2 evropští vidláci v Americe

Po dvou dlouhých letech těžkého škudlení a její magisterské promoce jsme se konečně dostali k našemu vysněnému výletu kolem Ameriky. Doposud jsme se podívali jen tu a tam po Evropě a nikdy dál. Tak teď z ledového a tmavého estonského podzimu jsme naskočili do začínajícího léta v Jižní Americe (25+ a modro nebes) a dva týdny nám k adaptaci teda nestačily…

Naše první zasávka nemohla být vysněnější. Londýn. Jooooo! Momenty, které by člověk čekal v latinské Americe, ho živě zasáhly už zde. Náš let z EU do Londýna byl už přeložen do sekce zámořských letů, anglický pasovák s mou občankou v ruce hodlal vidět také můj pas, čili jsem musel obrátit svou krosnu vzhůru nohama a dát pocítit ostatním ve frontě, že dostat se na tento vysněný ostrov nebude zadarmo, nespočetné směnárny měly asi 10x víc zaměstnanců, než zákazníků, sazby s rozdílem 40/60% nákup/prodej! A sim karty s nálepkami 99p(pencí) jakožto fixní sazbu po celé zemi napříč operátory se tam prodávaly za 20 liber. Cestou z letiště do nejbližšího normálního obchodu se simkami mě během 200m z letiště zavedly do blátivého pralesa, podél kterého se poflakovali taxikáři, kterým bych nevěřil ani nos mezi očima. Tak nějak to, co by člověk čekal od rozvojové země. Na druhou stranu velmi příjemnou změnou bylo, že všichni uměli perfektně anglicky.

Na letišti v Buenos Aires to bylo s angličtinou o dost slabší. Našel jsem tam jedinou směnárnu, u ní stáli dva přesvědčivě ozbrojení bezpečáci a nehorázná fronta (která je, pro mě překvapivě, latinskoamerickým standardem). Opatřit si sim kartu nebyl problém ceny, ale procesně rozhodně. Musel jsem předložit pas a dostal jsem pouze předplacenou kartu s balíčkem a na výběr byla jediná varianta. Pas jsem nakonec musel předkládat i v obyčejném krámu při placení kartou. Kde to jsme, na Kubě?

Argentina je teď celkem levná. Nynější hospodářské problémy a vysoká informace přivádí Argentince zpět z cest a upřednostňuje přicestujívší cizince. Jendoznačně nejlevnější věc, co jsme našli v pouhých dvou dnech, byly vlaky. 700km do Cordoby za 250Kč (nicméně to jede třeba 13h) nebo městský vlak za 2,50Kč.

Buenos Aires samotné je velké, ale jeho aglomerace je obrovská. Rozhodně jsme nezvládli se projet celou jeho šířkou. Můj osobní dojem z města byl “něco z černomořského pobřeží”. Bez sáhodlouhé historie, na kterou jsme zvyklí v Evropě, valná většina ulic a bloků je rovná a fádní. Nekonečné paneláky skoro nikdy dva stejné vedle sebe mi aspoň dávaly pocit rozmanitosti, barevnosti. Což tam jednoduše není. Narozdíl od našich krajů je tam ale vidět absence centrálního plánování z doby totality (která tam v době naší normalizace byla taky, ale vypadala jinak). Přijeli jsme tam s očekáváním Paříže Jižní Ameriky – a zklamalo nás to. Na památky se tam dívat bych teda neposílal nikoho, určitě ne přes oceán. No, naštěstí, proto jsme se tam netrmáceli.

Jako formu noclehu jsme bez otálení zvolili Couchsurfing. Poznat místní život, systém, lidi, bylo celkem prioritou pro nás. Ačkoliv jsme se na to šli dost pozdě, štěstí nám přálo a přístřeší jsme našli v domku jednoho relativně mladého páru. Byl to takový malý komplex na sebe nalepených budov, vzadu stál dvoupatrový domek (oni měli přízemí, patro její táta), uprostřed dvorek a další domek (její matka, s tátou rozvedená) a ve předu další domek, totiž obchod, který provozují oba její rodiče vzájemně. Ale funguje to! 🙂 Nejroztomilejší byla její matka, která je taky na Couchsurfingu a druhý večer měla u sebe párek Němců taky začínajících jejich tour de Jižní Amerika. Tak jsme všichni zasedli ke společné večeři, i s otcem. Podávalo se něco velmi typického – empanadas – takové něco jako pirožky. Zdá se, že bez toho ta země a nejen ta prostě nežije. Najdete je úplně všude. Teoreticky se to dá plnit čímkoliv, ale sehnat je hotové bez masa a sýra je skoro nemožné.

Po jízdě městským vlakem, kde jsme také potkali různé lidičky snažící se střelit kdejaké podivnosti, nebo si vykoledovat nějaké drobné hrou na kytaru a zpěvem místních odrhovaček (dost dobrých) přímo u našich uší, museli jsme přesedlat na autobus na letiště, kde nás pan řidič nevysadil, ale vysadil nás na další zastávce, abychom se hezky prošli s plnou polní zpět asi 3km, odkud jsme měli letět do Chile. Naši hostitelé nám sdělili, že se jedná o nové letiště. Tedy, asi myšleno nově otevřené jako veřejné letiště. Jinak se jedná o staré vojenské letiště, jehož betonové panely vypadají jako na strahovském stadionu, ze spár mezi nimi roste tráva přímo na přistávací dráze, hned vedle kteréž se válejí vymontované částí starších letadel a mechanici si s nimi hrají, a kousek za nimi je tráva, kde si už hrají místní kluci s míčem, protože prostě tam žádný plot není. Terminál vypadá jak šatny nějaké větší tělocvičny, lidi čekají venku před vchodem na trávě a bezpečnostní prohlídky byste si ani nevšimli, kdybyste nemuseli projít alespoň tím obligátním skenerem.

Na mezinárodním letišti v Santiago de Chile (které je narozdíl od x v BA jedinné) si může člověk vychutnat moderní a solidní letiště, kde se mu opět nedostane wifi a sotva se domluví anglicky, nebo domákne nějakých informací. MHD tam nedosáhne, ačkoliv to není nijak z ruky z města. Člověk musí nasednout na speciální (horší) bus za trojnásobnou cenu oproti zbytku MHD.

Naše návštěva Santiaga začala celkem hekticky. Přistáli jsme v pátek v podvečer a potřebovali jsme se dostat úplně na opačný konec města. Sotva jsme porozuměli, jak tam funguje MHD, ale ten pán z jedné z těch letištních bus linek nám nakonec řekl, že metro rozhodně funguje a tak jsme se radši rozhodli pro metro, jakožto jistější a bezpečnější variantu. Když nás to dovezlo do města, všecko bylo zavřeno, ano, pátek večer, ale hlavně všichni byli protestovat a nebo se klidit z cesty (jak se stalo zvykem zrovna tou dobou). A metro – samozřejmě mimo provoz. S jejím tepem vyskočivším na 150 na nás začal mluvit jeden starší chlápek sedící za stolkem postaveným provizorně na chodníku. Anglicky a solidně, wow. Informační okno nám pomohl doplnit, to ano, ujistil nás, že busy stále jezdí a tou a tou cestou se bezpečně dostaneme k několika linkám naším směrem. Ale podáválo se to s hromadou omáčky, která vydala tak na hodinu, takže se mezitím setmělo. Hodně si stěžoval na protesty a snažil se zastavovat jejich mladé (zdálo se, že jiní než mladí se neobjevovali) demonstranty za účelem osvěty o těch skutečných problémech – ekologických. Ne že bychom my nebo spousta z protestantů nesouhlasili, ale pro nikoho na to rozhodně nebyla vhodná chvíle. Nakonec se nám ho podařilo utnout a dojít na náš bus. Potřebovali jsme místní lítačku, která se dala sehnat jen v metru, velmi vtipně. Tak jsme si připravovali srdceryvnou story na řidiče, ale v momentě pravdy v podstatě všichni naskákali a naplnili bus taky bez cvaknutí, tak jsme následovali dav. Naše cílové předměstí vypadalo nevěrohodně, ale bylo fajn a náš hostitel bydlel v jedné ze speciálních komunit, které se podobaly spíš venkovu a byly v uzavřené oblasti s bránou a vrátným, kde je velice bezpečno a příjemno. Chlapík byl fakt třída, perfektní angličtina, světák a nakonec i vodohospodář, to se nestává denně. Mj. nás upozornil, že se v jeho domě rádi schovávají škorpioni (její výraz v obličeji stál za to), ale prý neútočí, neskáčou, nešplhají a nejsou jedovatí, jen si kontrolovat boty a věci na zemi (neobměkčilo ji to). No, žádného jsme bohužel neviděli, ale potkali jsme dost velkou strašilku a jednoho pořádně chlupatého velkého pavouka hned den nato. Taky neagresivní a nejedovatý. Ono vlastně v Chile prý není jedovatého skoro nic. Chile se zdá jako dobrý start pro objevování nového kontinentu. Vyzkoušeli jsme si taky naše první zemětřesení. Je to divný pocit, ale už se nemůžu dočkat dalšího.

V Santiagu jsme byli zklamaní z památek stejně jako v BA. Kromě 300m mrakodrapu s bílými vrcholky And v pozadí jsme našli přesně 0 budov, co za něco stály. Jedině malý pahorek Santa Lucia uprostřed města měl trochu co nabídnout. Tam jsme se dostali jen po několika dnech pozdního vstávání, protože každé odpoledne kolem centra začali kroužit demonstrantni, cesty se blokovaly a vzduch začal smrdět otravným slzným plynem. Kolem města je spousta kopečků nebo kopců s krásným výhledem na nekrásné město. Není ani hezké, ani ošklivé. Prostě jen město. Narozdíl od BA je pro nás neuvěřitelně suché. Kdo chce mít na dvorku pažit, musí ho kropit skoro neustále. Většina dvorků je jinak prach s pár keři nebo stromy, které to tolerují, nebo malými záhony s notným přísunem vody (to se často týká i těch dřevin). Sice jsme se tam objevili na prahu obecně suchého a horkého léta, umocněného letošní suchou zimou, ale nezdálo se, že by to jindy bylo o moc lepší. Náš týden v Santiagu byl horký a bezmračný a přes den to byla fuška chodit nebo jezdit po městě.

Naše druhá štace byla u třech velmi mladých učitelů, kteří byli dost zapálení do probíhajících demonstrací. Každý běžný večer šli alespoň kolem bloku na roh k semaforům, vzali jakýkoliv rytmický instrument byl po ruce (buben, bongo, flétna, píšťalka od rozhodčího, pánev, lžíce, kámen, koště), případně vlajku nebo nějaký nápis a začli dokola a dokola vyhrávat “ta ta tatata”. A kolemj(e)doucí se tu a tam začli přidávat, spousta řidičů zapojila své troubící schopnosti. A takhle to vypadalo podobně po celém městě, možná zemi, mimo ohniska těch opravdových demonstrací. Po hodince pak se lidi třeba rozešli, ale ne vždy úplně a někdy se dali s někým dohromady a strávili zbytek večera s náhodnými spoluprotestujícími o společné večeři, drinku, jointu nebo jamu.

Náš cíl v Santiagu byl ale jiný tentokrát. Chtěli jsme koupit auto a zdálo se, že jinde než v Chile to nebude dost dobře proveditelné. V pondělí jsme zašli do jedné agentury specializující se v pomoci a zprostředkování vozidel a s tím spojených věcí cestovatelům. Po měsících brouzdání internetem a shánění auta od již končících cestovatelů a chození od neúspěchu k neúspěchu jsme právě sehnali auto tou samou dobou. Oni, totiž několik kluků z Francie, to auto nechali náhodou u stejné agentury (ne že by jich bylo hodně, o žádné jiné nevím) a tak jsme si ho tam vyzvedli a nechali agenturu vyřešit za nás byrokracii. Na nábytku v autě jsme si přečetli, že takových skupinek už v této Toyotě Hiace jezdilo x před námi. Tachometr ukazoval 370k km, techničák rok výroby 98. No snad podrží ještě dalších 200k, auto je to tu oblíbené a relativně spolehlivé. Chybí mu posilovač volantu, tak se těším na Hannu, jak s tím bude parkovat. Já si u toho šlapu na plíce. To je ale ta snazší část. Horší je vypořádat se s úřednickým šimlem. Potřebujete bambilion papírů, poplatků a nikdo neumí anglicky. Popasovat se s tím bez pomoci známého, předchozího majitele, agentury, nebo vlastní zkušenosti s jazykem nebo kontinentem se rovná hrdinství. A na to není čas. Zrovna v době masových demonstrací, kdy spousta i úřadů zavírá a prostě nefunguje, čekací doby se můžou řádově prodloužit. Nakonec nám skoro celý proces zabral týden. Jen týden, to je dobrý výsledek. Někteří nás o pár dní předčili, ale některé jsme zase předčili my, i o několik týdnů. Máme přes 8 různých papírů, ale ten hlavní, techničák (malý, velký nemají) dostanu až za 3-8 týdnů. To je, prosím, něco jako průkazka do vesnické knihovny, obyčejný kousek papíru zatavený do nejlevnějšího plastu, žádné vodoznaky, proužky, čipy, nic. Dnešní prvňáček by mi to zfalzifikoval během velké přestávky, ale místní úřady ho budou vyrábět měsíc nebo dva. Pokud nejsou demonstrace.

IMG_20191105_161603_4

Druhý víkend v Chile před získáním našich lejster jsme se utrhli z města a zajeli do údoli Maipo, kousek za městem. No, kousek za městem začíná, končí 150km dál. Za účelem noclehu jsme se odstavili hned u silnice, kde nás ovšem vzbudili policisti a ptali se na doklady. Nechybělo mnoho, aby přišli na to že je nemáme, ale naše zmatenost a jazyková bariéra nám byly strážným andělem tehdy i xkrát poté. Řekli nám, že tam není bezpečno a dál do hor je to ještě horší. No myslím, že je to právě naopak, jako v každé jiné stabilizované zemi, a tím jsme se taky řídili. Jednou nás tam i pozval jeden rančer rovnou k sobě na pozemek, ne kvůli bezpečí, ale protože tam měl kus stínu, tak proč ne. Po víkendu jsme získali vysněné dokumenty a okamžitě pelášili do Argentiny. Opravit drobnosti na autě, dozásobit se. Protože Chile, alespoň Santiago a kolem… vážně není laciné. Asi jako ve střední Evropě. Na ceny v Chile jsme byli do jisté míry upozorněni předem. Ale také jsme byli upozorněni, že narozdíl od ostatních zemí mají v Chile vynikající silnice. No, nevím, jaká jsou americká měřítka, ale co se Evropy týče, ani na Ukrajině by si tyhle cesty nedali za rámeček. Neuměl jsem si přesně zařadit, co měla znamenat ta fráze “ty jihoamerické hrbolaté cesty”, kterých je plný internet. Když se podíváte na streetview, obvykle vidíte hezký koberec. Panenko skákavá ty cesty jsou ale hrbolaté. Tady na to ani nepotřebujou díry jako takové a vylomíte kolo nebo vás to vymete ze silnice pryč. Tu si vystačí s nepochopitelným vlnobitím, občas předvídatelným, častěji ale nepředvídatelným. Celkově místní infrastruktura neviděla pověstný německý nebo japonský perfekcionismus ani z rychlíku. Přijatelnou sprchu nebo záchod jsme taky ještě nezažili.

To byly tedy naše první dva týdny, docela hektické, rozhodně méně příjemné než zajímavé. Někteří, včetně mě, jste si neodpustili poznámku o tom, že trávit 24/7 ve dvou po celý rok dřív nebo později značně prověří náš vztah. Ačkoliv jsme si už prošli ledasčím, souhlasil jsem, počítali jsme s tím, dřív nebo později. Ponorka ale přišla dřív, než se čekalo. Hned od prvního dne. Doufáme, že jde jen o počáteční stres a chaos :-).

Sledujte nás rovněž na Youtube

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s