Video zde

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s